Vzedmutá vlna | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vzedmutá vlna

PETR VOLF13. dubna 2007 • 15:47

Žádná jiná stavba na našem území ještě nevyvolala takové pozdvižení jako nová budova Národní knihovny, kterou navrhl architekt JAN KAPLICKÝ a jeho studio Future Systems. Ještě nestojí, ale už se píší její dějiny. Architektura budoucí knihovny připomíná vzedmutou vlnu a stejně tak působí i na nejširší veřejnost: každý má potřebu se k ní vyjádřit, vyslovit názor, deklarovat postoj, vymyslet další z mnoha přezdívek. Události mají rychlý spád, jedno vyjádření stíhá druhé. Od absolutního nadšení až po naprosté zatracení. Přitakávající mládež. Protestující architekti. Nechápající staromilci a zmatení spisovatelé. A každý den tisíc návštěvníků na výstavě v Klementinu.

reklama

Když byly v pátek 2. března oficiálně vyhlášeny výsledky mezinárodní soutěže, tak se informace o vítězství Future Systems stala první zprávou hlavní zpravodajské relace České televize. Moderní architektura, dosud spíše bohorovně přehlížená, se najednou dostala do zorného úhlu společnosti. I kdyby to nic jiného nepřineslo, jedná se o velmi důležitý posun. Žádný jiný umělecký obor neovlivňuje náš život se srovnatelnými přímými důsledky jako právě architektura.

KONEČNĚ: MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽ


Na stavbu knihovny byla loni 16. května vyhlášena mezinárodní otevřená projektová architektonická soutěž podle pravidel Mezinárodního svazu architektů (UIA). Už to je svého druhu milník, protože v Česku nikdy předtím žádná taková akce neproběhla. Ostatně v minulosti nebylo ani o co soutěžit, i když by se našly monumenty, které se určitě mohly řešit na podobně nejvyšším mezinárodním fóru, třeba žižkovský vysílač nebo Palác kultury, dnešní Kongresové centrum; totalitní režimy ale něco takového nerady vidí, protože chtějí mít vše pod svou kontrolou a soutěže (anonymní zvláště) jsou nevyzpytatelné. Někdy to dopadne tak, že zvítězí outsider, dosud neznámé jméno. Z nedávné historie jsou velmi dobře známé dva takové případy. V soutěži na operu v Sydney v roce 1955 zvítězil osmatřicetiletý dánský architekt Jurn Utzon, o němž jen málokdo něco věděl.
Opera se potom stala nejen symbolem Sydney, ale celé Austrálie. Obdobné to bylo v soutěži na pařížský Velký oblouk na La Défense, když v roce 1982 Utzona napodobil jeho krajan Johann Otto von Spreckelsen, jenž do té doby postavil ve své vlasti jen pár kostelů.

355


Šest týdnů po oznámení soutěže na pražskou knihovnu se zaregistrovalo sedm set třicet pět soutěžících, přičemž nejvíce - sto šestnáct -přihlášek zaslali čeští architekti, jen o něco méně jich bylo z Německa či Francie. Zájem projevili také architekti ze Spojených států, Kanady, Indonésie, Malajsie, Austrálie či Nového Zélandu. Nakonec se počet redukoval zhruba na jednu polovinu, takže ve dnech 23. až 25. října 2006 porota vybírala ze tří set pětapadesáti zaslaných soutěžních projektů, které splňovaly všechny potřebné náležitosti a byly vystaveny v sálu na Žofíně, kde se jinak konají plesy a umělecké aukce.
Nebylo to vůbec málo, ale připomeňme si, že při soutěži na Velké Egyptské muzeum se v roce 2003 o štěstí ucházelo tisíc pět set padesát sedm projektů (český tým Martina Roubíka a Reginy Loukotové se nakonec dostal až mezi deset nejlepších finalistů; vzhledem k tomu, že šlo o nejhojněji obeslanou architektonickou soutěž všech dob, byl to obrovský úspěch).

ROZHODUJE POROTA


Úspěch soutěže se odvíjí jednak od úrovně a vyspělosti soutěžících, jednak od kvality poroty, jež v případě soutěže mezinárodní musí mít internacionální charakter. Do této se povedlo angažovat Zahu Hadidovou, britskou architektku iráckého původu, která byla v roce 2004 za svou tvorbu vyznamenána Pritzkerovou cenou, jež má na architektonické scéně stejný věhlas jako mezi vědci a spisovateli cena Nobelova. Byla vůbec první takto ohodnocená architektka - mimochodem, když jedete do Alp, tak ten z dálnice viditelný můstek pro skokany na lyžích v Innsbrucku je jejím dílem. Předsedkyní poroty se stala Eva Jiřičná, také britská architektka, ale původu českého, místopředsedou byl architekt Petr F. Bílek. Dále v ní - například -působili ředitel soutěžní komise UIA Wolfgang Tochtermann (Německo), zástupkyně UNESCO Irene Wiese-von Ofenová (Německo), Tony McLaughlin, britský specialista na techniku prostředí, José Grinberg, mexický architekt.
A také dva zástupci investora: Vlastimil Ježek, generální ředitel Národní knihovny, a Bohdana Stoklasová, ředitelka Úseku novodobých fondů a služeb, tedy těch, pro něž byla celá soutěž uspořádána: pro deset miliónů knih z období po roce 1801.
Složení poroty bylo velmi různorodé, až „širokospektrální“, od knihovníků, kteří hledí zejména na utilitární aspekty projektů, přes superstars architektury po specialistku z UNESCO dohlížející na to, aby nebylo vybráno nic, co by mohlo následně ublížit městu vedenému na seznamu památek Světového dědictví UNESCO.

VELKÉ FINÁLE


Do finále ve dnech 27. a 28. února bylo vybráno osm soutěžních týmů (o genezi soutěže i o tom, jak pracovala porota, hovoří na jiném místě tohoto článku Vlastimil Ježek). Své hlasy jim pak dával stejný počet porotců. Už víme, co následovalo. Projekt, jehož autorství bylo po odtajnění identifikováno jako dílo Future Systems, byl jednohlasně určen jako nejlepší.
Tohle je komentář jury: „Porota považuje architekturu tohoto návrhu za jedinečnou, vzrušující, moderní a přitažlivou. Představuje to nejlepší z moderních technologií a budova svou fl exibilitou umožňuje uspokojit potřeby budoucí knihovny. Je opravdu budovou 21. století. (...) Budova zdůrazňuje důležitost výhledů z místa na město svým ,okem‘ směřujícím k historickému jádru Prahy a Pražskému hradu; její kompaktní objem by měl ve svém konečném řešení prezentovat vyhovující budovu vzhledem k prostředí a zapadající do daného místa.“

GURU A EVROPŠTÍ JUNIOŘI


Future Systems je londýnské architektonické studio, které v roce 1979 zakládal Jan Kaplický, v Praze narozený architekt, jemuž bude 18. dubna sedmdesát let. Stal se nejvýraznější osobností tohoto studia a proslul svými futuristickými projekty, jež se začaly zhmotňovat až v posledních dvaceti letech. Na knihovně s ním spolupracoval pětičlenný tým (Volkan Alkanolu, María José Castrillo, Misha Kitlerová, Filippo Previtali a Georg Roetzl) složený z mladých architektů, jimž vesměs ještě nebylo třicet. Je to zvláštní sestava: na jedné straně vizionářský guru, pro nějž by realizace nové Národní knihovny měla znamenat vrchol kariéry, a na straně druhé „junioři“ z Itálie, Španělska, Česka či Německa, kteří mají všechno teprve před sebou. Není bez zajímavosti, že samotný Kaplický podobnou zkušenost zažíval (pravda, jako o něco starší) před více než třemi desetiletími, když spolupracoval s Richardem Rogersem a Renzem Pianem na projektu Centre Georges-Pompidou v Paříži, jímž zvítězili v mezinárodní soutěži, kde v porotě zasedli tři legendární architekti: Oscar Niemeyer, Jean Prouvé a Philip Johnson.
Prý nejkvalitnější jury všech dob! Takzvaný Beuabourg, jak je Centre Georges-Pompidou přezdíváno, byl od samého počátku stejně polemický jako pražská knihovna - a nyní je pokládán za jednu z klíčových pařížských, ale i evropských staveb dvacátého století, denně navštívenou třiceti tisícovkami lidí z celého světa. Z tamní terasy je vidět von Spreckelsenův Velký oblouk ...

PROTEST ČKA, LE CORBUSIER A HUBÁČEK


Od okamžiku, kdy se poprvé objevila vizualizace Kaplického koncepce v novinách, tedy v sobotu 3. března, den po oficiálním oznámení volby poroty, se rozběhla dramatická diskuse. Česká komora architektů zpochybnila průběh soutěže, protože vítězný tým se podle ní provinil proti zadávacím podmínkám, které stanovily uložení knih nad zem, a nikoliv do podzemí, jak učinil Future Systems. Vzhledem k tomu, že v jury byl zkušený ředitel soutěžní komise UIA Tochtermann, zdá se mi nepravděpodobné, že by dopustil mylný výklad pravidel.
Pravidla se mají dodržovat, ale někdy je to s jejich výkladem všelijaké, záleží na úzkoprsosti či velkorysosti těch, co rozhodují. Le Corbusier měl sice v roce 1927 v soutěži na budovu Společnosti národů v Ženevě nejlepší soutěžní návrh, ale porota se lekla a nenechala ho vyhrát, protože místo předepsanou čínskou tuší rýsoval tiskařskou černí. V roce 1963 proběhla soutěž na hotel a televizní vysílač na Ještědu. Než aby se držel zadání a vymyslel dvě samostatné budovy, spojil je Karel Hubáček v jedinou a geniálně prodloužil horu. Díky tomu máme jedinou stavbu druhé poloviny dvacátého století, která získala ve světě uznání, Perretovu cenu (1969). A tak bychom mohli pokračovat.

LITERÁTSKÁ LEKCE Z NEOFOBIE


Podle toho, komu co připomíná, dostává knihovna nejrůznější pojmenování, od pozitivně laděných (Medúza, Žabička, Chobotnice, Oko) přes poněkud sarkastická (Vanilkový puding, Šmoulí hrad) až po nenávistná (Zelený sliz, Vesmírný fl us). Je vidět, že je to nejenom inspirovaná (o tom na jiném místě hovoří Jan Kaplický), ale též inspirativní stavba. Zvlášť brutální výpady ve stylu Rudého práva podnikli dva přední čeští spisovatelé v Lidových novinách. Nejprve dal Ivan Klíma v článku „Knihovna jako nádor - scestné nejen vůči Praze“ průchod nenávisti vůči modernímu umění, když se nejprve vysmál malíři Jacksonu Pollockovi, čímž si připravil půdu na výpad proti Kaplickému a jeho knihovnu označil za stejně odpornou, ne-li odpornější, jako je stalinská architektura (myslel hotel International). Ludvík Vaculík nezůstal pozadu - jen s tím rozdílem, že architekta raději ani nejmenuje, jako by se štítil to jméno vyslovit. Diví se, že ta stavba ničím nepřipomíná, k čemu je určena. Líbí se mu však žižkovská věž: „Její funkce a tvar jsou ve shodě, je proto dobrá a pěkná.“ Načež přispěchává s vlastní infantilní skicou, kde knihovna vypadá jako kniha. V závěru dokonce vypisuje malé referendum: „Kdo s tímto souhlasí?“ Jestliže dva renomovaní intelektuálové takto poklesle reagují na soudobou architektu, je to smutné, ale odráží to dosavadní úroveň všeobecné diskuse o současném vizuálním umění. Jistěže každý má nezadatelné právo vyslovit svůj názor, jen by neměl apriorně zavánět neofobií, nenávistí k novým věcem, jež může být neméně zhoubná jako xenofobie.
Oběma literátům snad neušel dopis inženýra Josefa Mrázka v Lidových novinách (2. dubna), který vysvětluje, co by jim samotným asi těžko došlo: „Sama stavba, více, než bylo dosud obvyklé, přibližuje design díla tomu, čím se řídí příroda. Plášť dřívějších staveb je svým vzhledem i konstrukčně více či méně determinován obsahem budovy. U Kaplického je plášť stavby koncipován ve vztahu k vnějšímu prostředí bez viditelného obsahu budovy.
Může to přispět k tomu, abychom se mezi takovými stavbami cítili dobře podobně jako mezi krásnými živými organismy, jejich interface určený pro kontakty s okolím designovala příroda.“

KONZERVA, NEBO MODERNÍ MĚSTO?


K nové Národní knihovně nelze mít neutrální postoj. Podobná odvážná veřejná budova, navíc na tak významném místě, jakou je Letenská pláň, nebyla v Česku za posledních sto let postavena. Praha je považována ve světě za nádherné historické město a turisté do ní jezdí za její gotikou, barokem, secesí či kubismem, ale špičkové soudobé architektonické kreace (s čestnou výjimkou Tančícího domu Franka Gehryho a Vlada Milunie) ji obloukem míjejí, však ani v bedekrech, jimiž se řídí, se neobjevují. Je to alarmující nepoměr, jenž z metropole činí jakousi ušlechtilou konzervu. Dá se říci, že vůči moderní architektuře v Praze panuje obecná nevraživost, která ji vytěsňuje na periférii myšlenkovou i skutečnou.
Jako by naše pozdní doba neměla právo zapsat se do její tváře, tak jako je samozřejmě mívaly v minulosti generace předchozích architektů. Právě liberálnost stavění, různorodost budov od českých, italských, rakouských, německých či francouzských architektů, kde v těsné blízkosti, nebo dokonce srostlé v sobě mohly spolu existovat různé slohy, udělaly z Prahy světový unikát. Nemyslím si, že současnost trpí méně talentovanými tvůrci než historie, jen nedostávají příležitost, jakou by si zasloužili. Proto by měla být nová budova Národní knihovny určitě postavena, a to na Letné a nikde jinde: přesně na tohle místo byla navržena. Přinesla s sebou spoustu zajímavých skutečností, příjemných i méně příjemných, nicméně to už tak bývá, když se zvedne vlna: kromě energie, jež může nastartovat nový pohyb, odhalí také to, co jsme třeba nechtěli vidět a před čím jsme zavírali oči.
S jistou nadsázkou platí: „Řekni mi, co si myslíš o knihovně, a já ti řeknu, jaký jsi ...“

Co si o Kaplického projektu Národní knihovny myslíte vy?



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama