Alkoholky a ty druhé

Alkoholky a ty druhé

Alkoholky a ty druhé

Stále více vzdělaných žen pije.
Přibývá i narkomanek a gamblerek.

Máma je v okně, volala jsem na tátu. Než stačil přijít, tak se pustila. Nenáviděla jsem ji. Nechápala jsem, proč mi to udělala. A policajt se mě ještě ptal: Opravdu jsi maminku nestrčila? Máma naštěstí přežila. Když jsme o tom později mluvily, vůbec si na nic nepamatovala. Byla opilá.“
Dnes devatenáctiletá Adéla byla jednou z mnoha, s nimiž si Olga Myslivečková povídala na společné téma – ŽENY A DÉMON ALKOHOL.


Alkoholičky, jejich děti, manželé, přátelé, lékaři ...
Reportáž nejenom z pavilónu č. 7 v pražských Bohnicích i další příběhy a osudy najdete v Reflexu č. 43
(vyšel 22. října).



Snad i vám pomohou o trochu více pochopit, co je to závislost a že do ní může spadnout každý – Adélina máma Ivana, já i vy.


Ivana

„Na silvestra jsem zůstala doma a byla hodná. Jenže ta chuť na alkohol byla strašně silná. Druhý den jsem utekla do baru. Pamatuji si až na okamžik, když jsem se pobrala v nemocnici,“ říká Adélina máma, jedenačtyřicetiletá bývalá manažerka Ivana s mírami modelky.
Na pražském sídlišti mi Adéla ukazuje okno v pátém patře, odkud máma vypadla. Je pod ním husté křoví. „Když mi bylo tak sedm osm, mámy jsem se bála a přála si, aby domů raději nechodila. V pubertě to bylo nejhorší. Byla agresívní, sprostě nadávala a s tátou se chtěla vždycky prát. Bránila jsem se.“ „Co jsi dělala?“ „Jednou jsem vzala lžíci na boty a začala ji mlátit přes kozačky.
A někdy jsme s tátou na ni zavolali policajty, aby se uklidnila.“ „Ve škole věděli, že máma pije?“ „Jo. Když jsem při vyučování usínala a nic neuměla, těžko jsem mohla tvrdit, že jsem se učila do noci. Trochu mi nadržovali.“ „A co spolužáci?“ „Holkám jsem se mohla vypovídat. Litovaly mě.“
Když Adéla s tátou vyházeli z bytu všechny flašky, Ivana si je schovávala po baráku za květináči, v hydrantu, ve skříňce s měřiči elektřiny. Z ničeho nic řekla, že se jde projít, vyšla o patro výš a zase se vrátila. Nebo tvrdila, že ztratila mobil a jde se podívat, jestli ho nenajde, a přitom ho držela v ruce. To udělala třikrát za večer, pokud byla náhodou doma. „Bylo to vlastně komický, protože my šli s tátou za ní, ale pro ni jsme byli neviditelní.“

S Ivanou sedíme v čajovně.
Po několika recidivách má za sebou nejdelší období abstinence – rok.
Vypráví, jak mívala v restauracích obchodní jednání, pila sodovku a najednou se omluvila, že si musí služebně zavolat. „Na jehlách jsem vyběhla vedle do hospody a položila na bar stovku:,Rychle mi něco nalejte.' Hodila jsem do sebe panáka a běžela zpátky.“
Ivana začala pít v šestnácti jako všichni mladí kolem ní. Nepřišlo jí na tom nic divného. Od osmnácti oficiálně. Vodku, když neměla moc peněz, když je začala mít, tak skotskou.
Jednoho panáka, dva panáky ... celou flašku. Později jí znovu stačily dva tři panáky, aby byla – jak alko holičky říkají – na šrot.
„Pokaždé když jsem se probudila, měla jsem strach, jestli jsem doma. Pak jsem se šla podívat, zda mám kabelku a v ní mobil a platební kartu. Také jsem běžela k bankomatu a zjišťovala, zda mi zbyly nějaké peníze. Byla jsem klikař, u popelnic jsem nikdy neskončila a také mě nikdo nezmlátil. Opilá jsem se totiž vždycky začala sápat po mužských.“
Ivanu z práce vyhodili, s manželem se rozvedli a dcera u soudu řekla, že chce žít s tátou, protože nikdy neví, kdy maminka přijde domů opilá...


Jaké jsou vaše zkušenosti se závislostmi a závislými?