Jak jsem nebyl dost vtipný | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak jsem nebyl dost vtipný

Luděk Staněk, FHM16. října 2008 • 04:00
Jak jsem nebyl dost vtipný

PSÁT TELEVIZNÍ SITCOM JE JAKO OTROČIT V DOLE Měli to být nejvtipnější lidé, kteří byli k dispozici. Za čtyři dny se měli naučit základům sitcomové scenáristiky. A pak měli navždy změnit svět české televizní zábavy. A já byl jedním z nich. Ještě než mi začnete závidět, přečtěte si tenhle článek.

reklama


Někdy během přelomu let 2006 a 2007 se Prahou začaly šířit zvláštní zvěsti. Televize Nova prý chystá velké věci. Souběžně s tím začali mizet redaktoři Reflexu a objevovat se na Nově v nově ustaveném oddělení, které mělo za úkol vymýšlet nové televizní formáty. Chvíli nato už je jasno – jeden můj známý mi po ICQ píše, že ho Tomáš Baldýnský oslovil, aby dal dohromady lidi, o nichž si myslí, že jsou dostatečně vtipní. Po několika doplňujících dotazech se ukáže, že Tomáš Baldýnský má na Nově na starost vývoj nového sitcomu. A také se ukáže, že můj známý mi to neříká, protože si myslí, že jsem vtipný, nebo dokonce proto, že by si Tomáš Baldýnský myslel, že jsem vtipný, ale prostě proto, aby mne informoval.
Z celého toho informačního zmatku se postupně vynořují obrysy reality – Nova pořádá seminář o psaní sitcomů, na jehož konci chce najít scénář, který bude realizován. Z Ameriky přijede lektor, jenž během čtyř dnů všechny naučí, jak se sitcomy píší. Prostě něco, co tu ještě nebylo. Nejsem typ, kterému by vadilo, že nebyl pozván na mejdan, pokud ví, že jsou tam holky a alkohol zadarmo. Takže znovu otevřít ICQ, trochu se vnutit a je to! Jsem uvnitř! Naučím se psát sitcomy a oficiálně budu vtipný. Nic mne nemůže zastavit.

KAŽDÝ TO ZNÁ, NE KAŽDÝ TO SLEDUJE
Sitcomy jsou zvláštní zvířata televizního světa. Když jsem vnucoval na sitcom projekt, ani na chvíli mne nenapadlo, že opustím svoji práci a stanu se scenáristou. Ale na druhou stranu sitcomy vás nutí to alespoň vyzkoušet, což většinou nedokáže jakkoli dobrá telenovela. Dobrý sitcom je pilíř a zároveň výkladní skříň televizního programu, něco, co spojuje příslušníky jedné generace a nutí je vyprávět si vtipy, jež večer předtím slyšeli v televizi. Ano, je to velmi sexy žánr, zároveň ale žánr nesmírně přeceňovaný. Takový Seinfeld, americký sitcom, který je pravidelně v Top 5 nejlepších amerických sitcomů všech dob podle kritiků i diváků, sledovalo pravidelně maximálně 20 procent Američanů. Malcolm v nesnázích, sitcom, z něhož padali v roce 2000 kritici masově ze židlí, se dostal ve špičce na 15 procent, aby záhy polovinu diváků ztratil.
Jinými slovy, sitcom je nevděčný formát – pokud není dobře udělaný, většinou nikoho nezajímá. Pokud je dobře udělaný, stejně nemá jistou sledovanost. A pokud sledovanost má, není jisté, zda bude lidi bavit v opakování, protože naprostá většina sitcomů velmi rychle stárne. Připočtěte výrobu pod tlakem, herce, kteří před kamerou stárnou (ač jejich hrdinové stárnout nemají), přicházejí do jiného stavu, odcházejí za lepší kariérou nebo žádají dramatické zvýšení platu, a vyjde vám z toho, že Matt Groening by měl za vynález Simpsonových dostat Nobelovu cenu.
To, že sitcom v Čechách dosud nikdo netočil, je celkem logické. Seriál Hospoda, jeden z mála vážných pokusů o český sitcom, popíral většinu pravidel žánru, včetně toho prvního, které zní „musí to být vtipné“. Ale abyste si nemysleli, Česká republika v tom zdaleka není sama. Zemí, kde neznají sitcom, je překvapivě mnoho.
A je jeden člověk, jenž si toho všiml daleko dříve než vy nebo já. Jmenuje se John Vorhaus a televize Nova ho najala, aby nás naučil, jak se to celé píše.

JÁ, BRATR A VORHAUS
Je 15. května 2007 a já sedím ve vile Velkého bratra. Respektive bývalé vile velkého bratra, pomníku první velké prohry televize Nova, co se sledovanosti týče. Se mnou tuhle místnost obývá dalších šedesát lidí. Je to roztomilá směska. Je tu pár mladých scenáristů, kteří už něco dělali. Je tu parta, co vede brutální humoristické stránky cosmoboy, jsou tu lidé, již se podíleli na humoristickém internetovém projektu kompost. cz. Je tu performer Bruno Ferrari, jsou tu kreativci z reklamek.
John Vorhaus je překvapivě malý a překvapivě vážný. Svůj byznys ale ovládá dokonale. Je to ten typ, co si sundá hodinky, než začne mluvit, a přednášku prokládá takovými těmi americkými psychovychytávkami, kdy lidi, kteří na jeho otázky reagují obzvláště stupidně, počastuje plyšovým krabem koupeným v Ikeji, jenž má být asi takovou veselou putovní odměnou těm, co mají jen hloupou odpověď, ale nebojí se ji použít. V životě bych nevěřil, že takováhle blbost funguje, kdybych to neviděl na vlastní oči. Základem přednášky je Vorhausova kniha The Comic Toolbox. Ta je vlastně rozborem humoru v sitcomech, mixovaná s psychologií typu „důležité je pravidlo devíti: z deseti pokusů udělat vtip devět selže vždycky“.
Pro adepty sitcomové scenáristiky je to dokonalá záležitost. Vorhaus dokáže psát poutavě a čtivě. Ostatně musí. Pokud se podíváte na nabídku internetového knihkupectví Amazon, zjistíte, že knih, jež tvrdí, že vás naučí psát sitcomový scénář, jsou tam desítky. Zajímavé je, že všechny jsou psány lidmi, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Což se týká i Vorhause. Mirka Spáčilová a další novináři budou později opisovat PR řeči o tom, že Vorhaus se „podílel na sitcomu Ženatý se závazky“. Pravda je taková, že pomáhal napsat jeden díl. Coby kreativní konzultant je uveden u mnoha dalších neznámých sitcomů různě po světě, ale to je spíše výsledek jeho evangelizačních misí do zemí než scenáristických schopností. Přesto má v sobě ten chlapík něco, co vás nutí ho poslouchat. Ano, je to nacvičená show, v níž je daleko více teorie než praxe (během přestávky jeden můj spolustudent pronese: „No, von prostě jezdí po banánovejch republikách, kde mu to žerou. Byl v Rumunsku, teď je tady, pak jede do Nikaraguy,“ a já mám dojem, že to není tak nadnesené, jak to vypadá), ale většina sálu včetně mě má pocit, že to funguje. V tu chvíli si myslíme, že z nás budou sitcomoví scenáristé. A to hned ještě tento týden.

KRÁSNÉ SOLNÉ DOLY

Existuje televizní dokument o seriálu Přátelé, ve kterém je ukázáno, jak vznikaly jeho scénáře. Marta Kauffmanová, spoluautorka námětu a producentka téhle nesmírně úspěšné věci, tam sedí v místnosti plné scenáristů, zbytků pizzy, plechovek coly a počmáraných notesů.
Řeší se jedna scéna jednoho dílu, scenáristé navrhují, co by postavy mohly a nemusely udělat, a Kauffmanová tam sedí a nad tím vším šumem se ozývá její neustále se opakující štěkání: „A je to vtipné?“, jímž odráží všechny návrhy. Nikoho z těch lidí v místnosti nebudete znát ani podle jména, ani podle obličeje. Úspěch Přátel byl vždy připisován právě Kauffmanové a jejímu kolegovi Davidu Craneovi, přestože reálně na seriálu pracovaly během jeho 236 epizod v deseti sezónách stovky scenáristů. To je odvrácená strana práce na sitcomech – daleko spíše než něco, co přináší slávu a peníze, to připomíná onu proslulou „otročinu v solných dolech“, kterýmžto souslovím kdysi spisovatel Raymond Chandler popisoval své krátké účinkování v Hollywoodu v roli scenáristy. Zatímco rozjetý sitcom může v Americe režírovat prakticky kdokoli (některé pozdní díly M*A*S*H režíroval Alan Alda a některé díly Přátel David Schwimmer, představitel Rosse), psaní šesté sezóny rozjetého sitcomu je stejně těžké jako psaní první sezóny – možná těžší, protože hrozí opakování situací a gagů.

JAK JSEM NEPOTKAL PANA SÂRBA
Druhý den už domem Velkého bratra vibruje nadšení. Posluchači se oťukali, rozesadili do skupinek a začínají si připravovat vlastní návrhy na sitcom. Smutně vypadající islandský režisér se hádá s Vorhausem o tom, zda se může sitcom odehrávat v netypickém prostředí (myslím, že mluví o márnici), Vorhaus protestuje, Islanďan kontruje tím, že na Islandu takový sitcom běžel. Nějaká paní vypráví jakýsi svůj sen, jemuž dodala pointu, o které se domnívala, že bude vtipná nebo zajímavá. Ani jedno, nicméně Vorhaus i tohle zvládá profesionálně. Odpoledne musím odejít a díky tomu přijdu o návštěvu superšéfa Novy, Adriana Sârba. Tenhle Rumun nekomunikuje s médii, málokdo ho viděl osobně, takže bych měl historku do hospody.
Nemám nic. Nemám ani námět na sitcom, jejž bude Vorhaus chtít jako jakousi formu závěrečné zkoušky. Chvíli si pohrávám s myšlenkou „sitcom z kasina“, ale je čím dál zřejmější, že vítány jsou sitcomy mainstreamové. „Hledáme české Přátele, hledáme sitcom první generace, ne nějaký kultovní menšinový úlet,“ dí Vorhaus a ta část studentů, kteří milují britcomy typu Ajťáků nebo Black Books, si nespokojeně cosi mumlá. Všem je jasné, že začíná jít do tuhého.

VESELÁ ZPRÁVA ZE SOUČASNOSTI
Smutná pravda je, že sitcom vás neproslaví jako tvůrce na déle než pár let. I Love Lucy je podle mnoha lidí nejlepší sitcom, jenž byl kdy (minimálně ve Spojených státech) natočen.
Když se dnes podíváte na některé díly či gagy (na YouTube nebo torrentech jich najdete překvapivě mnoho), budete překvapeni tím, že většina z nich funguje i padesát let poté, co byly napsány. Sitcom, který běžel v Americe v letech 1951–1957, navíc definoval pravidla žánru na mnoho let dopředu, a to včetně technických standardů (tři filmové mobilní kamery namísto statických televizních a systém snímání zvuku, jenž umožňoval točit před obecenstvem prakticky celou dobu a vyhnout se používání umělého smíchu). Přesto dnes jméno nikoho z tvůrců nebo herců nezná nikdo mimo okruh tvrdého jádra fanoušků seriálu. I Love Lucy byl navíc seriál, který ukázal, že sitcom musí mít relevanci k sociálnímu dění. Story ženy, jež se snaží prosadit v mužském světě, přesně odpovídala náladě padesátých let v USA, kde se zásadně začala měnit role žen. Rozpad tradiční rodiny v šedesátých letech zase zvěstoval jiný zásadní americký sitcom – All In The Family. Jeho hlavní postava, Archie Bunker, byla omezené, rasistické a víceméně úplně tupé stvoření, žijící uprostřed nefunkční rodiny, jíž předstírá být hlavou. Tenhle daleko drsnější předchůdce Ala Bundy, který své černošské sousedy pravidelně nazýval „opičáky“ (ale pak byl úplně hotový, když k němu přišel na návštěvu černošský zpěvák Sammy Davies junior) a jenž víceméně otevřeně nenáviděl svého syna i svoji manželku, rozsekal do té doby panující ideál velké a šťastné americké rodiny. Paradoxní je, že seriál, který změnil světový sitcom, byla licence věci, jež běžela o pár let dříve v Británii pod názvem Till Death Us Do Part. Jisté ale je, že dnes by All In The Family do vysílání nikdo neschválil.
Jinými slovy, skoro každý dobrý sitcom, ať už natáčený živě před publikem v Americe, nebo v prázdném ateliéru v Anglii, v sobě obsahuje něco, čemu se lidi chtěli smát v určité době. A jakmile daná éra končí, většinou končí i sitcom. Dokonalým příkladem je seriál M*A*S*H. Běžel v letech 1972–1983 (trval téměř čtyřikrát déle než korejská válka, o níž pojednával) a končil na naprostém vrcholu – poslední díl byl nejsledovanějším dílem seriálu a zlomil i pár dalších rekordů, přesto osmdesátá léta v USA za vlády Ronalda Reagana byla úplně někde jinde než liberální nálada téhle taškařice a M*A*S*H se pakoval z obrazovek.

V SOLNÝCH DOLECH – TEĎ DOOPRAVDY

Představení Johna Vorhause mezitím směřuje do velkého finále, kterým je prezentace projektů. Začínám drobně panikařit a nakonec přicházím s převratnou myšlenkou sitcomu, v němž dva muži vychovávají syna. Mám dojem, že jsem to už někde viděl, ale čert to vem. První kolo prezentací je poměrně nuda, nepočítáme-li vystoupení Bruna Ferrariho.
Ten během noci připravil námět na sitcom odehrávající se na ubytovně ukrajinských dělníků, ve kterém vystupuje obří šváb. Smějí se všichni až na Vorhause (jehož moto prý zní: „Pokud už musíte zklamat, alespoň to udělejte pořádně“), jenž vzápětí Ferrariho odpálí jakousi hláškou, která začíná slovy „já se vás bojím“ a končí „doufám, že spolu nikdy nebudeme spolupracovat“. Vorhausovo hodnocení projektů nás všechny zase posílá zpět na zem. Pokud to na začátku byla plná místnost víceméně vtipných lidí, teď už je místnost plná lidí, z nichž část ví, že vtipná není, případně jejich humor stačí na nějaké ty legrační internetové stránky. Ale není to nic, co někdy koupí Adrian Sârbu.
My, co jsme byli uznáni způsobilými, máme před sebou velmi sladkokyselou perspektivu.
Jsme poskládáni do týmů a náměty máme během poměrně krátké doby rozepsat do pitche, tedy jakéhosi souhrnného dokumentu, obsahujícího vše od charakteristik postav přes jejich vývoj až po náměty dvaceti dílů. To vše za několik dní. Tady už přestává legrace. V mém týmu přistane onen zachmuřený Islanďan a jeho přítelkyně. Z obou se vyklubou celkem zábavní společníci, kteří mne ovšem neopomenou informovat, že můj námět je naprostou kopií sitcomu Dva a půl chlapa. Ze zoufalství přidáváme postavu zlé ukrajinské uklízečky. Islanďan kontruje tím, že ta je v původním seriálu taky. Až na to, že je Mexičanka. Nastává několik hodin paniky, jež vyvrcholí rezignací. Vorhaus ostatně tvrdil, že většina schémat v sitcomu už byla vymyšlena, jen se obměňují, ne? Tak jedem.
Nastává boj s časem. A také boj s představou sebe samého jako veselého chlapíka, co zvládá napsat spoustu fórků. Při pokusu vymyslet veselou zápletku jedenáctého dílu seriálu se s touto představou loučím. Vím, že se teď dlouho neuvidíme. Dvanáctý díl má ještě jakous takous důstojnost, čtrnáctý díl je vyloženě trapný a osmnáctý by nevzali ani v té nejblbější jihoamerické telenovele během stávky scenáristů.
Druhá prezentace (tentokrát všem důležitým lidem z vývojového oddělení TV Nova o čtrnáct dní později) už je trochu rezignovaná záležitost. Všichni pokyvují hlavami a občas si něco poznamenají, ale nesmějí se tam, kde by se smát měli. Vlastně se nesmějí skoro vůbec. Byl jsem dost vtipný, abych se dostal až sem. Ale nebyl jsem vtipný dost. Což je celkem zvláštní zkušenost.

CO BYLO PAK?
Pak nic. Šli jsme domů a byl konec. Sitcom projekt vyhrávají tři pitche, z nichž jeden je o zpěvákovi z osmdesátých let a jeho bratrovi – takové veselé trochu cvaklé máničce. Přibližně rok po konci sitcom projektu se ve vysílacím schématu televize Nova objevuje seriál Comeback.



Foto

KDO JE JOHN VORHAUS
John Vorhaus, americký scenárista a spisovatel, jenž se v posledních letech živí především jako sitcomový konzultant ... čtěte více.



Foto
MOJE POUČENÍ ZE SITCOMOVÉHO VÝVOJE
Rozhovor s Tomášem Baldýnským, koordinátorem Sitcom projektu na TV Nova, naleznete zde.



Foto

ŽIVOT MEZI TELENOVELOU A SITCOMEM
Sitcom u nás není doma – říkalo se, když se Nova ve druhé polovině devadesátých let s nevelkými úspěchy snažila prorazit se seriály sitcomového střihu ... Přitom výborný sitcom tu vznikl už na začátku sedmdesátých let: Taková normální rodinka ... čtěte více.



Co si o začátku sitcomu v Čechách myslíte vy?

Luděk Staněk, FHM


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama