Transplantace nutná II | Reflex.cz
reklama
nahoru

Transplantace nutná II

Milan Tesař24. května 2007 • 19:43

Rozhovor s režisérem VÍTEM OLMEREM by sám o sobě asi nevzbudil takové mediální pozdvižení, kdyby se vedení České televize nerozhodlo zažalovat režiséra za poškození své dobré pověsti a chtít po něm „bolestné“ – sto tisíc korun. Vzápětí se causa dostala na první stránky deníků. Bohužel, v mediálním vichru, vesměs kritizujícím vedení ČT za hysterickou reakci, zanikla podstata – totiž zda je Olmerův hlas ojedinělým křikem autora za zenitem, jenž neunesl to, že mu centrum dramatické tvorby vrací látky, anebo odvážným hlasem zkušeného praktika, který se rozhodl popsat neudržitelný systém, podle něhož pracuje jedno z klíčových center České televize, a jenom nahlas řekl, že král je nahý – to, co jeho kolegové nikdy neřeknou, protože by rozzlobili „vrchnost“, která jim dává práci. Následující reakce dají čtenářům snad přece jenom více informací, s nimiž si udělají přesnější obrázek.

reklama

ŽALOBA

IVAN HUBAČ

ŠÉFDRAMATURG CENTRA DRAMATICKÉ, DIVADELNÍ A HUDEBNÍ TVORBY
Foto

„Pochopil jsem, že mediální polemika s panem Olmerem nemá smysl, protože věcná fakta a argumenty, zveřejněné např. na webových stránkách ČT, pro něho nehrají žádnou roli, proto zbývá pouze soudní cesta. V nejbližších dnech podávám žalobu.“









POMSTA


BEDŘICH LUDVÍK

DRAMATURG HRANÉ TVORBY ČT
Foto

* Převážná část práce dramaturga však není v přijímání námětů a scénářů, ale v jejich odmítání. Za těch patnáct let, co tuto profesi vykonávám, jsem z nejrůznějších důvodů odmítl stovky textů, často i velmi renomovaným autorům. Se žádným z odmítnutých jsem nikdy neměl žádný problém. Až do roku 2005. Tehdy jsem oslovil režiséra Víta Olmera a projevil zájem o nějaký jeho scénář. Nabídl mi scénář Blízká setkání v pražském Bronxu. Text jsem přečetl a velmi zdvořile odmítl. Mohla to být dobrá předehra pro naši další možnou spolupráci, ale nebyla. Byla to předehra pro Causu Olmer. Ale k jednotlivým tvrzením pana režiséra:

– Není pravda, že dramaturg Bedřich Ludvík vyzval pana režiséra Krejčíka k práci.

* Je pravda, že pan Krejčík byl panu Ludvíkovi přidělen. (…) Bylo to přání vedení ČT a pana

* Krejčíka, a tak je Bedřich Ludvík jako zaměstnanec splnil.

– Není pravda, že se televizní adaptace divadelní hry Slečna Julie podle názoru dramaturga Ludvíka nepovedla.

* Je pravda, že režisér Olmer napsal po odvysílání Slečny Julie dramaturgu Ludvíkovi tento e-mail:

„Pane Ludvíku, měl jsem tu čest vidět Slečnu Julii, kterou jste dramaturgoval. Viděl jsem ji spolu s dalšími asi deseti lidmi z nejrůznějších vrstev a všichni z toho byli pěkně otrávení. Pan režisér Krejčík už je starý pán, svoje si udělal, a že jste ho až ve velmi požehnaném věku nechali natočit film, je spíš smutné. Ale nestydíte se trochu jako dramaturg za toto nevyvážené, nudné, ploché dílko?“

* Z uvedeného je zřejmé, že to, že se Slečna Julie panu Krejčíkovi nepovedla, soudí především pan režisér Vít Olmer.

– Není pravda, že Ludvík je podepsán na seriálu o rozhlednách na šesti uměleckých postech.

* Je pravda, že seriály Rozhlédni se, člověče, Paměť stromů a Zpět k pramenům, které vznikly během uplynulých dvanácti let v Centru publicistiky, dokumentaristiky a vzdělávání, Bedřich Ludvík vymyslel, napsal (dvakrát se spoluautory) a (o své dovolené) režíroval. Ale to je v dokumentární tvorbě docela normální. To, že k nim složil a nazpíval i ústřední píseň, je sice trochu nezvyklé, ale možná je to právě to (pominemeli skvělého Luďka Munzara, který v nich byl průvodcem), co je odlišilo od ostatní tvorby a přineslo jinak opomíjenému žánru „vzdělávacího dokumentu“ nečekaný divácký úspěch.

– Je pravda, že dramaturgu Ludvíkovi byl snížen měsíční plat za osobní tón sdělení, nikoliv za jeho názor na scénář Víta Olmera Blízká setkání v pražském Bronxu.

* Je to věc, se kterou dramaturg Ludvík nikdy nesouhlasil. Své stanovisko i styl (vzhledem k tomu, že šlo o soukromý e-mail, jenž navazoval na předchozí neformální styl korespondence) k tomuto textu považuje dodnes za správné a stížnost u generálního ředitele Janečka za zneužití soukromé korespondence, kterou důvěřivě vedl s Vítem Olmerem. Toto je e-mail, jejž dramaturg Ludvík panu režiséru Olmerovi dne 31. 8. 2005 poslal:

„Bedřich Ludvík zdraví pana Víta Olmera. Scénář jsem včera přečetl a nepokládám ho za podařený, ‚napadnutý‘, ‚políbený‘. Proč? To je na delší osobní rozmluvu, ale v zásadě proto (opisuju poznámky, které jsem si udělal po přečtení), že je: zmatený, neumělý, bez jednotícího tématu, bez scenáristické zručnosti, bez humoru, zato se spoustou srandiček, žánrově kolísá mezi červenou knihovnou a politickou satirou, honí příliš mnoho zajíců-témat (míň by bylo víc!), nemá zřetelnou zápletku a z ní vyplývající dramatickou kauzalitu, je to jen volné řazení možných epizod bez přehledné a srozumitelné hlavní zápletky, místo rozuzlení to končí konstatováním (na rozdíl od třeba takového E. T. který má rozuzlení, naději a přesah) ničemnosti a nepoužitelnosti lidí, je to hybrid s citacemi Buddhy a hospodskými žvásty, bohužel bez onoho hrabalovského zaklenutí. Tak takhle to vidím já. Počkejme, jak to uvidí můj šéf, vedoucí dramaturg pan Otčenášek. Bude-li jeho hodnocení stejné, není o čem mluvit, bude-li se panu Otčenáškovi Váš scénář líbit, zaujme-li ho něčím, usoudí-li, že takový text ČT potřebuje, rád se nechám poučit, pokusím se př? mout jeho optiku a budu na scénáři s Vámi pracovat. Rozhodně však bude potřeba si říct, o čem to má být, jaký žánr by to měl být, a pak podle toho text upravit, tj. zejména zjednodušit. Tak jak je to teď, to připomíná onen slavný dort pejska a kočičky – e tam úplně všechno a já se bojím, že náhodného diváka by z toho rozbolelo břicho. Vím, že to se mnou máte těžké, pane Olmere, ale nebyla Vaše síla spíš v rež? ním uchopení (a třeba i domyšlení) cizích scénářů než v psaní vlastních textů? Po natočení Slečny Julie jsem panu Krejčíkovi napsal osobní dopis, ve kterém jsem ho zapřísahal, ať už netočí žádné hrané věci, ať točí své ‚občanské dokumenty‘, které jsou autenticky rozzlobené, divácky zajímavé a společensky potřebné, ale hrané tvorby ať zanechá, protože už s ní ztratil kontakt. Nyní v sobě sbírám poslední zbytky statečnosti, abych Vám napsal, že podle mého soudu žádný velký scenárista ve Vás bohužel nedřímá. Za těch patnáct let, co jsem v ČT, jsem přečetl stovky scénářů a musím s lítostí konstatovat (a je to pro mne velmi těžké, protože stále platí, že jste můj herecký a režisérský idol), že Váš scénář Blízká setkání v pražském Bronxu (pominu-li divácké, laické scénáře) patří k těm nejméně povedeným. Doufám, že když nic jiného, tak aspoň oceníte mou přímost a ‚občanskou statečnost“, protože ‚odmítnout Olmera‘ může znamenat i nechat se následně ‚vláčet tiskem‘. Zdraví přeje Bedřich Ludvík, dramaturg“

* Pan Olmer však neunesl toto velmi zdvořilé a přátelské odmítnutí a napsal dramaturgu Ludvíkovi e-mail:

„Pane Ludvíku, tohle není od Vás dramaturgický posudek, ale nenávistný, závistivý, ubohý výlev psychopata s maniodepresívní diagnózou s hysterickými výlevy. S takto Vámi formulovanými plivanci nebudu polemizovat. V závěru píšete cosi o ‚protažení‘ tiskem. Tím si můžete být jist, že udělám všechno pro to, abych Vám tu sprostotu vrátil. I s úroky. Nechápu, jak člověk Vašeho typu dosud může sedět v televizi a rozhodovat o scénářích. Ale ono to nebude mít dlouhého trvání. Přihlaste se raději jako účinkující do Big Brother!“


PROFESNÍ ETIKA?


IVAN POKORNÝ

REŽISÉR
Foto

Následující dopis de facto vznikl v roce 2005 na žádost sekretářky pana Janečka, když jsem žádal o termín a ona/on chtěli vědět, co mám na srdci. Generální ředitel mi pak e-mailem sdělil, že se ho to netýká, a odkázal mě na ředitelku programu, kterou ovšem za dva dny odvolal:


Mám za sebou rozhovor se šéfdramaturgem ČT pro hranou tvorbu (22. září), v němž jsem si chtěl nechat vysvětlit, proč nebyl opět zařazen do výroby na příští rok scénář Ivy Procházkové Doktor pro zvláštní případy, který bych měl režírovat. Výsledek rozhovoru byl nepřesvědčivý. V minulých letech jsem slyšel argument o snižování výrobního úkolu, muselo se šetřit, měl jsem být trpělivý. „Určitě příští rok,“ bylo mi řečeno. (…) Nyní jsem opět slyšel, že „se musí šetřit a přednost mají pouze tituly ‚opravdu‘ kvalitní. Tato argumentace mě neuspokojila, neboť: Proč se v minulosti zabývali jeden dramaturg, dva hlavní dramaturgové a jeden šéfdramaturg opravdu nekvalitním scénářem? Každý požadoval, v pořadí, jak si scénář předávali, různé autorské úpravy, nakonec titul doporučili ke schválení a k proplacení. V případě vážných pochybností měli přece možnost látku kdykoli odmítnout! V minulém roce jsem byl dotázán, s ujištěním, že se scénář bude realizovat, s jakým produkčním chci spolupracovat. Z toho usuzuji na tehdejší vážný úmysl poslat scénář do výroby. Nyní jsem se dozvěděl, že je scénář vlastně nekvalitní, a „protože máme demokracii“ (cituji I. Hubače), nechal si šéfdramaturg I. Hubač v očekávání mé návštěvy vypracovat tři posudky. Jeden zamítavý – snažící se překlenout paradox, že jeho autor podepsal před pár lety definitivní schválení scénáře –, jeden více méně pozitivní a jeden demokraticky anonymní (rovněž zamítavý), s vysvětlením, že se mám snažit to pochopit – jeho autor/dramaturg prý nechce být jmenován. A právě tento moment se stal onou pověstnou poslední kapkou. Nejsem zvyklý chodit s každým problémem na barikády a z hloubi duše mě nebaví bojovat. Ale s anonymními hlášeními jsem si v životě užil dost a považuji je za nebezpečné praktiky, jež nahlodávají důvěru v jakoukoli organizaci, která je používá. Podle mého názoru jsou také mimo jakoukoli profesní etiku. Předpokládám, že onen anonym je specialista na posuzování scénářů, a je dokonce placen za to, aby měl názor. S tím je ovšem neslučitelné vystupovat jako anonym. Ještě absurdnější je, že šéfdramaturg ČT tyto způsoby akceptuje, považuje je za demokratické a jejich prostřednictvím argumentuje a zdůvodňuje své postoje. Nezřídka si dramaturgové tohoto centra posuzují (dramaturgují) vlastní scénáře, případně adaptace či úpravy vykoupených námětů navzájem. Vzhledem k tomu, že titíž dramaturgové se v průběhu času kolem dokola prostřídávají na různých úrovních vlivu a rozhodování (dramaturg, hlavní dramaturg, šéfdramaturg, hlavní dramaturg pro hranou tvorbu na ředitelství programu …), je nasnadě obava, že profesní zájmy můžou ustoupit taktickým úvahám ve vlastní věci. Dramaturg, který je současně zaměstnancem ČT i autorem, jehož látka je v ČT realizována, zcela logicky vzbuzuje u nezaměstnance ČT nedůvěru, neboť – ať už tomu tak skutečně je, nebo moje úvaha jen odhaluje potenciální možnost – posuzuje-li takový dramaturg scénář autora „zvenčí“, má možnost: – látku odmítnout a nechat se, řekněme, inspirovat touto látkou a sám téma následně zpracovat.
– látku odmítnout, neboť ať už vědomě, či podvědomě tuší autorskou konkurenci, sám přemýšlí jako vyhraněný autor, jeho fantazie je chtě nechtě zatížena jeho vlastním autorským viděním, a tudíž nemá látka, která se vymyká jeho vkusu, příliš mnoho šancí (jiné Centrum hrané tvorby, jak známo, v ČT neexistuje).
Posuzuje-li takový dramaturg scénář autora „zevnitř“, tedy svého kolegy, vzniká obava, že:
– bude dramaturgie profesně povrchní, neboť s kolegou-autorem, který je třeba momentálně ve vyšší pozici, se musí opatrně. (Úvahy typu „moje vstřícnost bude, doufejme, brzy oplacena/odměněna jeho vstřícností“ prostě nelze vyloučit.)
– vytváří se uzavřená hodnotová stupnice k posuzování témat a scénářů (známý efekt vaření ve vlastní šťávě), jelikož i případní nezávislí posuzovatelé se převážně rekrutují z řad (bývalých) zaměstnanců ČT. Na vrcholku pyramidy je šéfdramaturg (Centra pro hranou tvorbu) s právem veta. De facto jeden jediný člověk rozhoduje, který projekt bude doporučen k realizaci a který bude odmítnut (ať už si nechá napsat posudky, nebo ne). V současné době je ve funkci šéfdramaturga hrané tvorby autor, jemuž se právě realizuje seriál.
Jeho odborný názor ztrácí na důvěryhodnosti, neboť:
– profesní kritéria mohou být pod vlivem ochrany vlastního autorského zájmu, vystavuje se podezření, že důvěrnou znalost prostředí a vazeb v ČT využívá k vlastnímu prospěchu (od možnosti prosadit zařazení vlastního díla do výroby až po ovlivnění volby termínu, kdy bude hotový pořad uveden do vysílání, jakým způsobem bude propagován atd.)
– objem práce a vložené energie, které mají být investovány do služby veřejné, ustupují nebo se přinejmenším dělí s vlastní autorskou činností.
Jak se naše společnost vyvíjí, učíme se ostřeji vnímat pojem „střet zájmů“. Stáváme se v tomto ohledu citlivější na ústřely politiků i lidí pracujících ve státní, tedy veřejné sféře. Tušíme, že ten, kdo je v podezření, že upřednostňuje vlastní zájem, nekoná maximum ve věci obecní. Zcela jistě to nemusí být pravidlem! Ovšem neškodilo by – to aby panoval pocit (relativní) průhlednosti – přinejmenším vymezit pojmem profesní etiky.


PŘÍBĚH FILMU


PETR KAŇKA

REŽISÉR
Foto

V roce 2004 mi Centrum hudby a divadla vedené Ivanem Hubačem přestalo odpovídat na jakékoli moje náměty a přestalo mi dávat bez udání důvodů práci, kterou jsem dříve bez problému vykonával – magazín Terra musica (byl jsem jedním z jeho zakladatelů).
Začal jsem tedy točit projekty ve vlastní produkci, které centrum sice odvysílalo (České hudební nebe 2004 – za peníze Divadelního ústavu), ale překazilo další pokračování slibných projektů (Magazín Rudolfinum – za peníze České Filharmonie –, Hubač řediteli ČF naznačil, že hudební filmy mnou natočené budou mít problémy …).
Rozhodl jsem se tedy nabídnout ucelený a připravený projekt na takové úrovni, který nebude snadné shodit se stolu. Předložil jsem Hubačovi 20. 5. 2005 rozsáhlý námět vedený dramaturgem Radimem Smetanou Stručný příběh skladatele Josefa Suka. Na tento námět jsem předtím čtyři měsíce intenzívně studoval sukovskou literaturu a prameny.
Tento námět byl vedoucím dramaturgem Ondřejem Šrámkem Smetanovi odňat (bez udání důvodů!!) a se Šrámkem jsem napsal scénář Životem a snem skladatele Josefa Suka, který jsem dotahoval ve dnech 7., 9. a 15. 7. 2005. Na tento scénář mi odpověděl Šrámek takto: „Pane režisére, moc Vám děkuju za kreativní přístup a pochopení. Myslím, že je to opravdu velmi dobré a mohu za tou věcí, jak jsme si řekli, naprosto stát. Jen jsem Vám jednou připsal červeně písmeno m, neb jsem si všiml, že chybí, a jednu otázku jsem navrhl mírně opravit. Jinak jsem opravdu velmi spokojen. Jak řeknete, předám s doporučením Ivanu Hubačovi. Ve středu bych mohl ve 14.00. Rád Vás uvidím, ale pokud jste zaneprázdněn, můžeme se vidět po dovolené, protože pracovně myslím už nic řešit nemusíme. Srdečně zdraví oš“
Když byl po letních dovolených Centrem dokumentu a publicistiky Hubač vyzván, aby předložil za Centrum hudby a divadla náměty a scénáře na dokumenty, které by dokumentaristé měli koordinovat, sukovský scénář nepředložil – strčil ho tzv. pod koberec – bez udání důvodů. Martin Štoll jako odpovědný dramaturg oné burzy námětů mi toto sdělil a já užasl – dotazoval se Šrámka o vysvětlení. Šrámek odpověděl takto: „Dobrý den, Petře, děkuju za optání, bylo to rychlé, ale snažím se v sobě udržet ještě maximum toho, co jsem venku načerpal. V pátek jsem se konečně dozvěděl trochu víc o dokumentech a dnes to spadlo definitivně. Jinými slovy, myslím, že to vypadá bledě.
Dnes jsem se dozvěděl počty pořadů na příští rok s tím, že Praha jako celek by měla dělat šest kulturních dokumentů. Kolik jich dostaneme nakonec my, nevím. Jisto ale je, že máme rozdělaného V+W+J, což jsou tři díly. Dost bych se divil, kdyby nám všechny dali. Je to cyklus, který jsme rozdělali letos, a je třeba ho dokončit k Ježkovu výročí. Tak nevím, třeba se situace zlepší, leč doufám. Ale zatím nepředpokládám, že bychom scénář mohli realizovat. Bohužel. Je mi líto, ale tohle jsou věci, které jdou mimo nás. Promiňte, že to píšu rovnou, jak to je. Děkuju a zdravím, oš“
Požádal jsem po tolika měsících usilovné práce M. Štolla o pomoc – investoval jsem do scénáře příliš mnoho času. Štoll si scénář dramaturgovaný Šrámkem přečetl, požádal o přepracování a vznikl film s názvem Nejsem evropský skladatel (16. 9. 2005). Tento scénář po dalších úpravách vyvolaných změnami účinkujících (houslista Josef Suk odmítl účast) byl Centrem dokumentu a publicistiky natočen pod názvem Dotkl se mě prst Boží.
Tento film získal Výroční cenu nadace Českého literárního fondu za oblast film, divadlo za rok 2006. Do dnešního dne se mnou Hubač neobnovil komunikaci a Centrum mě bojkotuje dále bez udání důvodů.
(Jen pro doplnění, hudební pořady kupuje Hubačovo centrum mimo jiné od společnosti BVA International, v jejímž čele stojí Hubačův bratr Jiří. – pozn. red.)


POHODA, NEBO NEUMĚTELSTVÍ?


JIŘÍ KREJČÍK

REŽISÉR
Foto

Ve vypjaté pasáži rozhovoru zmiňuje Vít Olmer Jiřího Krejčíka, a tak jsem se vypravil (Milan Tesař) ověřit si, zda nestor české režie skutečně volil tak silná slova. „Olmer přehání,“ řekl mi Krejčík, „na inkriminované schůzi FITES jsem na vedení centra hrané tvorby nekřičel, že jsou svině, ale že je to darebáctví. Hubačovi lidé mi totiž nabídli k realizaci tak příšerný scénář, po jehož přečtení jsem byl šokován. Pokud tato neopravitelná látka označovaná za pohodovou komedii prošla schvalovacím procesem dramatického centra, pokud se takový zmetek vydává za dílo standardní, je to buďto darebáctví, anebo neumětelství a rovněž pohrdání mou profesionalitou.“ Krejčík mi ukázal červeně přeškrtaný scénář (jeho režijní připomínky), pak pustil video a pustil mi onu „pohodovou komedii“ (ČT zatím neodvysílanou), jíž se po jeho odmítnutí ujal režisér Issa. Nesmáli jsme se.
„Víte, nejhorší je, že nejde jen o znehodnocení jména režiséra, ale i herců a techniky, celého štábu. Je žalostným paradoxem, do jakých propastných hlubin se propadla dramatická tvorba. Zejména dramaturgická práce se poslední léta stále zhoršuje. Postupně se zrušila tvůrčí dramaturgie, založená na inspirativní spolupráci s autorem. Je to i z důvodů, že někteří dramaturgové se zabývají vlastní autorskou tvorbou a na tvůrčí přístup k jiným autorům nezbývá čas. To má dalekosáhlý důsledek kulturní i morální. Někteří režiséři ve snaze vydělat peníze pracují na látkách špatných, pokleslých, deformujících vkus diváků. Herci pro nedostatek umělecky hodnotných příležitostí přijímají práci nedůstojnou, dokonce pohoršující.
Když byla projednávána otázka zvýšení koncesionářských poplatků v Poslanecké sněmovně a v Senátu, zúčastnil jsem se těchto jednání, mluvil jsem s mnoha poslanci a senátory a přesvědčoval je, aby podpořili zvýšení poplatků, že se tvorba České televize výrazně zlepší, neboť dosavadní neuspokojivé výsledky jsou důsledkem nedostatku finančních prostředků. Cítím se touto iniciativou zavázán.
Vedení České televize by se mělo zamyslet nad tím, co ji skutečně poškozuje. Není to jeden režisér, který v sobě najde odvahu promluvit, jsou to špatné výsledky. Pokud k soudu s Vítem Olmerem nakonec skutečně dojde a já budu vyzván vystoupit a svědecky potvrdit jeho tvrzení, bude mou občanskou povinností takové vyzvání neodmítnout.“
Sledujete původní hranou tvorbu v České televizi?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama