Souhlasím s vámi

Souhlasím s vámi

Souhlasím s vámi

Prezidentské turné JANA ŠVEJNARA začalo 9. ledna ve Zlíně příznačně: zatímco na něj novináři čekali před Univerzitou Tomáše Bati, on začínal v aule přednášku. Vlastně nejde o turné. Švejnar tvrdí, že chce jen objet několik větších měst, aby „zjistil, co si myslí občané“. Proč ne. Zjistí ale občané, co si doopravdy myslí on? Dosud totiž Švejnar mluvil hlasem všech – tedy mlčel.

„Já vždycky nadnesu téma a pak budou následovat otázky,“ začíná Švejnar své vystoupení v univerzitní aule. Uvnitř je úplně plno, což nebývá, slyším podotknout jednoho z účastníků. Dobrých šest stovek lidí všeho věku i sociálního zařazení zaplnilo řady sedadel i schody mezi nimi, další se těsnají u vchodu.
V první řadě vidím i Michaelu Šojdrovou, předsedkyni poslaneckého klubu KDU-ČSL, jejímž volebním obvodem je právě Zlín. Právě ona se v posledních dnech stala symbolem Švejnarova náhlého úspěchu u některých volitelů. Z pravděpodobné Klausovy volitelky se stala nejen Švejnarova volitelka, ale dokonce i velká fanynka. Nejen že mu v médiích vyjadřuje podporu. Kdyby stále hrál na kytaru, s níž kdysi vyrazil do USA, tancuje lidovecká poslankyně pogo. A když se profesor ekonomie Michiganské univerzity, po letech přednášek a poradenství po celém světě uvolněný, přirozený a obratný řečník, od pultíku zeptá, jestli budeme v budoucnu Irskem, nebo Portugalskem, tedy jestli půjdeme jako země dopředu, nebo dozadu, visí na něm oběma očima. A když pak Švejnarovi, jenž svá slova záhy podpoří i grafy, začnou pod desítkami zářivek po spáncích stékat čúrky potu, obyčejně lidsky ho, stejně jako já, polituje. Oba moc dobře víme, jak zatraceně nezáviděníhodná práce to je. Jan Švejnar ve Zlíně: dopředu, nebo dozadu?

VOLÍME PODLE SEBE


Svým způsobem je vlastně jedno, jak Švejnar na lidi během svého miniturné zapůsobí. Přestože mu některé výzkumy přisuzují stejnou občanskou podporu jako Václavu Klausovi, volí prezidenta, jehož funkci si všichni defi nujeme podle momentální potřeby, zákonodárci, jimž radši neříkáme voliči, ale volitelé. Jak bohužel víme už z poslední prezidentské volby, zdaleka nejde jen o jazykovou nuanci. Poslanci a senátoři v podstatě nevolí prezidenta, jak si to naivně představujeme. Prostřednictvím jeho volby si vyřizují své vlastní účty a zajišťují politickou budoucnost. Fakt, že před pěti lety někteří z ČSSD volili místo Miloše Zemana protikandidáta ODS Václava Klause, neměl nic společného s jejich politickým přesvědčením — jestli vůbec něco takového kdy měli.
Prostě jen chtěli politicky navždy odstřelit narcisistického expředsedu, který je v televizi před očima voličů intelektuálně ponižoval.
A prezidentská volba byla jistá trefa do srdce. Zeman se od té doby věnuje tlačence, becherovce a stromům.

DRUHÝ PROFESOR


Něco podobného – byť trochu jinak – zažíváme i letos. Člověk si až říká, proč se toho někdo jako Švejnar účastní? Není lepší vyučovat mladé studentky než podlézat upoceným politikům? A ví vlastně, do čeho jde, jak mu vzhledem k jeho americké minulosti mnozí vyčítají? Jeden oběd v restauraci v menším městě a možná se rychle vrátí do Ameriky. Snad proto ve Zlíně obědvá ve vynikající zámecké restauraci. Není podstatné, kdy přesně Švejnarova kandidatura začala.
Jako první o něm vážněji mluvil předseda zelených Martin Bursík, se šesti poslanci z dvou set ale můžete vážněji mluvit o čemkoli. Skutečnou váhu získal až v momentě, kdy předseda levicové ČSSD Jiří Paroubek zapomněl, jak v televizi vždy odmítal Švejnarovy liberální akademické názory.
Snad to bylo vloni, když vyrazil na soukromé prezidentské turné první Antiklaus, Jiří Dienstbier.
Nebyla to důstojná akce: sedmdesátiletý exministr zahraničí, jenž ucítil svou poslední politickou šanci, začal dávat prezidentské rozhovory, aniž by ho kdokoli kandidoval. Nakonec se vytratil stejně bizarně, jako se objevil: nikdo si toho nevšiml.
Pak se najednou objevil Švejnar. Muž, kterého všichni známe jako ekonoma, politicky o něm ale příliš nevíme. Profesor proti profesorovi. Kandidaturu pojal s obvyklým americkým tahem na bránu. Ohlásil, že začne objíždět kraje a zajišťovat si podporu. Je to vlastně docela chytrý postup: převede získanou občanskou popularitu i na některé zákonodárce, kteří vždy myslí na své voliče. A ti ho za to budou volit.
Jaký politický program ale profesor Švejnar nabízí?
„Chci nabídnout alternativu k obsahu i stylu výkonu této funkce,“ vysvětluje, proč chce akademickou půdu vyměnit za Hrad.
„Chci být prezidentem, který reprezentuje otevřenou, moderní, dynamickou a zdravě sebevědomou republiku.“ To mi neřekl v zámecké restauraci u kávy a medovníku, kam dorazil i Zdeněk Škromach a kde Švejnar mimo jiné oznámil, že si celou kampaň hradí sám a že mu několik ze sedmi volitelů, s nimiž se ve Zlíně setkal, slíbilo hlas. Opsal jsem to z jeho nového webu. Ne však z lenosti, ale protože to dokola opakuje v médiích. Jedinou jasnější odpověď na politickou otázku dal koncem listopadu v Radiožurnálu. Po dlouhém uhýbání řekl, že by v posledních sněmovních volbách volil ČSSD.
Programově tedy spíš Portugalsko než Irsko.

JÁ TO ŘÍKAL


Švejnarova univerzitní přednáška se jmenovala Česká ekonomika v globální perspektivě. Americkým stylem, kdy posluchači jsou partneři, mluvil o všem od našeho růstu HDP (celkem dobrý), daní (nevěří na rovnou daň) a Internetu (mohli bychom přidat) přes nadnárodní společnosti či montážní linky (v podstatě pozitivní) až po zavedení eura (co nejrychleji) a školné (pro). Ve srovnání s autoritářským Klausem není nejdůležitějším rozdílem absence arogance. Je jím fakt, že všude tam, kde Klaus vidí české národní zájmy, vidí Švejnar globalizovaný svět.
Místo o Rakousku v jeho řeči uslyšíte o Číně a USA. Ač žádný federalista, chápe Česko pouze jako pevnou součást silnější EU. Kdybych měl střet mezi Klausem a Švejnarem vyjádřit imaginárně geografi cky, řekl bych: hlavní nádvoří Pražského hradu versus svět.
Samozřejmě jde i o chápání české polistopadové historie. Jen kousek od Šojdrové seděl v aule starší muž se známým příběhem. Jako mnozí ostatní dělal kdysi i on ve fabrice, jež prošla kupónovou privatizací. Zatímco se z ní stal prázdný tunel a lidé přišli o práci, pár vlastníků pohádkově zbohatlo. V tu chvíli jako by Švejnar zapomněl, že až doposud ignoroval Klausovy šťouchance o tom, jak on tady kdysi zůstal s námi, přestože taky jako jiní nemusel. Kupónová privatizace je stále geniální volební téma: Klause, který dodnes nedá dopustit na právní zhasnutí, jež nás všechny stálo stovky miliard a mnohé i víru v demokracii a volný trh, v něm spolehlivě potopíte. Zvlášť když jste tehdy jako Švejnar měli v šuplíku vlastní projekt transformace.
„Souhlasím s vámi,“ začal Švejnar jako obvykle svou odpověď. „Já už jsem v roce 1989 zdůrazňoval, že právní rámec je nejdůležitější, a jestli ho nemáme, ať privatizaci klidně odložíme.“
Souhlasem začal i odpověď psycholožce, jíž ležela na srdci schopnost zadlužených lidí splácet své závazky, zvlášť nyní, během reformy.
Bohužel jsem nerozuměl konci. Švejnar jí odpověděl jazykem, jakým mluvíme s malými dětmi, když jim chceme něco přikázat, ale nechceme je u toho rozbrečet. Jako ekonom se jí bál říct, že na splácení závazků stojí civilizovaný svět.
Klausův prezidentský soupeř odpověděl na spoustu nejrůznějších dotazů. Mnozí to nakonec pochopili jako skutečný předvolební mítink, kdy i na nich záleží, a začali profesorovi potřásat rukou a slibovat, že má jejich hlas. Vsadím se, že se tak na okamžik cítil i Švejnar.

JEŠTĚ NE

„Tak ještě vy, ale jenom že máte tu berli,“ zavírá žena dveře na balkón za starším mužem s berlí. „Je to všude úplně plný, ještě nám to tady spadne.“
„To jste to nemohli dát do nějakého většího sálu, když víte, že přijede Švejnar?“ nadává žena, jíž se dveře zavřely před nosem.
Do kroměřížského klubu Starý pivovar přijel Jan Švejnar odpoledne po zlínském setkání. Nikdo určitě nečekal takový zájem, byť převážně starších lidí. Za stolem na pódiu s ním usedli i starosta Kroměříže Miloš Malý (ČSSD), poslanec Josef Smýkal (ČSSD) a Michaela Šojdrová, jež zde žije. I po otázkách ohledně češtiny jeho americké manželky a dvojího občanství se Švejnar usmíval a sršel optimismem stejně jako v deset ráno.
Do volby jde sám za sebe, na turné ho doprovází pouze dvoučlenný PR tým. Jako kandidát sázející na auru někoho politicky čistého zvenčí zatím odrazil všechny spekulace ohledně ošklivějšího aspektu volby – zákulisního politického kšeftování. Rozprskly se o korektní, férovou fasádu. Prostě teď prý nemyslí na nic jiného než na samotnou volbu a pevně věří ve své vítězství. Na nočním stolku má proto knihy o českých panovnících. „Na ostatní věci budu myslet až po volbě,“ říká.
Nejzajímavější dotazy mají důchodci. Často umějí lépe formulovat otázky než novináři. Švejnara se zeptali na všechno možné od smlouvy s Vatikánem přes výchovu lidí k demokracii až po adopci homosexuálních párů (pro), americký radar (pro v rámci NATO) či vzetí komunistů do vlády. „KSČM získává deset až dvacet procent hlasů, ještě se ale netransformovala v demokratickou stranu,“ odpovídá Švejnar na věčnou otázku. „Jsme proto ve schizofren-ní situaci: KSČM je nedemokratická, současně ale působí na různých úrovních demokracie. Aby se mohla stát součástí vlády, musela by se zřeknout násilí, přihlásit se k západní zahraniční politice a přijmout tržní systém. Proto zatím nejsem schopen připustit, že by byla součástí vlády.“
I tady lidé dávají po diskusi Švejnarovi svůj hlas, mnozí přicházejí pro autogram. Většinu naštvalo Klausovo odmítnutí veřejné prezidentské debaty; chápou to jako projev arogance a opovrhování občany, kteří sice prezidenta nevolí, jejichž je ale hlavně prezidentem. „Škoda že je to k ničemu, oni stejně zvolí Klause,“ postěžovala si na závěr mladá žena pracující pro zlínskou neziskovku.
Možná za pět let.


Co si o turné Jana Švejnara myslíte vy?