Zločin a účinný trest

Zločin a účinný trest

Zločin a účinný trest

Tresty, jejich výše a způsob udílení, to je vždy kontroverzní téma. A co teprve, když dojde na diskusi ohledně trestu smrti! Máme skutečně účinný trestní systém, nebo jsme příliš změkčilí na to, abychom dokázali své delikventy pořádně potrestat po vzoru našich předků? Změní na tom všem něco připravovaný nový trestní zákoník? A co na to husité?


Zdá se, že skoro po padesáti letech budeme mít konečně nový trestní zákoník. Tedy pokud zákon, jenž zásadně mění pohled na trestné činy, projde porodními cestami dolní i horní komory, začne platit od roku 2009. Podle nové normy by se měly méně závažné přečiny posuzovat rychleji a trestat mimo jiné mírnějšími alternativními tresty, zatímco těžké zločiny mají být naopak oproti současnosti postihovány tvrději. Změní to ale něco zásadního? V této souvislosti si nelze nepoložit otázku, která se týká celého nastavení trestního systému vzhledem k jeho výhodnosti pro společnost.
V současné době sedí ve věznicích 18 tisíc vězňů. Roční náklady na jednoho vězně uváděné vězeňskou službou jsou v průměru 318 tisíc korun, což je pořád méně než v USA, kde se částka pohybuje okolo 400 tisíc dolarů. Vyplatí se nám to? Podle výpočtů Jana Vágnera z Vysoké školy ekonomické vychází nejvyšší u nás udělovaný trest, tj. 25 let, na 375 dnešních průměrných měsíčních platů. Pro srovnání, nejnákladnější poprava včetně čtvrcení koňmi vyšla kolem roku 1700 na 24 tehdejších měsíčních platů čili byla 15,5krát levnější.

KRIMINÁL JE LUXUS

Vězení je v podstatě novodobý luxus, jejž si může dovolit jen bohatá společnost. Ve středověku se vyplatilo věznit pouze osoby urozené nebo z politických důvodů nějak použitelné. Většina trestů se odbývala „jednorázově“. Výprask, vsazení do klády, useknutí ruky nebo rovnou poprava, to všechno jsou rychlé a relativně efektivní způsoby, jak se vypořádat s odsouzencem, aniž to výrazněji zatíží městskou či státní kasu. Navíc odstrašující účinek veřejné exekuce, ať už na přímé diváky, nebo na ty, kdo se vše dozvědí jen z vyprávění, je značný.
Proč jsme upustili od tělesných trestů a úplně zrušili trest smrti? Nebylo by i dnes pro společnost výhodnější některé tělesné tresty povolit? Co kdyby například kapsář dostal místo podmínky výprask ratanovou rákoskou? A nebylo by výhodnější několikanásobného vraha rovnou popravit než ho pětadvacet nebo třicet let živit? Podobným úvahám se člověk neubrání zejména ve chvílích, kdy se v novinách dočte o brutálním vrahovi malých dětí nebo když ho již potřetí za měsíc okradou v MHD.

TREST NENÍ POMSTA

Novodobým dějinám dominují tři druhy trestů: tělesné tresty, nucené práce a odnětí svobody. „Dřívější pojetí trestu vycházelo z pomsty společnosti vůči delikventovi. Trest byl cílem celého soudního systému,“ píše francouzský filosof Michel Foucault v knize Dohlížet a trestat. „Jenže pomsta sama o sobě nepřináší žádný výnos, je ekonomicky iracionální. Jestliže z trestu plyne nějaký zisk, je to právě preventivní funkce. Vzato ad absurdum, stačilo by, kdyby okolí uvěřilo, že zločinec potrestán byl, ačkoli by k exekuci samé vůbec nedošlo,“ tvrdí Foucault. Ideální trest by tedy měl mít co největší odrazující a výchovný efekt na zločince i na celou společnost a přitom být co nejlevnější.
I pro trestnou činnost totiž platí stejná ekonomická pravidla jako pro ostatní, legální činnosti. Potenciální pachatel zvažuje, zda je pro něj výhodnější dodržovat zákon, nebo ho naopak překročit, tvrdí ekonomové. „Dá se říci, že člověk se dopustí trestné činnosti, jestliže jsou náklady o tolik nižší než výnosy, že nenalezne žádnou legální ekonomickou činnost, která by pro něho byla výhodnější,“ tvrdí ekonom Libor Dušek z pražského institutu CERGE-EI.
V praxi to znamená, že pokud přepadnu s pistolí v ruce benzínovou pumu, mým výnosem budou peníze, jež vyděšená pokladní vyloví z kasy, řekněme 200 tisíc korun (jako při skutečném nedávném přepadení pumpy). Náklady tvoří jednak šance, že mě policie chytí a soud odsoudí, jednak výše trestu. Jestliže nikoho nezraním, můžu vyfasovat ubytování za mřížemi na dobu od dvou do deseti let. Důležitější než výše možného trestu je však pravděpodobnost, že mě chytí. Pokud by mi hrozilo 20 let, ale šance, že mě kdy policie vypátrá, by byla nepatrná, moje náklady budou nízké. V podstatě by mě nemusel odradit ani trest smrti. Pokud bude téměř jisté, že mě chytí a odsoudí, postačí jako strašák i vyhlídka na několik let za katrem. „Zločinci jsou skutečně citlivější na pravděpodobnost dopadení než na absolutní výši trestu,“ konstatuje ekonom Dušek. Na druhou stranu, jak říká psycholožka z vazební věznice v Bohunicích Soňa Haluzová: „Každý zločinec je přesvědčen, že ho nikdy nechytí.“
Moje náklady samozřejmě tvoří i možná ztráta společenské prestiže a dobré pověsti. Jakožto příslušníku střední třídy a osobě činné v médiích se mi nevyplatí přepadávat benzínovou pumpu, protože to může poškodit mou důvěryhodnost v očích přátel i veřejnosti, i kdybych odsouzena nebyla. Stejně tak se profesorovi historie nevyplatí krást v samoobsluze. Když už, vyplatí se mu například odcizit historické mapy v hodnotě 10 miliónů korun jako letos v lednu nymburskému středoškolskému pedagogovi.
I společnost počítá své náklady. Ty přímé tvoří způsobená škoda, v našem případě oněch uloupených 200 tisíc, ty nepřímé všechny náklady spojené s policejním pátráním, vyšetřováním, soudy a pobytem ve vězení. A dostává se tak k otázce, kolik peněz se jí vyplatí vynaložit na potlačení kriminality. Pokud stát vynaloží na potlačení kriminality velké množství peněz, celou legraci s pistolí na benzínce si odpustím, protože bude jasné, že mě policisté hned na nejbližším rohu chytí, soud odsoudí a půjdu sedět. Stejně tak bude sekat dobrotu drtivá většina spoluobčanů a společnost se stane extrémně bezpečnou. Bude to ale hodně drahé řešení. Fígl je zkrátka v tom, najít jakýsi „rovnovážný bod“ mezi náklady z kriminální činnosti a výdaji na regulaci kriminality. Jenže jeho existence je asi stejně tajemná jako existence bodu G.
Dalším rozměrem tohoto problému je skutečnost, že rozložení zločinců a „holubic“ ve společnosti odpovídá Gaussově křivce. Žádná společnost se nemůže úplně zbavit zločinců, stejně jako nemůže existovat společnost, v níž by pravidla porušovali všichni. Potvrzuje to třeba zkušenost koloniální Anglie, která své trestance vyvážela do Austrálie. Trestanci časem v nové zemi vytvořili normální společnost, jejímž pravidlům se většina z nich podřídila. A v Anglii místa vyvezených kriminálníků zaujali jiní.

KAMENOVÁNÍ PO ČESKU

Dnes mají mnozí lidé pocit, že stát nedostatečně hájí jejich zájmy, ocitnou-li se v roli oběti zločinu. Stát si podle nich uzurpuje právo rozhodovat o trestech, ale přitom tak nečiní dost razantně a klade příliš velký důraz na práva obviněného. Liberální ekonomové si proto často kladou otázku, zda by i vymáhání trestního práva nemělo být opět soukromou záležitostí, jako tomu bývalo na našem území před vznikem státu a po určitou dobu i na středověkém Islandu. Oběť měla právo osobně si vyřídit účty s pachatelem a jeho rodinou, případně s celou osadou. Mohla své právo na pomstu či odškodnění i odprodat někomu jinému. Právo ovšem nebylo záležitostí individuální, jak si to představujeme dnes, týkalo se celé komunity, v níž člověk žil. Osady ručily za to, že na jejich území nebudete okradeni či zavražděni.
Časem ale jednotlivým komunitám došlo, že krvavé potyčky mezi jejími členy nebo se členy jiných vesnic či hradišť nejsou nejvýhodnější, a tak naši předkové zvolna přešli k systému státních trestů. Peněžité náhrady byly za krádeže nebo poškození majetku, oblíbeným trestem za vážnější zločiny pak bylo kamenování. Kamenování mělo (a v některých zemích dodnes má) svůj symbolický účel, protože zapojovalo do popravy celou komunitu. Každý si na provinilce hodil kamenem, ne moc velkým, aby ho hned nezabil. A tak katem nebyl nikdo a zároveň všichni. Co do utužení vztahů v kolektivu je kamenování jednou z prvních účinných teambuildingových aktivit v dějinách.
„Tresty smrti bývaly časté,“ píše v knize Zločin a trest historik Jindřich Francek. „Prováděly se stětím, oběšením, upálením, zahrabáním. Vedle nich byli provinilci nezřídkakdy jen zmrzačeni oslepením či useknutím ruky nebo nohy.“ Jestliže dnes zaznívají hlasy, které žádají velmi tvrdé tresty včetně obnovení poprav a argumentují tvrdostí trestů ve středověku, je to často způsobeno neznalostí dobových poměrů. Především šance na odhalení, dopadení a potrestání viníka byla dříve velmi malá. Tak malá, že hrozící trest musel být nesrovnatelně krutější, aby měl vůbec nějaký efekt.
„Pro srovnání, ještě v době baroka připadalo i v tak civilizovaných zemích jako Británie, Dánsko a Švédsko zhruba 50 vražd na sto tisíc obyvatel. Dnes jsou to v ČR 2,2 a v Británii 2,“ uvádí ekonom Libor Dušek. „Stejné poměry jako v 18. století dnes v tomto ohledu panují v nejchudších zemích Latinské Ameriky. Dříve se zkrátka vraždilo víc a společnost byla daleko nebezpečnější.“

JE LIBO KŘESLO, NEBO PROVAZ?

Dnešní forma trestání je v některých státech, zejména v USA, trochu paradoxní. Přes všeobecný silný odpor k násilí a tortuře stále přetrvává extrémní forma tělesného trestu ve formě popravy. Kdyby se na toto téma hlasovalo v referendu, u nás i v dalších evropských státech by nejspíš pro znovuzavedení trestu smrti hlasovala nezanedbatelná část veřejnosti. Zatímco bičování nebo pranýřování je z hlediska současné etiky v naší společnosti nepřijatelné, usmrcení vraha nám připadá v pořádku, je-li provedeno „humánně“. Dnešní formy popravy samozřejmě nelze co do brutality srovnávat s veřejným divadlem, kdy byl zločinec pálen žhavým železem, lámán v kole a posléze čtvrcen koňmi. Přesto se nelze ubránit představě, že akt msty hraje nemalou roli i při veřejných popravách v USA. Nově vynalezené přístroje jako elektrické křeslo nebo plynová komora jsou snad čistší prací z hlediska popravčích, ale o jejich větší humánnosti ve srovnání s katovskou sekerou či šibenicí lze pochybovat. Pokud bychom dostali na výběr mezi zmíněnými čtyřmi variantami smrti, elektrické křeslo by jistě nebylo favoritem.
Častým argumentem pro trest smrti je jeho rychlost a zdánlivá nenákladnost. Představa ušetřených peněz za doživotní věznění vypadá lákavě. Potíž je v tom, že takový pohled nebere v úvahu nepřímé náklady. „Dnes máme takovou hrůzu z toho, že bychom mohli odsoudit nevinného člověka, že je skutečně otázkou, jestli má smysl trest smrti používat,“ uvažuje Libor Dušek. „Obhájci a žalobci vyvinou nesmírné úsilí a všechno to odvolávání a dodatečné dokazování stojí spoustu času a peněz. Zatímco u trestu smrti nesmí být žádných pochyb o vině obžalovaného, u trestu v řádu desítek let stačí, když nejsou „žádné vážné pochyby“ o vině. Místo abychom marnili čas prokurátorů a soudců na několika extrémních procesech, je lepší udělit nižší trest a využít soudní aparát smysluplněji, pro řešení běžné kriminality.“
Poprava zkrátka nijak obrovské sumy peněz neušetří, už i proto, že zločinců odsouzených k nejvyššímu trestu je jen malé procento. I ve státě Texas, který je v tomto ohledu „nejaktivnější“ v euroatlantickém civilizačním okruhu, popravili během 80. a 90. let jednoho zločince na 300 vražd, což je čtyřikrát méně než v 80. letech u nás.

VELIČENSTVO KAT

Další problematickou otázkou, finanční i etickou, je samo vykonání popravy. Jistě, žádáme něčí „hlavu“, ale jsme ochotni rozsudek i vykonat? Kdo se ujme role exekutora, umaže si ruce krví bližního? Možná jako první si tento rozpor, trochu paradoxně, uvědomili husité. Ač sami nebyli v boji a v drancování dobytých území nikterak milosrdní, trest smrti udělovali ve svých řadách skutečně minimálně. Právě z řad „božích bojovníků“ zazněly jako první hlasy, které požadovaly jeho úplný zákaz. Jenže trochu předčasně, s předstihem několika staletí. Tehdy nebyla na takové změkčilosti vhodná doba, a tak se u nás popravovalo dál až do osmdesátých let minulého století. Kati se přitom neměli nijak špatně, dalo by se říci, že kat byl městským či státním zaměstnancem a co do životní úrovně patřil k vyšší střední třídě. V osmnáctém století si při jedné popravě mohl přijít i na víc než jeden průměrný roční plat a od roku 1954 u nás kat a jeho zástupce dostávali za každou provedenou popravu odměnu ve výši 800 Kčs, jež představovala téměř jeden tehdejší měsíční plat.
Je tedy nakonec „kriminál“ pro společnost výhodný? Libor Dušek se domnívá, že ano: „V jisté době byla pro nás ekonomy otázka, proč tady vlastně to vězení máme. V ideálním světě by totiž ekonomové trestali všechny zločiny pouze peněžitou pokutou v odpovídající výši. Jenže peněžité pokutě se dá do jisté míry vyhnout a taky nedopadne na každého stejně tvrdě. Kdežto vězení je v tomto ohledu spravedlivější a má i tu funkci, že vytrhne člověka z jeho prostředí, ze zločineckého trhu. Vězení se zkrátka vyplatí, protože náklady na uvěznění jsou stále menší než náklady na spáchané trestné činy zločince ponechaného na svobodě.“
Trest vězení je výhodný i z dalšího důvodu. Nabízí totiž spoustu možností navíc: například je možné přesně odstupňovat trestní sazby podle závažnosti zločinu. Někdo možná namítne, že usekávání končetin lze odstupňovat rovněž, ale není tomu tak – trest například nelze zkrátit za dobré chování. Navíc není náhodou, že se trest vězení plošně rozšířil právě ve druhé polovině 18. století. Lépe totiž vyhovoval novým druhům zločinů.
„Od konce 17. století vskutku zaznamenáváme značné snížení počtu vražd a obecně i fyzických napadení; zdá se, že zločiny proti vlastnictví převážily nad násilnými činy; krádeže a podvody nad vraždami a ublížením na těle; rozptýlená, příležitostná, ale častá delikvence těch nejchudších tříd je zčásti vystřídána delikvencí omezenou a zručnou,“ uvažuje Foucault. Tomu se přizpůsobují i právní normy. Zatímco se na jedné straně snižuje intenzita a přísnost trestů, na druhé straně enormně roste počet druhů činnosti, do nichž právo zasahuje. Na zručnější a chytřejší zločince je potřeba promyšlenější právní řád s odstupňovanými tresty.
Stát navíc často nutí zločince pracovat, takže by si navíc na svůj pobyt ve vězení mohli vydělat. Mezi koloniálními mocnostmi bylo běžné posílat trestance na galeje. V době, kdy neexistovala mechanizace, snad mohl mít tento typ trestu svůj ekonomický význam, ačkoli efektivita práce špatně živených a k výkonu nijak nemotivovaných vězňů byla velmi nízká.
Zcela extrémní a v dějinách unikátní však byl v tomto ohledu systém sovětských gulagů, v nichž za Stalinovy éry skončilo téměř 13 miliónů lidí, kde šlo však spíše o systém likvidace nepohodlných politických vězňů. Po roce 1948 se tenhle systém částečně adaptoval i v našich uranových dolech a dalších podnicích. „Nahnat tisíce lidí, kteří nejsou zvyklí fyzicky pracovat, zcela nesystematicky a bez jakékoli mechanizace třeba do těžkého průmyslu je absurdní. Manuální těžba uranu byla neefektivní,“ říká historik Tomáš Bursík z Ústavu pro studium totalitních režimů.
V nucené práci vězňů nevidí řešení ani dnešní ekonomové. Stále panuje obava z trestů, na nichž někdo vydělává, a má to své opodstatnění. „Pokud trestem za krádež bude otrocká práce pro fabriku, tak najednou začnou fabriky velmi lobbovat za to, aby byli nějací lidé odsouzeni. Potom by se mohlo stát, že by policie i soudní aparát vymáhaly právo až příliš agresívně,“ obává se Dušek.

JAK NEBÝT V MINUSU

Vězení není levné, to je nepopiratelná pravda. Ale nikoli proto, že bychom měli příliš vysoké počty vězňů. Naopak, vězení používáme relativně málo a nedáváme příliš dlouhé tresty, protože je to drahé. „Třeba za loupež bylo odsouzeno v roce 2006 odsouzeno 1608 osob. Loupež už je docela drsný zločin, ale sedět nešla ani polovina obviněných a třetina dostala jen podmínku. U krádeží šla sedět necelá čtvrtina, za podvod jen osmina. Přitom podmínku chápe spousta lidí jako nulový trest,“ konstatuje Libor Dušek.
Má i řešení: „Bylo by rozumné více využívat pokuty u těch méně závažných trestných činů, kde není nutné vězení. Kdyby bylo větší procento podmíněných trestů kombinováno zároveň s pokutou, měl by trest mnohem větší odrazující efekt, a přitom by to stát nic nestálo. Ta pokuta nemusí být extrémní, ale musí bolet, takže stačí třeba v řádu několika měsíčních platů.“ Nový trestní zákoník Dušek vítá, zejména paragraf, který nařizuje, že za činy spáchané za účelem získat majetkový prospěch má soud postihnout odsouzeného i na majetku. „Otázkou ovšem je, zda se jím budou soudy opravdu řídit a jak šíře nebo úzce budou aplikovat výjimku, že majetkové tresty se nemají ukládat, vylučují-li to majetkové a osobní poměry pachatele,“ dodává.


Máme účinný trestní systém? Změní situaci nově připravovaný trestní zákoník? Co si o tomto problému myslíte Vy?



PRÁCE A VZDĚLÁNÍ
Jednou z cest, jak snížit náklady státu na vězeňství, je umožnit vězňům pracovat. Jde to samozřejmě jen u těch vězňů, kteří nespadají do kategorie s maximální ostrahou. Zaměstnaný vězeň potom ze svého platu hradí výkon trestu, platí výživné rodině a ušetřené peníze mu zůstávají na účtu do propuštění. Zájem o práci je mezi vězni značný, nejen kvůli výdělku a možnosti získat praxi, ale už jen z důvodu zachování elementárního duševního zdraví. Další cestou je investice do vzdělání a osobnostního rozvoje vězňů: Má-li člověk po propuštění šanci získat slušně placenou práci, sníží se jeho motivace například ke krádežím nebo prodeji drog a získá lepší místo na společenském žebříčku. Různé programy, které vězňům nabízejí sociální a psychologické poradenství, zase můžou do jisté, ačkoli ne zcela jasně stanovitelné míry pomoci zvládat zátěžové životní situace pro společnost přijatelnějším způsobem, nežli je například rvačka končící přizabitím jednoho ze zúčastněných.



Věznice Rýnovice s ostrahou u Jablonce nad Nisou má sedmdesátiprocentní zaměstnanost a vězni zde mají možnost vyučit se v oboru obráběč kovů, jehož náplní je i práce s odbornými počítačovými programy. Po absolventech je v Severočeském kraji velká poptávka.


JIŘÍ P. (43) si odseděl už polovinu ze svého dvanáctiletého trestu za obchod s konopím. „Byla to mladická nerozvážnost,“ konstatuje. Ve vězení nemá volného času nazbyt: Denně vstává hodinu před budíčkem, tedy před pátou, a cvičí jógu, přes den studuje na obráběče kovů a ve volném čase se věnuje keramice, píše pro vězeňský časopis, dělal lektora v dílně u soustruhu. Ač už dříve věřící, teprve ve vězení se stal praktikujícím katolíkem a dvakrát týdně se účastní bohoslužeb. „Pořád jsem si říkal, že se budu zabývat studiem Písma, ač někdy bude čas. No a teď v base je,“ usmívá se. „Snažím se vidět život z té lepší stránky a něco si odsud odnést. Po čtyřicítce není jednoduché najít práci, ale v oboru, který jsem vystudoval, by to neměl být problém.“ Bývalí spoluvězni často píší, jak si našli dobré místo a mají plat, o jakém se jim dříve nesnilo, což pro Jiřího i ostatní studenty představuje velkou naději. Pokud jde o výši trestu, zdá se mu vzhledem k dnešním snahám o legalizaci konopí přece jen vysoký. „I když, všechno je relativní. Vlastně mám kliku, že nejsem třeba v Thajsku.“

PETR (40) strávil od roku 1977, kdy ještě jako mladistvý dostal dva roky, v různých nápravných zařízeních celkem 14 let. Vždy za totéž, za ublížení na zdraví, rozumějme rvačku. V současnosti si odpykává šestiletý trest a do propuštění mu zbývají dva roky. Ve zdejší věznici je na vlastní žádost, jednou týdně dochází na dvouhodinovou skupinovou terapii. Pracovat vzhledem ke svému paragrafu nemůže. „Už se do kriminálu nevrátím, cítím to,“ říká. „Dřív jsem svoje problémy sváděl na ostatní. Když vás zavřou, dva roky si to vyčítáte a pak vás pustí a porvete se znova. Ale teď už se nad sebou dokážu zamyslet, na skupině vidíte, jak uvažují ostatní, a taky pochopíte, kde děláte chybu vy.“ Jeho snem je otevřít si vlastní rockový klub. Nakolik je tento sen reálný a jestli už je Petr schopen takové sebereflexe, aby dokázal zkrotit svou agresi a nenechal se vyprovokovat k další rvačce, ukáže teprve čas.

MILAN (41) strávil po kriminálech 15 let a je tak trochu „černou ovcí rodiny“. Může ale srovnávat s minulým režimem: „Dřív jste byli za zdí, neviděli jste do civilu a kriminál byl svět sám pro sebe. Člověk po těch letech vylezl úplně narušený. Teď je to mnohem lepší v zacházení s vězni, ale zase tím, jak máte kontakt se světem, máte rádio a televizi, tak víte, o co přicházíte, a je to pro vás těžší.“ Jiří pracoval jako taxikář, ale namočil se i do obchodu s drogami a za to dostal necelých osm let. „Cítím se vinen hlavně před rodinou a před Bohem,“ říká trochu teatrálně. On i jeho rodina patří k Církvi adventistů sedmého dne. „Jasně že bych se měl řídit desaterem, jenže člověk snadno sklouzne ke hříchu,“ vysvětluje. „jezdíte jako taxikář pořád mezi Karlákem a Perlovkou, vidíte tam ty holky, jednou tam zastavíte a chcete jedné pomoct a už v tom lítáte …,“ zní altruistická verze jeho příběhu. Realita je trochu odlišná, nešlo jen o drogy. Ve vězení ale nezahálí, studuje, sportuje, hraje a zpívá při mších a založil vlastní kapelu Sintr Boys. Po propuštění by si rád našel práci v oboru a pomáhal s drogovou prevencí v romské komunitě na pražském Smíchově.

JIŘÍ (26) dostal 12 let za pokus o vraždu a do konce trestu mu zbývá ještě devět let. Má základní vzdělání a v civilu pracoval jako dělník. Pracuje i tady, ve vězení, u firmy, která vyrábí elektroinstalační materiály. „Musím pracovat, abych se tady nezbláznil,“ říká. Ve věznici mu nejvíc vadí takzvaná ponorková nemoc: „Některé lidi opravdu nemusím, takže se jim snažím vyhnout.“ Připouští, že pozice mezi spoluvězni se někdy odvíjí i od toho, za co sedíte. „Já se třeba neptám, za co tu kdo je, to je každého osobní věc. Trest už každý dostal a není důvod, aby za něco pykal dvakrát.“ Moc plánů do budoucna nemá, ostatně ještě si posedí. Zatím se prý naučil vážit si svobody a rodiny. „Bral bych osm let,“ říká k výši trestu. „Ale jasně, že si za to můžu sám. Kdybych trochu přemýšlel, tak tu nejsem.“

RUDOLF (40) taky není ve vězení žádný nováček, poprvé seděl v roce 1985. Teď dostal osm let za distribuci drog a spolu s dalším trestem si odsedí celkem dvanáct. Má základní vzdělání, a než se pustil do prodeje drog, jezdil s pouťovými atrakcemi. „Chtěl jsem se mít stejně dobře jako ostatní a tohle byla snadná cesta, jak přijít k penězům. Jenže mi nedošlo, že jednou může přijít někdo takový jako já k mým dětem a něco jim nabídnout. Z toho mám teď největší strach,“ říká. I on studuje, hraje fotbal, organizuje vězeňské sportovní turnaje a založil kapelu konkurující té Milanově. Po propuštění mu bude 47 let a na stará kolena by se prý rád usadil. Jako obráběč kovů si může vydělat dost peněz bez rizik, která musí denně podstupovat drogový dealer.


Rok / Počet vězňů / Poznámka

1989 / 23 000 / předlistopadový stav
1990 / 7 000 / amnestie
1999 / 23 000 / maximum
2007 / 18 000 / alternativní tresty
Zdroj: Vězeňská služba ČR