„Myslím, že s vámi nechceme mluvit,“ říká mi mezi podprsenkami a kalhotkami žena ve firmě Kreata v Žebráku. Spodní prádlo zde šije několik desítek severokorejských žen a vypadá, jako by ho pro maškarní s lahví Hennessy navrhoval Kim Čong-il, ale není to tak. Šičky z KLDR zaměstnává italský majitel Lucio Baraldi; další u nás zaměstnávají i jiné firmy, celkem až čtyři sta. Většina za podivných okolností. K nevoli podnikatelů ministerstvo vnitra po mnohaleté mlze rozhodlo, že letos všechny končí.
Nejasné okolnosti zaměstnávání lidí z KLDR u nás před vánoci rozvířil týdeník Respekt, když psal o jedné ze šiček, jež chtěla s poraněnou páteří a několikanásobně zlomenou nohou utéct ze střešovické nemocnice. Sem ji záchranka přivezla poté, co ji porazilo auto při cestě ze žebrácké dílny do penziónu ve Zdicích. Kvůli pokusům o útěk ji přikurtovali k posteli.
Krátce po incidentu se o ni začala zajímat severokorejská ambasáda. Ženy z KLDR pracující v českých firmách jako by byly UFO. Severokorejská ambasáda mlčela stejně, jako když vůdci uletí pár raket k Japonsku. České ministerstvo zahraničí se nemohlo rozhodnout, jestli se nepřátelství režimu KLDR týká i jeho levné pracovní síly, mělo naléhavější agendu. Ministerstvo práce a sociálních
Větší štěstí měly dvě americké novinářky, které se ke Korejkám dostaly v obci Železná ve firmě Jiřího Balabána, kde šijí pracovní oděvy. Jejich štěstí ovšem skončilo, když jim ženy neřekly ani slovo. Novinářky sice svou zkušenost popsaly v amerických novinách jako něco bizarního, s čím se ještě nesetkaly, ale ruku na srdce: mnozí Američané se nesetkali se spoustou věcí včetně smaženého hermelínu.
Vžijte se do role dvacetileté Korejky, jíž se u šicího stroje začne americká novinářka vyptávat, jestli jezdí na výlety.
KDO MÁ KLÍČ
„Jestli chcete něco koupit, prosím,“ dodává žena v Kreatě.
Žebrák je malá obec ležící u plzeňské dálnice, Korejky tady neschováte. A nikdo se o to podle slov místních ani starosty Daniela Havlíka nepokouší, nejde prý o žádné otrokyně. Ve volném čase chodí do města, obvykle nakoupit; nepohybují se organizovaně, nikdo na ně nedohlíží. Že chodí spíš po dvojicích a s nikým moc nemluví, jak popisovali novináři, vyplývá především z toho, že většinou nemluví česky. A samozřejmě i z toho, že bavit se s lidmi v Žebráku není občas snadné, ani když mluvíte česky a máte stejně posazené oči.
Kreata sídlí v nově zrekonstruovaném pivovaru, jen blok od hlavní silnice. V přízemí je vzorková prodejna, devadesát šiček pracuje nad ní. Část z nich bydlí v protilehlém zánovním jednopatrovém penziónu, jaký by jim záviděla většina tuzemských gastarbeitrů; zbytek dojíždí do horšího penziónu ve Zdicích. Když se přesouvají na oběd do protilehlé budovy, normálně se spolu baví, většina se směje. Když vidí fotografa, zpanikaří méně než italský majitel a jeho kolegyně, kteří hned volají městskou policii.
„Nemam klic, nemam klic,“ slyším Korejku přes okno, za nímž se svítí.
Stojím na kraji obce Železná, před bývalou obecnou školou. Před karavanem ve dvoře sedí a kouří dvě ženy s ruským přízvukem. Zde sídlí firma Jiřího Balabána. I on zaměstnává severokorejské ženy, celkem asi třicítku. Dům je zamčený, majitel odjel do Prahy.
„Vůbec se o tom s vámi nechci bavit. Můžete si gratulovat, čeho jste dosáhli,“ komentuje večer, když mu volám, rozhodnutí ministerstva vnitra. Podle něj nedostanou ženy z KLDR další víza, takže od příštího roku nebude v Česku ani jedna. Balabán vše považuje za mediální hysterii, navíc severokorejský režim prý není tak hrozný. Mluvit nechtějí ani v hořovických pekárnách, kde Korejky pracují s ostatními lidmi.
JAKO VĚTŠÍ RODINA
„Když dělal můj předchůdce rekvalifikaci na šičky, zůstala v Kreatě jedna,“ vysvětluje ředitelka berounského úřadu práce Lenka Šmídová. „Dnes to nechtějí dělat ani nezaměstnané ženy.“
Berounský pracák dával povolení Korejkám pracujícím v Žebráku, Železné a v Hořovicích. Pracovněprávně spadají do kategorie cizinců mimo EU a rozšířený hospodářský prostor, zákon nerozlišuje režimy. Bez vyššího politického rozhodnutí je diskriminující občany z KLDR nezaměstnat. Zaměstnavatel jim může dát práci poté, co nesehnal Češky, musí ale mít povolení od cizinecké policie. Všechny je mají. Podle Šmídové u nás žádná ze žen, jimž bývá kolem dvaceti let, nezůstává déle než dva roky, vždy se mění. Ani pracovní podmínky nejsou otrocké. V Žebráku ženy pracují na jednu směnu a každé dvě hodiny mají zdravotní pauzu. Berou asi 8000 korun, všem ale chodí výplata na jeden účet.
„U nás si manželé taky nechávají posílat výplaty na společný účet,“ usmívá se Šmídová.
Usmívám se také, je to legrační argument. Víme to oba. Představte si devadesátičlennou severokorejskou rodinu, jak šije levné spodní prádlo pro desetimiliónovou rodinu Čechů.
„Byli jsme tam několikrát na kontrole a každá měla vlastnoručně podepsanou žádost, aby jí výplata chodila na tento účet,“ říká Šmídová. „Pro nás je to v souladu se zákonem.“ V souladu se zákonem bývá spousta podvodů včetně těch na nejvyšší politické úrovni. A policie nic nešetří, dokud není žalobce. Tím se nakonec částečně stala medializace, ovšem až po několika letech, kdy u nás bylo až 400 Korejek.
„Potkáváme je i u nás, jak nakupují na berounských trzích, takže nějaké peníze dostávat musejí,“ vysvětluje Šmídová. „A když jsme s nimi mluvili při kontrolách, usmívaly se. To poznáte, když je to bezprostřední.“ Ptám se, kdo při tom tlumočil. „Nejdřív jejich vedoucí, který umí česky, potom i náš tlumočník.“ A jak se Korejky na Berounsko, stejně jako do zbytku země, dostaly? „Přes pražskou pracovní agenturu,“ říká Šmídová. „Ale její jméno vám říct nemůžu.“
PÁTÁ KOLONA
„Před devíti roky obcházela na brněnském veletrhu severokorejská delegace obuvnické firmy a nabízela pracovní síly,“ vysvětluje Kateřina Soukupová. „Byla mezi nimi i žena, která uměla česky, studovala u nás.“
Soukupová je pětapadesátiletá právnička, jednatelka pražské firmy M plus, zabývající se projektováním a obchodním zprostředkováním. Mluví stroze a chladně jako zákon. V Česku našla práci asi stovce Korejek, prý zcela mimo severokorejskou ambasádu. Na ministerstvu práce a sociálních věcí si proto zažádala o licenci na zprostředkování práce, bizarně pouze pro občany z KLDR. Tam se domluvila s ministerstvem lehkého průmyslu, bylo totiž nutné zaplatit zálohu za cestu, kterou ženy později odpracovaly. Politika, ideologie ani režim prý Soukupovou nezajímaly, šlo o obchod. A když, tak naopak: brala to jako misi.
„Byly to mladé holky, brali jsme je jako severokorejskou pátou kolonu,“ říká. „Kdo jiný by měl poznat, že svět vypadá jinak? Je to podobné jako kdysi u nás. I my jsme chtěli za komunistů vycestovat na Západ. Ony navíc dělaly, co měly: pracovaly, pracovaly, pracovaly. Ve dne, v noci, v sobotu. O vánocích nepekly jako Češky cukroví, ani se jako Ukrajinky nechtěly vdát. Zájem o ně byl proto obrovský.“ M plus neposílala Korejky na Berounsko, ale do východočeských firem. Její lidé prý asistovali i při podpisu pracovních smluv, v nichž stálo, že každá z nich bude peníze dostávat v hotovosti na ruku.
„Tendenci do něčeho zasahovat měli jen v začátku, když chtěli vidět, jak u nás budou pracovat a bydlet. To jsme ale striktně odmítli s tím, že nejde o žádnou soudružskou výpomoc,“ popisuje zkušenost s ambasádou. Ta je nyní podezřelá z toho, že ženám bere peníze, které pak Kim Čong-il utrácí za americké filmy a archívní bordeaux. To v lepším případě.
„Tady se pořád spekuluje o tom, že posílají domů peníze,“ říká Soukupová. „Když jsem je po třech letech viděla při odjezdu, byly úplně jiné; jinak oblečené a domů si vezly zboží jako mikrovlnky. Mrzí mě, že se na to někdo dívá jinak. Než se kolem toho začalo dělat takové dusno, vůbec by mě něco takového nenapadlo.“
Kromě M plus začaly na Korejkách vydělávat i jiné agentury, ani ministerstvo práce a sociálních věcí ale neví kolik. Stačí k tomu obecná licence na „cizince“ a tu má spousta agentur.
MÁME PODEZŘENÍ
„Myslím si, že je to celé trochu pohádka,“ nevěří slovům Soukupové Tomáš Haišman, vedoucí odboru azylové a migrační politiky na ministerstvu vnitra.
Právě jeho odbor vydal rozhodnutí o ukončení zaměstnávání Korejek. Podle Haišmana není možné, že severokorejský režim na jejich práci neparazituje. Vzhledem ke snaze Západu zastavit jaderný program KLDR jde navíc o strategické eticko-politické rozhodnutí, jestli lze tato dvě slova řadit k sobě. Nová politická linie tedy je, že nemůžeme být otevřeně proti režimu KLDR – a současně ho nepřímo dotovat výrobou podprsenek, kalhotek a montérek. Doporučení cizinecké policii, aby občanům KLDR přestala vydávat zaměstnanecká víza, vychází i z rezoluce Rady bezpečnosti OSN. Haišman nevěří ani tomu, že v začátku opravdu mohlo jít pouze o obchod a že režim KLDR začal ženy zneužívat až později, když jich u nás pracovalo víc. V tom případě ale dotujeme jaderný program KLDR od roku 1998, kdy sem přijela první dvacítka žen, a měli bychom pozorněji sledovat vlastní nebe.
KLDR je součástí Bushovy osy zla a pro tu mívají USA špatnou zprávu: pumy.
„Vycházeli jsme z toho, že existuje podezření,“ komentuje Haišman rozhodnutí svého úřadu. „Informace jsme měli z více stran, mimo jiné z médií, zvlášť amerických. Prostě šlo o kategorii lidí, jejichž pobyt na našem území není žádoucí. Kdyby u nás chtěl někdo z nich požádat o azyl, může.“
Nikdo to zatím neudělal, podle Haišmana ze strachu neublížit své rodině. Ministerstvo vnitra jejich případ sleduje pouze dva roky, dokonce se jím zabýval i ÚOOZ.
Ovšem ne tak, jak informovala média, že by něco šetřil, a dokonce vyšetřil. Šlo prostě o omyl. Ani vnitro tedy neví, kdo ženy jsou, kolik u nás vydělávají a jakou roli v celém případě hraje severokorejská ambasáda.
„Nepřipouštím prostě možnost, že by tady ty ženy mohly fungovat jako ostatní cizinci,“ říká rezolutně Haišman.
Co si o „dovozu“ severokorejských dělnic do ČR myslíte vy?
