Odpojit? Neodpojit? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Odpojit? Neodpojit?

Kateřina Kadlecová19. února 2009 • 05:00
Odpojit? Neodpojit?

Lidé žijí a umírají. Někteří z nás však stojí na půli cesty a nemohou tam ani zpátky.

reklama

Svět obletěla zpráva o smrti Eluany Englarové, která sedmnáct let přežívala v kómatu, a já zatelefonovala paní Haně Saudkové. „Kája mě samozřejmě vnímá – a neříkejte jeho stavu kóma, je to jen snížené vědomí,“ prohlásí vyčerpaně, ale pevně žena nejvýznamnějšího českého komiksového kreslíře. Ten leží již třetím rokem v pražském Motole a nikdo neví, co bude dál. „Ale rozhodně mu nevyrveme přístroje, jak to udělali té Italce,“ říká manželka a strážný anděl Káji Saudka.


Eluana Englarová je mrtvá. Že jste ji neznali? Proslavila ji totiž právě a pouze její smrt. Respektive cesta ke smrti. Fotografie krásné rozesmáté tmavovlásky obletěla svět; to se ale stalo až léta po autonehodě. Po ní ženě zůstaly zachovány jen vegetativní funkce – žila–nežila 17 let v kómatu. Její otec bojoval o to, aby dcera mohla zemřít, dlouhých deset roků a nakonec soud vyhrál. Italčin život byl ukončen 6. února 2009 v jejích osma třiceti letech; srdce se zastavilo tři dny po odpojení trubice na umělou výživu. Celková dehydratace organismu. Umřela přesně podle pravidel, jaká v prosinci 2008 stanovil soud.
Soud italského lidu se však od toho justičního značně liší. V katolické Itálii je totiž euthanasie, tedy dopomožení ke smrti většinou řízeným odpojením od přístrojů, nezákonná. Pacient má však právo odmítnout léčbu. Paní Englarová to pro svůj stav učinit nemohla, a tak za ni rozhodl její příbuzný a poručník, tatínek.
Takový postup zřejmě nebude nadále možný – o životě a smrti Italů nemají rozhodovat jejich bližní, ale bezvýhradně politici. Po lidových protestech proti odpojení paní Englarové populistický premiér Berlusconi prohlásil: „Eluana nezemřela přirozenou smrtí. Byla zabita.“ A slíbil legislativní změny. Ty měl reprezentovat mimořádný dekret proti euthanasii, jejž však prezident Napolitano odmítl podepsat. Prozatím.
BEZMOCNÝ BOJOVNÍK
Vzhledem k počtu věřících v zemi a k přítomnosti papeže ve Vatikánu Italové, ale i ostatní tradičně nábožensky založené národy o tématu ne zcela dobrovolného odchodu ze života přemýšlejí intenzívněji než ateističtí Češi. Kde zůstal vyšší princip mravní? Nemůžete přece člověka odpojit jako počítač, tvrdí křesťané, mnozí bezvěrci i židé.
V Izraeli leží ve vegetativním stavu někdejší ministerský předseda a generál Ariel Šaron. Před třemi lety utrpěl tento mocný muž zástavu srdce, upadl do kómatu a jeho zdravotní stav zůstává neměnný. První měsíce byly Šarona plné noviny, ale postupně se kolem něj rozhostil pietní klid. Oba synové jej prý denně navštěvují, ale o politikově odpojení se samozřejmě – v zemi, kde hraje velkou roli náboženství – ani nepíplo.
LEGISLATIVA MLČÍ
Podle Českého statistického úřadu zemřelo v roce 2007 v České republice 105 000 lidí, více než polovina z nich v nemocnici. V tomtéž roce bylo 295 z celkových 32 790 pacientů přijatých na ARO přeloženo na lůžka oddělení chronické resuscitační a intenzívní péče. Šlo o nemocné, kteří po nehodách upadli do kómatu – do hlubokého bezvědomí, v němž člověk nereaguje na podněty a nelze s ním navázat verbální ani jiný kontakt.

Někteří z těchto pacientů se proberou a částečně uzdraví, jiné lékaři odpojí od přístrojů, jež je udržovaly při životě. Pravidla pro takové odpojení ovšem nejsou v českém medicínském právu nijak stanovena; lékaři jiné nemocnice by se možná u týchž pacientů rozhodli život zachovat. Přestože jeden den pacienta v kómatu stojí desítky tisíc korun.
„Ano, čeští lékaři jsou skutečně často tlačeni do role soudců, aniž by měli k dispozici právní úpravu,“ přiznává MUDr. David Marx ze 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zároveň však upozorňuje, že odpojovaný pacient musí vždy splňovat podmínku, že jeho stav neskýtá naději na zlepšení.
Názory bioetiků na oprávněnost „vypínání lidí“ a na průběh procesu usmrcení se ovšem různí. Zatímco na západ od České republiky lékaři diskutují několikrát (zákony jednotlivých zemí přesně stanovují kolikrát) v přesně definovaných intervalech s příbuznými o tom, zda by si pacient přál, či nepřál být odpojen, v Česku řeší doktoři jiné věci: „Představte si, že primář anesteziologicko-resuscitačního oddělení má pět ventilátorů, všechny obsazené pacienty v dlouhodobém hlubokém kómatu. A přivezou mu mladého člověka v akutním ohrožení života, kterého může zachránit, bude-li mít volný ventilátor. Takže jednoho z pacientů musí rychle odpojit ...“ Lékaři jsou tak podle doktora Marxe nuceni k „nežádoucí kreativitě, za niž mohou být pranýřováni, neboť jejich postup není ošetřen zákonem“.
Je třeba si uvědomit, že před sebou nemáme klasický problém euthanasie, jak jej řeší medicínská etika či právo. Euthanasie je podle definice Světové lékařské asociace „vědomé a úmyslné provedení činu s jasným záměrem ukončit život jiného člověka za následujících podmínek: subjektem je kompetentní informovaná osoba s nevyléčitelnou chorobou, která dobrovolně požádala, aby její život byl ukončen; jednající ví o stavu této osoby a o jejím přání zemřít a páchá tento skutek s prvořadým úmyslem ukončit život této osoby; a skutek je proveden se soucitem a bez osobního zisku“.
K provedení euthanasie je však třeba vyjádření pacientovy vůle, jehož se od lidí v kómatu jednoduše nedočkáme. „Když je pacient v hlubokém bezvědomí napojen na přístroje a lékař uvažuje o ukončení jeho života, jednalo by se technicky o pasívní euthanasii, ovšem chybí zde projev vůle pacienta. A v České republice ho nelze prostě nahradit přáním příbuzných,“ vysvětluje JUDr. Petr Šustek z Centra zdravotního práva právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze.
Jak si tedy poradit s rozporem práva na život, zakotveným v mnoha mezinárodních konvencích, a práva na sebeurčení a vlastní názor?
Chtěli by naši blízcí pokračovat v životě na lůžku, sice se zachovanými vegetativními funkcemi, ale bez mozkové činnosti? A co když trpí? Bylo by vypnutí přístrojů „odpornou vraždou“, jak se o případu Englarové vyjádřil vatikánský ministr zdravotnictví, kardinál Javier Lozano Barragán? Nebo je odpojení pacientů aktem milosrdenství?
HLEDÁNÍ NADĚJE
Problém dlouhodobého kómatu a otázka, zda jde o žití, živoření, nebo už jen otálení před prahem zásvětí, se mezi stovkami Čechů týká i Káji Saudka. Autor řady komiksů (třeba toho o krásné lékařce, Muriel a andělé) či kreseb z Macourkových filmů Čtyři vraždy stačí, drahoušku a Kdo chce zabít Jessii? leží již tři roky v pražském Motole a neví o světě. Nebo ano? „Tiskne mi ruku a dává znamení očima,“ tvrdí jeho žena Hana, která za ním na střídačku s dcerou Berenikou, po otci výtvarnicí, denně jezdí. Převlečené do sterilních plášťů, v čepicích a s rouškami na ústech s Kájou cvičí, čtou mu a milují ho, jak tomu bylo vždycky. Paní Saudková pracuje čtyřicet let ve zdravotnictví; na základě svých zkušeností i pocitu sdílí s docentkou Jarmilou Drábkovou, primářkou motolského oddělení chronické resuscitační a intenzívní péče, přesvědčení, že se umělec uzdraví. Její dcera má však jiný názor. „Lepší to zřejmě nebude. Musíme se s tím smířit.

Navíc táta nemocnice nenáviděl, takže doufám, že nevnímá – pobyt na lůžku by pro něj byl utrpením,“ říká Berenika unaveným, odevzdaným hlasem. „Čekám, až odejde, ale nebudu čekat pasívně. Tátu miluju a budu za ním chodit.“ O výtvarníkově nehodě nechá raději mluvit maminku.
„Kája vdechl nešťastnou náhodou sousto, které byli schopni vytáhnout až lékaři na áru. Byl hodně dlouho bez kyslíku,“ vzpomíná na osudný den Hana Saudková (nebo Johanka, jak jí říkají přátelé). Když s Berenikou vyprávějí o Kájově stavu, vybaví se vám příběhy všech vašich přátel, jejichž známí do kómatu upadli. Snad každý z nás slyšel ty úvahy o dilematech, vyčerpání, víře nebo ztrátě víry.
„Kája je na dýchacích přístrojích, ale potravu přijímá sám, ústy. Má štěstí, že je na jednom z nejkvalitnějších oddělení v republice, kde má báječné ošetřovatelky 24 hodin denně. Do hospice nebo na eldéenku bych ho nikdy nedala,“ říká s přesvědčením paní Saudková, která velmi dlouho usilovala o to, aby Kája mohl být převezen domů. Není to ostatně její první zkušenost s péčí o blízkého člověka v bezvědomí – po těžké bouračce před deseti lety ležel v kómatu její bratr. Dnes i přes trvale narušenou míchu a ochrnutí dál pracuje jako právník a vzpomíná, jak celý půlrok strávený v bezvědomí velmi dobře vnímal přítomnost své rodiny u lůžka a čerpal z ní sílu. Právě to inspiruje obě dámy Kájova srdce, aby dál docházely na malé motolské oddělení, kde od letošního ledna ležel v bezvědomí i významný textař Zdeněk Rytíř.
ŽIVOT BEZ ŽIVOTA?
Situace rodiny Saudkových je naprosto stejná jako většiny dalších rodin, které nehoda blízkého člověka postihla. Každý člen vnímá život postiženého jinak, každý má k nemocnému zcela jiný přístup.
Zatímco Berenika a Hana Saudkovy o Káju každodenně pečují, fotograf Jan Saudek, Kájovo dvojče, za bratrem v nemocnici nikdy nebyl. Má prý strach a drtí ho smutek. „Já jsem Káju miloval, ale kdyby bylo na mně, odpojím ho. I kdyby se probral z nejhlubšího bezvědomí, má podle lékařů dvě třetiny mozku pryč – na kvalitní život by neměl šanci,“ říká mi. Ale kdo z nás má právo určovat, co je kvalitní život?

Janův syn Samuel byl u strýčkova lůžka třikrát, pak už podle něj nebyla přítomnost více lidí žádoucí kvůli možnému přenosu infekce. Samuel na rozdíl od Kájovy manželky tvrdí, že třiasedmdesátiletý umělec už na stisk ruky nereaguje a že se pouze čeká na dosažení hranice cerebrální, tedy mozkové smrti. „Na jeho místě bych chtěl odejít,“ říká se smutkem v hlase po rozsáhlém odborném popisu Kájovy diagnózy jeho synovec, vystudovaný chemik.
Samuelova žena, fotografka Sára, se s oběma Saudky shoduje: „Dlouho jsem věřila v zázrak a spoléhala na Kájův velmi silný kořínek. Nemám do toho právo mluvit, je to věc jeho ženy Haničky. Ale vím, že kdyby k tomu Kája mohl říct své, nepřál by si takto nedůstojně žít.“
Je třeba podotknout, že všichni Saudkovi hovořili o nemocném s láskou a zdůrazňovali, že je v takových případech nutné rozhodovat se srdcem.
POSLEDNÍ SLOVO
Kája Saudek se snad přes bolestnou beznaděj některých svých blízkých dočká probuzení – a spolu s ním mnozí další. Dokud však čeští lékaři nebudou mít v ruce jiný právní předpis než zastaralý, komunistický zákon č. 20/1966 Sb., O péči o zdraví lidu, nikdy nebudou ani oni, ani rodiny pacientů upadnuvších do kómatu vědět, jak při rozhodování o životě a smrti přesně postupovat. Může je vést morálka, lékařská etika, dobrá vůle a přesvědčení – ale tyto pojmy nemají v říši práva, soudních sporů a výčitek svědomí žádnou moc. Zdravotnictví potřebuje novou právní úpravu – a v ní by kromě „odpojování lidí“ měla být řešena i euthanasie.
Podle křesťanů se diskuse o odstřihnutí od života v mnohém podobá argumentacím o potratech či trestu smrti. Stejně jako se může splést (a již se mnohokrát spletla) justice, mohou se mýlit i lékaři při stanovení diagnózy. V obou případech je výsledkem mrtvý člověk a kolektivní vina. Papež Benedikt XVI. jakožto nejvyšší zástupce katolické církve euthanasii včetně té pasívní odmítá: „Odpovědní politici musejí pamatovat na to, že rozhodnutí vzít člověku život je vždy morálně špatné a nikdy nemůže být v souladu s právem.“
Otázkou je, zda lze udržování vegetativních funkcí člověka při dýchání na přístrojích, nefunkčním srdci a odumřelém mozku považovat ještě za žití. „O tom ale lidem rozhodovat nepřísluší. Nechme to na Bohu a přírodě,“ navrhuje Hana Saudková. Kéž by řešení mohlo být pro všechny tak jednoznačné.


Jak byste se zachovali v případě, když byste museli rozhodovat o svém příbuzném v kómatu?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama