Vzpomněl jsem si na dětství. LÉTAJÍCÍ KAČEŘI – a já se tak strašně bál zatáhnout za páku, aby kačer, ve kterém jsem seděl, vylétl co nejvýš. Tyhle děti se nebály. Možná proto, že neseděly v kačerech ani labutích, ale v raketách, letadlech a tancích. Ten kolotoč byl první věcí, co jsem po překročení severokorejské hranice na řece Jalu viděl.
Začnu tím, co bylo východiskem mého uvažování, optikou mých postřehů, které jsem posbíral na čtyřdenní cestě po Korejské lidově demokratické republice. Napříč zemí, jež bývá označována za zločinnou, ovládá jadernou technologii i výrobu balistických raket a v jejím čele stojí podivný malý muž, jenž si vyčesává vlasy vzhůru, aby vypadal vyšší.
ON.
Syn věčného prezidenta.
Jehož duše, zakletá v kamenných stélách a monumentálních pomnících vystavěných uprostřed měst a vesnic, na návrších i náměstích, dospěla po vzoru někdejších císařů středověké říše Korjo k nesmrtelnosti.
Zvláštní.
Režim, jenž se odvolává na učení věhlasných materialistů, garantuje jeho nesmrtelnost „až do skonání věků“.
Ano, začnu tím, co bylo východiskem mého svědectví, jistě mlhavého a příliš nejasného, protože jakýkoliv kontakt se zdejšími obyvateli je prakticky nemožný, jakékoliv údaje o této zemi nedostupné nebo nanejvýš pochybné.
Je to přece jednoduché.
Hledíme na vršek ledovce a pátráme po tom, co je pod ním.
Uvažujeme o pozadí všeho, co kolem sebe vidíme, co se kolem nás odehrává. O vnitřním životě lidí, o tom, co si opravdu myslí.
Nezakrytými okny nahlížíme do jejich bytů a hádáme, co si povídají teď, večer, když sedí kolem stolu pod obnaženou, tísnivě mihotající žárovkou.
A před půlnocí – pokolikáté už tenhle týden – vypnou úřady proud.
Když odcházejí z prázdných obchodů, v nichž základní zboží nezajistí ani dosud platný přídělový systém.
Když se ženy chtějí líbit.
A muži, i v horkém létě, nosí pod kalhoty z nepopsatelně kousající severokorejské látky – vinalonu –, dlouhé spodky navlečené od pasu až po okraje ponožek.
Když se v Den slunce – při oslavě JEHO narození a začátku nového letopočtu (v této nepřehlédnutelné paralele k narození Krista se píše rok 96) – postaví na značky, čáry namalované na rozlehlých náměstích, aby vytvořili lidskou masu.
Svým počtem a řádem, pro nějž se neodvažují pohnout rukou, třeba jen postoupit pár centimetrů vpřed, ohromili sebe samé. Znovu obnovili svůj pocit účasti na výjimečném díle.
Zapomenuli na pochyby.
A JEHO SYNA utvrdili v božské neomylnosti.
A pak spatřili náhodně propašovaný obrázek – časopis zapomenutý čínským obchodníkem, cizím diplomatem – a na něm zářící ulice, barevně oblečené lidi, nekonečnou změť automobilů, podivné přístroje, jež nosí mladí lidé u pasu a jejich šňůrky vedou do uší jako špiclovské řemínky Velkého bratra, barevné neóny s příslibem anglicky znějících jmen, výlohy plné neznámých lahůdek, alkoholy netušených chutí, ženy ve večerních toaletách, jejich dlouhé a obnažené ruce.
Podivný a neznámý svět.
Kde asi leží?
A konfrontují ho s tmou, do níž jejich země, prý nejvyspělejší a nejpokrokovější, každý večer upadá.
Co je pak napadá?
Neudělám krok tímto státem, abych nemyslel právě na to, nekladl si právě tuhle otázku. Jenže co mi – uzamčenému ve zlaté kleci váženého hosta – vlastně zbývá?
Instinkt?
Empatie?
Je příliš těžké, vlastně nemožné, vžít se do myšlení těchto lidí, jejichž kultura i historie jsou nám vzdálena.
A tak mohu snad jen spoléhat na to, jak se mi zde lidé a věci jeví, věřit, že takoví opravdu jsou. Očistit své myšlení od všeho, co bylo v posledních letech o Korejské lidově demokratické republice napsáno údajně nepřejícími nebo podplacenými novináři, zároveň se ubránit severokorejské propagandě a spolehnout se jen na svou zkušenost. Na to, co vidím, co jsem tu zažil.
Bez předsudků, alespoň doufám.
Myslím, že se tomu říká fenomenologická redukce.
ZTRACENÉ MILIÓNY
Žije tu prý čtyřiadvacet miliónů lidí.
Ale kde?! Kde jsou?! Ukažte mi je!
V řídce osídlených nížinách jsem je neviděl. Žijí tedy vysoko v horách Korejského poloostrova?
V samotném Pchjongjangu má bydlet dva a půl miliónu obyvatel. K smíchu.
Viděl jsem osamělé chodce kráčející nekonečnou krajinou (zdánlivě bez cíle, protože vesnice, do níž míří, leží někde daleko – za horizontem kopců), shrbené postavy na rýžových polích, které ani projíždějící vlak nedonutil k pozdvihnutí očí, snad proto, že navyklá záda takový pohyb příliš bolí, cyklisty ujíždějící pomalým a nezúčastněným tempem – kam vlastně? Odnikud nikam? Domů? Do některé z jednotně vystavěných vesnic, jež jsem kolem prominentní trati, jediné, po níž ve svém obrněném vlaku jezdí JEHO SYN, spatřil?
Viděl jsem také poloprázdné stanice metra v odpolední špičce s JEHO obrazem složeným z barevných úlomků kamenné mozaiky.
Vyprázdněné ulice podvečerního Pchjongjangu, setmělý parter města, jímž jen občas probleskne lampa veřejného osvětlení, odlesk z ozářeného pomníku.
Obřího billboardu s číslem stranického sjezdu.
Mnohaproudé třídy, na jejichž křižovatkách se jako veselé tanečnice otáčejí policistky v modrých uniformách a panensky bílých ponožkách – krájejí rukama vzduch pro těch pár nákladních automobilů, ruských gaziků a několik černých limuzín zasloužilých soudruhů.
Nikdo jiný auto vlastnit nesmí. A dívčí půvab zakrývá jejich zbytečnost. Snad proto nemohou stát na jejich místě muži.
Slunečnice, nejveselejší stvoření JEHO říše.
Ale neviděl jsem miliónové velkoměsto. Zemi, v níž žije o tolik více lidí než u nás a v nížinách je namačkaná jedna vesnice vedle druhé.
Tísnící se davy.
Zmatek ani ruch.
Nic takového.
Chci tím říct, že čísla a fakta v této zemi mnoho neznamenají, a mohu jen spekulovat, proč je někdo mate a falšuje. Myslím samozřejmě JEHO SYNA a jemu blízké maršálky – říkám jim zdrobněle, protože jsou malí a jejich hlavy vypadají směšně, jak jsou schované pod poklopem veliké vojenské čepice a prsa mají ověšená metály jako děti, jež soutěží, které bude mít víc autíček.
Chtějí zastřít důsledky hladomoru, který jejich zemi zasáhl po povodních a suchu v polovině devadesátých let a počet jeho obětí se odhaduje snad až na tři milióny?
Zastrašit nepřítele lidským potenciálem? Nevím. A nevědí to ani západní diplomaté, kteří tu žijí. Ani oni nemohou svobodně cestovat mimo hlavní město.
Slyšeli o hladu, jenž naposledy postihl zemi před dvěma roky, kdy JEHO SYN špatně odhadl čas sklizně, vyslal celý národ na pole předčasně (nebo pozdě?) a úroda v sýpkách zetlela. Mluví o dalším půl miliónu obětí.
Jenže znovu říkám, opravdu neví nikdo nic.
Zbývají jen náznaky a indicie na straně jedné a pochyby, rozumná skepse k fámám na straně druhé. Nepřístupnost a izolace rodí pověsti a z mouchy je náhle slon.
Za měsíc má křídla.
Za rok létá.
A návštěvník této země stojí uprostřed vah, na nichž se poměřuje podezření na zločiny ohavného režimu se skepsí plynoucí z nedostatku informací ve věčném, nerozhodnutém boji.
INSTINKT ČLOVĚKA
Jedno vím přesto jistě.
A je to docela děsivé zjištění.
Rozdělení Koreje dokazuje, jak ohebnou hmotou člověk je. Jak snadno podléhá režimu. Jak lehce se dá proměnit v tvárnou hmotu.
Seznamte se, pan Modela a paní Plastelína.
Anebo může snad někdo tvrdit, že lidé v jižní části Korejského poloostrova jsou jiní než ti, kteří žijí na severu? Že osmatřicátá rovnoběžka, která v roce 1953 po útoku severokorejských vojsk, miliónu čínských „dobrovolníků“ a následném protiútoku jednotek OSN vedených Američany definitivně rozdělila oba korejské státy, kopírovala nějak lidské dispozice, uspořádání kyselin v jejich zakrouceném genomu – a hlavně lidský charakter? Že lidé na jihu jsou jiní než ti na severu?
A přitom: na jedné straně bída a příděl tři sta gramů potravin denně, na němž bylo podle potravinové agentury OSN v roce 2005 závislých šestnáct miliónů obyvatel této země, na druhé straně dvanáctá ekonomika světa, mistrovství světa v kopané, investice do automobilových továren po celém světě.
Kdepak.
Přes veškeré proklamace severokorejského režimu o jediném národě a jediné zemi, byť momentálně imperialisty rozdělené (všude tu visí mapy celého poloostrova a označit Jižní Koreu za jiný stát, jihokorejské návštěvníky za cizince se rovná nezměrnému hříchu), učinilo devětapadesát let samostatné existence z jednoho národa dva, vytvořilo dvě odlišné kultury, mentality, o způsobu a stylu života nemluvě.
„Instinkt nesvobody je člověku odedávna vlastní,“ napsal v roce 1920 ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin ve slavném románu MY (Stalin mu, jaká velkorysost, dovolil na přímluvu Gorkého emigrovat do Francie) a návštěvník korejského severu je ochoten s touhle jednoduchou pravdou souhlasit.
Zdá se až banálně výmluvná a přiléhavá.
Když vidí děti v pionýrských krojích, jak se znovu a znovu – jedna řada za druhou – řadí na návrší Mansu před JEHO obří sochou odlitou z bronzu, pomalým krokem přistoupí a na povel položí květiny. Ukloní se.
Mají radost, že nemusí sedět ve škole? Nevím.
Dělníky spořádaně kráčející na pole – nejsou to opravdoví rolníci, ale úředníci, studenti, kteří každý pátek pracují na poli a v sobotu zasednou do učeben k povinnému školení.
Pokorné lidi, kteří se neodvažují přejít prázdnou silnici mimo vytyčený přechod.
Když vystoupí na železniční stanici v provinčním městě, jen nedaleko čínské hranice, na níž končí most v půli řeky – není přerušen zábranou nebo plotem, prostě končí a Číňané se chodí dívat na jeho okraj, jak to asi vypadá na korejské straně, tam, za řekou –, a chvíli pozoruje šedivé, černé a hnědé postavy, unavené, někdy shrbené pod rancem nákladu (v téhle zemi musíte všechno odstěhovat na svých zádech), a slyší – odněkud z dálky – hudbu.
Vesele. Jen vesele, soudruzi!
Nejasný původ a zdroj hudby zaplavují krajinu oddělenými tóny – neutečeš, nikdo před ní neuteče.
Před budíčkem ráno v šest a večerkou v deset, jež odměřují obyvatelům vzdáleného Pchjongjangu potřebných osm hodin spánku.
Kdo se chce podílet na JEHO veln kém díle, musí být odpočatý. Ano, má povinnost být odpočatý.
Jenomže stejně tak by mohl – přes všechny výhrady k tamním pořádkům – tentýž návštěvník po cestě sousední Jižní Koreou prohlásit opak: „Nikoli nesvobody, instinkt svobody je člověku odedávna vlastní!“ A snést sto důkazů, podobně přesvědčivých reportážních obrazů, které to dokazují.
Ne, panující režim, zdá se, mnoho o člověku, jenž v něm žije, neříká. Je svědectvím jen o sobě samém. A jeho všemocnost je odstrašující. Proto mi přijde hloupé dělat si legraci z lidí, kteří tu žijí a zaslepeně se oddávají kultu JEHO osobnosti i osobnosti JEHO SYNA. Vtipkovat na jejich účet s povýšeností zasvěceného, když bloudí podzemím Muzea darů a obdivují projevy úcty, jichž se ON i JEHO SYN dočkali a teď jsou po tisících uloženy uprostřed hor v mramorových palácích odolných jadernému výbuchu.
– Medvědí hlavu z karpatských lesů od soudruha Ceauşeska
– Ztvrdlého kajmana přetvořeného v podnos na skleničky od soudruha Ortegy – Vagón od soudruha Stalina – Rybářskou soupravu s navijákem od soudruha Husáka
– Kufřík z aligátoří kůže od soudruha Castra
– Basketbalový míč od soudružky Albrightové s podpisem Michaela Jordana, patrně také soudruha Ano, celý svět jim leží u nohou. JEMU i JEHO SYNOVI. A vojáci – základní služba tu trvá šest let (a ještě loni byla navzdory všeobecnému přesvědčení okolního světa nepovinná, byť se odmítnutí rovnalo zařazení do pracovního tábora) – nábožně hledí na jeho papundeklovou figurínu zasazenou v malebné krajině orchidejí pojmenovaných JEHO jménem.
Usmívá se.
Soudruh Kim Ir-sen.
LIDSKÝ DIKTÁTOR
Snad je to způsobeno právě tím, že o severu Korejského poloostrova nikdo mnoho neví.
Pročítám reportáže, jež byly o této zemi v posledních letech napsány (přiznávám, porušuji tím svoje předsevzetí, že se nenechám nijak ovlivnit), a napadá mě, že se jejich autoři nejčastěji uchylují k líčení podivností a bizarních okolností, které provázejí zdejší život.
V hlavní roli takových příběhů bývá JEHO SYN.
Je čas vyslovit to jméno, dosud zastřené jako opravdový symbol Boží.
Drahý vůdce dnešní KLDR.
Soudruh Kim Čong-il.
Takový přístup v sobě skrývá nebezpečí „humorného polidštění“ ve skutečnosti vražedného režimu. Stačí pár historek a jeho vůdce už není světu nebezpečným diktátorem. Mužem, jenž vězní desetitisíce lidí v převýchovných a kárných táborech, ale úsměvnou figurkou hopkající na vysokých podpatcích, toužící nadevše po setkání s Bradem Pittem, švédskou blondýnou a novém modelu ferrari.
Vlastně, jedním z nás!
Báječný námět pro veselé fejetony.
Jenomže chápu, že bláznivé výstřelky režimu Kim Čong-ila jsou čtenářsky vděčné, a tak jich i já – pravda, s předešlou výhradou – několik přidám.
SVĚT Z MÝTŮ
Místo vánoc a Štědrého dne slaví v KLDR jmenování Kim Čong-ila vrchním velitelem armády. Stalo se tak v roce 1991 (rok 80 korejského letopočtu).
V roce 2006 (95) došlo pak v předvečer 24. prosince k přírodnímu úkazu, jehož spojitost se svátečním dnem byla podle severokorejské oficiální agentury KCNA nepopiratelná: „Den byl zamračený a padaly kroupy. Kolem devíti hodin se na obloze nedaleko Pchjong-jangu, k údivu pozorujících lidí, nečekaně objevila obrovská a jasná záře. Velký kruh kolem slunce zůstal asi půl hodiny a vyzařoval jasné paprsky sedmi barev. Když zmizel, krupobití přestalo a na obloze nezůstal jediný mráček.“ Zázrak?
Ve zdejším kraji nic výjimečného.
Již narození Kim Čong-ila 16.
února 1942 na posvátné hoře Päktusan bylo „ohlášeno zpěvem vlaštovek (v únoru!), výskytem dvojité duhy a zjevením nové hvězdy na obloze“.
Pravda, ruské – v tomto případě důvěryhodnější zdroje – udávají, že se Kim Čong-il narodil o celý rok dříve, a to nikoli na posvátné hoře, nýbrž v zapadlé sibiřské vesnici Vjatskoje, poblíž Chabarovsku.
Jenže podobně je to s celou korejskou historií. Její oficiální verze je jen hromadou mýtů, polopravd a lží. Hromadou kamení, z něhož jsou vystavěny monumentální pomníky Pchjongjangu.
A tak mohou Korejci obdivovat rodný domek prezidenta Kim Ir-sena v parku Mangjongdae na okraji hlavního města, ačkoli „největší člověk, kterého nebe zrodilo“ přišel na svět daleko v horách.
Na Vítězném oblouku, vztyčeném k oslavě vítězství ve druhé světové válce („Je o devět metrů vyšší než ten pařížský,“ chlubí se náš průvodce – pan Ri), není ani slovo nebo náznak zprávy, že sever země osvobodila Rudá armáda a podíl Kim Ir-senových partyzánů na vítězství byl v podstatě zanedbatelný. A pomníky oslavující triumf v korejské válce (1950 až 1953) zamlčují prostou skutečnost, že tato válka skončila fakticky severokorejskou porážkou, když byla vojska komunistů zatlačena tam, odkud zaútočila – na 38. rovnoběžku. Ale slíbil jsem podivnosti. A je odkud brát.
Život mladého Kima inspiroval nejméně 1400 básní, dvacet románů, dvě stě písní a několik televizních seriálů.
Milovaný vůdce osobně dohlížel na zrod pěti revolučních oper: Moře krve Osud muže z jednotky sebeobrany Květinářka Pravá dcera strany Píseň o hoře Kumgnag.
A pak jsou tu vlastně spíš domněnky opisované již několik let z jednoho článku do druhého, z jedné reportáže do druhé, založené na nejasných zprávách a svědectvích. Po pravdě řečeno, možná jsou více produktem našich představ o duši diktátora, inspirovaných tím, co víme o soukromém životě Mao Ce- tunga, Hitlera nebo Stalina.
Podle nich je v Kimově harému na pět set společnic (ve skutečnosti se nedávno oženil se svou sekretářkou), jak jinak, jde zejména o vysoké blondýnky. Severokorejský vůdce sbírá luxusní automobily, miluje francouzské víno, humry a nadevše holduje starým hollywoodským filmům.
Je náladový, trpí nevypočitatelnými zvraty nálad a dovede být brutální – ovšem to se u diktátora jaksi předpokládá. V zahraničních bankách má na účtech snad až dvě miliardy dolarů.
Ale dost.
Jediný muž, v zemi, v níž se počet politických vězňů odhaduje na 150 až 200 tisíc, má podle Památníku obětem komunismu ve Washingtonu na svědomí od počátku devadesátých let dva milióny obětí a poslední zpráva OSN udává, že dvanáct procent obyvatelstva trpí nesnesitelným hladem. Jakkoli se zdá, že po částečném uvolnění nejdrobnějšího podnikání a systematické toleranci černého trhu v okolí velkých měst se situace přece jen zlepšila.
Ano, my jsme na své cestě, byť diktované a přísně střežené korejskými průvodci, podvyživené děti ani dospělé neviděli. Ale možná dopadnu jako Maurice Rosel, komisař Červeného kříže, jenž v létě roku 1944 nespatřil v terezínském ghettu hlad ani nedostatek, a historie se mi jednou vysměje.
Možná.
Ale říkal jsem, budu psát, co vidím, ne to, co jsem četl.
Tedy: viděl jsem nebezpečný a podle všeho stabilní režim, který dokázal učinit z materiální bídy přednost a z nesvobody ideál. A tak ho, možná paradoxně, neohrozí ani další bída a ještě větší úbytě a hladomory. Viděl jsem režim, jehož budoucnost a životaschopnost zaručuje jenom naprostá izolace. Proto si zajistil jaderné zbraně.
Aby se nikdo neptal po osudu tisíců vězňů.
Nebohých uprchlíků, kteří se nechali chytit v sousední Číně – a bratr bratru – Čína jich každý týden vydá na tři sta korejským úřadům (celkem tak putovalo nazpět až 300 000 lidí). Celé rodiny končí v pracovních táborech.
Viděl jsem pionýry v krojích sázet stromky.
Viděl jsem tisíce revolučních hesel.
Viděl jsem neprůhledné tváře. Viděl jsem stalinismus.
KIMŮV SLOVNÍK
Korejská lidově demokratická republika
Rozloha: 120 504 km2 (jen o málo méně než někdejší Československo)
Udávaný počet obyvatel: 24 miliónů
Hrubý domácí produkt na osobu: 1007 amerických dolarů (jde o velmi rámcový odhad!)
Korejská válka: V srpnu 1945 osvobodila Rudá armáda sever země od japonské nadvlády, Američané zbývající jižní část Korejského poloostrova. Jako demarkační linie byla stanovena 38. rovnoběžka. V červnu 1950 překročily komunistické jednotky (posílené v průběhu následujících měsíců snad až miliónem Číňanů) 38. rovnoběžku a zaútočily na jih země. Tak začala korejská válka. Jednotkám Organizace spojených národů v čele s Američany se podařilo postup Severokorejců zastavit a v červenci 1953 válka skončila tak, jak začala – návratem do výchozího stavu a definitivním rozdělením země podél 38. rovnoběžky.
Armáda: Severní Korea má čtvrtou největší armádu na světě. Její početní stav se pohybuje kolem 1 210 000 mužů. Na zbrojení režim vydává neuvěřitelných dvacet (možná až pětadvacet) procent hrubého domácího produktu. Pro srovnání: Jižní Korea disponuje asi 686 000 vojáky (v zemi je navíc 32 000 Američanů) a na zbrojení vydává pouhá 2,5 procenta HDP. I tak převyšuje celkovou částkou investovanou do zbrojení KLDR čtyřnásobně.
Jaderné zbraně: V říjnu loňského roku provedla Severní Korea test jaderné pumy.
Ovládá také mezikontinentální raketovou techniku – raketa Täpchodong 2 má dosah 3500 až 6000 kilometrů.
Čučche: Vládnoucí ideologii – čučche (anglicky The Juche idea) – formuloval poprvé Kim Ir-sen v roce 1955. Jde o kombinaci stalinismu, maoismu a ve východní Asii tradičního neokonfucianismu. Základem čučche je sen o ekonomické i vojenské soběstačnosti a absolutní nezávislosti.
Čučche klade důraz na ideologickou výchovu lidí, neustálé podněcování k budovatelské aktivitě a naprostou oddanost státu, straně a vůdci (konfucianismus). V polovině devadesátých let jej Kim Čong-il doplnil o princip songun, jenž po všech stránkách upřednostňuje armádu. Je příznačné, že čučche, usilující o absolutní nezávislost, přineslo KLDR pravý opak – země je dnes z osmdesáti procent závislá na dovozu elektrické energie z Číny. O dodávkách potravin nemluvě.
Kalendář: V KLDR platí tradiční gregoriánský kalendář, avšak od roku 1997 jsou jeho roky označovány a nově číslovány v rámci éry čučche, přičemž prvním dnem roku jedna čučche je 15. duben 1912, kdy se narodil Kim Ir-sen. V praxi to znamená, že rok 2007 je zároveň rokem 96 éry čučche.
Svátky: KLDR má osm velkých a třicet vedlejších státních svátků – například: Den rybářů, Den zalesňování, Den geologického průzkumu, Den obchodu nebo Den chemického průmyslu.
Kampaně: KLDR je fakticky řízena systémem kampaní. V rámci každé kampaně je mobilizována celá společnost k jedinému cíli – tím může být sklizeň rýže, ale třeba i omezení kouření, jak tomu bylo v kampani proti hlouposti, kterou Kim Čong-il vyhlásil v roce 2004. Hlupáky tehdy rozdělil do tří kategorií: na kuřáky, ty, jež nechávají chladnými počítače, a občany bez hudebního sluchu, Rok poté následovala kampaň proti dlouhým vlasům a kampaň za čisté boty.
Myslíte, že v Severní Koreji zažijí něco jako listopad 89? Co si o této zemi a její budoucnosti myslíte vy?
