Ruský pusinky

Ruský pusinky

Ruský pusinky

FETUJÍ, ABY VYDRŽELI PRÁCI NA ČESKÝCH STAVBÁCH
Poprvé jsem si jich všimla na pražském hlavním nádraží: kulaté slovanské obličeje, tmavé silonové teplákovky, divně zvlhlé oči a těkavé pohyby. Ruští narkomani.

Na hlavák, jak se hlavnímu vlakovému nádraží v Praze říká, přichází trojice terénních pracovníků. Na lavičce rozkládají svou pohotovostní brašnu a už je obestupují narkomani, aby si vyměnili použité jehly a stříkačky za nové. Za chvíli se osmělí i jeden z ruské skupiny. „Privet! Kak děla?“ zdraví ho mateřštinou Světlana Golubjovová, jedna z teréňaček. Dagestánec jí stručně odpoví, že se má „normálně“, vezme čisté narkomanské potřeby a kvapem odchází. „To je běžné,“ reaguje na můj tázavý pohled šéf terénního týmu Aleš Herzog.

„Ruskojazyční uživatelé drog patří mezi klasickou skrytou komunitu klientů.“ Je těžké k nim proniknout, navázat kontakt. Nejen pro jazykovou bariéru, ale i pro kulturní rozdíly. Proto před třemi lety občanské sdružení Sananim zaměstnalo Světlanu. Drobnou blondýnku, která doma, v Rusku, vystudovala strojní inženýrství a poté psychologii. „Chtěla jsme tuhle práci dělat, chtěla jsem to vyzkoušet.“ Kromě terénu má svou soukromou psychoterapeutickou praxi a nechodí k ní jen Rusové.
„Abych přitáhla víc ruskojazyčných klientů, mohla jsem jim zpočátku dávat pár stříkaček navíc. Mají to těžší než čeští narkomani. Prošli emigrací, musí se víc snažit, musí vydělávat, musí žít v cizí zemi. Možná proto chtějí být víc v pohodě, nespadnout až na dno. Nejsou bezdomovci. Za dva roky jsme měli v přímém kontaktu devadesát lidí, jen jeden byl bezdomovec,“ chválí krajany.
NEBEZPEČÍ Z VÝCHODU?
Říkají jim zjednodušeně Rusové, ale vypovídá to jen o řeči, kterou se s nimi domluví. Ve skutečnosti jde převážně o Ukrajince, Rusy a Gruzínce, následují Bělorusové, Arméni a Dagestánci plus obyvatelé dalších postsovětských republik.
Podle Herzoga je specifikem ruskojazyčných uživatelů, že si drogu nefiltrují, užívají velké dávky pervitinu (metamfetaminu) a rizikově si je aplikují do krku. Významná část z nich se to naučila během služby v armádě – součástí výcviku bylo umět dát si injekci. Největší potíž jim přináší nelegální pobyt a absence zdravotního pojištění, kvůli které nedosáhnou na zdravotní péči, a tím pádem se stávají na našem území časovanou bombou. „Chybí nám více přístupných služeb pro tyto klienty, chybí fond na nelegály,“ stěžuje si Herzog, jehož program nabízí služby bezplatně.

Občanské sdružení Sananim není tak altruistické. Jak už to v drogových (ve skutečnosti protidrogových) službách chodí, důvod jeho bezplatné velkorysosti je pragmatický. Vědí tu o agresívní epidemii HIV/AIDS ve východní Evropě, jejíž ohnisko je právě na Ukrajině a v Rusku.
Lavinu epidemie HIV/AIDS spustili před nějakými deseti až dvanácti lety právě narkomani a dnes na ně připadá 15 procent (v Moskvě), nebo dokonce 60 procent (v Petrohradě) všech nakažených HIV. Na Ukrajinu a Rusko připadá 90 procent všech infikovaných virem HIV v regionu východní Evropy a Střední Asie. A v Sananimu jednoduše nechtějí, aby se tato smrtelná choroba stala vývozním artiklem z téhle části světa. Vzhledem k tomu, že v Čechách představují narkomani jen 6,6 procenta všech registrovaných HIV pozitivních osob, chtějí současnou situaci udržet.
ČESKÝ HEROIN JE SMETÍ
„Začal jsem ze zvědavosti. Byl to pěkný zážitek, proto jsem chtěl i podruhé, potřetí. Nikdy by mě nenapadlo, že se stanu závislým!“ Saša je z Litvy, doma bral heroin, v České republice je skoro rok, ale bere subutex z černého trhu. „Váš heroin je smetí, u nás je několikrát silnější.“ Devětadvacetiletý občan Evropské unie pracuje na stavbě, nelegálně. Nemá totiž doklady a stejně: legální prací by vydělal méně. Je jedním z těch, co si závislost na drogách už přivezli.
Ruských narkomanů v Čechách si nevšimli jen terénní pracovníci. V červnu letošního roku publikovalo Centrum adiktologie výzkum provedený na vzorku 59 ruskojazyčných uživatelů drog. Studii zadal pražský magistrát a Rada vlády ČR pro koordinaci protidrogové politiky. Výsledků se všichni obávali.

Z 57 testovaných a zpovídaných narkomanů-mužů a dvou narkomanek byly pouze dvě osoby HIV pozitivní. To bylo dobré. Daleko vážněji ale dopadlo testování na žloutenku. Devětačtyřicet osob, tedy 83 procent, mělo protilátky na žloutenku typu C, z toho ve 37 případech (62 procent z testovaného vzorku) šlo o akutní, tedy infekční stadium. Přidáme-li k tomu ještě 31 případů, tedy víc než polovinu vzorku, se žloutenkou typu B, dá se říci, že se obavy zcela naplnily.
Barbara Janíková z Centra adiktologie navíc dodává, že studie dosáhla pravděpodobně jen mezi „lepší sortu“ – tedy ruské narkomany pohybující se kolem hlavního nádraží. Ty, co si mění svoje narkomanské nádobíčko.
Za mimořádné riziko považují autoři studie sdílení roztoku drogy, neopatrné zacházení s krví při vzájemné pomoci s aplikací drogy a bez výjimky nechráněný sex, který uvedlo 70 procent z dotázaných – zejména pak nechráněný sex s partnerkami, které drogy neberou a netuší, že spí s narkomanem.
PERVITIN NA VÝDRŽ
Podobná studie vznikla i v Brně zásluhou nevládní organizace Podané ruce. Popisuje uzavřené komunity ukrajinských stavebních dělníků užívajících pervitin. Říkají mu pracovní droga. S místními lidmi se moc nestýkají, pracují dvanáct i více hodin denně, šest až sedm dnů v týdnu.
Začnou pervitin brát prostě proto, aby vydrželi.
Čím se liší ruskojazyční narkomani od našich? Jsou přirozeně znevýhodněni migrací, omezenou komunitou, v níž se pohybují, překonávají bariéry dané jazykem, odlišným právním postavením i kulturou. Rozhodně ale nejsou homogenní strukturou. „Sdružují se v menších skupinách, mezi sebou se nijak zvlášť nepropojují. Drogy berou spíš k přežití než pro zábavu,“ říká Barbara Janíková.
Někdo si přivezl své závislosti z domova, jiný začal až u nás. Třeba Igor. Do Čech přijel, aby se zbavil opiátů. Doma to nešlo, stále potkával známé, kteří mu drogu nabízeli. Čistý vydržel jen chvíli. Občas kouřil trávu, pak poznal pervitin. Myslí si, že není závislý, tady má drogy víc pod kontrolou než v Rusku.
Podle pražské studie 64 procent oslovených „Rusů“ užívalo injekčně drogy již ve své původní zemi. Doma brali nejčastěji heroin nebo širku – chemií upravený roztok opia – nebo obojí.
Po příchodu do nové země potřebují nalézt novou identitu. Opírají se o toho, koho znají, o krajany. A často narazí hned zkraje na krajana-narkomana. Jiným se zhroutily plány, jak jim bude v Čechách krásně, další se těšili na nový, snadnější život a mířili přes naši republiku dál na západ. Všichni jsou ale rozčarovaní, musí překonávat frustraci.
Velké rozdíly mezi českými a ruskojazyčnými narkomany existují i v přístupu k drogovým službám. Jen dva lidé z 59 (studie Centra adiktologie) využívali doma – ve své původní zemi – výměnných programů na jehly a stříkačky. Při dotazování byli v rozpacích a dlouho trvalo, než se otevřeli. Nejsou zvyklí, že se o drogách svobodně a pravdivě mluví.
Drogových služeb využívají málo, straní se. Důvodem může být jejich nelegální pobyt, ale nejsou ani zvyklí, že se někdo zajímá o jejich zdravotní stav, vlídný přístup terénních pracovníků je pokaždé znovu zaskočí.
„Život doma je těžší. Tady se i narkomanům žije lépe,“ říká dřívější obyvatel Moskvy, druhého nejdražšího města světa. K drogovým službám jsou obezřetní i proto, že jsou bezplatné. Může to tedy fungovat? Není to podraz?
ZABIJU SVÉ DĚTI!
K terénním pracovníkům přichází vysoký tmavý muž na pohled jako ze žurnálu: v bílé košili, flaušovém kabátu a vyleštěných botách. Nechce vyměnit jehlu, má jiný problém: jeho žena koupila dvě psaníčka heroinu a hrozí, že jím zabije sebe i děti. Nemůže se už koukat, jak on fetuje. Co má dělat?!

„Ať fetují jiní, já mám svoje odfetované. Zkoušel jsem odjet na Ukrajinu, ale dostal jsem takový absťák, že to nebylo možný vydržet! Potřebuju tabletky. Pět tabletek suboxonu. První den si dám celou osmičku, pak půlku, zase půlku ...,“ vypočítává svůj plán.
„Přijďte v úterý ráno do Spálené ulice, víte kam? U Teska.“
„Tam, kde je dietní jídelna?
Přijdu. Pak přestanu. Přísahám na smrt svých dětí, rozumíte, smrt dětí, že tabletky neprodám!“ žadoní muž a slibuje, že substituci nezneužije. Což je, bohužel, jinak docela běžné. Černý trh je v tomhle směru dobře zásobený a substituční léky se v podstatě staly novou drogou.
Vypadá zoufale. Poslední dobou zhubl o třináct kilo, nemůže spát a s ním celá rodina. Je shrbený, bolí ho páteř a vlastně všechno.
Světlana mi líčí jeho životní příběh. Osmačtyřicetiletý Armén přišel při velkém zemětřesení v roce 1988 o ženu a dvě děti, začal fetovat. Chtěl se zabít, ale místo toho se stal závislým. Odstěhoval se na Ukrajinu, odkud má svoji druhou ženu a znovu dvě děti, podnikal.
Pak se odstěhoval do Čech. Za lepším životem.
RUSOVÉ POSLOUCHAJÍ
Ráno stojím „tam, kde je dietní jídelna“, tedy před ambulantním centrem CADAS (jde o jeden z programů Sananimu). Nad jídelnou Studentského zdravotního ústavu ordinuje psychiatr, který vydává to, za co jsou narkomani skoro vždy ochotni platit – tabletky nahrazující (substituující) drogu. Jako náhradu nelegálních drog si narkomani mohou zaplatit subutex nebo suboxon. Vyjde je to levněji než heroin nebo subutex na černém trhu a pod lékařským dohledem mohou postupně snížit dávku až k úplné abstinenci.
Vítá mě usměvavá sociální pracovnice Olga Hampeisová: „Rusové? Jsou hrozně slušní, čistí, poděkují, jsou vděční, jsou to pusinky! ... akorát ... že fetujou!“ směje se.

Potkávám tu Rusa Olega, Gruzínce Pátu a Ukrajince Sašu. Ze šesti objednaných přišli tři. Obvyklý úspěch. Saša je v Čechách už šest let, s drogami začal před dvěma lety. Doma, v Chersonu, byl proti nim, tři jeho sousedi brali, odsuzoval je, nadával. Potom přišla stresová situace, přijel kamarád z Ukrajiny a nastřelil ho. Zabralo to. Pak užíval subutex. Píchal mu ho kamarád. Saša při tom odvracel hlavu, nemohl se na to dívat. Po půl roce zůstal sám a nastala krize. Čtyřikrát minul žílu, rozpíchal si ruku, ale pak se zadařilo, od té doby si píchá drogu sám. Chce s tím skončit, proto přišel na substituci. MUDr. Jakub Minařík mi vysvětluje, proč se substituce vyplatí.
Substituční preparáty nejsou drogou v pravém slova smyslu. Pacient dostane jen malou dávku, která nepřináší kajf – uspokojení – ale pouze možnost normálně fungovat, hýbat se a myslet! Musí dodržovat životosprávu. Nesmí brát zároveň žádnou jinou drogu. Substituci si platí, od doktora dostane jen recept a tablety si vyzvedne až v lékárně. Pokud se nepodaří snížit úvodní dávku nebo drogu úplně vysadit, aspoň se stabilizuje – zdravotně i sociálně. Je schopen pracovat, starat se o sebe i rodinu, nekrade, neloupí. Někdy se podaří dosáhnout abstinence, ale s malou perspektivou, že to vydrží. „U Rusů mám pocit, že ta perspektiva je ...“
Stejně jako ostatní pracovníci si Jakub Minařík ruskojazyčné pacienty chválí: „Udělají do puntíku to, co jim řeknu.“ Jsou zvyklí plnit rozkazy. Navíc doktor je pro ně veliká autorita, něco jako otec, a má-li k dispozici tabletky, po kterých baží, je víc než kouzelník. Nejde mi do hlavy, proč se sociální a jiní pracovníci nad Rusy tak rozplývají? Je to tím, že čeští narkomani jsou už zhýčkaní a drzí, zatímco Rusové vděční a skromní? Nebo se opravdu víc snaží, anebo – do třetice – dorazí vždy jen ti „hodní, lepší“?
ŠLAPKY A STUDENTI
Jak dál? Podle citovaných studií není důvod k panice. Masový vývoz HIV a AIDS z postsovětského prostoru do Česka zatím nehrozí. Je ale třeba připravit drogové služby na příchod ruskojazyčných i jiných cizinců a dál pronikat do jejich komunit. Terénní pracovníci Sananimu teď mají v plánu oslovit ruskojazyčné fetující prostitutky a taky velmi nedostupnou komunitu ruskojazyčných vysokoškoláků.
Vyplatí se to kvůli hrstce narkomanů-cizinců? Tahle otázka byla zodpovězena mnohokrát: společnost na tom profituje, léčba chorob včetně závislosti stojí mnohonásobně víc než prevence. Například podaří-li se zabránit nakažení dvanácti narkomanů žloutenkou typu C, ušetří stát šest miliónů korun, které by jinak vynaložil na jejich léčbu. Tolik stojí celoroční provoz terénního programu Sananim, včetně všeho vydaného zdravotnického materiálu.
Jsou to jednoduché počty.



CO NOSÍ TERÉŇÁCI NA HLAVÁK

Celý náklad, nošený v batohu a sportovní tašce, váží asi dvacet kilo.
JEHLY A STŘÍKAČKY – tzv. buchny, Rusové používají termín šprici
ALKOHOLOVÉ TAMPÓNY – tzv. konzelíny ke sterilizaci kůže před vpichem
VODY – sterilní (injekční) na ředění drogy
FILTRY – pro odstranění nečistot z roztoku drogy při nabírání do buchny. (Nefiltrování drogy zavinilo v letošním roce smrt několika lidí, zemřeli na endokarditidu – zánět srdeční chlopně.)
NÁPLASTI
ALOBAL – pro ty, kteří drogu vdechují, když ji na alobalu nad plamenem zahřívají
KONDOMY
TĚHOTENSKÉ TESTY
ZDRAVOTNÍ MATERIÁL



CENA NARKOTIK V PRAZE
Droga / Množství / Denně Kč / Měsíčně Kč / Poplatky / CELKEM
Subutex ILEGÁLNĚ / 4 mg / 200 / 5600 / 0 / 5600
Subutex LEGÁLNĚ / 4 mg / 100 / 2800 / 240 / 3040
Heroin / 0,8–1 g / 800–1000 / 24 000–30 000 / 0 / 24 000–30 000
Uvedená množství a ceny jsou orientační. Většina narkomanů je nezaměstnaných, a tak si na svou drogu „vydělává“ kriminální činností. Odhaduje se, že musí napáchat asi desetinásobnou škodu, než je samotná cena drogy. Překupníci kradeného zboží dobře vědí, že toxikoman svou drogu potřebuje a je ochoten přistoupit na jakoukoliv, třeba minimální cenu.


UŽIVATELÉ DROG V PRAZE (V PROCENTECH)
SUBUTEX 36 %
PERVITIN 23 %
HEROIN 14 %
ZKŘÍŽENÁ ZÁVISLOST 26 %
JINÉ 1 %
Substituční lék Subutex se díky prodeji na černém trhu stal v posledních letech regulérní drogou


Jak se na tuto problematiku díváte vy?