Sedm tučných let | Reflex.cz
reklama
nahoru

Sedm tučných let

Michal Komárek7. listopadu 2007 • 14:58
Sedm tučných let

V následujících sedmi letech má Česká republika možnost vyčerpat přibližně 750 miliard korun z EVROPSKÝCH FONDŮ. Ukazuje se ale, že si s touto nabídkou nevíme rady. Spory o fondy před nedávnem vedly k pádu ministryně školství Dany Kuchtové a ani jiná ministerstva na tom nejsou lépe. Chybí nám celková strategie, jak s fondy nakládat. V Unii se pomalu stáváme odstrašujícím příkladem politikaření, byrokratizace a neschopnosti.

reklama

„Přehnaný optimismus rozhodně není na místě. Evropská komise ve své letní zprávě upozornila, že pokud chtějí Češi čerpat peníze z fondů Evropské unie od začátku příštího roku, mají před sebou stále hodně práce. Brusel připomíná, že je nutné posílit počet vyškolených pracovníků, kteří budou zájemcům o finance ze strukturálních fondů pomáhat …“ Jan Havránek z poradenské firmy Raven se stanoviskem Bruselu souhlasí a dodává: „Nedostatek, a to obrovský, je v připravenosti českých úředníků.“ Na konstatování těchto bohužel známých faktů není na první pohled nic zvlášť zajímavého. Ale přece jen … Předchozí citát jsem vybral z článku týdeníku Euro, který vyšel v září roku 2003. Tehdy šlo o přípravy na čerpání osmdesáti miliard korun během let 2004–2006.
Rok s rokem se sešel a jsme tam, kde jsme byli. A že by to byl povznášející pocit, to bych se tvrdit neodvážil.

SMĚJÍ SE NÁM

Zajímalo mě, co si Jan Havránek myslí o situaci kolem čerpání fondů dnes. A tak jsem si s ním domluvil schůzku v brněnském sídle firmy Raven Consulting, jež připravuje evropské projekty pro řadu tuzemských klientů. Havránek působil krátce i jako poradce na ministerstvu pro místní rozvoj a nijak neskrývá, že jeho vztahy s některými současnými ministerskými úředníky jsou, mírně řečeno, napjaté. Upozornil mě, že jeho pohled mohu chápat jako hned dvojnásobně zaujatý: jednak osobně, jednak z pragmatických důvodů, protože jeho firma má svůj zájem na tom, jak bude čerpání fondů nastaveno.
„Situace se za posledních pět let příliš nezměnila a je kritická. Nikoli v tom, že by chyběly projekty – už dnes je v republice napsáno přibližně třináct set projektů. Ale problém je v tom, že když klienti chtějí od úředníků získat informace nezbytné k tomu, aby mohli dotáhnout své dokumenty do konečné podoby, dostanou třeba tři protichůdné odpovědi a každou chvíli se musejí obracet na někoho jiného. Trpíme tím, že se u nás mísí politika, politikaření a odborná práce, a tak se ministerské týmy neustále mění podle výsledků voleb nebo osobních sympatií a zájmů.“
Podle Havránka je dnes reálné riziko, že začátek čerpání evropských peněz bude mít několikaměsíční a možná několikaleté zpoždění, a tedy i to, že se nepodaří vyčerpat celou nabízenou částku. „Odhaduji, že pokud vyčerpáme 70 procent, bude to za existujících podmínek úspěch. Cokoli nad to bych považoval téměř za zázrak.“
Problém spočívá v tom, že sice máme připravených čtyřiadvacet operačních programů, které Brusel s největší pravděpodobností dříve či později schválí – byť zatím schválil jen tři a mezi nimi paradoxně i program ministerstva školství, ale to je jen jako fasáda domu, jemuž chybí jakékoli vnitřní vybavení. „Pod tou fasádou nic není. Chybějí návody, jak s fondy pracovat, jasně stanovená kritéria, chybějí lidé, kteří by je uměli zpracovat a vysvětlit. Většina úředníků na ministerstvech, kteří mají fondy na starost, jsou lidi rok po ukončení školy. Umějí krásně vykládat o ,uznatelných nákladech‘, ale v životě se nezvedli ze židle a nejeli se podívat, co znamená čerpání evropských peněz v praxi.“
Jan Havránek je členem Evropské skupiny konzultantů a poslední dobou si odtud neodnáší příjemné pocity. „Vždycky jsem říkal, jak jsme dobří a že jsme na fungování v EU připraveni lépe než ostatní noví členové. Ale teď se mi kolegové smějí. A právem – pokud jde o schvalování dokumentů, patříme stále k průměru, nejhůř k mírnému podprůměru. Ale to je právě jen ta fasáda. Ohledně faktické připravenosti na čerpání fondů jsme totiž téměř nejhorší.“

KLUCI, PŘEPIŠTE TO

Za koordinaci jednotlivých operačních programů odpovídá ministerstvo pro místní rozvoj a tam má agendu na starost náměstek Daniel Toušek. Ten mi poskytl zevrubný výklad o struktuře evropských fondů a domácích strategiích, a abych se ve výkladu neztratil, vycházel mi vstříc i poněkud žoviálním lidovým jazykem. „Vezměte si těch Josefových sedm tučných let. Josef věděl, že sedm let se dá užívat, a už ten osmý rok a vůbec dalších sedm let bude blbě. No a nám jde o to, aby to bylo trochu jinak: abychom těch sedm tučných let využili jako nastartování rozvoje, který se bude projevovat dlouhodobě.“ Potud je to zcela srozumitelné: těch 750 miliard na příštích sedm let nemá sloužit jako dotace, jimiž města, farmáři nebo třeba školy budou záplatovat díry ve svých rozpočtech. Je to rozvojový program, který nás má v celkové konkurenceschopnosti přiblížit vyspělejším evropským zemím. Ale právě to je zároveň ta věc, již se nám stále nějak nedaří zajistit. „Podívejte se třeba na programy, o nichž se nedávno tolik mluvilo – Výzkum a vývoj pro inovace na ministerstvu školství a Podnikání a inovace na ministerstvu průmyslu.
Když se na to v Bruselu podívali, tak se nás logicky zeptali: ‚A nepřekrývá se vám to nějak? Máte, vy kluci, vůbec nějakou strategii?‘ Co jsme jim mohli říct? Jen: No, my za čtrnáct dnů ty programy dopíšeme a pošleme vám je. A tak nám zase vzkázali: ,Ale to budete, kluci, muset přepsat.“
Podle Touška není problém v tom, že máme čtyřiadvacet operačních programů a že za ně zodpovídá sedmnáct institucí – to je dnes už třeba brát jako fakt. Problém je v tom, že nám chybí koordinace, nástroje, které by jednotlivé programy provázaly. „Teď není podstatné, jestli máme schválené tři programy, nebo třeba deset.
Aby to mělo smysl, aby to nebyly vyhozené prachy, tak se to stejně musí nastartovat celé najednou. A na tom teď pracujeme. Na doladění parametrů celkové strategie a stanovení jasných kritérií, podle nichž bude možné peníze čerpat tak, aby to celkové strategii odpovídalo.“

SYNERGIE A CHAOS

Problém ovšem není jen v tom, že se na klíčových tématech pracuje zjevně pět minut po dvanácté. A v dané chvíli není ani podstatné, zda za to může neschopnost minulých vlád, nebo spíš působení garnitury nové, jež do značné míry rozbila původní pracovní týmy.
Jde tu i o to, zda taková všezahrnující koncepce, vytvořená od ministerského stolu, může vůbec fungovat.
A zda se potká s poptávkou institucí a firem, které chtějí evropské peníze čerpat.
Náměstek Toušek varuje před krátkozrakým rozparcelováním peněz a zdůrazňuje kategorie jako synergie, strategie, koncepce a koordinace. Jan Havránek naopak považuje představu, že komplexní dopady čerpání evropských peněz lze zajistit shora, za utopickou.
„Koncepce musí vycházet odspodu, z regionů. Na začátku jsme si měli ujasnit, co nám umožňují mantinely nastavené Bruselem, a pak spustit průzkum poptávky v regionech. Ale to nikdo neudělal. Místo toho budeme mít vznešenou, ale nefunkční strategii. Jistě, když my připravujeme projekt pro nějaké město, nejsme schopni zajistit, že bude s projekty dalších měst vytvářet nějaký synergický efekt. Ale vycházíme z toho, jaké jsou priority města v rámci jeho rozvojového programu. Je to alespoň pokus o efektivní vstup do chaosu.“
Představa, že stovky, možná tisíce institucí se svými projekty a prioritami čekají, až jim ministerští úředníci sdělí, do jaké koncepce se mají zapojit, je poněkud stísňující. A zatím se nedá říci, že by vládní přístup byl bližší synergii a vzdálenější chaosu.

EXCELENCE NA OKRAJI

Příkladem projektu, jenž má parametry dlouhodobého přínosu pro konkurenceschopnost země, je projekt Středoevropského technologického institutu (CEITEC), u jehož zrodu stála mimo jiné brněnská Masarykova univerzita. Je ovšem i příkladem bezradnosti vlády v otázce čerpání evropských fondů.
„CEITEC je projektem špičkového vědeckého pracoviště na světové úrovni. Podařilo se nám dát dohromady Masarykovu univerzitu, tři další brněnské vysoké školy a místní akademické ústavy. Iniciovali jsme i vznik takzvaného biomedicínského clusteru neboli skupiny přibližně pětadvaceti firem, jež by měly navazovat na akademický výzkum. Daří se nám překonávat bariéry mezi univerzitami a akademií i mezi základním a aplikovaným výzkumem. Ale nemůžeme se hnout z místa, protože stát nemá ujasněné ani základní parametry,“ řekl mi rektor Masarykovy univerzity Petr Fiala.
CEITEC by se měl soustřeďovat na výzkum a jeho využití například v oblastech biomedicíny, bioinformatiky, biochemie a biofyziky i elektroniky. Mělo by v něm pracovat přibližně tisíc lidí a jeho stavba by měla stát přibližně deset miliard korun, z nichž většina by měla pokrýt špičkové přístrojové vybavení, které by přilákalo i přední vědce ze zahraničí. Idea CEITEC vychází z operačního programu ministerstva školství, jenž za pomoci evropských fondů počítá se vznikem několika „center vědecké excelence“.
„Příprava projektu stála už milióny a udělali jsme, co bylo v našich silách, ale stále narážíme na bariéry, které nás nepustí dál. Vláda nemá ujasněny například takové věci, jako je právní forma příjemce dotací nebo poměr mezi investičními prostředky, tedy kolik by měl platit stát, kolik soukromá sféra a jak by se měly podílet evropské fondy.“
O tom svědčí i vyjádření České konference rektorů, jež na konci září konstatovala, že nám chybí základní rámec podpory rozvoje výzkumu, že vládní rada pro výzkum a vývoj a ministerstvo školství spolu nekomunikují a že ministerstvo nekomunikuje s rektorskou konferencí.
Není tedy divu, že informace o financování výzkumných center se zásadně liší podle toho, kdo je vydává. Ministerstvo uvádělo model 83 procent stát, sedm procent fondy a 10 procent soukromá sféra, kdežto Rada přinesla schéma 55 procent, 30 procent, 15 procent. „Tak dramatické rozdíly svědčí o tom, že tyto odhady nejsou založeny na srovnatelných analytických podkladech, či dokonce nejsou opřeny o žádné relevantní prognózy vycházející ze zahraničních zkušeností a analýzy českého výchozího stavu,“ napsali rektoři.
Takže tu máme příklad projektu, který odpovídá zadání Bruselu a volání po dlouhodobých přínosech a synergických efektech. Ale zase nevíme, jestli se má autor projektu proměnit ve společnost s ručením omezeným, nebo třeba veřejnou výzkumnou instituci. A vůbec netušíme, jakou část z projektu mu vlastně z fondů pokryjeme.
Mají tam toho ti kluci na přepisování asi nějak moc.


Jak problémy s čerpáním evropských fondů vidíte vy?

Související články:
Vlaďka Kubíčková: ZLATÝ DÉŠŤ Z BRUSELU (Reflex 36/2007)

Michal Komárek


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama