Poslanec Jeroným Tejc (ČSSD, Brno) se rozhodl připoutat pozornost médií návrhem na regulaci chovu takzvaně nebezpečných plemen psů. Je obdivuhodné, kolik nesmyslů, nekompetentnosti a absurdity je možné najít v jednom jediném návrhu zákona. Ale cíl byl splněn, pan poslanec je v médiích a koneckonců i v Reflexu.
Prosím všechny poslance, kteří chtějí být víc v televizi, aby přicházeli s návrhy zákonů, jež pobaví, ale neuškodí — například návrh možnosti uzavřít registrované partnerství s koněm by jistě upoutal média stejně jako obvykle používané záminky, ale nikdo by nemusel být poškozen.
Místo návrhů zábavných se politici bohužel zviditelňují návrhy na zákaz držení marihuany či na zavedení zbrojních průkazů na ta plemena psů, která se jim zdají nebezpečná. Sociální demokrat Tejc plně v tomto duchu přichází s návrhem zákona, který je tak blbý, až je to dojemné. Je z něj cítit populistická nabroušenost vůči „bojovým psům“, protože na tohoto strašáka lze chytit hloupé.
Proti návrhu vznikla iniciativa pejskařů-odborníků s názvem „Jeden metr“, která jeho iniciativu hodnotí lakonicky: „Tento návrh v jednotlivých částech i jako celek rozhodně odmítáme pro neprokazatelnost výchozích tvrzení, jeho hlubokou věcnou nesmyslnost a naprostou právní nadbytečnost.“
Podobné návrhy se bohužel staly součástí legislativy řady evropských zemí. Ve Francii jsou dovoz a chov některých bojových psích plemen zcela zakázány. V Británii bylo v roce 1991 zakázáno držení pitbulů, bojových japonských psů, brazilské fily a argentinské dogy. Ve Španělsku je zakázáno dvanáct druhů potenciálně nebezpečných psů.
Nechci být obviněn z dezinterpretace myšlenek, proto argumentaci pana poslance Tejce přebírám doslovně z důvodové zprávy k novele: „V posledních deseti letech dramaticky stoupla obliba takzvaných bojových plemen psů. Tedy psů, kteří při napadení člověka nebo jiného zvířete mohou způsobit velmi vážné následky, nezřídka smrt. Nebezpečným psem je pes, který na základě zvláštních znaků, chovu, výchovy nebo výcviku k bojovým účelům, útočnosti nebo prudkosti nebo jiné srovnatelné vlastnosti ohrožuje člověka nebo zvíře.“ Za nebezpečného psa pak pan poslanec považuje například křížené i čistokrevné psy a feny plemene americký staffordšírský teriér, staffordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, dobrman, rhodeský ridgeback a rotvajler.
„Osoba, která by si chtěla pořídit nebezpečného psa, by musela splňovat přesně vymezené podmínky: Alespoň 18 let, uzavření pojistky kryjící odpovědnost vlastníka zvířete za škody nebo to, že nebyl takový člověk v posledních pěti letech opakovaně trestán za násilnou trestnou činnost,“ píše se v návrhu. Vlastník by pak musel nahlásit obci, že si pořídí „nebezpečného psa“. Pokud by obec nesouhlasila, mohl by se občan-chovatel odvolat ke kraji. Tam by proběhlo další šetření a kraj by mohl požadovat například psychologický posudek či další doklady.
V případě, že by obec s chovem psa souhlasila, měl by majitel psa povinnost ho zaevidovat – kromě data a místo narození psa by po něm obec měla chtít i místo pobytu a číslo tetování. „Zvážit by do budoucna bylo možné zavedení odběru vzorku DNA,“ píše se ve zprávě poslance Tejce.
Jsem dlouholetým majitelem jednoho z potenciálně zakázaných plemen — argentinské dogy — a za život jsem měl takzvaně bojové či z nich odvozené psy čtyři. Proto vím, co o nich napsat, a mým dokladem kompetence je skutečnost, že žádný můj pes nikdy zuby nenapadl žádného člověka a ke zraněním docházelo jen v momentech, kdy se nějaký popletený majitel pokusil roztrhávat psí rvačku hrabáním peroucím se psům do tlam.
Páně poslancův zákon ukazuje, že je tak mimo problematiku, že si nejspíše večer dal sklenici vína a pak hbitě sepsal, jak by se to s těma čoklama mělo zařídit, aniž by tušil, jak to s nimi ve skutečnosti vlastně je. Proto asi nejbizarněji působí požadavek, aby „nebezpečné psy“ evidovala obec. Prozradím panu doktorovi pikantní novinku: Ona už obec dávno eviduje i psy zcela bezpečné! Existuje takové zařízení, jemuž se říká psí známka a které na obci dostanete, když si tam přihlásíte psa — a přihlašovat si psa bylo povinné už za minulého režimu. V řadě míst, například v Praze, jsou psi dokonce povinně čipováni, a to zcela bez ohledu na svou bezpečnost či nebezpečnost nebo bojovnost. Nedělá se to totiž kvůli nebezpečnosti, ale kvůli poplatkům.
Povinnosti, které majitelům „nebezpečných psů“ chce uložit — to jest de facto právo obce zakázat chov určitého plemene —, je zcela nelegitimním zásahem do základních lidských práv. Především je však zcela a bolestivě nekompetentní jeho vyčlenění nebezpečných plemen.
Naprostou absurditou je především zařazení staffordšírského bulteriéra. Je to stejné, jako by tam byl zařazen kokr. Staffordšírský bulteriér byl vyšlechtěn ve staré Anglii na poměrně primitivní zábavu — na zabíjení krys o závod a vzájemné zápasy psů. Nikdy nebyl ani v nejmenším určen proti člověku a tomu odpovídají i jeho váhové standardy: pro psy 12,71 až 17,25 kg, pro feny 10,89 až 15,43 kg. To je téměř přesně rozmezí, které má kokršpaněl.
I kdybychom se nějakým záhadným společenským mechanismem shodli, že je potřeba regulovat chov plemen psů, jež jsou schopna ohrozit na životě dítě, tak se nejspíše shodneme na hmotnostním limitu dvacet kilogramů. Regulovala by se pak skoro všechna plemena, ale staffordšírský teriér by mezi nimi prostě nebyl. Je moc malý a návrh jeho zákazu mohl navrhnout jen člověk, který toho psa nikdy neviděl.
Za posledních 12 let se psalo o několika případech zabití člověka psem v České republice. Jde o čísla z veřejných zdrojů, o takzvaně tvrdá data, a je zcela očividné, že seznam „nebezpečných“ plemen psů pana doktora Tejce nijak nesouvisí s realitou: Například v květnu 1998 v Javorníku bulmastif napadl jedenáctiletého syna majitele a zabil ho. Plemeno není v seznamu. V květnu 1999 v Ostravě zabili dva němečtí ovčáci pětaosmdesátiletého důchodce. Plemeno není v seznamu.
V březnu 2002 zabil v Rumburku sedmiletého chlapce německý ovčák. Plemeno není v seznamu. Stejný druh psa zabil o rok později dvaaosmdesátiletou důchodkyni z Havířova, další německý ovčák jménem Rocky na povel svého pána zabil čtyřiačtyřicetiletého muže. V roce 2005 zabíjel u Neratovic americký buldok, tedy také plemeno, které není v seznamu. „Svoje mrtvé“ mají i kříženec labradora s dobrmanem, pitbul, staffordšírský teriér, kteří jsou na Tejcově seznamu.
Jak vidno, nezabíjejí jenom psi označení v seznamu za nebezpečné a plemeno, jež zabije nejvíce lidí — německého ovčáka —, pan poslanec zakazovat nechce. Pokud bychom se na celou věc podívali z hlediska četnosti zranění způsobených jednotlivými plemeny psů člověku, dojdeme k překvapivému závěru. „Nebezpečná plemena pak jsou jezevčík, špic a německý ovčák,“ říká Petr Matušina, soukromý zvěrolékař a člen představenstva komory veterinárních lékařů. A Martin Mrázek, jenž provozoval etologickou poradnu Spokojený pes, dodává: „Jezevčík, malý knírač, případně čivava a pražský krysařík, to jsou zvířata, se kterými — jsou-li nevychovaní — mám nejhorší zkušenosti. Obecně vzato: Pes, který je labilní a malý, to jest rychlý, je nejhorší soupeř. Laik si řekne: malého knírače nakopnu ... Ale než ho nakopnete, tak vás třikrát kousne. Roli navíc hraje četnost chovaných jedinců. Jezevčíka má kdekdo.“
Viděl jste někdy psa plemene staffordšírský bulteriér, pane poslanče? Proč se raději nepokoušíte regulovat něco, co trochu znáte? A co německý ovčák, proč nechcete zakázat právě ty, když zabijí nejvíce lidí?
To byly otázky, jež mi nejvíce vrtaly hlavou, když jsem šel na schůzku s panem poslancem. Vysvětlil mi, že návrh zákona vznikl proto, že mu v tomto smyslu přicházela řada podnětů od občanů. Vidí jako problém rostoucí počet psů bojových plemen, ale nezná žádná čísla, která by jeho domněnkám o jejich nebezpečnosti nasvědčovala. Seznam nebezpečných plemen nesestavoval, převzal jej od poslance Zdeňka Kořistky (ten se pokoušel „nebezpečná plemena“ vlastním návrhem zákona omezovat už před časem). Pan poslanec Tejc ví o slabinách seznamu, například o tom, že v něm není nebezpečný německý ovčák. Bez ohledu na to však seznam navrhl. K tomu, proč jej nepřepracoval, nic neuvádí. Chce jen rozpoutat o psech diskusi.
Netrvá dokonce ani na tom, aby byla diskriminována konkrétní plemena psů. „Je k diskusi, zda jít systémem jmenování plemen, anebo systémem jiným, kterým bude například to, že se stanoví určitá váha psa v kohoutku.“ V tu chvíli pochopím, že pan poslanec je opravdu zcela nekompetentní a o psech neví vůbec nic. V kohoutku má totiž pes výšku, nikoli váhu.
Proč nechal v seznamu navržených plemen sedmnáctikilového staffordšírského bulteriéra, neuvádí, pouze opakuje, že seznam převzal. O tom, že by někdy staffordšírský bulteriér pokousal či zabil člověka, nikdy neslyšel. O již existující povinné registraci psů prý naopak slyšel, ale chtěl by ji centralizovat.
Rozhovor s panem poslancem byl skutečně odstrašující — vznikají-li všechny návrhy zákonů tak nekompetentně, potom nebude mít naše republika dlouhého trvání. Pana poslance pak prosím, aby příště, až se bude chtít zviditelnit, navrhl zákaz masturbace před osmnáctou hodinou. Toho si média všimnou. Na vymáhání zákazu by mohl stát zřídit POPO — pohlavní policii — a poslanec Tejc by se stal jejím šéfem.
Co si o regulaci chovu myslíte vy?
Místo návrhů zábavných se politici bohužel zviditelňují návrhy na zákaz držení marihuany či na zavedení zbrojních průkazů na ta plemena psů, která se jim zdají nebezpečná. Sociální demokrat Tejc plně v tomto duchu přichází s návrhem zákona, který je tak blbý, až je to dojemné. Je z něj cítit populistická nabroušenost vůči „bojovým psům“, protože na tohoto strašáka lze chytit hloupé.
Proti návrhu vznikla iniciativa pejskařů-odborníků s názvem „Jeden metr“, která jeho iniciativu hodnotí lakonicky: „Tento návrh v jednotlivých částech i jako celek rozhodně odmítáme pro neprokazatelnost výchozích tvrzení, jeho hlubokou věcnou nesmyslnost a naprostou právní nadbytečnost.“
Podobné návrhy se bohužel staly součástí legislativy řady evropských zemí. Ve Francii jsou dovoz a chov některých bojových psích plemen zcela zakázány. V Británii bylo v roce 1991 zakázáno držení pitbulů, bojových japonských psů, brazilské fily a argentinské dogy. Ve Španělsku je zakázáno dvanáct druhů potenciálně nebezpečných psů.
JAK TO PAN POSLANEC POPLETL
Nechci být obviněn z dezinterpretace myšlenek, proto argumentaci pana poslance Tejce přebírám doslovně z důvodové zprávy k novele: „V posledních deseti letech dramaticky stoupla obliba takzvaných bojových plemen psů. Tedy psů, kteří při napadení člověka nebo jiného zvířete mohou způsobit velmi vážné následky, nezřídka smrt. Nebezpečným psem je pes, který na základě zvláštních znaků, chovu, výchovy nebo výcviku k bojovým účelům, útočnosti nebo prudkosti nebo jiné srovnatelné vlastnosti ohrožuje člověka nebo zvíře.“ Za nebezpečného psa pak pan poslanec považuje například křížené i čistokrevné psy a feny plemene americký staffordšírský teriér, staffordšírský bulteriér, bulteriér, argentinská doga, brazilská fila, dobrman, rhodeský ridgeback a rotvajler.
„Osoba, která by si chtěla pořídit nebezpečného psa, by musela splňovat přesně vymezené podmínky: Alespoň 18 let, uzavření pojistky kryjící odpovědnost vlastníka zvířete za škody nebo to, že nebyl takový člověk v posledních pěti letech opakovaně trestán za násilnou trestnou činnost,“ píše se v návrhu. Vlastník by pak musel nahlásit obci, že si pořídí „nebezpečného psa“. Pokud by obec nesouhlasila, mohl by se občan-chovatel odvolat ke kraji. Tam by proběhlo další šetření a kraj by mohl požadovat například psychologický posudek či další doklady.
V případě, že by obec s chovem psa souhlasila, měl by majitel psa povinnost ho zaevidovat – kromě data a místo narození psa by po něm obec měla chtít i místo pobytu a číslo tetování. „Zvážit by do budoucna bylo možné zavedení odběru vzorku DNA,“ píše se ve zprávě poslance Tejce.
MIMO
Jsem dlouholetým majitelem jednoho z potenciálně zakázaných plemen — argentinské dogy — a za život jsem měl takzvaně bojové či z nich odvozené psy čtyři. Proto vím, co o nich napsat, a mým dokladem kompetence je skutečnost, že žádný můj pes nikdy zuby nenapadl žádného člověka a ke zraněním docházelo jen v momentech, kdy se nějaký popletený majitel pokusil roztrhávat psí rvačku hrabáním peroucím se psům do tlam.
Páně poslancův zákon ukazuje, že je tak mimo problematiku, že si nejspíše večer dal sklenici vína a pak hbitě sepsal, jak by se to s těma čoklama mělo zařídit, aniž by tušil, jak to s nimi ve skutečnosti vlastně je. Proto asi nejbizarněji působí požadavek, aby „nebezpečné psy“ evidovala obec. Prozradím panu doktorovi pikantní novinku: Ona už obec dávno eviduje i psy zcela bezpečné! Existuje takové zařízení, jemuž se říká psí známka a které na obci dostanete, když si tam přihlásíte psa — a přihlašovat si psa bylo povinné už za minulého režimu. V řadě míst, například v Praze, jsou psi dokonce povinně čipováni, a to zcela bez ohledu na svou bezpečnost či nebezpečnost nebo bojovnost. Nedělá se to totiž kvůli nebezpečnosti, ale kvůli poplatkům.
Povinnosti, které majitelům „nebezpečných psů“ chce uložit — to jest de facto právo obce zakázat chov určitého plemene —, je zcela nelegitimním zásahem do základních lidských práv. Především je však zcela a bolestivě nekompetentní jeho vyčlenění nebezpečných plemen.
Naprostou absurditou je především zařazení staffordšírského bulteriéra. Je to stejné, jako by tam byl zařazen kokr. Staffordšírský bulteriér byl vyšlechtěn ve staré Anglii na poměrně primitivní zábavu — na zabíjení krys o závod a vzájemné zápasy psů. Nikdy nebyl ani v nejmenším určen proti člověku a tomu odpovídají i jeho váhové standardy: pro psy 12,71 až 17,25 kg, pro feny 10,89 až 15,43 kg. To je téměř přesně rozmezí, které má kokršpaněl.
I kdybychom se nějakým záhadným společenským mechanismem shodli, že je potřeba regulovat chov plemen psů, jež jsou schopna ohrozit na životě dítě, tak se nejspíše shodneme na hmotnostním limitu dvacet kilogramů. Regulovala by se pak skoro všechna plemena, ale staffordšírský teriér by mezi nimi prostě nebyl. Je moc malý a návrh jeho zákazu mohl navrhnout jen člověk, který toho psa nikdy neviděl.
BEZPEČNÝ VLČÁK ZABIJÁK
Za posledních 12 let se psalo o několika případech zabití člověka psem v České republice. Jde o čísla z veřejných zdrojů, o takzvaně tvrdá data, a je zcela očividné, že seznam „nebezpečných“ plemen psů pana doktora Tejce nijak nesouvisí s realitou: Například v květnu 1998 v Javorníku bulmastif napadl jedenáctiletého syna majitele a zabil ho. Plemeno není v seznamu. V květnu 1999 v Ostravě zabili dva němečtí ovčáci pětaosmdesátiletého důchodce. Plemeno není v seznamu.
V březnu 2002 zabil v Rumburku sedmiletého chlapce německý ovčák. Plemeno není v seznamu. Stejný druh psa zabil o rok později dvaaosmdesátiletou důchodkyni z Havířova, další německý ovčák jménem Rocky na povel svého pána zabil čtyřiačtyřicetiletého muže. V roce 2005 zabíjel u Neratovic americký buldok, tedy také plemeno, které není v seznamu. „Svoje mrtvé“ mají i kříženec labradora s dobrmanem, pitbul, staffordšírský teriér, kteří jsou na Tejcově seznamu.
Jak vidno, nezabíjejí jenom psi označení v seznamu za nebezpečné a plemeno, jež zabije nejvíce lidí — německého ovčáka —, pan poslanec zakazovat nechce. Pokud bychom se na celou věc podívali z hlediska četnosti zranění způsobených jednotlivými plemeny psů člověku, dojdeme k překvapivému závěru. „Nebezpečná plemena pak jsou jezevčík, špic a německý ovčák,“ říká Petr Matušina, soukromý zvěrolékař a člen představenstva komory veterinárních lékařů. A Martin Mrázek, jenž provozoval etologickou poradnu Spokojený pes, dodává: „Jezevčík, malý knírač, případně čivava a pražský krysařík, to jsou zvířata, se kterými — jsou-li nevychovaní — mám nejhorší zkušenosti. Obecně vzato: Pes, který je labilní a malý, to jest rychlý, je nejhorší soupeř. Laik si řekne: malého knírače nakopnu ... Ale než ho nakopnete, tak vás třikrát kousne. Roli navíc hraje četnost chovaných jedinců. Jezevčíka má kdekdo.“
AŤ ŽIJE POHLAVNÍ POLICIE
Viděl jste někdy psa plemene staffordšírský bulteriér, pane poslanče? Proč se raději nepokoušíte regulovat něco, co trochu znáte? A co německý ovčák, proč nechcete zakázat právě ty, když zabijí nejvíce lidí?
To byly otázky, jež mi nejvíce vrtaly hlavou, když jsem šel na schůzku s panem poslancem. Vysvětlil mi, že návrh zákona vznikl proto, že mu v tomto smyslu přicházela řada podnětů od občanů. Vidí jako problém rostoucí počet psů bojových plemen, ale nezná žádná čísla, která by jeho domněnkám o jejich nebezpečnosti nasvědčovala. Seznam nebezpečných plemen nesestavoval, převzal jej od poslance Zdeňka Kořistky (ten se pokoušel „nebezpečná plemena“ vlastním návrhem zákona omezovat už před časem). Pan poslanec Tejc ví o slabinách seznamu, například o tom, že v něm není nebezpečný německý ovčák. Bez ohledu na to však seznam navrhl. K tomu, proč jej nepřepracoval, nic neuvádí. Chce jen rozpoutat o psech diskusi.
Netrvá dokonce ani na tom, aby byla diskriminována konkrétní plemena psů. „Je k diskusi, zda jít systémem jmenování plemen, anebo systémem jiným, kterým bude například to, že se stanoví určitá váha psa v kohoutku.“ V tu chvíli pochopím, že pan poslanec je opravdu zcela nekompetentní a o psech neví vůbec nic. V kohoutku má totiž pes výšku, nikoli váhu.
Proč nechal v seznamu navržených plemen sedmnáctikilového staffordšírského bulteriéra, neuvádí, pouze opakuje, že seznam převzal. O tom, že by někdy staffordšírský bulteriér pokousal či zabil člověka, nikdy neslyšel. O již existující povinné registraci psů prý naopak slyšel, ale chtěl by ji centralizovat.
Rozhovor s panem poslancem byl skutečně odstrašující — vznikají-li všechny návrhy zákonů tak nekompetentně, potom nebude mít naše republika dlouhého trvání. Pana poslance pak prosím, aby příště, až se bude chtít zviditelnit, navrhl zákaz masturbace před osmnáctou hodinou. Toho si média všimnou. Na vymáhání zákazu by mohl stát zřídit POPO — pohlavní policii — a poslanec Tejc by se stal jejím šéfem.
Co si o regulaci chovu myslíte vy?
