Duchampův oheň | Reflex.cz
reklama
nahoru

Duchampův oheň

PETR VOLF12. září 2007 • 14:52
Duchampův oheň

Měl by být o něm natočen film. Mohl by ho hrát Dennis Hopper nebo David Bowie, o tu roli by byl určitě velký zájem. Režisér - třeba bývalý malíř Julian Schnabel. Nikdo jiný totiž nezpůsobil takové pozdvižení v umění dvacátého století jako MARCEL DUCHAMP se svou Fontánou. Místo sochy obeslal v roce 1917 první výstavu americké společnosti Nezávislých umělců, jejímž členem byl, pisoárem. Vzal prostě všem pánům důvěrně známou mušli, obrátil ji, pak podepsal pseudonymem R. Mutt. Kolegové ze společnosti neměli ponětí, kdo je jejím autorem.

reklama


Duchamp zkoušel, co komise „zkousne“. Fontána byla odmítnuta - aby se stala nesmrtelnou. Věc, původně určená k úplně jinému účelu, než aby v galerii konkurovala ušlechtilým obrazům a sochám, se posléze stala nejsilnější ikonou moderního umění a navždy zamíchala nejenom s celou výtvarnou scénou, ale i s postavením či rolí umělce ve společnosti. Vliv devadesát let staré Fontány vnímáme prakticky neustále. Její pramen je pořád silný, vydatný a s přibývajícími léty neslábne. Zdá se, že prostatou netrpí - však je z porcelánu.
Svědčí o tom reprezentativní anketa, která proběhla na sklonku roku 2004 u příležitosti vyhlášení Turnerovy ceny pro nejlepší mladé britské umělce (mimochodem, její vítěz dostává pětadvacet tisíc liber). Na pět set předních kritiků, teoretiků, umělců, galeristů, sběratelů a kurátorů - prostě všech, kteří se podílejí na tom, čemu se tak odpudivě říká umělecký provoz - mělo svými hlasy rozhodnout o nejvlivnějším uměleckém díle dvacátého století. Nejvlivnější neznamená nutně nejlepší nebo nejdražší, ale vyjadřuje sílu dopadu na další vývoj daného oboru.
Výsledkem byla tato vybraná desetičlenná společnost.
1. Fontána, 1917 - autor Marcel Duchamp (1887 až 1968), Francie
2. Avignonské slečny, 1907 - Pablo Picasso (1881 až 1973), Španělsko
3. Diptych s Marilyn, 1962 - Andy Warhol (1928 až 1987), USA
4. Guernica, 1937 - Pablo Picasso
5. Červený ateliér, 1911 - Henri Matisse (1869 až 1954), Francie
6. I Like America and America Likes Me, 1974 - Joseph Beuys (1921 až 1986), Německo
7. Nekonečný oblouk, 1937 - Constantin Brancusi (1876 až 1957), Rumunsko
8. One: Number 31, 1950 - Jackson Pollock (1912 až 1956), USA
9. 100 Untitled Works in Mill Aluminium, 1982-1986 - Donald Judd (1928 až 1994), USA
10. Reclining Figure, 1929 - Henry Moore (1898 až 1986), Velká Británie



PŘEKVAPENÍ?

Jak pro koho, ale asi největším šokem bylo, že Pablo Picasso byl „až“ druhý. Sice se dostal do klíčové desítky hned dvakrát, ale jeho Avignonské slečny, které odstartovaly kubismus, nakonec prohrály s Fontánou. Kdyby se však jednalo pouze o „klání obrazů“, byly by na prvním místě právě Slečny - jenže ono se rozhodovalo křížem všech disciplín vizuálního umění. Pokud by se ješitný malíř ankety dožil, asi by hodně vyváděl. Vždyť za celý svůj život Marcel Duchamp nevytvořil více než dvě stovky děl, a to jsou započítány i jeho kresby, skici, návrhy obálek. Španělský malíř se na stejný počet dostal v malbách ještě před dovršením dvacítky.
O čem to svědčí? Že jedna myšlenka může překonat obrovské nasazení, jde-li ovšem o myšlenku převratnou, asi jako když někoho napadne, že Země nejspíš není placatá ani není středem vesmíru. Též Henri Matisse, rival Picassův, který se při jedné příležitosti vyjádřil, že se pokládá za Boha, by asi také nebyl zrovna nadšený. Navíc si Duchamp vzal za svou druhou ženu Alexinu, bývalou manželku jeho mladšího syna - galeristy Pierra Matisse ... Duchampova kreace však také překonala dva vynikající sochaře v nejvlastnějším slova smyslu, Brancusiho a Moorea, což muselo být zvláště v případě Henryho Moorea pro Angličany těžce stravitelné sousto. Někdo v potu tváře seká kámen, odlévá bronzové skulptury, hněte je z hlíny, ale smetanu shrábne jiný. V elitním výběru se nakonec objevují také umělci, kteří z Duchampa hodně vycházeli, totiž Andy Warhol a Joseph Beuys. Beuyse můžeme dokonce považovat za jakéhosi Duchampova uměleckého syna. Ve čtyřiašedesátém, kdy se spekulovalo, že Duchamp už s uměním skončil, vyslal z druhého programu německé televize zprávu Mlčení Marcela Duchampa se přeceňuje. Při hlasování byla ovšem oceněna jeho legendární performance I Like America and America Likes Me, kterou založil na tom, že v roce 1974 strávil v newyorské René Block Gallery čtyři dny a noci v kleci s kojotem.

KOUZLO NECHTĚNÉHO
Duchamp ve Fontáně přivedl na svět ready-made, tzv. „hotovky“, věci, všelijaké průmyslově vyráběné předměty, které posvětil na umění pouhým aktem jejich výběru a následnou prezentací.
Nemusel takřka ani hnout prstem. Dával je do jiných souvislostí, vytrhl je z původního určení, zbavil jejich funkce a posunul do symbolické roviny: sušák na láhve, věšák, lopatu na sníh. Ačkoliv se právě Fontána nejvíce proslavila, nebyla prvním takovým Duchampovým dílem. Premiéru uskutečnil v podobě kola z bicyklu připevněného na stoličce čtyři roky před pisoárem: „Já jsem z toho vlastně žádné umění dělat nechtěl. Výraz ready-made se objevil teprve v roce 1915, když jsem odešel do Ameriky. Zajímal mě jako slovo, ale když jsem montoval kolo z bicyklu s obrácenou vidlicí na štokrle, nemyslel jsem při tom ani na ready-made, ani na cokoliv jiného; chtěl jsem si jenom tak ukrátit čas. Nebyl pro to vůbec žádný důvod, nechtěl jsem to vystavovat a popisovat. Nic takového ...“
Těžko soudit, jestli to bylo opravdu tak, jak se Duchamp vyjádřil. Zvláště v pozdním věku poskytl několik rozsáhlých rozhovorů, které by měly být vodítkem k uchopení jeho myšlenkových pochodů i „dějinných souvislostí“, jenže se to komplikuje tím, že byl neobyčejně inteligentní, analyticky přemýšlející milovník šachů a všelijakých číselných kombinací. Určitě jeden z nejinteligentnějších umělců všech dob. Skrýval se za slovy, dokonce měnil svou podobu a pracoval na svém vzhledu jako na uměleckém díle. Bavilo jej to. V roce 1921, když pobýval v Mexiku, si nechal na hlavě vystříhat tonzuru v podobě pěticípé komety, jejíž ohon směřuje k čelu; jeho přítel Man Ray jej ve stejné době fotografoval v převlečení za ženu (Rrose Sélavy) a Duchamp byl při té příležitosti pečlivě nalíčený, s dámským kloboukem na hlavě a kožešinovým límcem kolem krku.
To, jak měnil vlastní identitu, je jen pokračováním toho, jak nakládal s podstatou ready-made. Jeho postoje snad hodně přibližuje tato věta: „Přinutil jsem se odporovat sám sobě, abych zabránil tomu, že se přizpůsobím vlastnímu vkusu.“ To, co Duchamp vyslovil, je také návod, jak se bránit pohybu po zaběhaných drahách, je to obrana před stereotypem a pokračování v činnosti, v níž je sice člověk na veřejnosti úspěšný, ale jemu samému už nic nového nepřináší - pouze stagnaci.

TALENTOVANÉ RATOLESTI
Marcel Duchamp se narodil 28. července 1887 v Blainville v Normandii v rodině venkovského notáře, jehož čtyři děti si zvolily uměleckou dráhu. Tři z nich - chlapci - se dostaly až na strany rozličných přehledů dějin umění dvacátého století, což je velmi neobvyklé. Nejstarší Gaston (1875 až 1963) zběhl ze studií práv a proslavil se jako malíř pod jménem Jacques Villon; znal se dobře s Františkem Kupkou, protože spolu s ním - a ještě s Picabiou, Légerem či Metzingerem - založil skupinu Section d’Or neboli Zlatý řez.
Druhorozený Raymond DuchampVillon (1876 až 1918) také k umění nesměřoval přímou cestou, ale vzal to menší oklikou, přes náročná studia medicíny, na niž se vykašlal podobně jako Gaston na práva. Dobře udělal, sdílel s ním členství ve Zlatém řezu a jeho plastiky, vstřebávající kubismus i futurismus, patří k nejlepším, jaké byly v době kolem první světové války vytvořeny. V roce 1912 se od sochařství na chvilku obrátil k architektuře a navrhl kubistický dům, jediný v tomto slohu mimo plodnou oblast Čech, o čemž pochopitelně neměl ani ponětí. Zůstalo sice jenom u skici, ale na Západě byla dlouho známější (nespravedlivě) než skutečné české stavby.
Třetí v pořadí byl Marcel. Nakonec ten nejslavnější. Po něm se narodila ještě sestra Suzanne DuchampCrottiová, která projevila také malířské nadání a mohla ho ještě umocnit, když se provdala za výborného malíře Jeana Crottiho, bratrova kamaráda (1919). Něco takového vskutku není obvyklé: talent se předává po generacích, jako to bylo kdysi u Brueghelů nebo Cranachů, ale jen výjimečně jím bývá obdařeno hned několik sourozenců (ve skromnějších českých poměrech došlo k takovéto konstelaci v rodině Mánesových).

AKT SESTUPUJÍCÍ SE SCHODŮ


Mladý Marcel Duchamp byl svými bratry ovlivněn a nepochyboval, že se stane také umělcem. Rozhodl se pro malování a studoval na prestižní pařížské Akademii Julian, kterou sice nedokončil, ale měl tak viditelný talent, že to snad ani nebylo nutné. V malířství se dělo spousta převratných věcí a Marcel, při své inteligenci, měl na zřeteli všechny -ismy, jež kolem sebe vnímal. Byl dobře informovaný: Paříž byla pořád ještě hlavním městem světového umění, o tento primát přijde až po roce 1945. Doznívající impresionismus, expresionismus, fauvismus a nad nimi se šplhající kubismus či futurismus. Tohle všechno musel mít v malíčku, protože už v roce 1911, kdy mu je sotva čtyřiadvacet, maluje první Akt sestupující se schodů, do něhož vložil značný dynamický náboj, jako bychom se dívali na pohyb rozfázovaný kamerou. V žádném ohledu si nezadal se svými bratry! O rok později obraz pod stejným jménem ještě vylepšil (Akt sestupující se schodů II), a protože byl se svou prací spokojen, zaslal ji na prestižní Salón nezávislých.
Jenže se stalo něco, s čím nepočítal. Třebaže byl členem Salónu, komise obraz odmítla: buď si jej vezme zpět, nebo ať aspoň změní jeho název. Mysleli si, že si z nich dělá šoufk y a chce ponížit kubisty. Tyto podmínky mu tlumočili jeho starší bratři, když ho navštívili v Neuilly u Paříže, kde měl ateliér. Byla to pro něj rána, která ho nikdy úplně nepřebolela: „Odpověděl jsem, no dobrá, no dobrá, odjel jsem taxíkem na výstavu, sebral jsem svůj obraz a odvezl ho,“ říká o tom v roce 1963 Williamu Seitzovi.
V rozhovoru s Francis Steegmullerovou je ještě výmluvnější: „Byl jsem hotov se světem umělců, hotov! Řekl jsem si, ať jdou k čertu, a nikoho z nich jsem už nechtěl vidět. Uvědomil jsem si, že moje cíle jsou odlišné od jejich. (...) Já neměl žádný cíl. Chtěl jsem jen, aby mne nechali na pokoji a já mohl dělat, co se mi líbilo.“ Jak řekl, tak i udělal. Maloval ještě v roce 1913.
Dokud se mu nedostal do rukou bicykl, z něhož odmontoval přední vidlici a kolo ... Mimochodem, protože kolem se dalo točit, bylo zároveň, vedle toho, že šlo o první ready-made, i zřejmě prvním pohyblivým objektem. á propos: v roce 1932 vymýšlí pro takové artefakty pojmenování „mobil“, které se užívá stejně běžně jako „ready-made“; tenkrát jej inspiroval sochař Alexander Calder, pro nějž plastika bez pohybu byla mrtvá plastika.

ŠACHOVÉ OPOJENÍ

Marcel Duchamp o sobě tvrdil, že raději „dýchá a žije, než pracuje“. V tomhle ohledu se mu dá věřit, protože soupis jeho díla vypovídá za vše. Jenom měl ještě dodat, že také přemýšlí. Během nádechu a výdechu už odmalička řešil šachové partie. Motivy z téhle hry se dokonce objevovaly na některých jeho obrazech, které namaloval ještě před fiaskem s Aktem sestupujícím se schodů: například Hráči šachu, Portrét hráčů šachu. Při partii s Man Rayem jej v krátkém filmu Entr’acte (Mezihra) navždy zachytil režisér René Clair (1924).
Pakliže měl nějaké opravdové ambice být v něčem nejlepší, pak to byly právě šachy; ničemu jinému se nevěnoval po celý život s takovou vášní. Ve dvacátých a třicátých letech jej šachy naprosto naplňovaly, zvláště potom, co vzdal v roce 1923 definitivně pokus dokončit svoje zamýšlené mistrovské dílo „Nevěsta svlékaná svými mládenci, dokonce“ (nazývané též Velké sklo). Tvrdil, že je obětí šachů, a takto vysvětloval jejich přitažlivost: „Mají v sobě krásu umění - a mnoho víc. Nemůže to být komercionalizováno. Šachy jsou čistější než umění v jejich společenské pozici.“
Hrál je tak dobře, že získal titul šachového mistra a dostal se do francouzské reprezentace. Díky tomu zavítal v jednatřicátém do Prahy a v kavárně Union si s ním mohl každý, kdo se na to cítil a složil určitý poplatek, zahrát.
Možnosti využil například filozof Václav Navrátil. V Duchampovi určitě neviděl jenom hráče, ale také jednoho z klíčových představitelů dadaismu. Při pobytu v Praze už věděl, že se jako hráč dostal na vrchol svých možností a nikdy nebude absolutně nejlepší, neporazitelný. Vzhledem k jeho inteligenci mu to muselo dojít (stejně jako poznání, že vypracování matematického systému zajišťujícího úspěšnost v ruletě, o který se pokoušel v roce 1924, není reálné). Přesto na šachy nezanevřel a provázely jej po celý život.
Avantgardní spisovatelka Anais Nin o něm v roce 1935 soudila: „Vypadá jako člověk, který už dávno zemřel. Hraje šachy, místo aby maloval, poněvadž je to nejblíže nehybnosti, nejpřirozenější pozici člověka, který zemřel. Jeho pleť vypadá jako z pergamenu a oči ze skla.“ Temperamentní atraktivní ženu muselo velmi znervózňovat, že ji Duchamp ignoruje a ona ani není s to jakkoliv rozpoznat, co se v něm odehrává. Jeho tvář na všech fotografiích vypadá neproniknutelně, je to obličej profesionálního hráče, který si zachovává tajemství v každém okamžiku.

ÚDĚL UMĚLCE

V Praze byl Marcel Duchamp dvakrát; před šachovou návštěvou ještě v roce 1912, když podnikl poznávací túru po středoevropských metropolích (Praha, Vídeň, Mnichov, Berlín, Drážďany). Díky teoretiku Jindřichu Chalupeckému měl na české umění značný vliv, protože Chalupecký se intenzívně zajímal o projevy pohybující se na „hranicích umění“ a Duchampem byl osudově ovlivněn. S francouzským umělcem, jenž v roce 1955 získal také americké občanství, si dopisoval, snažil se pochopit a interpretovat jeho tvorbu.
Dlouhé roky pracoval na svém klíčovém díle, monografii Marcela Duchampa „Úděl umělce. Duchampovské meditace“, jejíhož vydání se bohužel nikdy nedožil. Stejně jako se Duchamp nedočkal výstavy v Praze: proběhla až rok po jeho smrti, v roce 1969 v Galerii Václava Špály, kterou Chalupecký vedl a za jehož působení se z ní stala nejprogresívnější výstavní síň. Dokud ho nevyhodili komunisti.





I když žádná česká umělecká instituce nevlastní ani jediné jeho dílo, s více či méně přesvědčivými klony Duchampovy hry se dá setkat na každé větší přehlídce, zejména mladších autorů. „Hotovky“ v nejrůznějších podobách patří pokaždé k tomu nejatraktivnějšímu, ačkoliv někdejší převratný náboj postrádají a jsou vlastně svého druhu akademismem. Milan Knížák, generální ředitel Národní galerie, si myslí toto: „Nejde o to, že se cituje už něco objeveného, ale že je to v síle té věci. V baroku všichni malovali stejná témata, přesto nevznikly tisícovky stejných obrazů. Vznikla často působivá díla.
Gesto Duchampa je silnější, protože znamená změnu v myšlení, a proto je pamatovatelnější. Je něčím tak zásadním, že opakovat ho je strašně významné. A vždycky se tam ten Duchamp objeví. To, co udělal, předepsalo vývoj umění na desítky let dopředu. Nebyl umělcem, který po sobě zanechává ,hodnoty‘. Byl umělcem, který převrátil svět, a nám se díky tomuto převratu rozšířilo vnímání. Jsme schopni vnímat věci jinak.“ Tato slova si můžete vizuálně ověřit i na protější straně v dílech současných umělců.
Mě osobně kromě toho, že sanitární keramika může být za jistých okolností uměleckým dílem, nejvíce ze všeho zaujala tato Duchampova myšlenka: „Nezajímá mě umění, ale umělci.“ Došlo mi, že odpovědi na smysl toho všeho se musí hledat i jinde než v galeriích. Možná dokonce všude jinde!





























Také byste zvolili Fontánu nejvlivnějším dílem 20. století, nebo máte jiný názor?



VÝROKY MARCELA DUCHAMPA POCHÁZEJÍCÍ Z JEHO ROZHOVORŮ

„Kdyby jen Amerika chtěla pochopit, že evropské umění je u konce, že je mrtvé a že Amerika je zemí umění budoucnosti, místo aby se pokoušela budovat všechno na základech evropských tradic.“
„Rád bych velmi jednoduše řekl, že umění může být dobré, špatné nebo indiferentní, ale my mu musíme říkat umění, ať už s jakýmkoliv přívlastkem. Špatné umění je pořád umění, stejně jako špatný pocit vždycky zůstane pocitem.“
„Mám rád slovo ,věřit‘. Obecně vzato, když se řekne ,vím‘, neví se, nýbrž věří. Věřím, že umění je jediným druhem činnosti, kterou se člověk jako takový projevuje jako skutečný jedinec. Jenom jím může překročit animální stadium, protože umění je otevřením do oblastí, kde nevládne čas ani prostor. Žít je věřit; alespoň já to věřím.“
„Mým uměním bylo žít, každou vteřinu. Každý vdech a výdech je dílo, které není nikde vepsáno, které není optické ani cerebrální. Je to jakási trvalá euforie. Můj život byl naprosto zázračný.“
„Kritika moderního umění je přirozeným důsledkem svobody, která je dána umělci, aby mohl ztvárnit svůj individuální pohled. Sleduji barometr opozice jako zdravý ukazatel hloubky individuálního výrazu. Čím je kritika nepřátelštější, tím vím by měl být umělec povzbuzen.“




































reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama