WALL STREET se na počátku minulého týdne propadl do nejhorší krize od černého pátku 1929, kdy prý zoufalí spekulanti vyskakovali z oken mrakodrapů. To se tu zatím neděje. Ale říká se, že nejkrásnější dárek, který může dnes Američan Američanovi dát, je svazek eurobankovek.
Víte, co mají společného počítačový gigant IBM, filmová studia Paramount, obchodní dům Macy's, letecká společnost Continental Airlines, těžařská firma Haliburton a třeba Campbellova polévka? O všech se dá – trošku zjednodušeně – říci, že jim pomohla vyrůst banka Lehman Brothers. Jeden z nejvýznamnějších světových finančních domů, jenž minulý týden v pondělí, po 158 letech, ohlásil bankrot. Analytici, správci fondů a investiční poradci, sekretářky i údržbáři, všichni, co pracovali v centrálním sídle společnosti, elegantním mrakodrapu na manhattanské 49. ulici, kousek od Times Square, se toho pondělí ocitli v přímém přenosu – pokaždé, když vyšli na ulici. Vycházeli na ni jeden po druhém, jen v džínsech a triku s krátkým rukávem, a každý nesl velkou papírovou krabici, do níž možná schoval svou uniformu poraženého bankovního bojovníka: oblek, lakýrky a pár kravat, které koupil kousek odtud v oddělení pánské konfekce v Macy's. A k tomu přihodil několik příruček pro úspěšné investory, jež míval v kanceláři při ruce, nějaká data vypálená v hromádce lesklých disků, stínítko na monitor k pécéčku a třeba pár plechovek Campbellovy polívky, které schraňoval pro všechny případy v kancelářské kuchyňce. Jak proudili ven z toho malého otvoru v obrovské lesklé budově, v rukou bizarní krabice různých velikostí, člověku se pořád vkrádala do hlavy nějaká pitomá přirovnání k vojákům nebo mravencům, k něčemu zmatenému a bezmocnému, co právě opouští své sídlo a opevnění, a tedy i svou identitu, moc a bezpečí. Venku už číhali a napřahovali mikrofon ostří hoši a odhodlané dámy od tisku a televize. Všichni v plné zbroji, v obleku i kravatě, za nimi namířené fotoaparáty a kamery, přenosové vozy v bojovém postavení.
Byla to hlavní zpráva dne: finančníci, kteří měli ještě před pár dny na starost 600 miliard dolarů po celém světě, vynášejí papírové krabice s věcmi. Reportér listu New York Times pronikl v pondělí ráno přímo do jejich kanceláří, kde se stal svědkem, jak ti, co toho dne vůbec přišli do práce, s poněkud povadlou tváří sepisují své profesní životopisy a surfují po webech s nabídkou práce. Na již vyklizených stolech se válejí krabice s rozjedenou pizzou a tu a tam postává láhev tequily. Článek se jmenoval dramaticky „Uvnitř centra bouře“.
O „bouři“ se tou dobou psalo a vysílalo nepřetržitě několik dní, ale v pondělí patnáctého září tohle slovo v amerických médiích najednou úplně změnilo význam. Do té doby se zprávy o „bouři“ týkaly hurikánu Ike, jenž táhl jihem Texasu, ničil celá města, donutil statisíce lidí k evakuaci a zavinil výpadky proudu po celých Spojených státech.
Jestliže ještě v pátek byly na titulní stranu nebo do hlavního vysílacího času potřeba několikametrové vlny valící se na texaský Galvestone a v neděli hromady sutin a trosky domů, které z tohoto městečka zbyly, od pondělí je znakem bouře a katastrofy křivka burzovního indexu, klikatá jako blesk a směřující neomylně k zemi.
Tolik prostoru nedaly zpravodajské kanály, jako CNN, MSNBC nebo Fox News, nejčerstvějším novinkám z okolí Wall Streetu od pádu Dvojčat Světového obchodního centra. Celý týden postávali zpravodajové a moderátorky v budově burzy, čekali na další živý vstup a za jejich zády se hroutily bankovní domy. Mimochodem, Lehman Brothers mívali kancelář v jednom z Dvojčat. Po útocích se banka přestěhovala na zmíněné místo poblíž Times Square. Jedenácté září jí nezlomilo vaz. Patnácté září ano.
Ale když byste se prošli po Wall Streetu, nic zvláštního byste nepozorovali.
Obvyklí turisté a mezi nimi nějaký ten spěchající úředník či úřednice a pak okolo projede luxusnější vůz a v něm finančník nebo finančnice. Jistě, pokaždé je tu nějaký pouliční blázen. Dnes, v úterý, chodí před burzou dokola starý šedivý černoch v klobouku a boxerských rukavicích, vykřikuje cosi nesmyslného a vyzývá neviditelné protivníky na souboj. Zpovzdáli jej koutkem oka pozorují dva policisté v kevlarových vestách s helmami na hlavě a vojenskými samopaly v rukou.
Je úterý a všichni mají strach, co bude dál. Hrozí, že padne obří pojišťovna AIG. Ekonomičtí analytici v televizních zprávách i v hlavních denících vidí následky jejího zhroucení téměř apokalypticky, a tak se nakonec shodnou, že něco takového by centrální banka nedopustila.
GRATULUJEME K NÁKUPU POJIŠŤOVNY
Je středa a hlavní zprávou dne je osmdesát pět miliard dolarů, které dala americká centrální banka na záchranu tonoucí pojišťovny AIG. Stanice CNN divákům od rána vysvětluje pomocí obrázků, jakými cestami putují jejich daně do státní pokladny a odtud do centrální banky a z ní do žil skomírajícího finančního obra. A dodává, že těch osmdesát pět miliard je půjčka s dvouletou splatností a jedenáctiprocentním úrokem – takže nic není ztraceno, naopak, stát se na tom může pěkně napakovat, říká manažer AIG stejně jako nějaký chlapík z centrální banky.
„Jenomže kdyby bylo tak jisté, že to dopadne dobře, asi by do pojišťovny dávno vložil peníze nějaký soukromý investor, ne?“ říká mi do telefonu newyorský finančník Parker Quillen, který tu již patnáct let vede významný investiční fond.
Populární komik Jon Stewart pogratuloval „všem, co platí daně“, k nákupu tak pěkné velké pojišťovny. Komentátoři deníku New York Times viní z celé situace nepřehledný systém Wall Streetu, kde nikdo neví, kdo komu kolik dluží, kde je nedostatek pravidel a nikdo, kdo by nad složitými finančními transakcemi dohlížel.
Demokraté ze všeho obviňují republikány, jejich mýtus volného trhu a podporu nemravně přeplacených finančníků (jako je šéf zkrachovalých Lehman Brothers, jenž měl za poslední rok na výplatní pásce 45 miliónů dolarů) v tom, aby si dělali, co chtějí. Republikánský prezidentský kandidát John McCain v pondělí prohlásil, že americká ekonomika je v základu zdravá. Po ostré kritice v úterý své prohlášení upřesnil: zdravým základem americké ekonomiky je přece americký dělník, který je nejšikovnější a nejpracovitější na světě. A chamtivce z Wall Streetu je třeba potrestat.
Humoristický list The Onion uveřejnil parodický článek o tom, že finanční těžkosti donutily letectvo Spojených států začít prodávat běžným občanům letenky do prezidentského speciálu Air Force One. Aby letadlo kompletně naplnili, přidali úředníci k prezidentskému letu z Washingtonu do kanadské Ottawy ještě osm dalších zastávek, ve městech jako Louisville, Kansas City, Omaha nebo Kuvajt, kde se konalo nějaké supertajné zasedání.
ČAS DLUHŮ
O finanční krizi mluví v New Yorku všichni. Zaslechnete to z vedlejší lavičky, když se posadíte v Central Parku, lidé se o tom baví v hospodě i v metru.
Jsme na prahu stejně hluboké krize, jaká nastala po „černém pátku“ v roce 1929? „Naštěstí ještě ne,“ říká Parker Quillen. „Ještě nemáme dvacetiprocentní nezaměstnanost a uprostřed Central Parku nestojí chudinský slum jako tehdy, ve třicátých letech. Ale jak to celé dopadne, to se ještě uvidí. Jsou tu určité důvody, abychom se domnívali, že tak zlé jako tehdy to nebude.“
Nikdo se zatím neodvážil předpovídat, co bude dál. Ale otázka, jež se přetřásá na barových stoličkách i v televizních studiích, je prostá: jak je možné, že nikdo nedokázal předpovědět krizi takovýchhle rozměrů? Ptal jsem se na to jednoho významného analytika, který působí na Wall Streetu již řadu let a komentuje akciové trhy pro listy jako New York Times nebo Wall Street Journal. Celkem typicky si nepřál být jmenován.
„Kdybyste se mě zeptal před rokem, jestli podle mě může padnout Bear Stearns a Lehman Brothers a Merill Lynch, jestli hypoteční společnosti Freddie Mac a Fannie Mae převezme do správy stát stejně jako AIG, vysmál bych se vám. Ještě tehdy by to byl naprosto bláznivý scénář.“
Uprostřed takové nejistoty mají všichni potřebu hledat viníka.
Na chamtivých a nezodpovědných finančnících se shodují novináři, republikáni, demokrati i baroví diskutéři. A jak bylo zmíněno, někteří komentátoři vidí problém v tom, že finanční trhy jsou příliš málo regulované. S tím ovšem nesouhlasí ani jeden ze mnou oslovených odborníků: „Žádné regulace, žádná pravidla by nedokázala držet krok s vývojem, kterým finančnictví prochází. Myslím si, že tahle krize je krizí jednoho modelu investičního bankovnictví a krizí jednoho modelu obchodování s nemovitostmi,“ tvrdí onen nejmenovaný renomovaný analytik.
„Určitě se dá říci, že větší dozor nad finančním trhem a jeho náležitá regulace spolu s větší transparentností velkých společností by nebyly na škodu,“ říká Parker Quillen, ale dodává, že podle něj se prostě stát nemá do věcí trhu příliš vkládat.
Podle obou je základem dnešní krize jednoduše to, že jsme si zvykli konzumovat víc, než kolik vyprodukujeme.
„Lidé nehorázně utráceli a půjčovali si, aby mohli utrácet a spekulovat. To bylo do jisté míry podpořeno neustálou manipulací ze strany centrální banky, jež udržovala úrokové míry uměle nízko.
A kdykoli se trh trochu otřásl, centrální banka do něj napumpovala chybějící likviditu. To úplně zastavilo samočisticí procesy volného trhu, kdy nefunkční firmy, lidé, co příliš riskují nebo manipulují se svým portfoliem, prostě zkrachují. Když alkoholik přestane pít, dostane absťák. Třese se a je mu zle. Ale když mu v tu chvíli nalijete, nic se tím nevyřeší. Jen ten absťák. A to byl případ amerického finančního trhu. Kdykoli se začal třást, centrální banka mu nalila pořádného panáka,“ říká Parker Quillen.
Kocovina je na Americe znát.
Roste nezaměstnanost, ceny ropy a následkem hypoteční krize přišlo o dům či byt téměř sto tisíc rodin.
„Budeme muset zásadně změnit spotřebitelské návyky. Myslím si, že nás čekají hubené časy. Nejméně do konce desetiletí,“ říká Quillen.
Co si o současné krizi myslíte vy?
O americké finanční krizi si můžete přečíst více v Reflexu č. 39. AMERIKA ZŮSTANE SILNÁ, říká v rozhovoru Bez obalu ekonom Karel Kříž.
