Říkám jim mediální pošuci. Občanští aktivisté objevili půvab veřejných zasedání mediálních rad a stali se postrachem oficiálních hlídačů veřejnoprávnosti. Určitě je taky znáte. Možná vám zahlcují e-mailové schránky nevyžádanou poštou nebo si vzpomínáte na televizní záběry, jak je odkudsi vyvádí ochranka. Borci na konec, zvířátka pro zpestření večerních zpráv. Zajímalo mě, jací jsou doopravdy.
Setkávám se s nimi všude, kde se veřejně probírají média. Přístup na taková zasedání bývá volný, maximálně po vás někdo chce občanku. Občanští aktivisté na ně chodí rádi, protože kde jsou novináři, tam je šance dostat se do médií.
Za ta léta jsem si je rozdělil do tří kategorií: na tiché blázny, co se soustředí na určitý problém, zpracovávají stížnosti a jednají o nich s konkrétními lidmi. Zřídka se hlásí o slovo, a pokud ano, jsou slušní a nezdržují. Pak jsou druzí, kterým se slušnost a umírněnost omrzely, protože to s nimi příliš daleko nedotáhli. Sázejí na okamžitý úspěch, uzurpují si slovo a vykřikují, nezřídka se nechávají vyvést z jednací síně, aby měli jistotu, že si jich všimnou televizní kamery.
A pak existují naprosto patologické případy, kvůli kterým přijímají ochranky speciální opatření, aby se na zasedání vůbec nedostali. Chtěl jsem vědět, co se jim přihodilo, že se najednou stali tak horlivými obhájci věcí veřejných.
STĚŽOVATEL BERKA
Karla Berku (67), bývalého ředitele pro mezinárodní vztahy společnosti SPT Telecom (dnešní Telefónica O2), jsem ani nemusel vyhledávat. Někdy na přelomu roku mi začal sám posílat tiskové zprávy sdružení Občané za svá práva v Praze. Dali jsme si sraz v pražské kavárně Louvre. Prošedivělý penzista v elegantním obleku si právě po telefonu domlouval schůzku s jednou poslankyní.
Kdy že začal pociťovat, že telekomunikace nejsou tak zajímavé jako občanský aktivismus? „U Telecomu jsem pracoval čtyřicet let, začínal jsem u píky a vypracoval se až na šéfa mezinárodního oddělení. Hodně jsem cestoval po světě a naštvalo mě, jakým způsobem naši politici prodali Telecom. Vůbec ho předtím nevylepšili, aby ho mohli prodat mnohem dráž,“ líčil mi.
Berka proto podal privatizační protinávrh. Už to byl svého druhu občanský vzdor. Pak vstoupil do Demokratické unie, čtyři roky proseděl jako opozičník v pražském zastupitelstvu a jeho prostřednictvím se seznámil s aktivistou Alešem Moravcem, odpůrcem privatizace Pražských vodovodů a kanalizací. „Potkali jsme se v Plzni na setkání Sdružení spotřebitelů vody,“ vzpomíná.
Založili pražskou pobočku sdružení a později se „udělali pro sebe“. To je obvyklý vývoj u všech důležitějších občanských aktivistů: v málokterém sdružení se snese více silnějších osobností pohromadě. Psal se rok 2000, Berka odešel do důchodu a najednou měl spoustu volného času. I to bývá společný jmenovatel pro všechny známější aktivisty: pokud zrovna nejsou v penzi, bývají nemocní na hlavu nebo jsou v invalidním důchodu. Pracující tolik času nemají.
Ptám se, čím se Občané za svá práva v Praze liší od desítek a stovek podobných sdružení. „Rozhodli jsme se soustředit jen na některé kauzy a vždycky je chceme dotáhnout až do úplného konce, což v Čechách není tak úplně běžné,“ odpovídá Berka. Konkrétním výsledkem je třeba skandál se špatně vyúčtovanou dotací pro českou pobočku Transparency International, jejž vyvolala právě Berkova organizace a na který je patřičně hrdý.
Nyní Berka usiluje například o to, aby český tisk musel v tiráži uvádět kromě vydavatele také složení jeho akcionářů, tedy konečné majitele. Tak to funguje v Rakousku. Bývalý člen telekomunikační komise ČSSD se tak odvolává na stejný rakouský tiskový zákon jako předseda sociální demokracie Paroubek po prohraných volbách. Ale to je prý náhoda. Kromě toho Berkovi Občané chtějí prosadit přímou volbu členů Rady ČT koncesionáři nebo veřejná zasedání Rady ČTK.
Proč zrovna ČTK? ptám se. Protože na rozdíl od ostatních dvou „malých“ rad jí zákon dovoluje zasedat za zavřenými dveřmi. Když pátrám po bližším důvodu, dozvídám se, že ČTK kdysi vydala zprávu o Berkově sdružení, jež prý nebyla úplně košer, a když si na ni stěžovali agenturní radě, ignorovala je. Stejně jako řada médií s německými majiteli, kteří údajně Berkovo sdružení programově ignorují.
„Jsem jim trnem v oku,“ říká Berka. „A Hospodářské noviny třeba vůbec nepsaly o kauze Transparency International, protože jejich redaktor Jan Macháček sedí ve správní radě téhle společnosti.“ A protože je česká Transparency převážně financována z německé centrály a HN mají německého majitele, má v tom Berka naprosto jasno.
AKTIVISTA ŠINÁGL
S Janem Šináglem (54), kterého přede dvěma lety nechal z prvomájových oslav komunistů na Letné vyvést Miroslav Grebeníček a jehož internetové stránky na tuto příhodu dodnes vděčně vzpomínají, jsem se sešel na Václavském náměstí u památníku Jana Palacha. „Půjdeme tady kousek do mé oblíbené restaurace,“ nasměroval mě do podniku poblíž pasáže Lucerna. Zatímco si odskočil, číšník mi odmítl přinést kávu. Pokud si prý neobjednám jídlo, neobslouží mě. Tuším blížící se problém. A taky že ano: jakmile se Jan Šinágl vrátí, začne číšníkovi vyhrožovat policií.
Nakonec se ukáže, že povinnou konzumaci nařídil majitel podniku, ale obsluha si už proti nám radši nic nedovolí a nechá nás posedět i bez objednávky.
„Kdy jsem se začal věnovat občanským aktivitám? Prakticky od svého návratu do České republiky. Ale teprve od Prvního máje na Letné se o tom začalo díky médiím tak nějak víc mluvit,“ vypráví mi Jan Šinágl. Začátkem osmdesátých let odešel do Spojených států a potom do Švýcarska, kde se živil jako zaměstnanec několika krajanských spolků a hnutí. Tam si našetřil peníze, za něž v devadesátých letech podnikal cesty zpátky do České republiky, aby se tu v roce 2002 usadil natrvalo. Jinak učíval angličtinu a živil se počítačovými kursy. Dnes žije v domě po rodičích v Žebráku u Berouna, a jak říká, do České republiky se vrátil proto, aby tu zastupoval chybějící generaci svobodně myslících padesátníků. Přestože tu žije nepřetržitě posledních pět let, nemá Jan Šinágl české občanství a vlastní pouze švýcarský pas. I to je jeden z důvodů, proč tak zarputile bojuje s českými úřady. Letos uplyne zákonná lhůta, po které by se mohl stát znovu úředně Čechem. „Stojím o to hlavně proto, že bych chtěl dělat politiku a sloužit občanům. Bez občanství nemůžu kandidovat ve volbách,“ vysvětluje. Vážně uvažuje o tom, že by založil vlastní politickou stranu. „Líbí se mi politický styl Jiřího Čunka a přijde mi nemístné, jakým způsobem se ho chtějí zbavit. Pokud by do toho šel se mnou, velice rád mu budu pomáhat.“
V poněkud neklidnější situaci jsem Jana Šinágla potkal začátkem března při veřejném projednávání kauzy bývalého milicionáře, vrchního a programového ředitele České televize Františka Lamberta. Rada ČT se tehdy rozhodla, že bude jednat bez účasti veřejnosti, a Šinágl radním vynadal do komunistů. Když se přiblížil nebezpečně blízko radní-koulařce Heleně Fibingerové, nechal ho ředitel televize Jiří Janeček vyvést ochrankou. Nejsou takové scény kontraproduktivní? A co si Jan Šinágl slibuje od svých kázání pro prázdná náměstí?
Tuhle si společně s dalším aktivistou, Jiřím Jehličkou, objednal aparaturu pro ozvučení Václavského náměstí, počítali, že ji zaplatí z příspěvků veřejnosti, ale nikdo nepřišel a dluh splácejí dodnes. „Já prostě reaguji na to, co mě osloví a na co je třeba reagovat, a nevážu se na to, jestli přijde sto tisíc lidí, nebo jich bude jenom deset. Tam jde o tu kvalitu,“ hájí se.
Svůj vztah s médii vidí Jan Šinágl podobně jako kolega-aktivista Karel Berka: „Buď mě ignorují, anebo mě velmi dobře vnímají jako určité nebezpečí a nechtějí se mnou mít nic společného. Třeba mám zjištěno, že si mě poslanci a senátoři z velké většiny podrobně čtou. To, že jsem určitý internetový fenomén a šířím spoustu informací, které jsou necenzurované nebo na něž se zapomene a které jsou čteny statisíci lidmi, a přesto jsem málo mediálně prezentován, napovídá spíš tomu, že jsem svým způsobem nebezpečný, a tím pádem tabu pro média, jež jsou z velké části dost kontrolovaná.“
KVERULANT KOŇÁREK
Když jsem před třemi lety (RX 18/04) psal o případu bývalého moderátora Českého rozhlasu Františka Koňárka (+55), historicky největšího stěžovatele na generálního ředitele ČRo i rozhlasovou radu, ještě jsem netušil, že mi časem poslouží jako příklad patologického mediálního aktivisty. Koňárek udělal svého času hvězdnou kariéru jako moderátor Radiožurnálu. Uchytil se také coby hlasatel v České televizi, ale pak ho práce nějak zmohla a psychicky se sesypal. Přestal chodit na směny do Radiožurnálu a místo toho ve stejnou dobu moderoval na jednom komerčním rádiu. Výpověď na sebe nenechala dlouho čekat.
Jenže Koňárek se obrátil na soud a dvakrát ho vyhrál. Potřetí už jeho žaloba proti neoprávněné výpovědi neuspěla. Psal se rok 1995 a tehdy začal Koňárek, trpící paranoiou, bombardovat rozhlasovou radu stížnostmi na generálního ředitele. Nejprve na Vlastimila Ježka, potom na jeho nástupce Václava Kasíka. Což o to, chronických stěžovatelů existují mraky. František Koňárek ale stížnosti nejen posílal, ale osobně chodil na zasedání rady sledovat, jak s nimi radní naloží. A když nebylo po jeho, neváhal je za to hlasitě vypeskovat.
Situace dospěla do fáze, kdy na radu přicházely stížnosti psané na tácku od klobásy nebo z dopisu vypadl prezervativ. Koňárkovi nedělalo potíž poslat za jediný den třeba sedm stížností a bedlivě sledoval, jestli rada odpoví v zákonem stanovené lhůtě. Pokud ne, stěžoval si na ni v Parlamentu. Za léta 1995 až 2000 se zúčastnil třinácti výběrových řízení na různé posty v Českém rozhlase, včetně toho nejvyššího. Ani v jednom neuspěl, což ho dovádělo k zuřivosti. Jednou vtrhl do budovy rozhlasu, začal se přetahovat se sekretářkou a rozbil při tom prosklená dvířka skříně. Jindy přeskočil turnikety u hlavního vchodu a dobýval se do zamčených dveří, za nimiž zasedala rozhlasová rada. Bezmocní radní tedy požádali generálního ředitele, aby posílil ochranku budovy. Někdy v té době mi pan Koňárek zatelefonoval, abych mu pomohl v boji s rozhlasem. Schylovalo se k dalšímu soudu, tentokrát nikoli z podnětu Františka Koňárka, ale vedení ČRo, které ho chtělo zbavit svéprávnosti. Strávil jsem s bývalým moderátorem dva dny, probral jeho případ s mluvčím rozhlasu, předsedou rozhlasové rady, šéfredaktorem Radiožurnálu i s psychiatrem, jehož rozhlas požádal o Koňárkovo vyšetření. Všichni se shodli na tom, že Koňárek není v pořádku a že se jeho chování vymyká zdravému rozumu. Přesto mu nemohli ve stížnostech zabránit, a pokud by Koňárek vytrval, časem by si jistě vybojoval návrat na zasedání rozhlasové rady, protože ta se stala podle nového zákona veřejná. František Koňárek ale před několika měsíci zemřel, a tak se problém vyřešil sám od sebe. Už jsem si nemusel v mobilu držet jeho číslo s poznámkou „NEZVEDAT!!!“ a rozhlasoví radní se už netřesou, jak kreativní bude Koňárkova příští stížnost. Mimochodem, všechny minulé musí rada ze zákona archivovat.
BOJ S VĚTRNÝMI MLÝNY
František Koňárek byl nejdrsnějším mediálním občanským aktivistou, s jakým jsem se kdy setkal. Když porovnám všechny tři pány, můžu jen pevně doufat, že se zbývající dva nikdy nedopracují do stejné fáze jako on. Karel Berka i Jan Šinágl jsou svým způsobem sympatičtí. Sice se často honí kvůli něčemu, co nemá žádný smysl, a jejich představy o demokracii bývají mnohdy naivní, ale nebýt jich, asi bychom se už nad žádnými politickými sviňárničkami příliš nevzrušovali.
V tomhle smyslu je Berkův i Šináglův boj s větrnými mlýny ocenitelný. A když nic jiného, alespoň pobaví.
Co si o počínání „mediálních potížistů“ myslíte vy?
