Otázka restitucí církevního majetku ustoupila v minulých dnech do pozadí veřejného zájmu v souvislosti s prezidentskou volbou. Nepochybně se však do centra pozornosti ještě vrátí. Návrh nového zákona totiž provází mnoho nejasností, které relativizují zásadní rozpory mezi dvěma skupinami veřejnosti: jedni tvrdí, že církve si nezaslouží získat žádný majetek, druzí mají za to, že po léta odkládaná náprava komunistických zločinů je morálně i právně správná a nezbytná.
Mediálním symbolem obecné prospěšnosti církevních restitucí se stala Červená Řečice. Obrázek jejího katastru hovoří zcela jasně: pozemky, s nimiž může Červená Řečice nakládat, jsou na mapách obkrouženy a prostoupeny červeně vyznačenými plochami, které jsou podle zákona z roku 1991 zablokovány. Červená barva výrazně převažuje, tvoří asi 80 procent.
Obec je v obklíčení, bez šance na rozvoj. Její obyvatelé trpí neschopností politiků a představitelů církve nalézt fungující řešení. Náprava křivd, jichž se dopustil komunistický režim vůči církvím, tedy otázka práva a morálky, se proměňuje ve zcela aktuální a akutní problém provinění vůči obyvatelům obce, kteří nemusejí mít s církví ani s komunistickým režimem mnoho společného.
V základech současného stavu stojí tzv. blokační paragraf 29 zákona 229/1991, který stanovil, že „majetek, jehož původním vlastníkem byly církve, náboženské řády a kongregace, nelze převádět do vlastnictví jiným osobám do přijetí zákonů o tomto majetku“.
Žádné takové zákony ovšem během uplynulých osmnácti let přijaty nebyly. Proto jsou tisíce hektarů půdy nevyužity nebo krátkodobě pronajímány a stovky obcí nemají kde stavět domy, chodníky, inženýrské sítě nebo nemají šanci získat dotace na opravy staveb, které na zablokovaných pozemcích stojí. Podle Svazu měst a obcí je blokačním paragrafem vážně ohroženo 15 % obcí v České republice.
KOMPROMIS
Politici vládní koalice i představitelé církví označují dohodu za bezprecedentní, průlomovou, vzájemně přijatelnou … Oslavnými přívlastky nešetří.
Věcná podstata kompromisu je však na první pohled poněkud temná: sedmnácti registrovaným církvím přiznává dohoda 83 miliard korun, největší díl pochopitelně připadne církvi římskokatolické. Částku bude stát splácet po dobu šedesáti let s úrokem 4,85 %, takže nakonec zaplatí 267 miliard. Církevním řádům se navíc část majetku vrátí naturálně — vracet se budou nezastavěné pozemky, jež jsou ve vlastnictví státu.
Myslím, že snad jako každý vně nejužšího okruhu vyjednavačů jsem si i já položil několik banálních, leč zásadních otázek:
Proč právě 83 miliard?
Proč na šedesát let?
Proč 4,85 %?
Odpovědi jsem šel nejprve hledat na seminář CEVRO institutu, kterého se zúčastnily špičky zainteresovaných stran – arcibiskup Jan Graubner, náměstek ministra kultury Jaromír Talíř, náměstek ministra financí Otakar Janota, představitelé Svazu měst a obcí, historici, právníci, politici …
A odpověď jsem nalezl: je to právě ten vzájemně přijatelný kompromis. Nic více, nic méně.
Představa, že částka 83 miliard se opírá o standardní odhad ceny zabaveného církevního majetku, je mylná. Řečníci se shodli v tom, že takový odhad je téměř nemožný – jeho pořízení by trvalo desítky let a stál by desítky miliard. Matematika je jednoduchá – je to nejnižší částka přijatelná pro církve a zároveň nejvyšší suma, kterou je ochoten vyplatit stát.
Doba splatnosti je na vodě ještě víc – kromě toho, že stát zvažoval, kolik miliard ročně navíc utáhne, a církve si kladly otázku, co tady v naší kotlině přežije několik desítek let, hrála roli symbolika: máme rok 2008, tj. komunisté se dostali k moci před 60 lety, napravme křivdy v průběhu příštích 60 let.
Výše úroku je, jak přiznal Otakar Janota, stanovena zcela náhodně: v září 2007 si stát zkoušel, jak trh zareaguje na vydání dluhopisu na padesát let, a v rámci této zkoušky stanovil pro dluhopis úrok 4,85 %. Souvislost s nápravami křivd minulého režimu to sice nemělo žádnou, nicméně nějaký základ to byl.
Dohoda tedy mohla vypadat úplně jinak – třeba 100 miliard, na 35 let, s úrokem 4,00 %. A dalo by se jakkoli pokračovat ...
Je třeba vzdát se iluze, že je dán průchod spravedlnosti. Nebo že se dohoda opírá o majetkové a právní analýzy. To ovšem nesnižuje její praktický význam.
DŮSLEDKY
Stát podle dosud platných zákonů platí církvím část jejich provozu, zejména platy duchovních. V minulém roce to představovalo částku 1,3 miliardy korun. Částka každoročně stoupá. Tento poplatek by po přijetí nového zákona stát vyplácel ještě dvacet let, ovšem s tím, že každý rok by ho snižoval o pět procent.
Z pohledu státu se dá tedy na dohodu hledět i tak, že v dalších čtyřiceti letech by sice církvím splácel přes čtyři miliardy ročně, ale zároveň by řádově 80 miliard ušetřil. Navíc – za dvacet let by vztah státu a církve fakticky dospěl k odluce, což je stav, který této výrazně ateistické zemi může slušet. Jeden nedostatek to však má – roční platby církvím zvýší zadluženost státního rozpočtu nad standardy požadované Evropskou unií. To zatím nikdo neřešil.
Církve mohou vyřešit nedostatek financí, a budou-li se ekonomicky chovat rozumně, mohou se postupně proměnit v ekonomicky silné instituce. Církevní řády získají pozemky, na nichž budou moci hospodařit a utáhnout tak provoz svých budov. Jistě – i z pohledu církví jsou tu otevřené otázky. Jednak možná inflace, jednak oprávněná pochybnost o tom, zda může v tomto prostředí vůbec něco vydržet šedesát let.
A obce? Ty by měly dostat k dispozici „odblokované“ církevní pozemky, za něž církve dostanou finanční náhradu. Kupodivu právě v této věci, jež se zdá být tím nejpádnějším a nejakutnějším důvodem vedoucím po dlouhých letech k dohodě, je nejasností nejvíc.
„ŽÁDNEJ NEVÍ“
Ze Svazu měst a obcí mi poslali seznam osmapadesáti obcí, které jsou neřešením „blokačního“ paragrafu nejvíce ohroženy a nejaktivněji se zapojily do lobbování v Parlamentu. Tak jsem strávil několik dnů komunikací se starosty a starostkami, abych si udělal představu o tom, jak situace vypadá i jinde než v Červené Řečici. Jsou to více či méně bizarní příběhy, které život obcí více či méně omezují. Že je současná situace ale absurdní, stvrzují bez jakékoli pochyby.
V obci Vyskytná u Pelhřimova mají školu stojící na původně církevním pozemku. „Budovu jenom udržujeme při životě. Potřebovala by ovšem vyměnit střechu a okna, zateplit. Jenže taková akce několikanásobně převyšuje roční obecní rozpočet,“ řekl mi starosta Josef Fridrichovský. „Nemáme šanci dosáhnout na jakoukoli dotaci – jednou z podmínek je totiž prokázat vlastnictví pozemku. A ten je zablokovaný. Když se politici s církvemi nedohodnou ještě pár let, budeme nejenom zbytečně plýtvat energií a platit za ni, ale škola zchátrá a bude nepoužitelná.“
V Kosoři chtěli opravit a rozšířit jedinou přístupovou cestu do obce, na níž se odehrává veškeré zásobování a dojíždění do školy nebo do práce. „Podařilo se nám to, ale trvalo čtyři roky, než jsme vyřídili stavební povolení, a složka rozmanitých smluv o smlouvách budoucích by vydala na docela tlustou knihu,“ shrnul starosta Karel Kindl. Cesta totiž po obou stranách zasahuje do blokovaných pozemků. A tak bylo třeba řešit otázku, komu by mohly pozemky v budoucnu připadnout – obci, církvi, státu …? „Stavební povolení vydával krajský úřad, a měl tedy sadu hypotetických vlastníků a s každým uzavíral hypotetickou smlouvu. Díky trpělivosti a vstřícnosti všech zúčastněných to vyšlo, ale nepřipadá vám to absurdní?“
V Horním Jelení mají hezký pozemek, vhodný tak pro třicet rodinných domků. „Žádný satelit, hezké venkovské bydlení, pozemky tak po osmi stech metrech čtverečních,“ popisuje starosta Petr Tupec. No co myslíte – mohou stavět? V Potštejně mají taky hezký pozemek pro budoucí zástavbu. Docela velký kus země, ale uprostřed vede asi dvacetimetrový pruh … Prostě smůla.
Kromě toho, že jsem si skládal mozaiku jednotlivých dopadů „blokačního“ paragrafu, setkával jsem se s tezí, kterou uváděli prakticky všichni starostové a starostky. Ukázkově ji vyjádřil starosta Hvězdlice Alois Kadlec. V Hvězdlicích by rádi postavili chodníky, obcí vede frekventovaná silnice, chodci se na ní necítí právě bezpečně. I po ohlášení dohody mezi vládou a církvemi zůstává ale starosta skeptický: „Všechno to bude záležet na tom, jak se tam nahoře nakonec dohodnou. A to žádnej neví. Žádnej neví, jak to celé dopadne.“
A jak mi starostové a starostky říkali – nikdo neví ani to, jaké pozemky podle dohody mají připadnout obcím a zda bezúplatně.
PŘEDČASNÁ OČEKÁVÁNÍ?
Na semináři CEVRO Otakar Janota připustil, že návrh zatím neřeší, zda a jaké odblokované pozemky budou na obce převedeny zadarmo. A je navíc pravděpodobné, že část uvolněných pozemků bude chtít stát zprivatizovat. Neboli: může se také stát, že na obce spadnou pozemky nelukrativní a ty ostatní se budou prodávat. To by nejenom mohlo obcím udělat novou čáru přes rozpočet ohledně plánované výstavby, ale mohlo by to také výrazně zvýšit ceny pozemků. V extrémním případě by to tedy dopadlo tak, že obce, kterými se dnes politici zaklínají, by z dohody vyšly bez větších zisků. Kromě církví a státu by mohli být spokojeni ještě obchodníci s nemovitostmi.
Základní otázkou ovšem zůstává, zda má dohoda šanci na posvěcení v Parlamentu. Spekulace o jejím načasování před prezidentskou volbou možná nejsou zcela neopodstatněné. Nejenom že Cyril Svoboda v podstatě přiznal, že za dohodu o církevních restitucích věnuje svůj hlas Václavu Klausovi. Na straně druhé se nijak neartikulovaly spory o restituce v rámci ODS. Bezprostředně před prezidentskou volbou rozhodně nebylo radno dráždit lidovce, nicméně Miroslava Němcová se krátce po vyhlášení dohody nechala slyšet, že s částkou 267 miliard má problém a že zdaleka není v poslaneckém klubu ODS sama. To, že opozice bude požadovat podrobnější vysvětlení čísel v dohodě obsažených, není třeba zdůrazňovat. Ale i ona potřebovala hlasy lidoveckých prezidentských volitelů. Ostatně – obhajoba zrušení „blokačního“ paragrafu může být velmi účinnou municí i v kampani do blížících se krajských voleb.
Ale co! Když návrh Parlamentem nakonec neprojde, žádná tragédie. Prezident už je zvolený a do školy ve Vyskytné chodí jenom padesát dětí. Mohou dojíždět, a ještě uvidí kus světa …
Co si o církevních restitucích myslíte vy?
