ZLATÉ MONGOLSKÉ RUČIČKY | Reflex.cz
reklama
nahoru

ZLATÉ MONGOLSKÉ RUČIČKY

JAN GEBERT31. července 2008 • 04:00
ZLATÉ MONGOLSKÉ RUČIČKY

Éra východoevropských gastarbeiterů v Česku končí, personalisté a pracovní agentury stále častěji loví dělníky v Asii. Po Vietnamu je druhou největší zdrojnicí Mongolsko. Dnes u nás žije zhruba SEDM TISÍC MONGOLŮ – a jejich počet strmě roste. Spousta z nich se přitom bezhlavě vrhá do podniku, který je může zruinovat.

reklama


„Jo, choděj nám semka dost často. Ale my se to snažíme poslední dobou trošku omezovat.“ Hubený barman s dětským obličejem v poloprázdném baru Tipsport uprostřed Blanska rutinně opláchne sklenici a načepuje do ní pivo. Mongolští dělníci, hlavní hnací síla pětisethlavé firmy Apos auto se sídlem na kraji města, si před časem bar oblíbili, protože tu kromě levného piva a hracích automatů mají i dost místa pro své narozeninové dýchánky.
„Oni je totiž Blanečáci nemůžou vůbec cítit. Jednu dobu se třeba říkalo, že mezi nima řádí žloutenka, a lidi tomu uvěří. A nechtějí nám sem pak chodit,“ pokrčí bezelstně rameny. „Já proti nim nic nemám, ale když se jich tady sejde osum, tak je pravda, že o nich ví celá hospoda.“ Sáhne po utěrce a odmlčí se. „Třeba ti Vietnamci, ti mají peníze, sednou si támhle a nikdo o nich neví,“ kývne hlavou směrem do rohu, kde vietnamský kluk v košili s pokerovým výrazem ve tváři mačká čudlíky blikající mašiny a ubíjí pomalu plynoucí červencové sobotní dopoledne.
Před rokem a půl na Blansko přitáhla pozornost médií národovecká skupina Národní čest, když tu spunktovala demonstraci proti zdejším Mongolům, na niž přišlo asi sto padesát lidí – převážně přes polních. Záminkou pro manifestaci proti cizincům byla jejich údajná kriminalita. Tu ale policejní záznamy nepotvrzovaly. Národovcům očividně ležela v žaludku skutečnost, že ve dvacetitisícovém Blansku je každý čtyřicátý obyvatel Mongol.
Od té doby se počet Mongolů v České republice téměř zdvojnásobil a výrazná mongolská komunita se utvořila i v dalších okresních a krajských městech. Například do České Lípy jich přijelo za poslední půlrok tři sta, industriální Plzeň jich v posledním roce natáhla téměř osm set, okolo čtyř set jich žije v Havlíčkově Brodě, dva tisíce pracovních povolení pro Mongoly registruje Úřad práce v Pardubicích. Národní čest by dnes mohla vyrazit na hodně dlouhé turné.

TRADICE RUDÝCH BRATRŮ
„My teď slavíme státní svátek,“ posadí mě na gauč ve svém obýváku v řadovém domku u blanského sídliště Enkhtuya, čtyřicátnice se silným hlasem a širokou tváří. Na úvod mě obdaruje koženou klíčenkou s podobiznou Čingischána. Obrázek nejslavnějšího Mongola visí i nad gaučem, hned vedle národní vlajky. Manžel v trenýrkách zatím dřepí před televizí a nehnutě pozoruje mongolské zápasy na koních, jež ke státním svátkům v Mongolsku patří. Po několika minutách začne zběsile přepínat programy, pak televizi vypne a beze slova zmizí v kuchyni.
Enkhtuya se do střední Evropy dostala už začátkem osmdesátých let v rámci pracovní a studijní družby mezi oběma spřátelenými komunistickými zeměmi. „Doma moc škol nebylo, tak jsem chtěla ven. Ale na střední jsem nebyla nijak zvlášť dobrá, takže jsem měla na výběr jen dvě země. Maďarsko a Československo,“ řekne. Z rodného Ulánbátaru se vydala do východoslovenských Košic na Vysokou školu technickou. Diplom jí pak doma dopomohl k práci na ministerstvu životního prostředí. Patnáct let analyzovala vzorky ulánbátarské vody a vzduchu.
Dodnes mezi Mongoly přetrvalo povědomí z dob socialismu o vzdálené středoevropské zemi. A ti, kteří v Československu absolvovali družbu, podobně jako Enkhtuya, a znají tak jazyk a zdejší prostředí, začali v devadesátých letech pro svoje krajany zprostředkovávat práci, především v šicích dílnách. S hospodářským boomem v posledních letech sem pak začali lidé z Mongolska přicházet houfně.
„Nejvíc našich lidí jezdí do Koreje, ale tam jsme nechtěli. To je úplně jiná kultura,“ řekne Enkhtuya bez náznaku ironie. Díky zajeté tradici je Česko vedle Jižní Koreje, Japonska, Číny a Spojených států nejoblíbenější místo na Zemi, kam si Mongolové jezdí vydělat.

VÝPRAVA ZA MASEM
Se špatně placenou prací řidiče sekl Enkhtuyin manžel před sedmi lety. Šest dní jel vlakem s partou lidí z Ulánbátaru. Na pražském hlavním nádraží turnus vyzvedl chlápek z Aposu a odvezl ho na ubytovnu. Enkhtuya s dcerou cestu absolvovala o dva roky později. Manželé pak společně ve fabrice lepili a pošívali volanty.
Na rozdíl od naprosté většiny blanenských Mongolů se jim ale podařilo povýšit a začít se živit hlavou. Manžel je ve fabrice v pozici kontrolora, Enkhtuya dělá ve zdejší Charitě překladatelku. A dcera se chce příští rok hlásit v Brně na práva.
Blanenští Mongolové, až na výjimky, žijí v jazykové a kulturní bublině, z níž nemají potřebu vybřednout. V práci i doma se pohybují mezi svými. Zhruba polovina zdejší komunity bydlí po privátech, polovina po třech zdejších ubytovnách. Jedna z nich stojí vedle sídla Aposu, kam mě Enkhtuya doprovodí, aby mi překládala.
Na konci chodby jednopatrové dřevotřískové nudle zaklepe Enkhtuya na dveře. V malé zapařené místnosti vaří holka polévku v elektrickém hrnci, na posteli sedí kluk a ujídá sušenky. Odpovídá úsečně a z návštěvy je trochu rozhozený. Z Mongolska ho, stejně jako stovky jeho krajanů, vyhnal globální fenomén – stoupající ceny potravin, především rýže. Na výrobní lince v Aposu ale bývalý stavební dělník ještě nechytil ten správný grif. „Záda bolej,“ zakření se. Kamarádka nad hrncem naopak vypadá spokojeně. Přijela na návštěvu z Boskovic, kde šije mezi samými Češkami a Ukrajinkami. „Tak si aspoň občas jedu o víkendu popovídat mezi svoje lidi do Blanska,“ culí se.
Když dojím nabídnutý vývar, Enkhtuya prohlásí, že musí neprodleně odejít. Na parkovišti před ubytovnou už na ni čekají čtyři auťáky, okolo se motá asi desítka chlápků v kraťasech. „Na ten náš svátek si chceme pořídit ovci,“ překřikuje autorádio. „Tady nám ji ale nikdo nechce prodat, tak jezdíme sto kilometrů až za jedním pánem do Moravské Třebové,“ nasedne do jednoho z aut. „Moc hodný pán je to!“ řekne a kolona se dá do pohybu.

PŘILEPENÝ K VOLANTU
„Od té doby, co se o nás začala zajímat média, musíte podat žádost o rozhovor u šéfa představenstva,“ řekla mi do telefonu ředitelka firmy Apos auto Jitka Nikolajevová. Šéf představenstva, pan Miroslav Růžička, mě přijal s nedůvěrou, protože mediální zájem prý firmě v minulosti poškodil pověst a jeden významný mezinárodní odběratel s ní zrušil smlouvu.
Etnické složení firmy Apos auto, která má na svých webových stránkách usmívající se Mongolku s volantem v ruce, se začalo měnit začátkem tisíciletí, když firma rozšířila výrobu a personální oddělení shánělo nové lidi. Zrovna v té době se tu o práci přihlásila skupina Mongolů, kteří chtěli opustit jinou českou firmu. „A zjistili jsme, že mají větší schopnost pracovat s kůží než Češi nebo jiní cizinci,“ říká Růžička ve své kanceláři.
Dnes tvoří pět set Mongolů naprostou většinu zaměstnanců a vydělají si v průměru okolo patnácti tisíc hrubého. Kvůli dlouhodobě nízké nezaměstnanosti Čechy neláká náročná a špatně placená práce ve zdejších outsourcingových montovnách a fabrikách. A proluku tak vykrývají cizinci. Tradičně sem stále míří nejvíc lidí z východní Evropy, ale je čím dál větší potíž je sehnat. Nové montovny se totiž líhnou i na Slovensku, Ukrajině nebo v Rumunsku a odsávají českým firmám dělníky. Mnoho Ukrajinců a Poláků se navíc začíná z Česka po několikaletém pobytu vracet domů, protože si už vydělali dost.
Personalisté proto hledají levnou pracovní sílu v asijských zemích, s nimiž nás pojí historické vazby. Především ve Vietnamu a Mongolsku. Hospodářská komora České republiky společně s ministerstvem zahraničí navíc v současnosti vyjednává s čínskou vládou o možnosti zaměstnávat Číňany.
„U lidí z Evropské unie se často stává, že je zaškolíte, oni se něco naučí, a pak za dva měsíce odejdou na Západ, kde můžou mít víc peněz. A to u těchto pracovníků ze zemí mimo Evropskou unii nehrozí, protože mají tu změnu složitější,“ řekl mi po telefonu Zdeněk Petrovický, personální ředitel pardubické firmy Foxconn, jež zaměstnává zhruba tisíc Vietnamců a okolo stovky Mongolů.
Český zaměstnavatel má u asijských dělníků téměř jistotu, že mu neutečou, i když se jim práce nebude líbit – vízum totiž mají na konkrétní pracovní místo. A pokud chtějí jinam, musí si sehnat nové pracovní povolení do dvaceti čtyř hodin od podání výpovědi.
A to bývá kupříkladu pro Mongoly, kteří povětšinou mluví pouze mongolsky, dost tvrdý oříšek.

ZPĚVAČKA NA PÁR NOCÍ
Na zastávce před autobusovým nádražím v Plzni vystoupí z trolejbusu desítka Asiatů, kteří se vracejí z ranní šichty, a pomalu se šine směrem na ubytovnu za nádražím. Během jednoho roku zdejší průmyslový areál Borská pole a šicí fabriky jinde ve městě natáhly okolo osmi set Mongolů. A paní Ariun, která tu žije už dvacet let a s níž mám před nádražím sraz, změnil nával jejích krajanů život.
Před třemi lety se drobná čtyřicátnice Ariun rozhodla otevřít místo, kde by se tehdy jen desetičlenná mongolská komunita scházela na čaj a na oslavy narozenin. Založila proto Česko-mongolskou společnost s kanceláří hned naproti svému plzeňskému bytu.
„V posledním roce se na mě ale začala obracet spousta lidí, protože si mysleli, že jsem nějaká charita,“ řekne odpromovaná inženýrka Ariun ve svém moderním, vzdušném obýváku. „Denně jsem byla dvacet hodin na telefonu, neustále mi někdo volal, v průměru tak třicet lidí. Ptali se, co potřebují, když chtějí pozvat děti nebo když chtějí změnit práci. Neznali úplně obyčejné věci. Na úřadě s nima nikdo nemluví, agentury jim nic moc nevysvětlují,“ odmlčí se. „Asi před rokem jsem si řekla, že už na to nemám.“ Předevčírem ale ubytovala jednu mongolskou zpěvačku, jež zrovna neměla kde bydlet. Zatímco Ariun mluví, zpěvačka sedí pohodlně na gauči a nezúčastněně listuje lesklým časopisem.
Velká část mongolských migrantů si předem nezjistí, co bude práce a pobyt v Česku obnášet. A toho zneužívají zprostředkovatelské agentury a zprostředkovatelé, kteří podnikají na vlastní pěst. Sami Mongolové si totiž složité byrokratické papírování v češtině vyřídit nedokážou. „Praxe bývá třeba taková, že agentura přihlásí člověka na konkrétní místo na úřadu práce, ale než se papíry vyřídí, je už místo obsazené. Člověk pak přijede, práci nemá a je zcela v rukou zprostředkovatele,“ říká Ariun.
Obvyklá cena za vyřízení papírů je tisíc eur. Přestože se za zprostředkování práce podle českých zákonů platit nesmí, agentury si běžně za tuto činnost peníze od svých zákazníků berou. Vyúčtují je pak například jako platby za tlumočení. Stává se také, že od Mongolů vyberou peníze za jízdenky, i když ty jsou už jednou zaplacené zaměstnavatelem. Za takové jednání sice hrozí pokuta až dva milióny korun, ale sankce jsou zatím spíše virtuální.
V Česku funguje podle údajů ministerstva práce a sociálních věcí přibližně 1900 agentur práce, ale více než 1300 z nich za loňský rok ani nesplnilo povinnost nahlásit počet lidí, které přivezly. Úřady proto mohou těžko vůbec zjistit, zda zprostředkování odpovídalo zdejším zákonům.

MUSÍME SI POMÁHAT?
O dva dny později mě Ariun v kanceláři Česko-mongolské společnosti představí manželský párek plachých mongolských třicátníků. Už půl roku pracují v jedné plzeňské fabrice bez papírů. Oba měli doma na mongolské poměry slušně placenou práci. Manžel byl prodavačem, žena učila na základní škole. Aby měli na zaplacení zprostředkovatele, museli si půjčit od příbuzných a prodat byt. Byli přesvědčeni, že se jim to vyplatí.
Zprostředkovatel jim našel práci ve firmě na obšívání volantů, ovšem jiné než Apos auto. Nestíhali ale brutální normu, a přitom museli platit za ubytovnu a zdravotní pojištění. Místo aby si vydělali, zadlužovali se. „Stejně na tom byla spousta dalších Mongolů z fabriky. Tak jsme se rozhodli uspořádat s vedením setkání a probrat pracovní podmínky. Ale oni se s náma odmítli vůbec bavit,“ tlumočí mi Ariun mužovo povídání. „Navíc česky uměl jen jeden z nás a ten nechtěl vedení nic říkat, protože se bál, že ho vyhodí,“ říká manžel. Zaměstnavatel využil toho, že většina z Mongolů vykořisťování skousne, protože se doma zadlužili a mzdu potřebují. A změnit práci mohou v podstatě jen za cenu, že upadnou do ilegality. Což byl i případ manželského páru.
Našli si práci v plzeňské montovně, ale pracovní povolení se jim nepodařilo dostat do dvaceti čtyř hodin, jak žádá zákon, ale až za tři měsíce. Přišli tedy o pracovní vízum. Pokud je chytí policie, budou muset pryč ze země. „Cizinecká policie takové lidi vyhostí a oni se buď vrátí a pracují dál načerno, anebo odjedou třeba do Švédska nebo do Itálie žádat o politický azyl,“ dodá Ariun. „Nechcete mi s těmi krajany pomáhat? Já už to sama nezvládám. Všechno zařizovat a překládat,“ řekne mi ve dveřích paní Ariun, když manželský pár odejde. Vymluvím se na svůj pracovní úvazek v Reflexu. Ostatně i dva lidi by byli dost málo na řešení problémů plzeňských, potažmo českých Mongolů, kteří přijíždějí nepřipravení do těžko předvídatelných pracovních podmínek. Více by prospěla účinná kontrola zprostředkovatelů a zaměstnavatelů – a takovou zodpovědnost by si měla osvojit ministerstva práce a vnitra. Pokud jim za to mongolští imigranti stojí.


Co si o Mongolech u nás myslíte vy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama