Zvyklosti olašských Romů jsou jejich národním tajemstvím.
Kdo je prozradí, je minimálně degeš – nečistý.
Nejen přípravu článku, ale sám výzkum etnika, národa či subetnické skupiny olašských Romů – VLAŠIKI ROMA – komplikuje skutečnost, že jejich zvyklosti jsou jejich národním tajemstvím. Kdo je prozradí, je minimálně degeš – nečistý, zavrženíhodný.
Což platí u nás, v tradičně tolerantním Česku. V tvrdším a konzervativnějším Polsku například na částečně asimilovanou olašskou básnířku Bronisławu Wajs–Papuszu (asi 1908–1987), která prozradila etnografům rodové zvyklosti svého etnika, uvalili klatbu, magerdo. Vyloučili ji ze společenství a ona po letech depresí a pobytu v psychiatrických léčebnách spáchala sebevraždu.
Utajování zvyklostí se snoubí s faktem, jejž si u nás prakticky žádný gadžo neuvědomuje: Vlašiki Roma jsou podle svého nejhlubšího přesvědčení nadřazenou elitou, nejen před Rumungry, ostatními Romy, ale především před Neromy. Gadži. Ti všichni jsou v jejich očích nečistí. O jejich nadřazenosti nad Rumungry dle Olachů svědčí fakt, že jsou světlejší než oni. A taky bohatší. Olašská kulturní identita je stejně uzavřená, narcistní a xenofobní jako ultraortodoxní židovská.
Do Ostravy se za olašským králem vydal Jiří X. Doležal.
Čtěte v Reflexu č. 46 (vyšel 12. listopadu).
