BUDDHA TO VIDÍ | Reflex.cz
reklama
nahoru

BUDDHA TO VIDÍ

Petr Holec15. května 2008 • 01:53
BUDDHA TO VIDÍ

„U nás je náboženství národní kultura,“ vysvětluje mi nad šálkem silného vietnamského čaje Vu Linh Ngoc, devětadvacetiletý vietnamský obchodník z Varnsdorfu. Snad i proto stojí finančně i osobně za vznikem varnsdorfského Chrámu nebeského milosrdenství, prvního buddhistického svatostánku u nás, kam nyní jezdí Vietnamci z celého Česka. „Chodíme do chrámu, kdykoli máme radost,“ říká mi Vu v předsálí. „Větší obřady bývají dvakrát měsíčně.“

reklama


Je to ironie: kdyby si blažený Buddha mohl vybrat, odkud v Česku hlásat mír v duši, určitě by neseděl ve Varnsdorfu. Šestnáctitisícové město s dvanáctiprocentní nezaměstnaností, ležící ve Šluknovském výběžku, dodnes místy vypadá, jako by tady válka skončila předevčírem, Němci odešli včera a za trest za sebou ještě shodili pár pum. Budovy někdejších továren už nepodpírá ani naděje, že je někdo oživí; kdysi honosné vily se rozpadají, město mnohde hyzdí komunistické zrůdy; na jeho okraji se zkoušejí prodávat romské prostitutky, jež už ani nepředstírají, že vám chtějí udělat dobře. Víc života ucítíte i v Dubí.
Na druhou stranu žije ve Šluknovském výběžku kolem 2500 Vietnamců, z toho jen ve Varnsdorfu půl tisíce. Vzhledem ke skladbě zdejšího obyvatelstva, které bych nenazval právě Boží, zde bude buddhismus nejrozšířenějším náboženstvím. I Vietnamci odsud ale odcházejí: éra příhraničních tržnic končí, obchod v nich dusí i silná koruna. Eura chudých bývalých východních Němců dnes stěží stačí na český levnější benzín, na ručníky Ferrari s tváří Michaela Schumachera po těžké nehodě už moc nezbývá. Nechci být politicky nekorektní, ale kdybychom chtěli Němce ztrestat podruhé – tentokrát navíc vlastním přáním mnoha z nich –, mohli bychom je nechat dát podobná místa do pořádku. Nám se to nepodařilo za víc než čtyřicet let.
Do Varnsdorfu jsem přijel první květnové pondělí, v den většího buddhistického obřadu. Ve městě to ale na vietnamský svátek moc nevypadalo. I na zdejší tržnici probíhala velká šťára Celní správy, takže všechny stánky plné zboží byly už týden bez prodejců, kteří z nich jednoduše prchli domů.
„Buddha?“ zeptal se mě jeden z celníků poté, co jsem mu řekl, že v tržnici jen zabíjím čas před obřadem, takže mě nemusí odkazovat na tiskovou mluvčí. „Slyšel jsem o tom. Čekáme tady už týden, a ještě se nevrátili.“

JEDNOU JAKO DOMA

„Opravdová buddhistická pagoda?“ ptá se mě Vu, zatímco spolu sedíme v přízemním pokoji chrámu. „Ta by byla moc drahá, na to nemáme peníze. Navíc materiál na ni musí být z Číny, nedá se stavět z čehokoli. Teď jsem byl ve Francii, kde mají největší pagodu v Evropě, a stála dvacet miliónů eur. Jenže ve Francii Vietnamci žijí už pátou šestou generaci a je jich tam mnohem víc. U nás máme teprve třetí generaci a je nás tady málo. Ti, co tu začínali v devadesátých letech a vydělali peníze, se vracejí do Vietnamu a podnikají tam. Na zelené karty sem přicházejí noví, letos několik tisíc.“
Na pagodu se ptám, protože varnsdorfský chrám není skutečný buddhistický chrám, jaké najdete ve Vietnamu, v Kambodži nebo Barmě. Jde spíš o modlitebnu se šesti zlatými Buddhy zřízenou v prvním patře prvorepublikové vily na okraji města, již Vietnamci koupili za necelé dva milióny. Za další nemalé peníze ji podle potřeb zrekonstruovali: kromě modlitebny mají v přízemí vstupní pokoj s těžkým dřevěným nábytkem dovezeným z Vietnamu, zde se obvykle scházejí a pijí čaj; vedle si zřídili kuchyň, v níž připravují občerstvení, většinou rýži. Vstup do domu hlídají dvě těžké sochy bílých lvů, nad jejichž hlavami bdí napodobenina chrámového vstupu s tradiční stříškou.
„Postupně tady chceme postavit vchod jako do opravdové pagody, jenže zatím nemáme peníze,“ říká Vu.
Celý chrám si Vietnamci, jichž u nás nyní žije téměř 50 000, zaplatili z dobrovolných darů. Jejich výši i se jmény a adresami dárců čtu na zarámované listině vystavené na stole s modlitebními knihami: většinou několikatisícové položky od Vietnamců z Děčína, Ústí a Rumburku, ale i z Prahy.

„Tady, v severních Čechách, ještě nemáme obchody se zeleninou nebo večerky jako v Praze,“ popisuje Vu situaci zdejší komunity. „To spíš malé obchody nebo tržnice.“
Z nich odcházejí mnozí Vietnamci pracovat do fabrik, kde střídají Poláky a Slováky, kteří mohou po vstupu do EU pracovat za lepší peníze na Západě. V průměru si vydělají osmnáct tisíc, víc než na tržnici. Navíc za normální pracovní dobu a z práce nemusejí utíkat před celníky.
V pokoji visí i dvě fotonástěnky. Ta větší dokumentuje lednové otevření chrámu a převoz Buddhů do něj: v sychravém počasí jede špinavou břečkou kolona terénních osobních aut, pravděpodobně nejdražších aut ve městě. Na druhé vidím portrét mladšího Vietnamce ve žluté pletené čepici, trochu připomínajícího asijského hiphopera.
„To je náš mnich,“ říká mi Vu. „Teď se tři měsíce školí na Tchaj-wanu. Vlastně je to jeho chrám, příspěvky dáváme jemu.“

Z ULICE K OBCHOĎÁKU

Ve Varnsdorfu, stejně jako v jiných městech, trvale zůstávají právě úspěšní obchodníci, jako devětadvacetiletý Vu, symbol vietnamské emancipace. Do Česka přišel před patnácti roky s otcem, zubařem. Včetně úplatku za víza je to stálo deset tisíc dolarů vydělaných prodejem veškerého rodinného majetku. Dva roky tady chodil do školy, přičemž všechen volný čas trávil tím, že pomáhal otci s podnikáním. Pak šel pracovat na tržnici: tři roky dvanáct hodin denně ve stejném kovovém stánku, v každém počasí. Až pak začal dělat sám na sebe. Dnes vlastní v celém Šluknovském výběžku tolik obchodů a tržnic, že mi konkrétní číslo radši neřekne. Místo toho se dozvím, že ve městě postaví obchodní centrum, které pronajme. A taky že se razie ve zdejší tržnici varnsdorfských Vietnamců moc netýká: vlastní ji čtyři chomutovské rodiny. S českou manželkou má syna, mluví perfektně česky a na radnici zastupuje celou zdejší vietnamskou komunitu.
Kdyby existovalo něco jako český sen, vysnil by ho Vu, na Vietnamce statnější muž s řídkým vousem, dokonale.

VŠE ZA SVÉ

„Nejsou s nimi žádné problémy,“ říká mi Josef Poláček (ODS), varnsdorfský starosta. „Žádný Vietnamec není hlášený na pracáku, žádný Vietnamec městu nedluží ani stovku. A když, tak ho sem přivede ten jejich náčelník (Vu) a on zaplatí. A když je problém na tržnici, zavolám náčelníka z Chomutova. Ti znají zákony líp než naši poslanci.“
Pro novináře je Poláček starostou snů, prošedivělý muž komunálního humoru. Místo mluvčí mladá asistentka; místo politické korektnosti vtipy o tom, jak Vietnamci vaří psy; místo etnické slepoty tvrdá data.
„Jugoši tady mají pizzerii, střílejí se a prodávají drogy,“ nastiňuje mi ve svém sekretariátu etnickou mapu města. „Cikáni pasou svý holky, vidíte je až večer, když se vyhajají. Rusům patří bordely. Vietnamci pořád pracují, jejich děti se učí ve škole nejlíp.“

První Vietnamci přišli do města počátkem osmdesátých let, za odměnu tehdy pracovali v textilkách. Dnes jim prý patří většina města. Jsou ekonomicky tak silní, že místo aby někomu platili předražené nájemné, kupují si pro své podnikání celé domy. Většinou však od soukromníků, město jim zatím prodalo jediný: zcela vybydlený po Romech, který dali do pořádku.
„V případě Vietnamců zastupitelstvo neodsouhlasí prodej jediného baráku,“ kroutí hlavou starosta. „Je to závist. Navíc lidi vůči nim pořád mají averzi. Všichni k nim ale chodí nakupovat. Pořád jim říkám: tak to od nich nekupujte, když je tady nechcete!“
I proto žijí Vietnamci stále stranou. Smíšená manželství jsou výjimkou, separátně běží i městská politika. Vietnamci nechtějí od města ani korunu, na všechno si vydělají sami.
A jak vidí Poláček situaci Vietnamců do budoucna?
„Už aby začali dělat i zedníky a kopáče,“ posteskne si.

DOBRÝ HOKEJ

„Nejsem mnich, jen dnes povedu obřad,“ říká mi špatnou češtinou drobný Vietnamec v teplákové soupravě, jež by mohla být Adidas. Krátce po šesté, kdy má obřad začít, vystoupil před chrámem ze stříbrné octavie s kouřovými skly. Přijel otevřít dům.
„Všechno jsme sem přivezli z Vietnamu,“ říká mi v modlitebně poté, co dálkovým ovladačem rozsvítí všem Buddhům za hlavou planoucí barevnou svatozář.
I buddhistický chrám je milosrdný religiózní kýč, jaký najdete v blízkosti každého svatého Syna či Panny Marie v Latinské Americe. Skrz dým z vonných svíček, jejichž štiplavé aroma mě lechtá v nose, takže se taky tvářím trochu jako Buddha, se dívám pod pětici zlatých Bohů sedících pod modře vymalovanou oblohou: lidé jim přinesli spoustu krásných květin, mísy ovoce, svíčky a jiné dary. Dole vidím obrázek dalajlamy, po stranách nápisy ve vietnamštině; prý znamenají přání, aby se buddhismus rozšířil i v Evropě. Pod stropem visí červeno-žluté PF do letošního roku.

Po sedmé hodině se modlitebna zaplní lidmi, kteří přijeli ze širokého okolí: muži, ženy, mladí, staří, děti i mimino. Přes denní oblečení si přetáhli hnědé sutany, po uklonění Bohům si s modlitebními knížkami klekají na zem a čekají na gong od muže v teplákové soupravě, jenž nyní klečí ve stejné sutaně pod oltářem. S úderem jeho paličky začne modlitba.
„Děláme to hlavně pro mladé, aby věděli, odkud pocházejí a jaká je jejich kultura,“ sedá si ke mně Vu. „Třeba moji sourozenci studují v Praze, ti už jsou víc Češi.“
Dnes prý přijelo méně lidí než obvykle. Jako celebrující byl ohlášen oblíbený muž z Teplic, jenže nemohl. Muž v teplákách je pouze náhrada. Ani ne za hodinu obřad končí, Vu mě zve dolů na vietnamskou rýži.
„Včera jsme to s Rusama prohráli, co?“ říká mi. „Ale jinak to byl dobrej hokej, ne?“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama