Jak zlikvidovat úřednici | Reflex.cz
reklama
nahoru

Jak zlikvidovat úřednici

JAN GEBERT31. října 2007 • 13:11
Jak zlikvidovat úřednici

V polovině devadesátých let byla BOŽENA HARMÁČKOVÁ úřednicí na radnici Prahy 1. Nedržela ale s kolegy basu. Upozornila média na jisté restituce a převody majetku obce na soukromé majitele a dostala výpověď. Nejen to. Radnice vyzkoušela řadu způsobů, jak bývalou zaměstnankyni zdiskreditovat. Harmáčková se soudně bránila a téměř vždy vyhrála. Její občanská tvrdohlavost nakonec radnici přemohla.

reklama

Před řadou betonových garáží s plechovými vraty na předměstí Brandýsa nad Labem zastavuje bílá dodávka. Hubený muž za volantem s nedůvěrou pozoruje redakčního fotografa. Schyluje se k jednomu ze závěrečných dějství ve sporu paní Boženy Harmáčkové s radnicí. Je tomu téměř rok a půl, co byla vystěhována z bytu na Starém Městě, kde žila deset let. Nyní se vedení radnice rozhodlo učinit gesto a odvézt její majetek zpět do Prahy.
Za několik minut zastaví u garáží i modré auto. Vystoupí z něj paní Harmáčková v doprovodu úřednice z radnice, která má na akci dohlédnout. Do třetice přijíždějí i dva muži od městské policie. Paní Harmáčková je zavolala jako svědky. Výdej může začít. Hubený stěhovák s partou pomocníků vystoupí a otevře dveře skladu. „Ne, nebudete to fotit!“ zabouchne dveře před fotografem. Po chvíli marného čekání dveře opět otevře a schová se za autem. Přítomnost novinářů znervózňuje i úřednici z radnice. Paní Harmáčková zatím vběhne do skladu. „Pojďte vyfotit, jak mi tady zničili skříň.“ Na předměstí malého města se na jedno dopoledne na konci letošního srpna přeneslo drama, které se v hlavním městě odehrává již dlouhá léta.

VEŠ

S paní Harmáčkovou mám sraz o několik dní později v restauraci u Činoherního klubu. O dvě patra výš je ubytovna, kde teď žije. „Já všechny dokumenty s sebou nemám. Tak se můžete podívat alespoň na tohle,“ položí na stůl desky plné lejster.
Začátkem roku 1993 se tehdy padesátiletá Božena Harmáčková přestěhovala z Českých Budějovic do Prahy. Dostala místo na odboru správy obecního majetku tehdejšího Obvodního úřadu městské části Praha 1. Jednou za čtrnáct dní se účastnila zasedání komise, jež vyhodnocovala žádosti a určovala, komu budou dány k pronájmu nebytové prostory. Mohla tak sledovat zblízka, jak obec se svým majetkem hospodaří. Přesto pro ni byly majetkové vztahy v Praze 1 dlouho neprůhledné. Před Listopadem spravoval bytové a nebytové prostory socialistický OPBH, který se po revoluci přejmenoval na bytový podnik. Ten měl postupně veškerý majetek převést na obec. Dělo se tak podezřele pomalu a Harmáčková začala pátrat, čím to je. „Správci podniku některé majetky záměrně obci nepředali, aby je mohli proti obecnímu zájmu pronajímat,“ řekne. Další nesrovnalosti se prý týkaly restitucí. „Například jeden z úředníků říkal, že ještě než se ty restituce uskuteční, tak to někomu pronajmeme na padesát let,“ řekne Harmáčková a pokračuje. „No a stejné podrazy se děly i s prodejem domů. Obec je měla prodat, jenom pokud nepřinášely zisk nebo nebyly peníze na jejich opravu. Prodaly se ale i domy v perfektním stavu, řádově za statisíce.“
Problém nastal, když Harmáčková o hospodaření radnice informovala redaktora Českého deníku a ten o tom napsal. „Šla jsem si ty noviny koupit dolů do trafiky u nás na úřadě,“ vytáhne z lejster kopii třináct let staré tiskoviny. „Když jsem to viděla na titulní straně, tak jsem si řekla, že je to teda síla. Pořád jsem ale netušila, jaký to bude mít dopad.“ Některé informace zveřejněné v novinách již předtím Harmáčková sepsala v revizní zprávě, kterou předala svým nadřízeným. Vedení radnice tedy bylo jasné, že za článkem stojí ona. Ve stejný den zasedala komise. „Tam už byli všichni běsný, že je prý mezi náma veš,“ odmlčí se. „Pamatuju se, že po komisi se šlo vždycky na pivo a oni na mě: pani Harmáčková, poďte s náma. Ale já byla celá vedle, tak jsem s nima tenkrát poprvé na pivo nešla.“

TREST

Odplata začala nenápadně. Nejdřív jí radnice zaplatila pobyt v ozdravovně. „Zkoušeli se mě zbavit, že jsem cvok,“ řekne naštvaně. „Pak hráli na to, že jsem pracovně neschopná.“ Již nezasedala v komisi a neměla žádné rozhodovací pravomoci. „Nechali mě tam třeba jen vybarvovat žlutě čtverečky v katastrální mapě a tak.“ Nakonec, začátkem roku 1996, si ji zavolal tajemník úřadu Jan Uxa a požádal ji, aby dobrovolně dala výpověď. Odmítla. „On se rozčilil a vrazil mi do ruky tohle,“ vytáhne ze složky plné znění výpovědi. Píše se v ní, že Harmáčková neplnila požadavky pro výkon práce. Neuvádí se ale, o jaké prohřešky se jedná.
Dále se zde píše, že protiprávně užívala byt, čímž „poškozovala dobré jméno OÚ MČ Praha 1“. V závěrečném odstavci pak tajemník sděluje: „Z doručené písemnosti jsem se dozvěděl, že jste neoprávněně hospodařila s nebytovými prostorami. Za nabídku na Senovážném nám. č. 16 jste požadovala úplatek ve výši 400 000,– Kč.“ Kdo je autorem oné písemnosti, jí Uxa odmítl sdělit.
Paní Harmáčková s výpovědí nesouhlasila, a tak podala žalobu na její platnost. Zároveň podala trestní oznámení na neznámého pachatele za šíření pomluvy, že vyžadovala úplatek. Případ začala šetřit policie a na povrch vypluly zajímavé skutečnosti. Ukázalo se, že autorem „doručené písemnosti“ byl bývalý boxer Ondřej Ušelík, v té době trestně stíhaný za vydírání. Jednalo se o osobu vyšetřovanou v souvislosti s kauzou několikanásobného vraha Ivana Roubala. V současnosti je Ušelík majitelem jedné pražské realitní firmy, která mimo jiné nabízela i mimosoudní vymáhání dluhů a ozbrojený doprovod.
„Často mi telefonoval a vyhrožoval mi, jak dopadnu, když tu žalobu na něj a na městskou část nestáhnu,“ řekne Harmáčková. „To, co popisoval, jsem znala jenom z filmů na Nově,“ zakroutí hlavou. Spolupráce Ušelíka s radnicí dostala později dokonce oficiální rámec. Před několika lety vyhrál Ušelík konkurs na stěhovací firmu ve službách městské části.
Radomír Duben, tehdejší přímý nadřízený paní Harmáčkové na odboru správy majetku, se domnívá, že důvod její výpovědi byl pravděpodobně pracovní. „Ona byla veselá, měli jsme ji rádi, ale měla vždy nejvíc restů ze všech referentů,“ řekl mi po telefonu. Nesrovnalosti na radnici prý ale zaznamenal také. „Občas se stalo, že některý zastupitel lobboval, aby se prodal dům, kde například bydlel jeho známý.“ Podobně jako Harmáčková si všiml i právních kliček okolo převodů majetku z bytového podniku na obec. „Před tím, než obec nemovitost převzala, se někdy na bytovém podniku snažili narychlo uzavřít nevypověditelné smlouvy na nebytové prostory,“ říká Duben. „Nikdy se ale neprokázalo, že by například s nepředanými domy ještě nějak mezi sebou šmelili. Pokud tomu tak bylo, tak řadový úředník na radnici, jako byla paní Harmáčková, na to nepřijde.“

NA ULICI

Na soud, který by problém s výpovědí rozčísnul, čekala paní Harmáčková několik let. Její spis se totiž ztratil a musela zažádat o jeho rekonstrukci. V roce 2000 pak obvodní soud v první instanci rozhodl, že výpověď z pracovního poměru je neplatná a radnice by ji měla znovu zaměstnat. Nechala dočasnou práci v archívu a rozhodla se nastoupit zpět na úřad.
„Přišla jsem i s právníkem a ukázala personalistce rozsudek. Nechtěla mě ale dovnitř vpustit, že prý si takový papír může přinést každý a že mají jiný názor, než je názor soudu,“ řekne Harmáčková. Kolečko soudních pří se muselo zopakovat. Paní Harmáčková se dostala do patové situace. Neměla práci, a tedy ani stálý příjem, přestože byla formálně stále zaměstnaná na radnici. Proto neměla nárok ani na podporu v nezaměstnanosti. Čtyři následující roky žila většinou z darů přátel a syna. Zároveň musela neustále řešit soudy a shánět právníky. Až v roce 2005 radnice uposlechla nařízení soudu a nabídla jí místo. Vztahy s vedením se tím ale nezlepšily. Městská část již dříve Harmáčkovou žalovala, že neoprávněně obývá byt na Jungmannově náměstí. Měla sice svolení obce k jeho užívání a byla zde hlášená k trvalému pobytu, neměla ale na byt nájemní smlouvu. V době, kdy neměla peníze, navíc občas neplatila nájem. Soud proto nařídil, že bude exekučně vystěhována.
Jednalo se o první formální vítězství radnice. „Pojďte se podívat, kde teď bydlím,“ popadne paní Harmáčková tlustou složku, vstane od stolu a vykročí ke dveřím. Stoupáme po schodech na ubytovnu městské části, kde žije teprve několik měsíců. Předtím bydlela po známých. V úzkém pokoji má naskládané haldy oblečení, knih a dokumentů. Věci vystěhované před rokem a půl jí sem z Brandýsa přivezli teprve před pár dny. Některé jsou ještě v pytlích označených cedulkou „Exekučně zabaveno“. Jedná se o drobný omyl, protože její majetek neměl být zabaven, ale pouze vystěhován. Dobře ale ilustruje provedení exekuce, kde se na pravidla příliš nehrálo.
„Jednali se mnou jak s nějakým póvlem. Stěhovák bral moje prádlo a ukazoval to exekutorce, jestli o to jako nemá zájem,“ ukazuje rukama. „A ani mi neřekli, kam to vezou.“ Problém byl ještě v něčem jiném. Zákon říká, že „exekutor je vyloučen z provedení exekuce, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, k účastníkům exekučního řízení nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jeho nepodjatosti“. Exekuci paní Harmáčkové prováděla JUDr. Katarína Maisnerová. Její manžel je společníkem advokátní kanceláře, která zastupovala radnici ve sporech s paní Harmáčkovou. O její nepodjatosti se tedy dá pochybovat celkem oprávněně.

ŘEŠENÍ ZA ROHEM

Případ předala paní Harmáčková organizaci Iuridicum Remedium. Zajišťuje bezplatný právní servis lidem bez prostředků. „Podali jsme stížnost na Exekutorskou komoru a ministerstvo spravedlnosti, ale tam neshledali pochybení ani v postupu, ani ve věci její podjatosti,“ říká mladá právnička Helena Svatošová, jež se případem zabývala. „Máme tu několik podobných kauz a komora nikdy neshledala, že by šlo o kárné provinění.“
„Většina lidí takové kauzy vzdá a nechtějí už se tím dál zabývat,“ hodnotí její tvrdohlavost Svatošová. „Takže se málokdy zahájí nějaké trestní stíhání. Jediná cesta, která může pro občana v takové situaci fungovat, je ta nejnáročnější, a to podat sám žalobu k civilnímu soudu. Člověk pak musí nést náklady řízení, shánět důkazy a hradit soudní poplatky.“ Radnice byla ve velké výhodě. Měla k dispozici právníky, které si platila z veřejných peněz. Většinu soudů se paní Harmáčkové zatím podařilo vyhrát, protože na svých žalobách trvala, i když se případy vlekly léta. Protistrana nejspíš předpokládala, že takovou trpělivost mít nebude.
Poslední úder od radnice dostala Harmáčková několik měsíců po exekuci v roce 2006. Z úřadu byla opět propuštěna, tentokrát na základě lékařského posudku. Zdravotní stav jí prý nedovoluje vykonávat administrativní práci. Změna postoje se dostavila až s výměnou vedení radnice.
Kvůli špatnému hospodaření byl odvolán starosta Vladimír Vihan (před ním byl starostou Jan Bürgermeister), nezůstal ani tajemník Jan Uxa a proměnilo se složení městské Rady. Zmizela tedy část staré gardy z devadesátých let, která měla zájem na tom, oplácet Harmáčkové staré křivdy.
„Já nejsem zatížený ničím, co bylo z minula, tak jsem se k té záležitosti snažil přistupovat pragmaticky,“ říká současný starosta městské části Petr Hejma. „Takže když za námi přišla, tak jsme vždycky našli cestu, jak věc řešit.“ Harmáčková dostala místo na ubytovně městské části a na vlastní náklady jí radnice převezla věci z Brandýsa do Prahy. Starosta říká, že je ochoten Harmáčkové vyplatit jak peníze za ušlou mzdu, tak částku, kterou určí soud. Dokud ale soud nerozhodne, paní Harmáčková nemá nárok ani na důchod, protože není z čeho jej vypočítat. Nezbývá jí tedy než čekat na verdikt. Zatím se jí trpělivost vyplácela.


Znáte ve svém okolí podobné případy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama