RUSOVÉ PŘICHÁZEJÍ

RUSOVÉ PŘICHÁZEJÍ

RUSOVÉ PŘICHÁZEJÍ

Když v roce 1999 nastupoval Vladimir Putin do prezidentského úřadu, stál barel ropy kolem deseti dolarů. Postupně začala jeho cena stoupat až na dnešních sto třicet dolarů za barel. Pro zemi, jejíž ekonomika je založená na vývozu energetických surovin, to znamenalo nenadálý příliv bohatství.

Ve spojení s posilováním moci státu to z Ruska udělalo silného politického hráče, jehož polostátní koncerny začínají skupovat firmy po celé Evropě. Přicházejí Rusové i k nám?


Salónek nejdražšího pražského hotelu Four Seasons je připraven k velkolepé akci. Číšníků uctivě stojících u stěny je zhruba tolik co pozvaných novinářů. V čele stolu pokrytého nažehleným damaškem sedí mladý muž s tváří boxera a tělem gymnasty. Pokynutím ruky nechává servírovat jeden chod za druhým, aniž by se jej dotkl, a jen mluví, mluví a mluví.
Roman Popov se tváří spokojeně, protože jeho firma po mnoha letech jednání dostala od české centrální banky licenci k provozování bankovních služeb.
„Velmi si vážíme toho, že nám Česká národní banka udělila licenci. Její důvěru nezklameme,“ říká. Mezi šestým a sedmým chodem padá dotaz, komu Banka mezinárodní spolupráce, což je dceřiná společnost První česko-ruské banky, vlastně patří. Popov se zatváří trochu znuděně a říká: „Většinovým vlastníkem jsem já, váš uctivý služebník, který vás sem pozval,“ pomalu se uklání a proti slunci zasvítí jeho masívní řetízek.
Podobné scény se v posledních letech zcela jistě odehrály v různých evropských městech bez ohledu na to, jestli dotyčný kupoval slavný fotbalový klub, stavební, nebo energetickou firmu. Takto se prezentuje nové Rusko: bohatství v rukou relativně mladých lidí, kteří jsou k nerozeznání od svých bodyguardů, okázalý luxus, velká gesta a nejasná obchodní strategie. Co se ale odehrává za těmito kulisami?

ENERGETICKÁ PÁKA
V polovině devadesátých let dopsal Vladimir Putin, bývalý důstojník KGB a později vysoký úředník petrohradské radnice, svou kandidátskou práci. Hlavní myšlenkou bylo, že pokud chce Rusko obnovit své velmocenské postavení, musí zkoncentrovat do státních rukou veškeré energetické zdroje. Pro představu: polovinu hrubého domácího produktu této země tvoří export ropy, plynu a uranu, což dělá z Ruské federace energetickou zásobárnu Evropy.
Díky dobrým vazbám na podnikatelské oligarchy se Putin dostal do blízkosti tehdejšího prezidenta. Boris Jelcin ho nejdříve jmenoval šéfem Federální bezpečnostní služby – FSB (následníka KGB), později premiérem a koncem roku 1999 mu předal i prezidentské pravomoci. Ještě než Putin stanul v čele ruského státu, zeptal se ho kdosi, jestli by chtěl být prezidentem: „Raději šéfem Gazpromu,“ odvětil prý Putin. Naznačil tím, kde byl v předputinovském Rusku hlavní zdroj moci.

ZEMĚ GAZPROM
Tento státní plynařský koncern vznikl už v létě 1989 transformací ministerstva plynárenství Sovětského svazu, v jehož čele stál Viktor Černomyrdin a jeho první zástupce Rem Viachirev. V období následné chaotické privatizace byl Gazprom hlavním zdrojem daní Ruska (více než pětadvacet procent) a současně věřitelem státu. Hlavně díky tomu se Černomyrdin stal začátkem devadesátých let ministrem energetiky a šest let byl ruským premiérem. Společně s Viachirevem budovali Gazprom jako nepřirozený monopol, který nepřipouští do svých plynovodů jiné těžaře a nutí je prodat jejich plyn za nízké ceny už při vstupu do potrubí. Až do konce Jelcinovy éry oba pánové využívali politiku jen k posílení hospodářského vlivu Gazpromu. Teprve nástupem Vladimira Putina se z Gazpromu stal nástroj ruské politiky.

Do čela firmy jmenoval Putin svého známého z petrohradské radnice, Alexeje Millera, a předsedou dozorčí rady šéfa své prezidentské volební kampaně (a současného prezidenta) Dmitrije Medveděva. Nový trend se zřetelně projevil v roce 2004.
Po vítězství protiruské oranžové revoluce na Ukrajině jsou této zemi několikrát omezeny dodávky ropy a plynu, což později přerůstá ve slavnou „plynovou válku“. Namísto vojáků Rusové utahují kohoutky svých produktovodů, píší západní noviny.

NOVÝ PAKT
V září 2005, deset dní před německými volbami, přijíždí prezident Putin do Berlína a společně s kancléřem Schröderem podepisuje smlouvu o vybudování plynovodu pod Baltským mořem. V Evropě se začíná mluvit o rusko-německém energetickém paktu. Skutečný skandál pak vypukl koncem roku, když Gazprom do čela správní rady firmy, která plynovod staví, jmenoval právě exkancléře Schrödera. Od té doby je energetická bezpečnost jedním z hlavních témat evropské politiky.
Jasně se to projevuje už na jaře 2006, když Gazprom měl před podpisem smlouvy o získání britské plynárenské společnosti Centrica. Jen kvůli této transakci osmkrát zasedala Blairova vláda. Nakonec bylo rozhodnuto, že s ohledem na bezpečnostní zájmy země je kabinet ochoten přijmout zákonné opatření, jen aby Gazprom společnost nezískal.

Podobný přístup zvolil Putin i k jiným ruským energetickým firmám. Michail Chodorkovskij, majitel největší ropné společnosti Jukos, chtěl budovat ropovody do Murmanska a Číny, čímž narušil plány nového prezidenta a byl zatčen pro podezření z daňových úniků. Nejlepší část jeho firmy získal státní podnik Rosněfť, který je dnes hlavním hráčem na trhu. Jiný podnikatel, Roman Abramovič, raději svůj ropný koncern Sibněfť prodal Gazpromu sám.
Těmito kroky se Putinovi podařilo zkoncentrovat energetiku ve svých rukou. Strategie je všude stejná – do čela firem jsou dosazeni tzv. gosudarstvenniki, tedy státní úředníci nebo bývalí členové KGB, kteří rozvoj firem podřizují zájmům státu, a to včetně expanze do evropských zemí. Tyto státní korporace navíc přes nastrčené firmy kupují podíly v soukromých firmách, takže nikdo neví, jaká je skutečná vlastnická struktura ruských společností.

NEPROMYŠLENÉ PRIVATIZACE
Téma energetické a vůbec národní bezpečnosti je v České republice na okraji zájmu politických elit. V praxi to vypadá tak, že špičky státu na veřejnosti pronášejí povinně protiruské projevy a v zákulisí prodávají do ruských rukou jeden strategický podnik za druhým.
Začalo to ještě za Zemanovy vláda, která v roce 2001 prodala český Transgas německé RWE. Blokační paragraf na další prodej končí už v roce 2009 a hlavním zájemcem je pochopitelně ruský Gazprom. „Ten by v případě ovládnutí RWE Transgas dodával zhruba 74 procent plynu a z 80 procent ovládal český trh, přičemž by měl možnost zrušit českou diverzifikaci, tedy dodávky z Norska,“ píše se v tzv. Bartuškově zprávě, již na podzim 2006 projednávala Rada obrany státu.
V roce 2004 zase Špidlova vláda umožnila prodej tří provozů Škody Plzeň, zabývajících se jaderným strojírenstvím. Novým majitelem se stal ruský holding OMZ, v němž má významný podíl Gazprom.
Vzhledem k velkorysému ruskému plánu stavět více než dvacet nových jaderných elektráren si český stát z ruky vyrazil nejen dobrý byznys, ale i politickou kartu pro případné jednání s ruskou stranou.
Tatáž vláda rovněž zpackala privatizaci Vítkovice Steel. Dvě lobbistické skupiny navázané na vládní sociální demokracii proti sobě natolik bojovaly, že z toho těžil třetí vzadu, ruský Evraz Group, za který poté intervenoval sám prezident Putin. Evraz nyní chce expandovat v severomoravském regionu a v budoucnu odkoupit i Třinecké železárny.
Jedním ze záměrů Topolánkovy vlády zase bylo diverzifikovat dodavatele jaderného paliva. Namísto toho ve výběrovém řízení na palivové články pro Temelín zvítězila ruská státní společnost Tvel, jež bude tyto součástky dodávat do roku 2020.

LUKOIL NASTUPUJE
V prosinci 2007 přijel na poloutajenou návštěvu do Prahy jeden z nejvlivnějších ruských oligarchů, Vagit Alekperov. Spolumajitel ruské naftařské společnosti Lukoil je znám tím, že tuto privátní firmu podřizuje ruským aspiracím, čímž dokázal zachovat její formální nezávislost i za putinovské éry.
V hlavním městě se sešel s premiérem Topolánkem, ministrem dopravy Řebíčkem a prezidentem Klausem.
Alekperov, někdejší nejmladší ministr v historii Sovětského svazu, koupil už před časem od americké strany síť benzínek Jet. Kromě toho měl zájem o podíl ve státní firmě Česká rafinérská, strategickém správci ropovodů Mero, a především privatizaci nákladní železniční firmy České dráhy Cargo. Členové jeho delegace současně vyjednávali o vstupu jiných ruských firem do Českých aerolinií a více než stomiliardovou investici při privatizaci Letiště Praha.
I z toho důvodu se lobbistické firmy snaží hledat legendu, jak by ruskou účast v českých strategických podnicích přikryly. Podle jedné konstrukce by vedle ČSA byl spolumajitelem našich aerolinek také český Travel Service. O podobné variantě se v souvislosti s Letištěm Praha mluvilo během nedávného pobytu premiéra Topolánka na Sardinii. Rozdíl je v tom, že roli fíkového listu by tentokrát sehrála italská firma.
Pokud by naznačené privatizace strategických firem skutečně prošly, měly by firmy navázané na současné vedení Ruska v jednu chvíli ve svých rukou většinu dopravních a energetických sítí v zemi.


Co si myslíte vy? Přicházejí Rusové i k nám?