Slimák z Osady snů

Zahrádkářská OSADA SNŮ U BŘEZOVÉ na Karlovarsku je dalším příkladem, jak člověk doplácí na skutečnost, že ho státní úřady nechrání. Máme to těžké, pro každého šneka nebo kytku zajistí úředníci klidné prostředí pro trávení volného času, ale chataři z Osady snů budou muset své domky zbourat kvůli biokoridoru, kam prý lidé nepatří.

Televizní zpravodajství je samozřejmě všude první, a tak Události v regionech lakonicky referovaly, že v chatové Osadě snů – či civilněji v zahrádkářské kolonii u obce Březová, jednom z mnoha v kopcích schovaných skorosatelitů Karlových Varů – se budou bourat chaty. Je tam biokoridor a zvířátka by nemohla dostatečně pohodlně procházet sem a tam. I vyrazil jsem.

MÍSTNÍ ŠETŘENÍ


Jedu z Karlových Varů do serpentin kamsi a už po pár kilometrech se silnička vine mezi hlubokými lesy beze stop civilizace. Pak projedu Březovou, malou vískou v údolí potoka, a stoupám do kopců. Sjedu ze silnice na lesní cestu, kterou vybudovali kolonisté-zahrádkáři, a zastavím na trávníku po levé straně údolí. Dívám-li se po proudu potoka, tak zleva je nejdříve zalesněná stráň, pak rovina nivy – nejdříve zatravněná cesta, pak ploty rovnoběžné s údolím, pak zahrádky a chaty a nakonec, těsně pod pravým svahem, na němž opět roste les, teče potok. Ujímá se mě jeden z chatařů, pan Pelikán, a vede mě nejdříve za jeho chatu. „Zvěři tu chatky asi moc nevadí, protože máme ožrané všechny kytky,“ říká jeho paní.
Pak jdeme s panem Pelikánem na vedlejší pozemek – otvírá branku v nízkém plůtku, jenž odděluje jednotlivé chaty od sebe, a jsme u chaty nějakého ortodoxního zahrádkáře. Je to asi padesátiletý, malý, ale svalnatý chlapík, který právě spolu s dalšími členy rodiny bourá skleníky, co si u chaty postavil. Nepřeje si být jmenován – nevěří, že by mělo smysl o jejich osadě ještě něco psát. Dostali papír, že když do třicátého června všechno neodstraní, tak dostanou padesát tisíc pokutu, opakovaně. Napsal to Úřad, není odvolání. Tak už bourá. Spolu s panem Pelikánem vyprávějí story o tom, jak se v osmdesátém šestém podařilo vytvořit zde kolonii Českého svazu zahrádkářů, jak si postavili cestu, pak chaty – jako provizorní, dočasné stavby – a pak někdy v devadesátém šestém přišel papír, že je jednou budou muset zbourat. A na začátku letošního roku, přesně po jedenadvaceti letech, co si Osadu snů postavili a prožili v ní kus svých životů, ji mají zbourat. Tak ti pokornější už bourají a ti optimističtější, jako pan Pelikán, čekají a doufají v zázrak.
Není divu – on ten chlapík, co už bourá, má možná o patnáct let míň než pan Pelikán a možná si chatu ještě někde postaví a zahrádku vypiplá. Panu Pelikánovi je přes šedesát, a že by vzal do ruky kladivo a pilu a postavil novou dřevěnou chatu někde jinde, už asi nehrozí. Nechci se ho nijak dotknout, vypadá svěže a čile, ale s motorovou pilou si ho už nepředstavím. Ta léta, kdy trámy mohl legitimně zvládnout, nechal v Osadě snů.
Rozloučím se a obhlížím jednotlivé zahrádky. Od „vnějšího světa“ většinu odděluje vysoký plot, vzájemně jsou odděleny plůtky nižšími. Pokud má zvěř přecházet z jednoho lesa do druhého, z jednoho svahu údolí na druhý, pak tam skutečně bariéra je. Stejně tak je v zahrádkách řada nizounkých zídek kolem záhonů, které zjevně mají bránit šíření plevele. Ale jen na malém kousku údolí – chatek je snad patnáct. Dojdu na konec zabraného pozemku a pak už je divoká, vlhkomilnými, rákosu podobnými travinami zarostlá niva potoka, co teče z nedaleké přehrady zásobující Vary pitnou vodou. Tady můžou veverky přecházet z jedné strany údolí na druhou spíš hůř než po plotech zahrádkářské kolonie, jejichž plaňky pohodlně přehopsají.
Zde si zmáčejí tlapičky.

ZVĚŘOVOD


Biokoridor můžeme obecně chápat jako zvěřovod, inženýrské zařízení vybudované pro potřeby nějakého druhu, aby se mu pohodlně migrovalo. Takovým zařízením jsou veverkovody čili mosty pro veverky vedoucí přes rušné komunikace, jež se stavějí v Británii. Nebo žabovod ve smyslu roury skrze násep silnice, kudy migrují ropuchy při páření, místo aby lezly přes asfalt a projíždějící vozidla na nich dostávala smyk.
Podobně jednoduchý význam slova biokoridor však nevystihuje všechny jeho významy, byť ona roura pod náspem nesporně také je biokoridorem. Pro uchování krajiny je důležitější biokoridor ve smyslu propojení, prosíťování jednotlivých biocenter, lokalit, v nichž je nějak uchována nějaká zajímavá či ochranyhodná příroda.
Biocentra musí propojovat nikoliv prostý zvěřovod jako u ropuch, ale pás konkrétního biotopu (určitý typ přírodního systému, například smíšený les, step nebo mokřad), který existuje v biocentru. Protože jedině tak mohou živí migrovat a šířit se krajinou. Jedině tak se mohou v případě kolapsu či úplného vymření populace konkrétního druhu v jednom biocentru perspektivně do oné lokality sami navrátit.
Nejdůležitější je biokoridor ve smyslu pásu biotopu v krajině pro některé rostliny a malé a nejmenší živočichy, jinak též breberky a slimáky. Zatímco veverky, zajíci a srnky mohou jít i jinudy než biokoridorem, o breberkách to neplatí. Potřebují přívětivější prostředí než kupříkladu pole a prostřednictvím biokoridoru se šíří třeba rychlostí pětadvacet metrů za rok.

AGENTURA PRO POTÍRÁNÍ ČLOVĚKA


Ve skutečnosti se onen úřad jmenuje Agentura na ochranu přírody a krajiny, konkrétně Správa chráněné krajinné oblasti Slavkovský les. Titulek odstavce ale není míněn jako urážka. Agentura skutečně ve společnosti má zastupovat a chránit zájmy bobra, kormorána, slimáka, rostlinstvo a všechny ostatní projevy života proti expanzi lidské společnosti. Jedu naplněn obavami, neboť při článku o přípravě bobra jsem navštívil jiný odbor Agentury a tam mě uvítali čtyři nevýrazní mládenci obávající se jasně vyjádřit svůj názor – návštěva úplně k ničemu. Zde, v opravdu pěkné vile ze třicátých let v Mariánských Lázních, mě naopak uvítali dva mohutní a nemladí muži. Šéf, inženýr Jan Schlossar, a zoolog Pavel Řepa. Oba působili dojmem mohutných vlasatých a vousatých Krakonošů, ochranářů-lesníků, kteří se nejlépe cítí na pasece a se psem. Pan Řepa je dokonce navíc vyhlášeným místním divadelníkem a jeho přednes o slimácích a šíření brouků krajinou se odehrával ve výrazně learovském stylu.
Užívá rád v řeči slovo biota – živí, život – a migraci hlemýžďů popisoval s takovými gesty, jako by jim v krajině hnětl cestičku z hlíny.
„Především musím odmítnout, že se musí chaty odstranit kvůli tomu, že stojí v biokoridoru. To je jen jeden z důvodů, skutečně v něm stojí, ale především – všechny ty stavby byly postaveny načerno, bez stavebního povolení, jako stavby dočasné,“ říká pan Schlossar autoritativně. „O demoličním výměru vědí majitelé deset let. A je potřeba je odstranit prostě proto, že v té krajině nemají co dělat. Jak bych se mohl podívat do očí těm desítkám lidí, jimž ročně zamítnu žádost postavit si někde nějakou boudu, když by lidé ze zahrádkářské kolonie dostali neoprávněně výjimku?“
Pak mi pánové vysvětlují, že chaty překážejí slimákům nikoliv naštorc, jak jsem původně předpokládal, ale podélně: „Tady jde o biokoridor nivy potoka. Po celém jeho toku, který je bohužel níže po toku přerušen starou zástavbou. Celou obcí Březová. Tu samozřejmě odstranit nechceme a ani by to nešlo, musíme prostě její existenci akceptovat. A s tím i skutečnost, že omezí průchodnost biokoridoru možná o padesát procent. Chatová kolonie může koridor omezit o dalších deset nebo patnáct procent. Taková další překážka by byla chybou,“ dodává zoolog. „Jde o uchování průchodnosti pro vlhkomilnou bezobratlou biotu a pro vlhkomilné rostlinstvo nivy. Obojí se šíří mimořádně pomalu. Srnky si to mohou obejít, jsou velké a rychlé.“
Oba pánové působí dojmem mužů, kteří vědí, co říkají. Mou námitku, zda by nestačilo zbourat ploty, inženýr Schlossar vyvrátí: „V českém prostředí je podobný zákaz nevynutitelný, za dva tři roky by to tam vypadalo úplně jinak.“

SLIMÁK VÍTĚZÍ


Ne jedné straně vah máme deseti- až patnáctiprocentní omezení volného pohybu slimáka potoční nivou, na straně druhé máme emoční újmu členů komunity Osady snů. Kolik je to na procenta, nevím, ale je jisté, že to znamená zánik téhle komunity. I když se možná ještě párkrát pánové sejdou v hospodě, osada jako sociální uskupení prostě skončí.
V dnešní době jsme si stanovili jako prioritu a svátost ochranu přírody. Proto v tomhle případě zvítězil slimák. Jsem přesvědčen, že Osadu snů zbourají. Že by se třeba měla chránit také občanská společnost a že přežití jedné spokojené komunity důchodců a skorodůchodců, kteří zde důstojným způsobem užívají stáří, je větší hodnotou než desetiprocentní újma na svobodě hlemýždě, nikdo neřeší.
Myslím, že je to nelidská chyba.

Co si o sporu mezi chataři a ochranáři myslíte vy?