Nápad zákonodárců založit konečně veřejnoprávní instituci, která by se zabývala totalitou, přišel v nešťastnou chvíli — krátce před vyhrocenými volbami, jež dopadly patem. Ústav pro studium totalitních režimů, zahajující činnost 1. února, se tak stal povolebním terčem a ke kritice se přidala i skupina zavedených historiků. Přitom cíl ústavu je vlastně prostý — usnadnit lidem přístup ke svazkům bezpečnostních složek a badatelsky rýpnout do nedostatečně zpracovaného období.
„Ten, kdo nezná svoji minulost, je nucen si ji zopakovat,“ sděluje logo v průčelí centrály Ústavu pro studium totalitních režimů na Žižkově, v budově po zaniklém ministerstvu informatiky. Tentýž patetický bonmot je i úvodní větou preambule zákona, který instituci uvedl v život a jenž dále praví, že „žádné protiprávní konání totalitního či autoritativního režimu proti občanům nemůže být chráněno tajemstvím ani nesmí být zapomenuto“. Instituce má podle právního předpisu zkoumat a nestranně hodnotit dobu nesvobody, analyzovat příčiny a způsob likvidace demokratického režimu a předkládat výsledky své práce veřejnosti.
Než se poslanci usnesli na konečné verzi, musel návrh zákona projít v dolní sněmovně martyriem pozměňovacích návrhů. Z původního názvu instituce vypadla slova „paměť“ a „národ“. Období, jímž se měl ústav zabývat (1948–1989), poslanci rozšířili i o pomnichovskou dobu a období nacistické okupace (1938–1945). Komunistická poslankyně Kateřina Konečná se pokusila kolegy přesvědčit, že instituce by měla studovat i léta „habsburské poroby“, ale její nápad, jak zákon dokonale rozmělnit, se neuchytil. Svoji činnost tak rozjíždí nejmladší sourozenec obdobných ústavů postkomunistické části starého kontinentu. Všechny země střední Evropy, kudy se prohnal komunismus a nacismus, už takovou instituci několik let mají.
„Tak tohle je složka pána z Aše,“ vybere namátkou jedny desky z archívu v přízemí centrály osmatřicetiletý ředitel ústavu Pavel Žáček. „Každý ten svazek je jiný,“ listuje zažloutlými listy spisu na osobu sledovanou tajnými službami v padesátých letech. „Tady máme dokonce nějakou korespondenci,“ ukáže papíry popsané úhledným rukopisem.
Pod novou instituci přejde kompletní Archív bezpečnostních složek s většinou dokumentů policejních a vojenských aparátů z dob komunismu. Dosud spadaly pod ministerstvo vnitra. Nad zažloutlými papíry tak již nebude mít dohled výkonná politická moc, ale poměrně nezávislý ústav. Další materiály přebírá Žáčkova instituce od zpravodajských služeb. Složky, které byly dosud roztroušeny v několika různých institucích, teď bude spravovat instituce jedna a bude k nim mít přístup každý. Což by mělo usnadnit práci badatelům nebo lidem, kteří si chtějí zjistit, co o nich předešlý režim všechno věděl. Tajné zůstanou po určitém dohadování jen dokumenty důležité pro národní bezpečnost. A těch je málo.
Z přízemí vyjedeme do čtvrtého patra a projdeme chodbou vyzdobenou fotografiemi z estébáckých sledovaček. „To je focené tajně z aktovky,“ ukazuje Žáček na černobílé obrázky zachycující mladou ženu v sukni na pražské ulici v roce 1978. Podobně jako tyto odtajněné fotografie měly by i odtajněné svazky archívu být proměněny v digitální obrázky. Postupně pak budou s vysvětlujícím komentářem věšeny na web.
Vejdeme do kanceláře s nazelenalým akváriem a zářícím skenerem, kde složky převádí do elektronické podoby několik dívek. Na monitorech sledují listy pomačkané kdysi normalizačními psacími stroji. „Pokusíme se vytvořit podobný centralizovaný model, jako mají banky, ale s tím se musíme obrátit na specializované firmy,“ řekne ve dveřích kanceláře Žáček. „Toho materiálu je tolik, že je to otázka desítek let, než se stačí vše zpracovat.“ Archívní šanony bezpečnostních složek by dohromady utvořily řadu dlouhou dvacet pět kilometrů. Ze svazků StB se přitom zachovala jenom třetina.
Pavel Žáček v minulosti prý narážel na neochotu archivářů zpřístupnit požadované složky, i když na to měl podle zákona nárok. „V archívech pracovali bývalí předlistopadoví zaměstnanci a chránili své zájmy. Zčásti to také byla prostě jejich lenost.“
Podobnou zkušenost prodělal i mladý historik Petr Blažek, jenž do ústavu nastupuje od února. Od bývalé civilní rozvědky dostal například svazek, kde řada stránek byla začerněná a jiné byly zase úplně bílé. „Tak jsem si z toho dělal srandu a ukazoval jsem to na konferencích, že to je vlastně černobílá historie,“ pronese s úsměvem.
Změna nastala až před rokem a půl, kdy se šéfem Archívu bezpečnostních složek pod ministerstvem vnitra stal právě Žáček a vyměnil část personálu. Nyní archív spadá pod ústav. „Myslím, že komunikace s veřejností je nyní lepší. Pracují tady lidé, kteří neznají slovo ne nebo nejde,“ prohlásí ředitel.
Celkem bude v ústavu a archívu zaměstnáno 280 lidí. Historiků v badatelské sekci bude asi třicítka a zatím probíhá jejich výběr.
Vytvoření nového ústavu, kde se budou studovat moderní dějiny, by se mohlo vykládat i jako důsledek dlouholetých sporů mezi českými historiky. Skupina převážně mladších historiků se dere kupředu, druhá se obává, že jejich výklad historie bude tendenční. Žáček pracoval sedm let v Ústavu soudobých dějin při Akademii věd, ale prý mu nebyl dán prostor pro jeho badatelské nápady. Proto z něj odešel: „V první fázi bychom se chtěli věnovat tématům, kterým se jiné instituce vyhýbaly a vyhýbají,“ řekne Žáček a ukáže úvodní číslo tlustého časopisu Paměť a dějiny, v němž se budou publikovat badatelské výstupy. Je na dobrém papíře a na zadní straně je nalepené bonusové cédéčko.
„Když se podíváte na publikace Ústavu soudobých dějin a srovnáte je se zahraničím, tak tam určitá témata chybějí: o Státní bezpečnosti, o mocenských orgánech nebo osudy jednotlivých osobností třetího odboje, popravených lidí,“ rozpovídá se. „Veškerá aktivita v tomto směru narážela na onom ústavu na určitou blokádu,“ povídá zrychleně. „Takže máte čekat dalších dvacet třicet let, nebo se pokusit vytvořit něco jiného, kde byste mohli tyto projekty realizovat?“
Kritikem nové instituce je ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma. Přivítá mne ve své kanceláři na Malé Straně a hned na úvod mi ukazuje publikace o době komunistické totality zpracované jeho kolektivem. „Ústav vydal za dobu svého působení tři sta padesát publikací o době komunismu, takže ta hysterie, že se o těchto tématech na našem ústavu málo bádá, stojí na hliněných nohách,“ řekne mi na úvod. „Mám dojem, že některé naše činnosti se budou zbytečně překrývat, a peníze na výzkum se tak nebudou využívat příliš efektivně. Předloni jsme například začali s projektem o obětech německého červnového povstání roku padesát tři a podobnou publikaci nyní chystají i kolegové z nového ústavu, aniž by se na nás s čímkoli obrátili.“ Historikům z Ústavu pro studium totalitních režimů vytýká, že budou na minulost nahlížet „prizmatem dokumentů represívní složky. Z nich se nedá vyčíst, jakým způsobem se chovala celá společnost, jak byla rezistentní, nebo naopak poddajná. Vytváří se tím před veřejností mylný dojem, že hlavním tématem komunistické totality byli příslušníci a spolupracovníci StB.“
Dá se těžko předpokládat, že historici s diplomem se jednostranně zaměří na úzký druh pramenů, a to z Archívu bezpečnostních složek. Zda bude jejich náhled na dějiny zploštělý, se ukáže za dva tři roky. Publikace nového ústavu bude s čím porovnat: vedle sebe budou pracovat dvě rozdílné instituce — jedna uzavřenější, akademická a druhá více zacílená na veřejnost, protože jí to ukládá zákon. Zvýší se tím konkurence v historické obci, což ve výsledku pohled na minulost nezploští, ale názorově zpestří. Peníze určené Ústavu pro studium totalitních režimů navíc nevezme prostředky akademikům. Půjdou z jiné rozpočtové kapitoly, nikoli z peněz ministerstva školství.
„V čem je podle mě ta instituce přínosná? Já vám řeknu přibližně totéž, co je v zákoně, ale podle vlastního pořadí důležitosti,“ poví mi po telefonu senátor Martin Mejstřík, jeden z předkladatelů původního návrhu zákona o ústavu. „Myslím si, že je důležité otevřít veškeré archívní dokumenty, které se týkají doby komunismu a nacismu, aby se nemohly zneužívat v politice a v oblasti společenského života,“ řekne první bod svého pořadníku.
Část opozice se na věc podívala zcela opačně. Varovala před zpolitizovaným výkladem dějin v zákoně o ústavu a poslala stížnost k Ústavnímu soudu, kde se píše, že „zákon úsek československých dějin od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 autoritativně označuje jako období komunistické totalitní moci. Nebere v úvahu, že období bylo z hlediska způsobů výkonu státní moci proměnlivé a nebylo v tomto směru kompaktní.“ Zatímco v padesátých letech byl režim skutečně totalitní, v šedesátých se prý postupně demokratizoval.
Je nepravděpodobné, že by stížnost relativizující komunistický režim vedla ke změně zákona, nebo dokonce zániku celého ústavu. Spoluautor české ústavy a bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl mi sdělil, že „rozhodnutí záleží na interpretaci soudce a nemůžu ho předikovat. Ale v tomto případě mi připadá záměr autorů jasný. Myslím, že ta stížnost je tendenční a jedná se o politický tah. Jako v poslední době u některých podání k Ústavnímu soudu,“ řekne. „Domnívám se, že takzvaný druhý režim po šedesátém osmém splňoval definiční znaky totalitního režimu: neexistovala například svoboda pohybu a projevu, politická pluralita a nezávislost soudů. Navíc tento režim byl zákeřný v tom, že rozkládal důvěru ve společnosti, která je důležitá pro její soudržnost.“
Obavy z politizace výkladu dějin nové instituce nemusí mít reálný základ: loni kupříkladu nastoupil do čela slovenského Ústavu paměti národa Ivan Petranský, kterého nominovala Slovenská národní strana nacionalisty Jána Sloty, což by teoreticky mohlo ovlivnit práci badatelů. Kupodivu tomu ale při bližším průzkumu nasvědčuje máloco. V obsahu časopisu, jejž slovenský ústav vydává, jsem nezaznamenal větší rozdíl oproti těm, jež vycházely za bývalého ředitele Jána Langoše. Šéfredaktor časopisu Matej Medvecký mi řekl, že „k žádnému posunu, co se týká badatelských témat, nedošlo“. Jediná větší změna za poslední rok se prý týkala přijetí dalších kmenových historiků do ústavu.
Zatímco na Slovensku volí ředitele ústavu parlament, a ten se může během čtyř let kompletně proměnit, český ústav by měl být vůči výkyvům na politické scéně odolnější. Ředitele jmenuje sedmičlenná rada, kde nesmí zasedat člen žádné politické strany. Kandidáty do Rady navíc schvaluje Senát a ten je poměrně stabilní institucí. Zejména proto, že se jeho složení nemění najednou, ale průběžně každé dva roky a nepodléhá takovým politickým výkyvům jak Poslanecká sněmovna. Zdá se tak, že nehrozí, že by se z daní nás všech platil tendenční, politicky ovlivněný „výzkum“.
Co si o založení a náplni Ústavu pro studium totalitních režimů myslíte vy?
Než se poslanci usnesli na konečné verzi, musel návrh zákona projít v dolní sněmovně martyriem pozměňovacích návrhů. Z původního názvu instituce vypadla slova „paměť“ a „národ“. Období, jímž se měl ústav zabývat (1948–1989), poslanci rozšířili i o pomnichovskou dobu a období nacistické okupace (1938–1945). Komunistická poslankyně Kateřina Konečná se pokusila kolegy přesvědčit, že instituce by měla studovat i léta „habsburské poroby“, ale její nápad, jak zákon dokonale rozmělnit, se neuchytil. Svoji činnost tak rozjíždí nejmladší sourozenec obdobných ústavů postkomunistické části starého kontinentu. Všechny země střední Evropy, kudy se prohnal komunismus a nacismus, už takovou instituci několik let mají.
ČERNOBÍLÁ HISTORIE
„Tak tohle je složka pána z Aše,“ vybere namátkou jedny desky z archívu v přízemí centrály osmatřicetiletý ředitel ústavu Pavel Žáček. „Každý ten svazek je jiný,“ listuje zažloutlými listy spisu na osobu sledovanou tajnými službami v padesátých letech. „Tady máme dokonce nějakou korespondenci,“ ukáže papíry popsané úhledným rukopisem.
Pod novou instituci přejde kompletní Archív bezpečnostních složek s většinou dokumentů policejních a vojenských aparátů z dob komunismu. Dosud spadaly pod ministerstvo vnitra. Nad zažloutlými papíry tak již nebude mít dohled výkonná politická moc, ale poměrně nezávislý ústav. Další materiály přebírá Žáčkova instituce od zpravodajských služeb. Složky, které byly dosud roztroušeny v několika různých institucích, teď bude spravovat instituce jedna a bude k nim mít přístup každý. Což by mělo usnadnit práci badatelům nebo lidem, kteří si chtějí zjistit, co o nich předešlý režim všechno věděl. Tajné zůstanou po určitém dohadování jen dokumenty důležité pro národní bezpečnost. A těch je málo.
Z přízemí vyjedeme do čtvrtého patra a projdeme chodbou vyzdobenou fotografiemi z estébáckých sledovaček. „To je focené tajně z aktovky,“ ukazuje Žáček na černobílé obrázky zachycující mladou ženu v sukni na pražské ulici v roce 1978. Podobně jako tyto odtajněné fotografie měly by i odtajněné svazky archívu být proměněny v digitální obrázky. Postupně pak budou s vysvětlujícím komentářem věšeny na web.
Vejdeme do kanceláře s nazelenalým akváriem a zářícím skenerem, kde složky převádí do elektronické podoby několik dívek. Na monitorech sledují listy pomačkané kdysi normalizačními psacími stroji. „Pokusíme se vytvořit podobný centralizovaný model, jako mají banky, ale s tím se musíme obrátit na specializované firmy,“ řekne ve dveřích kanceláře Žáček. „Toho materiálu je tolik, že je to otázka desítek let, než se stačí vše zpracovat.“ Archívní šanony bezpečnostních složek by dohromady utvořily řadu dlouhou dvacet pět kilometrů. Ze svazků StB se přitom zachovala jenom třetina.
Pavel Žáček v minulosti prý narážel na neochotu archivářů zpřístupnit požadované složky, i když na to měl podle zákona nárok. „V archívech pracovali bývalí předlistopadoví zaměstnanci a chránili své zájmy. Zčásti to také byla prostě jejich lenost.“
Podobnou zkušenost prodělal i mladý historik Petr Blažek, jenž do ústavu nastupuje od února. Od bývalé civilní rozvědky dostal například svazek, kde řada stránek byla začerněná a jiné byly zase úplně bílé. „Tak jsem si z toho dělal srandu a ukazoval jsem to na konferencích, že to je vlastně černobílá historie,“ pronese s úsměvem.
Změna nastala až před rokem a půl, kdy se šéfem Archívu bezpečnostních složek pod ministerstvem vnitra stal právě Žáček a vyměnil část personálu. Nyní archív spadá pod ústav. „Myslím, že komunikace s veřejností je nyní lepší. Pracují tady lidé, kteří neznají slovo ne nebo nejde,“ prohlásí ředitel.
Celkem bude v ústavu a archívu zaměstnáno 280 lidí. Historiků v badatelské sekci bude asi třicítka a zatím probíhá jejich výběr.
ROZEŠTVANÁ OBEC
Vytvoření nového ústavu, kde se budou studovat moderní dějiny, by se mohlo vykládat i jako důsledek dlouholetých sporů mezi českými historiky. Skupina převážně mladších historiků se dere kupředu, druhá se obává, že jejich výklad historie bude tendenční. Žáček pracoval sedm let v Ústavu soudobých dějin při Akademii věd, ale prý mu nebyl dán prostor pro jeho badatelské nápady. Proto z něj odešel: „V první fázi bychom se chtěli věnovat tématům, kterým se jiné instituce vyhýbaly a vyhýbají,“ řekne Žáček a ukáže úvodní číslo tlustého časopisu Paměť a dějiny, v němž se budou publikovat badatelské výstupy. Je na dobrém papíře a na zadní straně je nalepené bonusové cédéčko.
„Když se podíváte na publikace Ústavu soudobých dějin a srovnáte je se zahraničím, tak tam určitá témata chybějí: o Státní bezpečnosti, o mocenských orgánech nebo osudy jednotlivých osobností třetího odboje, popravených lidí,“ rozpovídá se. „Veškerá aktivita v tomto směru narážela na onom ústavu na určitou blokádu,“ povídá zrychleně. „Takže máte čekat dalších dvacet třicet let, nebo se pokusit vytvořit něco jiného, kde byste mohli tyto projekty realizovat?“
Kritikem nové instituce je ředitel Ústavu soudobých dějin Oldřich Tůma. Přivítá mne ve své kanceláři na Malé Straně a hned na úvod mi ukazuje publikace o době komunistické totality zpracované jeho kolektivem. „Ústav vydal za dobu svého působení tři sta padesát publikací o době komunismu, takže ta hysterie, že se o těchto tématech na našem ústavu málo bádá, stojí na hliněných nohách,“ řekne mi na úvod. „Mám dojem, že některé naše činnosti se budou zbytečně překrývat, a peníze na výzkum se tak nebudou využívat příliš efektivně. Předloni jsme například začali s projektem o obětech německého červnového povstání roku padesát tři a podobnou publikaci nyní chystají i kolegové z nového ústavu, aniž by se na nás s čímkoli obrátili.“ Historikům z Ústavu pro studium totalitních režimů vytýká, že budou na minulost nahlížet „prizmatem dokumentů represívní složky. Z nich se nedá vyčíst, jakým způsobem se chovala celá společnost, jak byla rezistentní, nebo naopak poddajná. Vytváří se tím před veřejností mylný dojem, že hlavním tématem komunistické totality byli příslušníci a spolupracovníci StB.“
Dá se těžko předpokládat, že historici s diplomem se jednostranně zaměří na úzký druh pramenů, a to z Archívu bezpečnostních složek. Zda bude jejich náhled na dějiny zploštělý, se ukáže za dva tři roky. Publikace nového ústavu bude s čím porovnat: vedle sebe budou pracovat dvě rozdílné instituce — jedna uzavřenější, akademická a druhá více zacílená na veřejnost, protože jí to ukládá zákon. Zvýší se tím konkurence v historické obci, což ve výsledku pohled na minulost nezploští, ale názorově zpestří. Peníze určené Ústavu pro studium totalitních režimů navíc nevezme prostředky akademikům. Půjdou z jiné rozpočtové kapitoly, nikoli z peněz ministerstva školství.
RUKOJMÍ
„V čem je podle mě ta instituce přínosná? Já vám řeknu přibližně totéž, co je v zákoně, ale podle vlastního pořadí důležitosti,“ poví mi po telefonu senátor Martin Mejstřík, jeden z předkladatelů původního návrhu zákona o ústavu. „Myslím si, že je důležité otevřít veškeré archívní dokumenty, které se týkají doby komunismu a nacismu, aby se nemohly zneužívat v politice a v oblasti společenského života,“ řekne první bod svého pořadníku.
Část opozice se na věc podívala zcela opačně. Varovala před zpolitizovaným výkladem dějin v zákoně o ústavu a poslala stížnost k Ústavnímu soudu, kde se píše, že „zákon úsek československých dějin od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 autoritativně označuje jako období komunistické totalitní moci. Nebere v úvahu, že období bylo z hlediska způsobů výkonu státní moci proměnlivé a nebylo v tomto směru kompaktní.“ Zatímco v padesátých letech byl režim skutečně totalitní, v šedesátých se prý postupně demokratizoval.
Je nepravděpodobné, že by stížnost relativizující komunistický režim vedla ke změně zákona, nebo dokonce zániku celého ústavu. Spoluautor české ústavy a bývalý ústavní soudce Vojtěch Cepl mi sdělil, že „rozhodnutí záleží na interpretaci soudce a nemůžu ho předikovat. Ale v tomto případě mi připadá záměr autorů jasný. Myslím, že ta stížnost je tendenční a jedná se o politický tah. Jako v poslední době u některých podání k Ústavnímu soudu,“ řekne. „Domnívám se, že takzvaný druhý režim po šedesátém osmém splňoval definiční znaky totalitního režimu: neexistovala například svoboda pohybu a projevu, politická pluralita a nezávislost soudů. Navíc tento režim byl zákeřný v tom, že rozkládal důvěru ve společnosti, která je důležitá pro její soudržnost.“
Obavy z politizace výkladu dějin nové instituce nemusí mít reálný základ: loni kupříkladu nastoupil do čela slovenského Ústavu paměti národa Ivan Petranský, kterého nominovala Slovenská národní strana nacionalisty Jána Sloty, což by teoreticky mohlo ovlivnit práci badatelů. Kupodivu tomu ale při bližším průzkumu nasvědčuje máloco. V obsahu časopisu, jejž slovenský ústav vydává, jsem nezaznamenal větší rozdíl oproti těm, jež vycházely za bývalého ředitele Jána Langoše. Šéfredaktor časopisu Matej Medvecký mi řekl, že „k žádnému posunu, co se týká badatelských témat, nedošlo“. Jediná větší změna za poslední rok se prý týkala přijetí dalších kmenových historiků do ústavu.
Zatímco na Slovensku volí ředitele ústavu parlament, a ten se může během čtyř let kompletně proměnit, český ústav by měl být vůči výkyvům na politické scéně odolnější. Ředitele jmenuje sedmičlenná rada, kde nesmí zasedat člen žádné politické strany. Kandidáty do Rady navíc schvaluje Senát a ten je poměrně stabilní institucí. Zejména proto, že se jeho složení nemění najednou, ale průběžně každé dva roky a nepodléhá takovým politickým výkyvům jak Poslanecká sněmovna. Zdá se tak, že nehrozí, že by se z daní nás všech platil tendenční, politicky ovlivněný „výzkum“.
Co si o založení a náplni Ústavu pro studium totalitních režimů myslíte vy?
