nahoru

Je výhodné mít několik manželek?

Lucie Tomanová28. června 2007 • 11:08
Je výhodné mít několik manželek?

Všichni máme určitou představu o rolích muže a ženy ve vztahu, v rodině, ve společnosti. A většina z nás má pocit, že právě ta naše je jediná správná. Přitom každá zásadní životní pravda je jen produktem kultury, ve které žijeme. Takže jak je to s láskou? A opravdu se rodina rozpadá? Sociální antropolog profesor JOSEF KANDERT (63) o tom ví své.

Jak je v různých kulturách vnímána láska ve vztahu k manželství? Převažuje pojetí romantické lásky, nebo je manželství vnímáno spíš jako účelový svazek?

S milostnou poezií se setkáváme po celém světě, takže asi všude existuje to, co my známe jako lásku. Ovšem rodina a manželské svazky jsou i záležitostí racionální, protože je zapotřebí vychovat děti, což představuje vždycky nějakou ekonomickou zátěž. Mnoho manželství je ve světě stále předem sjednaných. Na druhou stranu nikde není řečeno, že se ti dva potom do sebe nezamilují, ačkoli se před svatbou neznali. V každé společnosti existuje obojí a záleží spíš na tom, co daná kultura v dané době zdůrazňuje. Mění se to v průběhu dějin.

Viděla jsem dokument o jisté kultuře v Indonésii, kde se zdálo, že citové vazby mezi mužem a ženou prakticky neexistují. Obě pohlaví žila odděleně, setkávala se hlavně za účelem plození dětí.

Může to tak z vnějšího pohledu vypadat. Podobnou situaci popsal například etnolog Claude Lévi-Strauss v knize Smutné tropy u indiánského kmene Bororo: vesnice měla kruhový půdorys, po okrajích stály obdélníkové domy, kde bydlely ženy s dětmi, a uprostřed byl dům mužů. Mládenec ve věku deseti let opustil péči matky a odstěhoval se do domu mužů, kde dospíval. Tam si ho potom přišla vyžádat jeho budoucí manželka jako svého ženicha a on potom docházel do jejího domu. Nebyl zde nikdy úplně doma, plnil jen funkci manžela. Jednalo se o matrilineární společnost čili společnost odvozovanou po ženské linii, takže byl stále doma hlavně v chatrči, kde žila jeho matka a jeho sestry. Muž se samozřejmě asi nejlépe cítil mezi ostatními muži, kam měly ženy vstup zapovězený. Neznamená to ale, že mezi manželi není citový vztah. Výzkumníci totiž tyto věci zas tak často nepopisují.

Je výrazný rozdíl ve fungování monogamní a polygamní rodiny z hlediska citové a ekonomické stránky?

V každém případě jsou představy nás Evropanů velmi zjednodušené. Často se v literatuře objevují mužské fantazie o tom, jak je asi skvělé mít několik manželek. Ale je třeba si uvědomit, že platí pravidlo přísné rovnosti mezi všemi těmi ženami. Každá má svou kuchyni, své zásoby a vlastní obývací prostory, kde s dětmi žije. Obvykle první a nejstarší funguje jako jakýsi koordinátor a obecně starší ženy se zbavují nejtěžších prací, které převezmou mladší ženy, zatímco starší jim na oplátku hlídají děti. Pro manžela to znamená, že má svůj čas rozdělen přesně mezi návštěvy všech manželek. I když například s dotyčnou už nespí, protože je řekněme starší, musí u ní strávit tu dobu, která jí náleží. Nebo když některou ze žen obdaruje, musí stejně obdarovat i ty ostatní. Je to tedy i značná finanční zátěž a výzkumy, které porovnávaly monogamní a polygynní manželství, ukazují, že i ve společnostech, které připouštějí polygynní manželství, je devadesát procent manželství monogamních. Více žen má vždy jen velmi malé procento mužů.

Je pravda, že uživit rodinu je většinou pro muže v tradičních společnostech otázkou cti a někteří se kvůli nedostatku peněz nikdy neožení?

Existuje krásný japonský film, který se jmenuje Pouť na Narajámu, který se odehrává v devatenáctém století a popisuje tento problém. Tehdy se v Japonsku ženil jen nejstarší syn, který zdědil majetek po otci, a všichni jeho mladší bratři zůstali na ocet. Žádná žena nebyla ochotna si je vzít ani se s nimi jen vyspat, protože byli naprosto ekonomicky nezajímaví.

To musí být dost zoufalá existence. Jak vypadaly dědické vztahy u nás? Taky přece dříve dědil jediný syn.

U nás byl v novověku také systém jednoho dědice, jenž byl zrušen až v devatenáctém století. Dědil nejstarší nebo nejmladší syn, to záleželo na krajové oblasti. U nejmladšího byla výhoda, že rodiče mohli co nejdéle pečovat o svůj majetek, než ho předali. Každopádně ti sourozenci, kteří nedědili, museli jít do služby, většinou do jiné vesnice, anebo na řemeslo. V devatenáctém století se ustálil mezi sedláky zvyk, že jeden dědí, jeden jde na lesníka a jeden na faráře. Ve východní Evropě, což zahrnovalo i dnešní Slovensko, dědili všichni rovným dílem. Tak vznikaly takzvané velkorodiny čili rozšířené rodiny. Jednotliví dědicové nebyli schopni se uživit každý sám, a tak hospodařilo několik rodin dohromady.

Vypadá to spravedlivěji. Byl ten systém lepší?

V romantické literatuře je velkorodina oslavována jako slovanské specifikum, ale realita nijak idylická nebyla – podle výpovědí, které jsem zaznamenal ještě v šedesátých letech, spíš naopak. Systém zajišťoval přežití všem příbuzným, ale bylo to takové přežívání. Každý se snažil odtamtud co nejdříve dostat. Jakmile někdo získal zaměstnání, odcházel. Rozpadlo se to automaticky v padesátých a šedesátých letech, kdy se Slovensko industrializovalo a všichni měli šanci získat práci.

Nevzniká ale v systému, kde dědí pouze jeden dědic, velká vrstva nemajetných mladých mužů, kteří jsou zdrojem společenské nestability? Například se snáze nechají naverbovat do války.

V Česku se automaticky dědic ženil, jakmile mohl, často mladý, kolem dvaceti pětadvaceti let. Zato ostatní sourozenci, kteří neměli majetek, dost často žili takzvaně na hromádce s družkou a ženili se třeba až ve třiceti. Potom se zpětně uznávaly za manželské děti, které se ve vztahu narodily, dokud jejich rodiče ještě nebyli manželé. Někde to byl dost vysoký počet. Oficiálně žena byla svobodnou matkou, muž svobodným mládencem, ačkoli spolu žili jako manželé.

Dost překvapivé, nikde se o tom nemluví.

On totiž obraz, který se objevil v literatuře a poměrně často i v odborných publikacích, je dost zkreslený. Je to obraz měšťanského středostavovského prostředí, ale neuvažuje se o venkovském prostředí a chudších městských vrstvách.

Venkovské dívky tedy rozhodně nebyly naivní a cudné jako Helenka ve filmu Pohádka máje …

To určitě ne. Na Slovensku například bylo zvykem, že milenci a budoucí snoubenci se mohli fyzicky seznamovat. Mohli vedle sebe ležet a provádět různé hrátky, někdy došlo i na pohlavní styk, což se tolerovalo, pokud dívka neotěhotněla. Venkované jasně rozlišovali to, co říká pan farář, a to, co je normální život. Argument zněl: A jak bychom se jinak seznámili?

Je v některých společnostech tolerována nevěra? Pokud vím, je možné se rozvést, někde se občasný úlet přejde mlčením a vždycky je snaha jej utajit.

Klasická nevěra se ale netoleruje nikde, právě proto, že může narušit stabilitu manželského svazku a rodiny. Ve státních společnostech, kde existují různé společenské vrstvy, navíc platí, že nevěra manželky panovníka nebo jiné vysoce postavené ženy a jejího milence je trestána mnohem přísněji, než by tomu bylo v nižší společenské vrstvě. Na druhou stranu v některých kulturách je zvykem, aby muž projevoval zájem o cizí ženy. Například podle slovácké tradice se slušelo, aby muž, který potká na cestě nebo v polích samotnou ženu, dotyčnou poplácal, případně jí dělal nemravné návrhy. Kdyby tak neučinil, mohla by se ona cítit uražená, že si jí nevšiml.

Jaká je pozice mužovy matky v tradiční rodině? Všimla jsem si, že ačkoli žena musí poslouchat manžela a sestra bratra a otce, tak maminka mluví do všeho a má vždycky pravdu. U muslimů jako u italských katolíků.

Pokud jde o muslimské společnosti, teď bych mluvil o Africe a Předním východě, tak tam v podstatě platí, že muž, který je velkým hrdinou na ulici, se velmi scvrkává, jakmile přijde domů, kde jednoznačně vládnou ženy. S tím, že pochopitelně velmi důležitá je pozice matky dotyčného manžela a platí pravidlo, jež u nás je dost nepochopitelné: často stojí tchyně na straně snach proti svým synům. Je to ženský svět versus mužský. Můj učitel profesor Veselý, arabista, radí dívkám, které se chtějí vdát do takových zemí: Spřátelte se se svou tchyní, je to to nejlepší a nejdůležitější, co můžete udělat. A rozhodně se s ní nikdy nehádejte. Když se do rodiny přivdá žena ze Západu, jež situaci nechápe, může to vyústit v rodinnou tragédii.

Možná že výběrem manželky pro syna si rodiče pojišťují zároveň klid v rodině. Jaký vliv má při výběru manželky matka?

Podle různých studií to funguje tak, že vnějším reprezentantem rodiny je otec, on sjednává tato předem domluvená manželství, ale lze těžko říci, jaký vliv měla na jeho rozhodování matka. Je-li otec po smrti, stává se formálním zástupcem rodiny syn, jenž tak získá volnou ruku při výběru partnerky. Což ale opět neznamená, že na něj matka nemá vliv. Kamenem úrazu je totiž fakt, že autory všech těchto studií jsou muži, kteří se nikdy nedostali do ženské části rodiny, takže jejich výzkum může být dost zkreslený. Často je ale snaha uzavírat sňatky mezi relativně blízkými příbuznými, bratranci a sestřenicemi z prvního a druhého kolene. Rodiny se vzájemně dobře znají, zejména matka a nastávající snacha. Navíc je to výhodné i z hlediska majetku, který se tolik nedělí.

V čem tkví rozdíl mezi kulturami, kde nevěsta musí přinést do rodiny věno, a těmi, kde se za nevěstu naopak skládá poplatek?

Věno je vlastně záloha na dědictví, je to tedy něco zcela jiného než druhý případ. Ovšem český termín „poplatek za nevěstu“ není úplně nejšťastnější. Ve skutečnosti se nekupuje nevěsta, nýbrž právo na její plodnost, tedy na to, že děti zůstanou v rodině a ve skupině manžela. Obvykle dvě narozené děti saturují výši poplatku. V případě, že je dotyčná mladá žena neplodná, poplatek se vrací a může dojít k rozvodu. Jinak peníze z poplatku si ženina rodina uschová a použije je zase na vyplacení nevěst pro své syny. V takové kultuře neexistuje také problém svobodných matek. Zatímco u nás nemanželský potomek snižoval hodnotu dotyčné ženy, v afrických společnostech je to naopak, protože je vidět, že je plodná a bude v budoucnu dobrá matka. Velký počet dětí je chápaný jako boží milost. Těžko zde můžete dělat nějakou propagandu třeba na omezování porodnosti, když žena je hodnocena podle toho, kolik má dětí. Když má žena málo dětí, tak to automaticky znamená, že se protiví nějakému božskému řádu.

Jak je to v jednotlivých kulturách s rozchody a rozvody?

Platí pravidlo, že kde je bez problémů postaráno o děti, nepředstavuje rozvod žádný problém. Pokud je zajištěno, že o děti se postará rodina otce nebo matky nebo širší příbuzenská skupina, může se pár rozejít v podstatě na lusknutí prstů. Ve společnostech, kde hrozí přetahování o děti nebo možnost, že se o ně nebude mít kdo starat, nastupují velmi komplikovaná pravidla a rozvod je obtížný.

Rozvod rodičů představuje pro děti v našich zeměpisných šířkách většinou značné trauma. Je to jinde lepší?

Určité trauma to asi bude vždycky, ale hodně záleží na tom, jak k věci přistupuje celá příbuzenská skupina. Jestliže máte v rodině víc příbuzných, kteří můžou nahrazovat otce, není to takový problém. Velmi častý je blízký vztah matčina bratra k jejím dětem. V rodových společnostech zase nemusí být otec nebo matka členy stejné příbuzenské skupiny jako děti, takže děti bývají zvyklé zůstávat při většině činností jen s jedním z rodičů. Rozvod rodičů pro ně nepředstavuje velkou změnu.

Často se dnes hovoří o rozpadu tradiční rodiny. Co si o tom myslíte?

Obava z rozpadu rodiny bude jistě nějak podložená, ale vzhledem k tomu, že tyto vzdechy existují už 150 let, zdá se mi, že se rozpadá podezřele dlouho. Spíš si myslím, že se mění jen oficiální formy soužití, to, co by se dalo označit jako byrokracie manželství. Lidé, kteří spolu žijí na hromádce, se časem stejně většinou vezmou, když mají děti. A když se rozvedou, založí partneři další rodiny.

V biologii jsme se učili, že rodinu tvoří samice s mláďaty. Nezačne to časem platit i u lidí, když přibývá svobodných matek?

Je pravda, že tento jev byl popsán v jedné studii mezi Afroameričany. Tam tvoří rodinu dvě až tři generace žen čili babička, matka a dcera, a děti. Muži jsou tam spíš na připouštění a občasné návštěvy.

Funguje ve všech kulturách podobná péče o rodiče a prarodiče?

Na rozdíl od péče o děti není péče o staré lidi zcela samozřejmá. Tam, kde byly tradičně horší ekonomické podmínky a shánění obživy bylo obtížné, se objevoval zvyk, že se staří lidé nechávali umřít. Ve většině kultur ale bývají staří lidé velmi uctíváni a ceněni, mají určenu i celou řadu funkcí odpovídajících jejich věku. Zhoršení péče o staré lidi nastává ve společnostech, které zažívají rozpad tradičních hodnot, jako se to stalo u nás. Nedávno dělala kolegyně výzkum, kdo by se měl starat o staré lidi, a devadesát procent dotázaných odpovědělo, že stát.

Je rozdělení mužské a ženské role ve vztahu a v rodině nějak kulturně univerzální?

Ženská a mužská role jsou stanoveny vždy, ale to rozdělení je dost různé. Kupříkladu ještě před druhou světovou válkou si badatelé mysleli, že vědí, co je muž a co je žena. Později se ovšem ukázalo, že i tato představa je kulturně podmíněná, liší se společnost od společnosti. Potom je jasné, že i role matky a otce mohou být rozděleny různě. Zpravidla matka pečuje o malé děti, ty větší přecházejí do péče otce. Ovšem vlastnosti přisuzované jednotlivým pohlavím, jako racionalita, emocionalita a tak dále, jsou v každé kultuře trochu jiné. Jedna německá kolegyně dělala výzkum ve velmi starých tradičních společnostech na jihu Íránu. Zde si může mládenec či dívka v dospívání vybrat, jestli bude nadále žít v mužském, nebo ženském světě. Čili dívka, která zvolila mužskou roli, se účastnila poradních sborů a válečných tažení. Pokud chtěla mít děti, musela se vrátit k ženské roli.

Existuje ohledně soužití muže a ženy a vzniku rodiny nějaká mytologie?

Jeden mýtus ze střední Afriky pojímá toto soužití velmi účelově. Vypráví, že kdysi žili muži a ženy zvlášť ve dvou různých vesnicích a navzájem se neznali. Muži chodili lovit a pojídali syrové maso, protože ho neuměli zpracovávat, a měli ve vesnici nepořádek. Jednoho dne potkal lovec v pralese ženu a ona mu nabídla pečené maso. To mu zachutnalo, tak se nechal pozvat do vesnice. Potom přivedl na hostinu i ostatní muže. Ženy zase na oplátku od mužů chtěly, aby si s nimi lehli, a tak vznikli první lidé. Takže soužití muže a ženy je ve své podstatě oboustranně výhodný kompromis a láska skutečně prochází žaludkem.

Co si o rodině, její krizi, ženské a mužské roli myslíte vy?

Lucie Tomanová


Kurzy měn
26,010
22,110
28,470
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře