Šedá dáma

Na sklonku roku 2005 došlo k historicky bezprecedentní události.

Prezident Spojených států si pozval do Oválné pracovny v Bílém domě vydavatele deníku New York Times Arthura Sulzbergera, šéfredaktora listu Billa Kellera a šéfa washingtonské pobočky Philipa Taubmana, proti kterým posadil do křesel svého právníka Harrieta Mierse, poradce pro otázky národní bezpečnosti Stephena Hadleyho a tehdejšího ředitele Národní tajné služby generála Michaela Haydena. Důvodem téhle zvláštní schůzky s novináři, během níž americký prezident neměl odpovídat na otázky, ale naopak je sám kladl, byla plánovaná reportáž listu, ve které - pokud bude zveřejněna - má být odhaleno, že se Národní tajná služba pokouší odposlouchávat telefonní hovory bez souhlasu soudu.
Prezident nechodil dlouho okolo horké kaše a jasně vyjádřil, jak se situace má: pokud dojde na americké půdě k teroristickému útoku, vina padne na list New York Times. „V kostce nám řekl,“ vyjádřil se k tomuto setkání později šéfredaktor listu Keller, „že máme na rukou krev.“
Když se asi po hodině vysvětlování a výhrůžek ocitli všichni tři opět venku před Bílým domem, shodli se, že prezident je nepřesvědčil. Ani nezastrašil. To, že nepřesvědčil, nebylo až tak překvapivé: odposlouchávání telefonních hovorů bez svolení soudu bylo jasným porušením zákona Foreign Intelligence Surveillance Act z roku 1978, který přitom vychází potřebám bezpečnostních složek a informačních služeb natolik vstříc, že pro odposlechy ustavil samostatný soud schopný rozhodnout během hodin, v naléhavých případech v rámci minut. A nejen to, vláda USA může dát příkaz k odposlouchávání sama a o souhlas soudu zažádat dodatečně.
Tedy problém nebyl v tom, že by soudní svolení bylo zdlouhavé, komplikované a bránilo rychlé akci, problém Bushovy administrativy spočíval už v samotné přítomnosti nějakého nezávislého soudu. Ve svém editorialu na obhajobu Timesů to dobře formuloval týdeník Newsweek: „Nyní je již jasně patrné, že Bush se domnívá, že mu jedenácté září udělilo licenci k tomu, aby se choval jako diktátor nebo - jak si to bezpochyby představuje on sám - jako Abraham Lincoln za občanské války.“
Reportáž, jejíž zveřejnění redakce odkládala téměř rok, vyšla šestnáctého prosince 2005, jedenáct dní po schůzce v Bílém domě. Ještě týž den zamítl Senát prodloužení platnosti zákona USA Patriot Act, který byl přijat krátce po jedenáctém září a umožňoval v rámci boje proti terorismu nemalá omezení občanských svobod. Těžko hledat evidentnější důkaz síly, kterou tento deník má, než je případ této reportáže, za niž nakonec získali její autoři James Risen a Eric Lichtblau i Pulitzerovu cenu. To, že v březnu následujícího roku byl Patriot Act Senátem přece jen schválen, už je jiný příběh.

DENÍK DŽIHÁDISTŮ

Po zveřejnění článku prezident Bush veřejně prohlásil, že New York Times jsou „hanebný deník“, a viceprezident Dick Cheney inicioval kampaň konzervativních komentátorů v rozličných médiích, kteří list obviňovali nejen z naprosto alarmujícího nedostatku vlastenectví, ale málem i z aktivní podpory terorismu.
Horší však bylo, že Bushův kabinet zvažoval právní kroky a republikánský kongresman Peter King se dokonce snažil pohnat redakci před soud za porušení Zákona o špionáži (Espionage Act). Je to sice nepravděpodobné, ale kdyby se mu to podařilo a soud shledal deník vinným, skončili by vydavatel Sulzberger i šéfredaktor Keller ve vězení a New York Times by zřejmě zanikly.
Na konci června 2006 se celá situace opakovala podle téměř nezměněného scénáře. Deník odhalil tajný program Bushovy administrativy, který měl sledovat záznamy belgické společnosti SWIFT, jíž denně projdou transakce ze 7800 bank z dvou set zemí světa. Šéfredaktor Bill Keller byl před zveřejněním článku na koberečku pro změnu v kanceláři ministra financí Johna Snowa. Následná reakce Bílého domu a konzervativců předčila zuřivostí nejen tu předchozí, ale i veškerá očekávání. Korunu jí nasadil známý rozhlasový komentátor Rush Limbaugh, jenž ve svém pořadu přispěchal s tvrzením, že „osmdesát procent předplatitelů deníku jsou jistě džihádisté“. Jeho úvaha musela potěšit hlavně starou židovskou rodinu Ochs-Sulzbergerů, která Timesy od roku 1896 vydává.
Bylo zajímavé sledovat, jak se veškerý hněv neokonzervativců soustředil téměř výhradně na New York Times, přestože vlastní reportáže o této kauze přinesly i Los Angeles Times, Wall Street Journal a Washington Post. Jako by to byl důkaz slov, která napsal Noam Chomsky s Edwardem Hermanem: „Historie je to, co se objeví v archívech New York Timesů, právě ony jsou tím místem, kam budou lidi chodit, aby zjistili, co se stalo.“

PŘÍCHOD ŠEDÉ DÁMY

Historie listu New York Times začala osmnáctého září 1851, kdy novinář a politik Henry Jarvis Raymond a bývalý bankéř George Jones vydali první číslo deníku, který se tehdy ještě jmenoval New-York Daily Times. Raymond patřil mezi radikální odpůrce otroctví a významnou měrou se podílel na založení Republikánské strany. Jakožto většinový vlastník a šéfredaktor své noviny pochopitelně směroval podle své politické orientace. Šéfredaktorem zůstal až do své smrti v roce 1869, mezitím stihl zkrátit název listu na dnešní New York Times a během občanské války jej začal vydávat i v neděli, což také vydrželo až dodnes. Rok po smrti zakladatele se poprvé plně projevil rostoucí vliv Timesů, když v sérii reportáží odhalily rozsáhlou korupční činnost poslance a svého času jedné z nejvlivnějších postav v New Yorku - Williama „Bosse“ Tweeda - a de facto mu zlomily vaz.
V osmdesátých letech devatenáctého století se deník odklonil od prorepublikánské orientace a začal si budovat svůj dnešní proř l nezávislého, centristického, liberálního média. To se velmi záhy projevilo poklesem počtu čtenářů, který byl zvlášť prudký během prezidentských voleb v roce 1884, kdy deník podporoval demokratického kandidáta Grovera Clevelanda.
Prodejnost se sice časem vrátila na původní úroveň, ale v následující dekádě už New York Times ztrácejí v boji se sílící konkurencí dech i čtenáře. Prodělečný deník, který stál téměř před krachem, koupil v roce 1896 šestatřicetiletý Adolph Simon Ochs. Měl jasnou strategii: zlevnil noviny ze tří na jeden cent a položil ještě větší důraz na nezávislou žurnalistiku, jíž se Timesy odlišily od většiny tehdejších novinových titulů, obvykle nepokrytě podporujících nějakou politickou stranu, a dále na objektivitu a důvěryhodnost, jimiž se Timesy zase vymykaly bulvárnímu, senzacechtivému stylu dvou tehdy nejsilnějších deníků ve městě - New York World Josepha Pulitzera a New York Journal American, který vydával Randolph Hearst.
Strategie se ukázala jako mimořádně úspěšná. Zatímco v době, kdy jej Ochs kupoval, vycházel deník v nákladu pouhých devět tisíc kusů, ve dvacátých letech dvacátého století už Timesy prodávaly 780 tisíc výtisků denně. Pro svůj seriózní styl a grafickou úpravu, která by se dala lapidárně popsat jako „hodně písmenek a málo obrázků“, získaly Timesy přezdívku Šedá dáma. V roce 1904 Ochs přestěhoval sídlo redakce do nové budovy na Longacre Square na a přemluvil newyorského starostu, aby město na tomto místě postavilo stanici metra a náměstí přejmenovalo na Times Square.
Někdy tou dobou posílá válečný reportér listu, který miluje moderní technologie, první článek telegrafem - zprávu o zničení ruského válečného loďstva v bitvě u Port Arthuru.
V následujících letech putují ranní výtisky letecky do Filadelfie i do Londýna, náklad, obsah i vliv roste a s ním i redakce, která se musela stěhovat do větších prostor 43. ulice nedaleko Times Square, na adresu, kde sídlí doposud.
V roce 1970 přišly Timesy s novým nápadem, takzvaným Op-ed sloupkem, otištěným na protější straně ke klasickému editorialu. Fór byl v tom, že autorem Op-ed sloupku musí být někdo, kdo není nutně přímo spojen s redakcí, někdo, jehož názor může ve společnosti standardního editorského sloupku vyvolat napětí. Z nové rubriky se okamžitě stal jeden z nejpopulárnějších textů v deníku. A v dalších denících.

OP-ED, OPEC A SCOOP

„Nejsem si jist, kdo vyhrál válku mezi Hizballáhem a Izraelem, ale vím, kdo ji prohrál na celé čáře: íránští daňoví poplatníci. Takoví moulové.“
Thomas L. Friedman je zřejmě největším jménem mezi autory Op-ed editorialů. Je držitelem hned tří Pulitzerových cen, poslední z nich dostal v roce 2002 právě za své sloupky. Rád je otevírá jednou nebo dvěma překvapivými větami, jako jsou ty o íránských daňových poplatnících, které čtenáři předhodí coby návnadu, aby jej pak ve sledu chytrých argumentů dovedl k tomu, co tou úvodní větou vlastně myslel.
V tomto případě se zápletka týkala slibu Hasana Nasralláha, že každé z tisíců libanonských rodin, jejíž dům nebo byt byl ve válce zničen, zaplatí nový, a to kompletně včetně nábytku.
„Počkejte - kde Hizballáh vezme nějaké tři miliardy dolarů na obnovu Libanonu? Posledně, co jsem se koukal na Nasdaq, tam Hizballáh žádné firmy neměl.“ A odtud je už jen krok ke konstatování, že výsostným sponzorem této organizace je Írán (a jeho poplatníci), čímž si Friedman jen připraví pozici k tomu, aby mohl vrhnout na čtenáře svůj oblíbený trumf: Írán je druhý největší producent ropy v rámci Organizace zemí vyvážejících ropu OPEC, zatímco Spojené státy jsou vzhledem ke své enormní spotřebě ropy závislé na dovozu právě od tohoto dosti problematického spolku. „Škoda že máme prezidenta, který nám oznámí, že ,máme závislost na ropě‘, ale nic s tím nehodlá udělat. Díky takovému pokrytectví má Nasralláh další příjemný den.“
Je obtížné psát o listu New York Times a nějak se vyhnout tomu, abyste pořád psali „Pulitzerova cena“. Od roku 1917, kdy bylo toto ocenění, které má pro novináře asi stejnou hodnotu jako pro filmaře Oscar, poprvé uděleno, jich redakce získala celkem 95, což je číslo, jemuž se žádný další titul ani zdaleka neblíží. A toto číslo je nepochybně taky první a nejsilnější odpovědí na otázku, proč si lidé jako Chomsky myslí, že New York Times píší historii, přestože jsou v prodaném nákladu tištěných médií až třetí za Wall Street Journalem a USA Today; a to úplně pomíjíme vliv velkých televizních stanic, jako CNN nebo NBC.
Další zásadní schopností listu New York Times, jíž si vzbuzuje respekt, je umění uveřejnit „scoop“, tedy jako první odhalit nějakou aféru, přijít s přelomovou zprávou. Takovým kvalitním scoopem byl například záznam projevu prvního tajemníka ÚV KSSS Nikity Chruščova O kultu osobnosti a jeho důsledcích z února 1956, v němž odhalil zločiny J. V. Stalina. Obsah projevu neměl znát nikdo kromě delegátů Dvacátého sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, Timesy jej však získaly a v červnu téhož roku otiskly v plném znění.
Četnost scoopů je ukazatelem, jenž odděluje silná období listu od těch slabších, kdy je Šedá dáma jen deníkem „reaktivním“ a snaží se stíhat zprávy odhalené konkurencí. Reportér časopisu New York Magazine Joe Hagan se domnívá, že NY Times byly vždy nejsilnější ve zpravodajském pokrytí „největší story“ Spojených států, čímž myslí dění v Bílém domě. A že bez ohledu na politický tlak, do něhož se dostaly, pro ně znamenala reportáž o nezákonných odposleších vstup do lepšího období.
O to podivněji se ovšem zpětně jeví skutečnost, že šéfredaktor New York Times Bill Keller zdržoval zveřejnění tohoto senzačního scoopu déle než rok.

ŠEDÁ DÁMA A JEJÍ KACHNY

Někteří komentátoři a blogeři Kellera pro jeho váhání ihned obvinili ze zbabělosti, jiní v tom zase viděli další důkaz, „že je to celé špinavá vysoká politika“, neboť během onoho roku zdržování proběhly v USA prezidentské volby a uveřejnění takového materiálu mohlo mít zásadní vliv na zvolení Johna Kerryho...
Ale není právě tohle důvod dvakrát měřit, než to říznete do tisku?
Šéfredaktor Keller se totiž hájí tím, že tajné zdroje z tajných služeb bývají choulostivé a že nad dobrým jménem listu New York Times ještě stále visí aféra reportérky Judith Millerové (též držitelky Pulitzerovy ceny), jež v roce 2002 na základě neprověřených informací vystavěla sérii článků, které dokazovaly, že Irák má a vyvíjí zbraně hromadného ničení. Toho se hned chopili Donald Rumsfeld, Condoleezza Riceová a Colin Powell a přidali reportáže k důvodům, proč jít do války.
Ještě trapnější pak byl případ reportéra Jaysona Blaira, který si své novinové zprávy rovnou vymýšlel nebo vykrádal cizí články.
Stránky nejrenomovanějších světových novin ozdobil řadou autentických reportáží z míst, kde nikdy nebyl, a když publikoval výpověď o vojenském lazaretu, v němž se uzdravovali ranění z irácké války, nechyběly v ní rozhovory s neexistujícími válečnými hrdiny.
Aféry Blair a Millerová nakonec stály tehdejšího šéfredaktora Howella Rainese i jeho zástupce Geralda Boyda místo.
Ovšem jednu tiskovou chybu listu New York Times mám obzvlášť rád. Objevila se v roce 2003 v nekrologu jistého věhlasného harlemského fotografa. Autor článku tvrdil, že tento fotograf měl neobyčejně blízko ke svému bratrovi, jednovaječnému dvojčeti. Tak blízko, že poté, co bratr fotografa zemřel na rakovinu varlat, nechal si náš hrdina ze solidarity svá vlastní varlata chirurgicky odstranit. Po zveřejnění nekrologu se redakci ozvala dcera bratra zemřelého na rakovinu a poznamenala, že její otec měl ve skutečnosti rakovinu prostaty a strýc že si své pohlavní orgány ponechal po celý život.
Není divu, že prohlášení, které musela redakce v následujícím čísle vydat, označili konkurenti z Washington Postu za „tiskovou omluvu měsíce“.

NERUŠIT, PÍŠEME HISTORII!

Moje původní představa o reportáži z newsroomu listu New York Times byla asi následující: budu chodit s diktafonem po redakci, klást otázky, sledovat práci na konkrétním případu a David Kraus to bude celé fotit. Když jsem tuto představu zformuloval a poslal svému kontaktu v redakci deníku NY Times, reportéru Eriku Olsenovi, který mi původně sliboval blíže nespecifikovanou pomoc, už mi neodepsal.
Z dnešního pohledu se přikláním k závěru, že si mě po tomto dopisu zařadil mezi lidi hluboce naivní. Ve své naivitě jsem se nenechal odradit a obrátil se na PR oddělení Timesů. Zkoušel jsem marné volání do hlasových schránek, nechával se přepojovat na kolegyně z jiné sekce, posílal e-maily. Až přišla jasná odpověď: do newsroomu listu NY Times za provozu žádní cizí novináři nesmějí a už vůbec se tam nesmí fotografovat.
Nakonec nám dali půl hodinu po osmé ráno, dokud jsou redakce prázdné.
Venku lilo, ten divný newyorský déšť, špinavá vodní tříšť a všudypřítomná špinavá mlha. Promáčení vejdeme do recepce deníku New York Times, nebo spíš zvláštní staré vrátnice, kde na stěnách visí fotografie reportérů z třicátých let, frajersky posazené klobouky a u pasu foťák s harmonikou. Úderné mužstvo.
Nahoře nás čeká slečna z oddělení pro styk s veřejností a Erik Olsen. Vypadá unaveně, evidentně mu tato ranní schůzka nečiní velké potěšení. Ovšem věnuje se nám. Překvapuje mě, že jednotlivé redakce mají podobu velkého open-space, sálu plného kancelářských stolů, kde se musí redaktoři navzájem dokonale vyrušovat.
„V deníkovém newsroomu je zásadní rychlá výměna informací mezi více lidmi,“ poučí mě Erik, „nemáme s tím problém.“
Projdeme ekonomickou sekcí, redakcí metropolitních reportérů, za některými stoly už sedí lidé a pracují, jeden vyrazí proti Davidu Krausovi a vztekle se dožaduje, aby ten foťák okamžitě schoval a vypadl. Rušíme. Do čtrnáctého patra nemůžeme, zasedá tam exekutiva. Erik mě tedy vezme do sekce videoreportérů, kde pracuje. Deník New York Times dnes čte více lidí z počítačové obrazovky než z papíru a Eriků Olsenů bude přibývat.
A krátkých reportáží, které už nebudete číst, ale sledovat.
„Opravdu nevím, jestli budeme Timesy tisknout ještě za pět let, a víte co? Mně je to jedno,“ odvětil v únoru vydavatel NYT Arthur Sulzberger na otázku izraelskému deníku Ha’aretc.
Fakta jsou neúprosná, ještě před několika lety sloužily Timesy jako příklad tištěného média, jehož náklad stále stoupá, teď už je tomu naopak. Internet seškrtil zisky z reklamy a vítězně vzhůru letí jen náklady na tisk. Šedá dáma viditelně hubne, letos ořízli její formát téměř o čtyři centimetry a ubylo pět procent článků. Cena akcií klesla od roku 2002 na polovinu. Sulzbergerovi nezbývá než věřit médiu, které mu zatím šlape na krk. „Internet je báječné místo a my v něm vedeme,“ řekl izraelským novinám.
V tom má pravdu, denní návštěvnost www. nytimes.com je půldruhého miliónu lidí, zatímco tištěný deník si ve všedních dnech koupí asi o čtyři sta tisíc čtenářů méně, pouze tlustá víkendová vydání s řadou příloh a dvěma magazíny zatím Internet předběhnou. V porovnání s konkurencí bezkonkurenční.
Jde jen o to, jak na tom začít aspoň trochu vydělávat. Deník před časem zavedl systém TimesSelect, uzavřenou část webových stránek, do níž vás pustí, pouze máte-li předplatné. Je to jediný způsob, jak se dostat k archívu zpráv, k Op-ed sloupkům a některým větším materiálům. Podle Adama Javůrka, mediálního odborníka z týdeníku Respekt, to funguje. „V únoru si platilo čistě on-line verzi TimesSelect 217 tisíc lidí. To dává dohromady skoro 11 miliónů dolarů ročně. Vžilo se přesvědčení, že lidé jsou ochotní platit na Internetu pouze za pornografii a ekonomické informace. Proto mi připadá více než dvě stě tisíc lidí platících za názorovou sekci TimesSelect jako dobré číslo.“
Další cesta vede ke sblížení výhod Internetu s komfortem papírových novin. K tomu má sloužit nový systém TimesReader, jejž redakce vyvinula společně se společností Microsoft.
„Člověk si nainstaluje program, který mu občas sám dovnitř stáhne aktuální vydání listu NY Times. V programu si jím může listovat a vypadá to skoro jako tištěný deník, který můžete číst off -line, program se umí velmi dobře přizpůsobit jakékoli obrazovce. Kombinuje výhody produktu tištěného a digitálního, tedy možnost průběžné aktualizace, posílání odkazů přátelům, psaní poznámek, úpravu velikosti fontu a podobně,“ říká Adam Javůrek.
Sulzberger má jasno. Podle něj deník vykročil na cestu, která se završí okamžikem, kdy vyjde poslední papírové číslo.
Možná tu cestu právě hledá na schůzi ve čtrnáctém patře, a proto tam nemůžeme. Slečna nás přivede do jakési prázdné opulentní zasedací místnosti s velkými okny. Kdyby nebylo tak odporné sychravé počasí, mohl by odtud být skvělý pohled na město. V mlze za oknem se tyčí staveniště mrakodrapu. Ještě letos má být dokončen a celá redakce se tam přestěhuje. Timesy se ještě více vzdálí od Times Square. Na nové místo, kde bude možné vydávat newspaper bez papíru.

Těšíte se na dobu, kdy budou noviny pouze na internetu?