BUDU ŽÍT DO 130? ANEBO VĚČNĚ? | Reflex.cz
reklama
nahoru

BUDU ŽÍT DO 130? ANEBO VĚČNĚ?

Lucie Tomanová11. září 2008 • 02:00
BUDU ŽÍT DO 130? ANEBO VĚČNĚ?

Stárnu. V listopadu mi bude 28 let a na mém obličeji to ještě není patrné, nemám vrásky ani jediný šedivý vlas. Přesto v mém těle už osm let probíhají změny, které se, budu-li jinak zdravá, klinicky projeví až v pětašedesáti. To je průměrný věk, kdy začne lidské tělo prohrávat svůj donkichotský boj ...

reklama

... se všemi buněčnými defekty a úbytky tkání a křivka života, která do dvacátého roku stoupala a potom jen zlehka klesala, se zlomí směrem dolů.


Jsem svobodná bezdětná „dívka“. Moje prababička měla v mém věku tři děti a za sebou šest porodů (šance na přežití novorozence 1:1). Byla to dospělá žena a mládí měla za sebou. V pětačtyřiceti už byla dávno babičkou. Její pramáti v tom věku zemřela, jak bylo ostatně v devatenáctém století běžné a jak je dodnes běžné v rozvojových zemích. Skutečné stáří se všemi svými klinickými projevy je tak vlastně jako celospolečenský jev novinkou, zvláštním luxusem, který dřív patřil jen hrstce vyvolených.

Dnes řešíme, jak se s tím „luxusem“ poprat, jak ho udělat snesitelnějším, když jsme odsouzeni strávit v něm léta i celá desetiletí. A i když je někdy k nesnesení nedůstojný, jsme vděční za každý rok, za každý den života. A tak jako král Gilgameš ve starobylém eposu hledáme bylinu nesmrtelnosti. Moci z ní tak urvat alespoň jeden lístek a žít, když už ne věčně, tedy alespoň do těch sto třiceti.
To by totiž podle vědců měla být doba maximální životnosti lidských tkání za ideálních podmínek, tedy doba životnosti materiálu. Teoreticky. V jaké formě se tkáň svého rozpadu dočká, rozumějme, jaká by byla kvalita takového života, není jasné, nehledě na to, že „ideální podmínky“ existují jen v laboratoři.

VĚDEC S TVÁŘÍ RASPUTINA
Britský vědec a vizionář Aubrey de Grey patří k těm, kdo se s lístkem rozhodně nespokojí, věří, že bylinu nesmrtelnosti dokážeme utrhnout celou: „Můžeme žít věčně, pokud dokážeme odstranit sedm zásadních mechanismů, které způsobují stárnutí,“ tvrdí.
Už v roce 1999 publikoval knihu, v níž popisuje jako jednu z hlavních příčin stárnutí buněk našeho těla poškozování mitochondrií (buněčných „elektráren“) volnými kyslíkovými radikály. Ač původně „ajťák“ (vystudoval informatiku a výpočetní techniku), vrhl se de Grey v rámci postgraduálního studia na biogerontologii. Rozhodl se totiž nezemřít a ve svém odhodlání vytrval. Dnes je mu 45 let a stále věří, že se dožije zásadního objevu, který změní dosavadní medicínu. Je spoluzakladatelem Methuselah (Metuzalém) Foundation, neziskové organizace sídlící ve Springfieldu v americké Virginii, jež vyhlásila takzvanou Metuzalémovu myší cenu ve výši přesahující čtyři milióny dolarů. Dostane ji ten, komu se podaří prodloužit pokusným myším život na dvojnásobek (tedy na čtyři roky) tak, aby si ho ve zdraví užily. De Grey a jeho spolupracovníci, významní vědci v oboru mikrobiologie a regenerativní medicíny, věří, že potom už bude otázkou pouhých deseti let, než se podaří aplikovat stejný postup u lidí.
Mnozí vědci považují projekt Aubreyho de Greye proti stárnutí nazvaný Strategies for Engineered Negligible Senescence (SENS) spíš za sci-fi. Chlapík se vzezřením Rasputina má ale svůj plán, jak „cracknout“ ten nejdůležitější software na světě, program lidského těla, promyšlený. Teoreticky ví, jak splnit všech stanovených sedm bodů, a jeho argumentace ve vědeckých debatách je neprůstřelná.

PRVNÍ STÁRNE MOZEK
Stárnu. V zrcadle vidím postupné změny svého obličeje, který získává rysy mé matky a její matky. Ta podoba je až zarážející. Možná se vrásky objeví později, možná budou jinak rozmístěné, ale jistě mě to nemine. Už od dvaceti let ztrácí kůže svou pružnost a zázračné krémy ten proces v nejlepším případě zpomalí.
Ani paměť už není taková jako na gymnáziu a v prvních ročnících na vysoké. Mozek začíná stárnout jako první a není asi náhoda, že většina laureátů Nobelovy ceny za přírodní vědy udělala své zásadní objevy právě kolem dvacítky. Nad třicet let můžete být vědeckou kapacitou nebo vynikajícím lékařem a dalších čtyřicet let zúročovat své zkušenosti ve prospěch celé společnosti, ale šance, že vymyslíte něco převratného, je významně nižší. Snad proto, že struktura neuronové sítě je už propojená podle určitého klíče, se člověk stává konzervativnějším a zároveň se hůř učí nové věci, protože mozkové buňky se sice oproti někdejšímu předpokladu obnovovat dokáží, ale bohužel ne dost rychle.
I plíce mi už osm let stárnou.
Svaly a vlasy se přidají až za dva roky (ve 30), děloha a vaječníky za sedm let (ve 35). Po čtyřicítce dojde i na oči a zuby, po padesátce začnou stárnout i ostatní orgány. Nejdéle, až do sedmdesáti, si své mládí obvykle uchovávají játra.
Jen nevím, jestli to bude zrovna můj případ...

GERONTOHOLUBIČKA
Prodírám se hloučkem rusky mluvících turistů na pražském Malém náměstí. Je deset dopoledne. Nad průchodem se mezi vitrínami s křišťálem a dalšími krásami nového Starého Města blyští zlatá cedule „Anti-aging clinic“, „1. certifikované anti-aging kliniky“ A2C doktorky Moniky Golkové. Vyšetření zvané bioaging by mělo odhalit, jaký je můj skutečný, tedy nikoliv kalendářní, ale biologický věk. Ba co víc, mělo by stanovit věk různých částí mého těla zvlášť. Tahle legrace přijde na 21 tisíc Kč (platí za mě Reflex). Vycucám bonbónek a vypiju kafíčko na nablýskané recepci, zatímco si usměvavá sestřička zapisuje mé údaje do karty. Musím se náležitě posilnit na hodinu a půl trvající vyšetření.
První část testu tvoří otázky ohledně chorob v rodině, životního stylu, sportu, stravování. Zkrátka anamnéza, to, na co se vás zeptá nebo by se měl zeptat při prohlídce každý obvodní lékař.
„Kolika let se dožili rodiče a prarodiče, pokud zemřeli předčasně, tak na co?“ Sestřička podle mých odpovědí vyplňuje elektronický dotazník, jenž je součástí počítačového programu. „Kolikrát denně jíte? Bílé, nebo celozrnné pečivo? Které tvrzení je pravdivé?
a) mám ráda sladké čokoládové
tyčinky b) jím dortíky a koláčky c) nemám ráda sladké“
„Kolik hodin spíte? Zdají se vám sny?“ Když se mi zdají sny, znamená to prý, že můj spánek není dost hluboký.
Ano, mám všechny zuby, plomby mám čtyři a z toho dvě jsou amalgámové. „Na kolik let se cítíte?“ táže se dál sestřička a já vážně nevím: „Dejme tomu na pětadvacet ...?“
Prý jestli kouřím a kolik vypiju alkoholu?
Zváží mě. Váha vyplivne kromě hmotnosti 65 kg taky BMI (body mass index), který činí při mé výšce (176 cm) 21, čili jsem v normě. Umí spočítat i obsah tuku, svalů a kostí v těle, ovšem se stejnou přesností jako váhy, které si koupíte za pár šupů v krámě s elektronikou, leckdy s odchylkou 30 procent.
Potom přichází na řadu sada testů mozkové aktivity. Rychlost mých reakcí a schopnost soustředění se pozná podle toho, jak rychle zmáčknu Enter na klávesnici, když slyším zvuk nebo když se zelený obrazec změní v červený. Koordinace pohybů se naopak pozná podle střídavého zuřivého mačkání dvou různých tlačítek.
Snažím se zapamatovat číselné řady, hraju elektronickou formu pexesa na čas, což ukáže stav mé paměti, Landoltův test s klikáním na různě pootočená písmenka C určí ostrost zraku a schopnost soustředění. Pak přichází na řadu měření tlaku (v normě, spíš nižší) a pulsu v klidu a při zátěži. Dělám kliky o zeď (neplést s těmi na zemi), dřepy na čas a mačkám strojek, který měří sílu svalů na rukou.
Skutečnou lahůdkou je pak test balance, lidově řečeno holubička: balancuji v předklonu s roztaženýma rukama na jedné noze a snažím se nesmát. „Já se vždycky začnu smát a hned spadnu,“ říká sestřička.
Vydržím se nesmát 86 vteřin čili holubička jako z domova důchodců. Takzvaná gerontoholubička. Ani dýchání do spirometru pro zjištění objemu plic žádná sláva, jde to nějak ztěžka, protože jsem nastydlá.
Teď ještě proplést ruce za zády a dotknout se dlaněmi země, aby se vidělo, nakolik je mé tělo ohebné, a mohu jako laňka odskotačit v radostném očekávání výsledků. Ty dostanu za týden na konzultaci s paní doktorkou Golkovou, až zaplatím osmnáct tisíc za testy. Konzultace mě pak přijde na další tři tisíce. Po pravdě řečeno, ty tři tisíce zhruba odpovídají rozumné ceně za celé tohle vyšetření i s konzultací. Měli by tu všechny sumy dělit sedmi.

DOBRÁ RADA NAD ZLATO
Doktorka Golková je mladá, úspěšná a upravená, přesně taková, jak jsem ji onehdá viděla v Dobrém ránu České televize. Myslí to se mnou dobře: „Zeleninu máte ráda? To je dobře. A ovoce jíte? To je dobře. Sladkosti byste měla omezit, cukry zrychlují stárnutí tkání a vedou k přírůstku nových tukových buněk.“ No neříkejte!
A tady jsem v celé své nahotě a číslech: Má „Zpráva o zdravotním stavu“ od A2C říká, že biologický věk odpovídá tomu kalendářnímu. V průměru jsem adekvátně jetá na svých dvacet osm. Vzhledem k tomu, že má babička měla rakovinu prsu, je mi podle analýzy rodinné anamnézy 29 a půl, ačkoli vůbec není zřejmé, zda onen gen mám – to by ukázala pouze analýza DNA (kterou podstoupil kolega Potůček u laboratoře GHC). Můj životní styl, zahrnující výkyvy nálady, nespavost střídanou s ospalostí jako po bodnutí mouchou tse-tse a občasné alkoholové dýchánky, mi podle analýzy přidává rovněž rok navíc. Naopak jistá míra sportovní aktivity a relativně zdravá strava ubírají rok a půl. Složení těla, které se zázračné váze povedlo odpovídajícím způsobem změřit až na druhý pokus, udává metabolický věk sedmnáct let, což znamená, že mám příjemně málo sádla mezi vnitřními orgány a zcela přiměřeně pod kůží. Ohebná jsem jak proutek na rovných dvacet, kdežto svalů mám poskrovnu, tak na pětatřicet. Chrchlání do spirometru způsobilo, že objem mých plic prý odpovídá sedmapadesátileté ženě! Takový výsledek člověka přece jen trochu vyleká. V prvotním šoku málem podléhám pokušení koupit si celou pikslu krystalického vitamínu C a hromadu dalších antioxidantů navrch. Co děsivého musela asi slyšet žena středního věku, která si na recepci kupovala doplňky stravy? „Aha, takže to máme tři tisíce plus ...,“ sestřička sčítá položky za vitamínové a minerální přípravky, jejichž anglické názvy znějí tajuplně, vědecky a účinně. Moderní věda dnes hovoří anglicky, kdežto stará dobrá latina frčí hlavně v homeopatii.

BAMBUSOVÁ METODA SOUSTŘEDĚNÍ
Biologický věk dnešních třicátníků je podle průzkumů konkurenční kliniky GHC o pár let nižší nežli ten kalendářní, u dnešních padesátníků je tomu prý naopak. A vůbec zajímavý paradox nastává u některých profesionálních sportovců: v padesáti mají svalový systém jako třicetiletí, kdežto reflexní a asociační funkce mozku už odpovídají šedesátce. To já mám podle testu sice svaly na pětatřicet, zato paměť a asociační funkce na dvacet, je vidět, že pracuji mozkem.
Akorát s koordinací pohybů prstů na klávesnici je to zlé, biologický věk čtyřicet osm! To bude zřejmě důvod, proč odevzdávám texty pozdě. Soustředěnost a rychlost reakce taky nic moc. Buď jsem byla v důsledku nachlazení (druhý den jsem měla vysokou horečku!) tak zpomalená, nebo se ze mě za ty dva roky, co necvičím bojová umění, stal hotový retard.

S VIDINOU ALZHEIMERA
„Jestli je reálná představa, že budeme žít do sto třiceti? Podle mě ano, ale za jiných předpokladů, nedosáhneme toho pouhými úpravami životního stylu,“ říká Iva Doleželová, primářka geriatrického oddělení pražské nemocnice v Krči. Testy biologického věku nepovažuje za extra přínosné: „Ty testy, které se provádějí, využívají všech obecně známých poznatků.“ Jinými slovy, všichni dobře víme, že nemáme kouřit, přehánět to s alkoholem, cpát se hamburgry, klobásami a sladkostmi, trávit hodiny sezením u televize, u počítače nebo v autě. Víme, že máme trochu cvičit, moc se nestresovat, spát sedm až osm hodin, jíst čerstvé ovoce a chodit na preventivní lékařské prohlídky, které nám platí pojišťovna. Primářka Doleželová má pravdu. Kolik nového jsem se dozvěděla za 21 tisíc? Součástí bioagingu nebylo vyšetření srdce pomocí EKG, natož záznam mozkové aktivity EEG nebo magnetická rezonance. Klinika GHC tato vyšetření nabízí, celková prohlídka ovšem stojí dvakrát až třikrát tolik. Všechna vyšetření přitom hradí pojišťovna, pokud vás na ně pošle váš lékař. Doktorka Doleželová je lehce skeptická i ke genetickým vyšetřením, jež ukáží, zda máte vrozený předpoklad k některým chorobám: „Za prvé jsou testy schopny zjistit jen určité hledané geny. A navíc si kladu otázku, jestli je účelné, aby člověk například od patnácti žil s tím, že bude mít Alzheimera. To onemocnění zatím neumíme léčit, lze ho pouze oddálit. Tak si načtete na Internetu, co to všechno obnáší, a řeknete si: má cenu, abych studovala vysokou? Je člověk v jakémkoli věku duševně zralý na to, aby znal svou budoucnost? Já osobně bych na takové testy nešla, ten stres mi za to nestojí.“
Problém vidí hlavně v tom, že lidé stejně nejsou schopni všechna zdravotní doporučení striktně dodržovat a porušení stanovených pravidel jim přináší velké pocity viny a úzkosti. Dodržováním pravidel takzvané zdravé životosprávy si člověk může podle zdravotnických studií prodloužit život o pět až deset let, ovšem leckdy za cenu snížení kvality života. Na druhou stranu, výzkumy na dvojčatech prokázaly, že na stárnutí má veliký vliv psychosociální stres: harmonické vztahy, dobrá finanční situace a celková pohoda nejen že velmi zvyšují kvalitu života, ale dokáží jej prodloužit v průměru o devět let.

BUNĚČNÁ SEBEVRAŽDA
Podle doktorky Doleželové je tedy reálné, že budeme žít do sto třiceti. Dokonce i to, že jednou budou sedmdesátníci čilí jako dnešní padesátníci: „Hlavně abychom to stihli před důchodovou reformou,“ vtipkuje. Podle ní ale bude trvat ještě dost dlouho, než se podaří vyřešit vůbec základní otázku smrtelnosti nebo nesmrtelnosti, řízenou buněčnou sebevraždu. Naše buňky v sobě mají zakódován hlídací systém, který určí, jestli lze jejich poškození ještě opravit, nebo ne. Pokud ne, dojde k řízené autodestrukci: Buňka se smrskne a její sousedky ji pohltí. Tím dochází k přirozenému úbytku tkáně. Tělo má schopnost regenerace a dokáže úbytek stále nahrazovat, ovšem jenom po určitou dobu, protože normální buňky se nemohou dělit donekonečna. Zvládnou to zhruba padesátkrát.
Faktem je, že i „dospělá“ buňka může být nesmrtelná, ovšem za cenu smrtelnosti svého majitele. U rakovinných buněk nefunguje systém řízené smrti, takže se poškozené dál dělí, a to aniž by ubývalo konce. Léky proti rakovině, cytostatika, dokáží nádoru sebe vraždu nařídit.
Naše tělo zkrátka žije v určité rovnováze: pokud v buňkách nefunguje řízená sebevražda, dostaneme rakovinu, pokud odumírají moc rychle, vede to kromě zrychleného stárnutí k degeneraci nervové soustavy, tedy například k Alzheimerově chorobě. Museli bychom tedy najít lék, který by v podstatě naplnil de Greyovo Sedmero. „Stárnutí je barbarské a zbytečné. Stejně jako u nás v Británii hon na lišku,“ říká ve své přednášce. „Ano, můžeme argumentovat tradicí, ale to na podstatě věci nic nemění.“ Typický konstruktivní přístup z oblasti počítačových programátorů. Najít klíč, který by cracknul tenhle program, bude ovšem zatraceně těžké.


Co si o bioagingu myslíte vy?


DE GREYOVO „SEDMERO“ ÚKOLŮ NA CESTĚ K NESMRTELNOSTI:
* Umět opravit mutace DNA v buněčném jádru, které způsobují rakovinu.
*Umět opravit mutace DNA v mitochondriích (elektrárnách), jež potom v důsledku poškození nedokáží vyrábět dost energie pro buňky, a tím pádem ani pro celé tělo.
* Zbavit se odpadu, který se hromadí uvnitř buněk a způsobuje kornatění tepen, degeneraci svalů a degenerativní nervová onemocnění, jako je Alzheimerova choroba.
* Zbavit se odpadu, jenž se hromadí vně buněk a rovněž vede například k Alzheimerově chorobě (rosolovitý povlak v mozku pacientů).
* Vyrovnat úbytek buněk, který časem vede k Parkinsonově chorobě a poruchám imunity.
* Zbavit se zestárlých buněk, jež odmítají zemřít u uvolnit místo novým. Produkují tělu škodlivé bílkoviny a způsobují poruchy imunity.
* Omezit vznik nežádoucích mezibuněčných spojů, jakýchsi bílkovinných mostů, které, je-li jich moc, snižují pružnost tkání a způsobují kornatění tepen nebo stařeckou dalekozrakost.

Lucie Tomanová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama