EXEKUCE | Reflex.cz
reklama
nahoru

EXEKUCE

JAN GEBERT18. září 2008 • 10:00
EXEKUCE

Když v desetimiliónové zemi dochází k půlmiliónu exekucí za rok a jejich počet zřejmě poroste, není to úplně normální. Spíše to zavání jakousi šikanou posvěcenou státem. Exekuce sahají do života stále většího počtu Čechů. Jen za loňský rok jich bylo nařízeno skoro půl miliónu. Soudní exekutoři přitom tvoří poměrně uzavřenou skupinu právníků, nad níž má stát omezenou kontrolu.

reklama

Nechává tak na občanovi, aby si nápravu případného bezpráví vydupal sám. Ministerstvo spravedlnosti navíc připravuje novelu, která by některé pravomoci exekutorů měla posílit. Tristním zkušenostem navzdory.


Zatímco v devadesátých letech si mohl úvěr v Česku pořídit skoro každý a bylo normální dluhy nesplácet, dnes je téměř normální přijít kvůli padesátitisícovému dluhu o dům. Zdá se, že jeden extrém vystřídal druhý.
Zlomový bod nastal před sedmi lety. Poslanci vymysleli a odmávali zákon, který ustavil soudní exekutory jako nový nástroj státu na vymáhání nesplácených pohledávek. Na svět tak přišel právnický hybrid, který nemá v české právní a justiční soustavě obdobu. Soudní exekutor je jednak veřejným činitelem, zároveň soukromým podnikatelem. Exekutoři navíc jako jediní nositelé státní moci nepodléhají lustračnímu zákonu. A to je dost výbušný mix. Obzvlášť u profese, jejíž náplní je nakládat s majetkem druhých.
Exekutoři dostali značné pravomoci, mohou si sami zvolit, jestli je vhodnější vymáhat peníze od dlužníka vysátím jeho účtu nebo třeba prodejem auta. Zvýšila se tak sice vymahatelnost práva, zákon ale nezavedl nezávislou kontrolu, která by exekutory účinně tlačila k odpovědnosti za své jednání. Exekuční řád se ke všemu neustále mění, za sedm let byl pozměněn sedmnáctkrát a některé vyhlášky zrušil Ústavní soud. Je tedy složité se v něm vyznat a snazší ho zneužít. V zemi, kde se exekuce dotýká stále více lidí, je to neúnosný stav.

KDO JE TADY VĚTŠÍ ŠÉF?
„Víte, kde je na Chodově socha budovatele? Tam si dáme sraz,“ řekl mi po telefonu pevným hlasem stavební inženýr Michal Lurie, nyní předseda bytového družstva přezdívaného Hutmanka. Před pěti lety vedl exekuci na majetek družstva kvůli devítimiliónové pohledávce sám prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Předseda Lurie ale nesouhlasil s výší odměny, jež si prezident Podkonický určil. Dohnal stížnost k Ústavnímu soudu. A ten dal Luriemu za pravdu. Dluh vznikl v polovině devadesátých let, tedy v době, kdy byl Lurie řadovým družstevníkem.
Tehdejší vedení Hutmanky se rozhodlo ručit majetkem družstva za úvěr jednoho podnikatele.
„Zpětně jsme zjistili, že družstvo peníze nemělo a nemohlo ručit ani za nákup psí boudy,“ říká Lurie v restauraci chodovského nákupního centra. Úvěr se dostal do Konsolidační agentury a ta ho začala exekučně vymáhat. Družstvo tedy nabídlo k prodeji volné neobydlené nemovitosti. Lurie prý ale iniciativně zjistil, že exekutor neurčil k prodeji jen neobydlené prostory, ale i několik bytů. Na exekuci by tak doplatili družstevníci, kteří neměli s dluhem nic společného.
Obešel proto všech čtyři sta družstevníků a přesvědčil je, aby na zvláštní účet poslali peníze na umoření dluhu. Poté začal ve jménu Hutmanky jednat s Konsolidační agenturou o splátkách. Nastal ale problém. „V Konsolidační agentuře neustále prosazovali do dohody odměnu exekutora. My jsme tvrdili, že dluh nemá s odměnou exekutora nic společného a že o ní bude rozhodovat soud,“ tvrdí Lurie. Odměna exekutora se počítá procenty z vymožené částky.
Ovšem pokud je dluh splacen dobrovolně, určí ji soud. Lurie proto nechápal, proč by se mělo družstvo dopředu zavazovat ke splacení odměny, když dluh hodlá dobrovolně splatit. Dohoda se zasekla a exekuce jela dál.

FRONTÁLNÍ BLOKÁDA
„Pár dní poté u nás zaklepal pán od exekutora s tím, že se jde dělat prodej podniku,“ říká předseda. Do družstva byl nasazen nucený správce a na majetek družstva, v hodnotě téměř tři čtvrtě miliardy korun, byla uvalena plomba. Lurie, kterého mezitím zvolilo družstvo do vedení, se proto rozhodl jednat rychle. Jel do banky a všechno zaplatil najednou. Z účtu, o němž prý exekutora neinformovali, a proto nebyl obstavený. „Druhý den jsme ukázali správci podniku, že je vše splaceno, a ten byl bledý jako stěna. V ten moment si zřejmě uvědomil, že to projeli,“ říká. Lurie je totiž přesvědčen, že exekutor se pokusil zabránit úhradě dluhu, uvést družstvo do platební neschopnosti a nechat majetek družstva prodat.
Juraj Podkonický nesouhlasí. „Dluhy družstva se v té době pohybovaly v řádech stovek miliónů korun,“ naráží na dluhy družstva, kvůli nimž ale exekuce vyhlášená nebyla. „Sami jsme byli soudem dotazováni v souvislosti s přípravou konkurzu,“ napsal mi emailem.
Ani tentokrát exekuce neskončila. Družstvo totiž stále nezaplatilo více než miliónovou odměnu, kterou si vytyčil exekutor. Podle Lurieho byla částka nadsazená. „Odhaduji, že to bylo několik desítek hodin práce,“ prohlásí. „Dlužník těžko někdy uzná odměnu exekutora za přiměřenou,“ hájí se Podkonický.
Spor se vlekl dva roky a dostal se až k Ústavnímu soudu. A ten loni v listopadu konstatoval, že „postup exekutora, tak, jak vyplývá ze soudního spisu, je možno označit za extenzívně vybočující ze zákonného a ústavního rámce, až za svévolný, svědčící o snaze vytvořit povinnému (postupnou blokací celého jeho majetku) takové podmínky, aby byl nucen zaplatit náklady exekuce ve výši podle exekutorova právního názoru“. Ústavní soud zároveň zrušil část vyhlášky o odměňování exekutorů. Odměna by se podle nálezu měla určovat podle skutečně vykonané práce, a nikoli podle výše vymáhané pohledávky. Exekutorská komora nelenila a podala proti zrušení vyhlášky stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku.
„Víte, málokdo se brání exekutorům tak jako my,“ řekne sebevědomě předseda Lurie. „Nikdo se jim nebrání, protože se jich všichni bojí. A já se jich nebojím pouze proto, že nejsem dlužník.“

NEJKRÁSNĚJŠÍ DRAŽBA
Zákon říká, že exekutor by měl obstavovat majetek v přiměřené výši vůči vymáhané pohledávce. Praxe ale bývá jiná. Karel Štencel z Českého úřadu katastrálního a zeměměřičského na květnovém semináři o exekucích na půdě Poslanecké sněmovny uvedl, že sedmdesát procent exekučně obstavených nemovitostí registrovaných úřadem se týká pohledávek do dvaceti až třiceti tisíc korun. A tady je očividný nepoměr.
Pokud dlužník s obstavenou zahradou nebo domem nesplatí pohledávku dobrovolně, může jít jeho nemovitost do dražby. A problém je v tom, že o exekučních dražbách se často dozví jen zúžený okruh lidí. Exekutoři totiž nemají povinnost rozesílat ohlášky dražeb potenciálním dražitelům a realitním makléřům, mají pouze povinnost informovat o nich s předstihem na úředních deskách ve svých firmách. Tedy na soukromé půdě. Dražby se tak účastní jen ti informovaní. A je především na exekutorovi, koho informuje.
„Udělá se znalecký posudek a vyvolávací cena se pohybuje obvykle na dvou třetinách odhadní ceny a může postupně klesnout až na polovinu. Takže pokud se dražby zúčastní pouze jeden dva lidi, prodá se nemovitost za zlomek tržní ceny,“ říká Václav Láska, bývalý policista, nyní právník z organizace Transparency International. „Jsou i případy, kdy znalci jdou níž. Běžně se stává, že jsou dva různé znalecké posudky, které se liší v řádu desítek procent,“ tvrdí Láska.
„Stížnosti, že nemovitost byla prodána pod cenou, jsou jedny z nejčastějších,“ říká zástupkyně ombudsmana Jitka Seitlová. „Sama jsem prošetřovala případ, kdy chtěli exekutoři jedné zdravotně postižené osobě omezené z hlediska právních úkonů dát do dražby dům v nesmírně lukrativní lokalitě. A ta osoba nevěděla, co má dělat, tak se obrátila na nás,“ říká Seitlová. „Podívala jsem se na znalecký posudek, kde se v závěru bez vysvětlení cena snížila téměř na polovinu. Nemám sice šanci do řízení vstoupit, ale zašla jsem na příslušný exekutorský úřad. Následně byla nemovitost vydražena za původní cenu. Jsem přesvědčená, že pokud bych neintervenovala osobně, tak by se tak nestalo.“

VIRTUÁLNÍ ŘEŠENÍ
Exekučních dražeb se mohou zcela legálně účastnit i sami exekutoři. Například vilu v dražbě pořádané členem prezídia Exekutorské komory Vladimírem Plášilem si koupil prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický. Na případ upozornily Lidové noviny. Soudní odhad na nemovitost byl dvacet jedna miliónů korun a prodána byla za šestnáct miliónů korun. Václav Láska tehdy zastupoval povinného, tedy dlužníka.
„V rámci téže exekuce se prodával i dům v jižních Čechách, který byl prodán za zhruba tři sta tisíc korun. My jsme ale měli znalecký posudek, který určil hodnotu na zhruba milión a půl.“
Nejasným dražbám by se ale dalo zamezit poměrně jednoduše. „Měl by existovat jeden web, kde by se všechny dražby z exekuce povinně zveřejňovaly,“ říká Láska. „Pak by se jich účastnili makléři, a i když bude nemovitost prodávána za nízkou vyvolávací cenu, dražitelé ji vyženou na reálnou hodnotu.“ Vydělali by na tom i věřitelé, tedy ti, jimž někdo dluží. „Jsem přesvědčený, že zisk by byl tak čtyř- až pětinásobný oproti současnosti,“ říká.
Podle jednoho z tvůrců vznikající novely exekučního řádu, předsedkyně soudu Praha-východ Martiny Kasíkové, je podobný návrh zakotvený v současné pracovní verzi novely. Dražby by podle něj měla v budoucnu na jedné webové adrese zveřejňovat Exekutorská komora. Pokud návrh nevypadne v připomínkách ministerstva, podepíše se pod něj ministr, projde vládou a schválí ho zákonodárci, pak bude možná o jeden z nejkřiklavějších problémů s exekucí míň. Přehnaný optimismus ale není na místě. Například veřejný centrální registr exekucí schválil Parlament už před sedmi lety. Rovněž ho měla spravovat Exekutorská komora. A registr není dosud veřejně přístupný.

OSTUDA NA DĚDINĚ
Paní Sylva Skálová z jedné vesnice u Vyškova udělala po Listopadu ve svém životě radikální řez. Přestala učit matematiku na základní škole a otevřela si malou realitní kancelář. Obchody šly dobře, a tak šetřila peníze, aby si jednou mohla koupit nový dům. Další radikální řez v jejím životě přišel samovolně. Po rozvodu zjistila, že byla vdaná za dlužníka.
Když přišla smlouva o rozdělení majetku na katastr nemovitostí, dostala Skálová odpověď, že jej rozdělit nelze, protože na majetek manžela je vyhlášena exekuce. Rozvedení manželé měli obstavený dům, chalupu a sad. Skálová prý přitom o dluzích neměla ponětí. „Na žádném dluhu nejsem podepsaná a vůbec nevím, jak je možné, že si bral úvěry pro oba,“ říká dnes už důchodkyně Skálová na lavičce ve Vyškově, kousek od školy, kde kdysi učila.
Životní trable bývalé učitelky jsou důsledkem nevyváženosti právní úpravy. Některé instituce totiž nevyžadují, aby ve smlouvě o poskytnutí úvěru byl souhlas obou partnerů. Může se podepsat jen jeden, za dluh ovšem nesou odpovědnost oba. „Snažila jsem se s exekutory přes svého právníka domluvit, že budu postupně vyplácet svou polovinu dluhu a manžel svou,“ říká Skálová. „Jenže můj exmanžel prohlásil, že ho to nezajímá a exekutorům nedá ani korunu.“ Exekuce tak padla i na její hlavu.
Jednoho prosincového podvečera, tři měsíce po rozvodu, zaklepal na dveře jejího domu exekutor se stěhováky. „Svítili po dvoře baterkami, řvali, ostuda na dědině jak blázen,“ vybavuje si. Chlápky ale do domu nepustila, a tak návštěva přijela druhý den. „Řekli mi: ,Tady si sednete, a jestli chcete někam jít, tak jenom ve dvojici.' Když jsem chtěla jít na záchod, nesměla jsem ani zavřít dveře, co kdybych tam něco schovala. To bylo pod lidskou důstojnost,“ zakroutí hlavou.
Část výbavy domu byla zabavena, dům zatím prodán nebyl.
Nejvíc stížnosti na postup exekutora zaznamenala kancelář ombudsmana právě na začátku tisíciletí, kdy se exekuce v České republice rozjížděly. Etický kodex exekutora zavedla Exekutorská komora po pěti letech svého fungování.

ZAVALENÝ PRACÍ
Stížnosti, například na postup exekutora, může občan podávat buď na ministerstvo, nebo Exekutorské komoře. A ty je mají prošetřit.
Helena Svatošová ze sdružení Iuridicum Remedium, které usiluje o úpravu exekučního řádu, je ale k samočisticím mechanismům komory skeptická. „Spoléhá se na samoregulaci komory, tedy profesního sdružení exekutorů, v podstatě podnikatelů. Exekutoři vlastně mají kontrolovat sami sebe,“ říká. „A dozor státu je slabý.“
Podle údajů ministerstva spravedlnosti připadá na čtyři sta patnáct exekucí jedno pochybení. A přestože počet nařízených exekucí stále roste, těch chybných ubývá. Což zní povzbudivě. Poněkud odlišné údaje má však kancelář ombudsmana. Dostává podněty a stížnosti z veškerého výkonu státní správy. „A z tohoto balíku tvoří stížnosti spojné s exekucí deset až dvacet procent. A to je opravdu hodně,“ říká zástupce ombudsmana Jitka Seitlová.
Stížností na nařízené exekuce by v budoucnu mohlo přibýt. Vznikající novela exekučního řádu by totiž měla některé pravomoci exekutorů posílit. O nařízení nebo zastavení exekuce by v budoucnu neměl rozhodovat soud, jako je tomu nyní, ale exekutor. Soud by měl rozhodovat jen o sporných případech. Těch je podle ministerstva málo a ty jednoznačné zbytečně zavalují soudní úředníky. Soudům se tím nepochybně uleví. Pro občana ale bude složitější než dnes dobrat se nápravy za chybně nařízenou exekuci.
Zavalení prací jsou však i exekutoři. Z původně plánovaných zhruba sto osmdesáti exekutorských firem jich nyní v Česku funguje sto dvacet tři. Tiskový mluvčí Exekutorské komory Pavel Kočiš mi sdělil, že o tuhle práci není velký zájem. „Profese soudního exekutora není zrovna populární. Stejně tak finanční náročnost na rozjezd nového úřadu je poměrně značná,“ říká Kočiš.
Nové adepty zkouší a jmenuje Exekutorská komora. Za sedm let vznikly pouze tři nové úřady. A to je málo. Nízký počet exekutorů nemůže stíhat všechna exekuční nařízení v únosném tempu. Přednost mají logicky vysoké pohledávky, protože vyšší je i odměna. Drobní věřitelé čekají dlouho, proto mnoho z nich pohledávky raději prodá. Zavedení větší konkurence mezi exekutory by tedy rozhodně bylo přínosem.

PÁLKA ZA SEKERU
Exekutory zřejmě čekají v nadcházejících letech opravdové žně. V rejstříku dlužníků Solus se již ocitl každý desátý Čech a oproti loňsku je v registru téměř o polovinu víc neplatičů než loni.
Na západní Evropu přitom začíná doléhat hospodářská krize ze Spojených států, která pravděpodobně dorazí dříve či později i do České republiky. Už dnes se zde začíná líhnout možná i statisícová podtřída doživotně zadlužených lidí, kteří nedokázali odhadnout svoje možnosti a exekuce je pro ně poslední kapkou. Jedná se většinou o méně vzdělané lidi s nižším příjmem.
S exekucí nebo hrozbou exekuce má dnes ale zkušenost téměř každý, kdo si pečlivě nehlídá upomínky. Ve dvacetičlenné redakci Reflexu jsem našel pět lidí, kterým exekuce hrozila. Většinou kvůli nezaplacenému parkovnému. Třeba šéfredaktorovi Pavlu Šafrovi přicházely upomínky za poplatky na televizi na adresu, kde už nebydlel, a ze sto padesáti korun dluh nabobtnal na dvacet tři tisíc. Na měsíc měl zablokované stavební spoření.
Když v desetimiliónové zemi dochází k půlmiliónu exekucí za rok a jejich počet zřejmě poroste, není to úplně normální. Spíše to zavání jakousi šikanou posvěcenou státem. Prosazuje se restriktivní způsob vymáhání, který vede často ke zbytečnému zabavování a obstavovaní majetku lidí. A málokdo má dostatečné prostředky, čas a právní povědomí, aby se dokázal bránit. Není jistě v pořádku, když lidé nesplácejí dluhy. Ale rovněž není v pořádku, aby za provinění přicházela neadekvátní sankce. Stát by měl dbát o to, aby právo bylo spravedlivé. I vůči dlužníkům.


Co si myslíte o postupech exekutorů vy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama