Dlouhá čára | Reflex.cz
reklama
nahoru

Dlouhá čára

Petr Holec29. března 2007 • 21:32

„Potřebuju šestnáct set dolarů, zatím nemám ani cent,“ směje se Pablo. Čtyřicetiletý Mexičan peníze potřebuje, aby se stejně jako milióny jeho krajanů dostal přes MEXICKO-AMERICKOU HRANICI a dál do vnitrozemí. Stojíme před Casa del Migrante v mexickém Nuevo Laredu, sousedícím přes Rio Grande, říční hranici mezi chudým a bohatým světem, s americkým Laredem. Většina hispánských uprchlíků zde čeká i měsíce, než se jim podaří řeku překročit. Mnozí to zkoušejí několikrát. „Budu tady, dokud se tam nedostanu,“ ujišťuje mě Pablo.

reklama

Casa del Migrante je zánovní jednopatrový dům postavený nedávno katolickou charitou na kraji města, příznačně jen kousek od řeky. Běženci, většinou bez dokumentů a zubožení dlouhou cestou z Hondurasu, Salvadoru či Guatemaly, během níž obvykle přejíždějí celé Mexiko na nákladních vlacích, tady mohou zadarmo přespat i několik dnů; večer dostanou teplé jídlo, brzy ráno se ale dveře odemknou a musí odejít. Jsou volní k pokusu o přechod. Dva městské deníky sem ráno i odpoledne přivážejí balíky novin, jež uprchlíci mohou v ulicích města za provizi prodávat.
Po pár dnech si musí ve městě najít vlastní bydlení i práci, která jim vydělá na cestu do amerického vnitrozemí, organizovanou takzvanými los coyotes, převaděči. Ti vybírají poprvé

cestovné na mexicko-guatemalské hranici, kde si uprchlíci kupují právo cestovat v nákladním vagónu. Kdo nezaplatí a zkusí na vlak naskočit sám, je kojoty z vlaku za jízdy vyhozen; proto se kolem trati neustále belhají zmrzačení lidé. Ženy často platí tělem. Podruhé se za zprostředkování práce a odvoz z americké strany hranice dál do vnitrozemí platí v příhraničních městech, jako Nuevo Laredo, jednom z center ilegálních přechodů vyhlášeném násilím. Některé z těch, co nemají dost peněz, zneužívají kojoti k pašování drog. Dostat se co nejrychleji od hranice je nutné. Americká hraniční policie, Border Patrol, pečlivě kontroluje všechny silnice vedoucí do vnitrozemí a se psy prohlíží auta. Ozbrojení kojoti tak musí volit alternativní cesty, jež zpravidla nemají s cestou mnoho společného. Pokud dojde k nehodě přetížené dodávky v rozpálené pustině, zraněné uprchlíky jednoduše vyklopí a nechají opravdovým kojotům.

VIVAT MEXIKO


„Za chvíli otevřou,“ ukazuje na dveře Casa del Migrante Ricardo, šestatřicetiletý Mexičan v džínových kraťasech a bundě s obrácenou kšiltovkou na hlavě.
Každé odpoledne dům otvírá ve čtyři.
Uprchlíci, kteří se rozhodli využít služeb domu, se sem ale sjíždějí dlouho předtím. Oficiální kapacita je totiž jen sto míst. V půl čtvrté se na sluncem rozpálené ulici povaluje dobrá čtyřicítka různě zubožených lidí a dva psi. Ne všichni mají obě boty stejné. Ricardo žil pět let v Miami, měl ale smůlu. Policie ho chytila a poslala zpátky do Mexika. Hranici přešel už pětkrát, teď se chystá pošesté. V malém mexickém městě nechal manželku a tři děti. Navzdory chudobě, která ho z rodné země vyhání, nedá stejně jako jeho krajané na Mexiko dopustit.
Mexico good. Mexiko hrdá země. Do Ameriky jde jen pracovat. Podivná hrdost na vlast, jejíž pas hodíte do prvního koše.
„Vidíš tamhletu střechu?“ ukazuje směrem k domu v ulici. „Tu jsem dělal.“
Nejen tu. Stejně dobře jako své bílé ponožky s nápisem USA, které mu koukají ze zánovních kožených kotníčkových bot, což je před Casou del Migrante velmi nedostatkový artikl, zná i byznys s bídou, jež donekonečna žene lidi přes smrdutou vodu Ria Grande, horkou poušť, osvětlenou třímetrovou zeď či plot s ostnatým drátem. Hustší vzduch kolem něj vám napoví, že je někde na poloviční cestě mezi Králem Krysou a kojotem. Jestli už jím není podobně jako podsaditý, zcela sjetý Hondurasan v americkém značkovém oblečení, točící nad hlavou plastovou rybičkou na špagátu, jíž se občas snaží někoho trefit do hlavy. Má výsadu sedět na nejlepším místě ulice, neotravován ostatními ubožáky. Lidé k němu přicházejí s dotazy. Chudák s podkolenní protézou mu sám přijde nabídnout, aby si z části ohlodaného žebra utrhl kus sušeného hovězího. Pohozením hlavy pozdraví pravidelně projíždějící pick-up mexické policie, na jehož korbě stojí střelec s dlouhým otočným kvérem. Když zakrátko přijede ve staré chrchlavé americe ne zrovna vstřícně vyhlížející dvojice, Ricardo se zvedne a jde k ní. Za pět vteřin strká do kapsy peníze.
„Dej mi dolar,“ říká mi, když se vrátí.
Mám divný dojem, že si mě s někým plete.
„Za informace,“ směje se.

RADŠI ZNEJ SVOU ZEMI


„Zůstat u nás může téměř každý uprchlík,“ vysvětluje mi druhý den Francisco Pelisari, šéf Casy del Migrante.
Předchozí den zde nocovalo téměř sto čtyřicet lidí, spali i na chodbách. Vzhledem k tomu, že jich sem většina přichází bez dokumentů, provádí se aspoň základní dělení na Mexičany, požívající případně občanská práva, a Nemexičany, požívající právo jednoho hovězího burrita denně. Ti se formou dvojitého interview zapisují do zvláštní karty. První rozhovor probíhá hned u dveří, kde jsou odmítnuti jen vyloženě špatní lháři typu politiků nebo podezřelí. Podrobněji jsou vyzpovídáni uvnitř v kanceláři.
Druhý den ráno v šest se ti, co mají peníze na přechod, vydají k řece, kde celý den leží a pospávají. Nebo předstírají, že rybaří, což je oblíbená kamufl áž pro americké policisty, kteří je z druhého břehu sledují dalekohledy, případně občas pročistí vzduch nízko letící helikoptérou. Mnozí si tady postavili tábor s chýší, kde chovají slepice, opravdu chytají ryby a opravují plavidlo z automobilových duší pro přeplavení řeky. Ti, co peníze nemají, jdou do města pracovat – když mají štěstí.
„Pokládáme jim téměř stejné otázky,“ říká Pelisari. „Jestli je někdo z Mexika, poznáme podle jeho odpovědí na zeměpisné otázky. Jestli někdo úplně lže, zase poznáme, když podruhé odpoví na stejnou otázku úplně jinak.“
Přes devadesát procent lidí, kteří sem přijdou, jsou ekonomičtí uprchlíci. Téměř všichni už mají v USA příbuzného či známého, kteří se sem dostali podobným způsobem. Taky zahodili pas. Zaměstnanci Casy del Migrante jim pomáhají se s těmito lidmi kontaktovat; oznámit, kde jsou; přes Western Union poslat peníze. Hlavním problémem podle Pelisariho nejsou sami uprchlíci, ale drogy a kriminalita, které se na byznys s nimi nabalují.
„Obecně si myslím, že je americká policie mnohem lepší než mexická, která je téměř stoprocentně zkorumpovaná. Američani se k uprchlíkům chovají celkem korektně,“ dodává.
Zeptal jsem se Pelisariho na Ricarda a Hondurasana. „Ricardo je poloviční uliční boss, k nám do baráku nesmí,“ říká. „Hondurasan je hodně nebezpečný blázen a nebezpečný kojot, i když tak moc nevypadá, když je sjetý. Bydlí za rohem a často sem chodí s nožem a pistolí, vyhrožuje lidem.“

VÍTEJTE, A DRŽTE HUBU


Migrace z chudého do bohatého světa je pravděpodobně největší politickou blamáží a pokrytectvím globalizovaného světa. USA sice na Mexiko tlačí, aby s migrací něco dělalo, mexická policie na ni ale kromě občasných alibistických akcí kašle. Z migrace spíš dobře žije. Hispánští uprchlíci se hromadí ve všech mexických příhraničních městech, která za čárou mají své menší americké dvojče, jako Nuevo Laredo (Laredo), Juárez (El Paso), Nogales (Nogales) či Tijuana (San Diego). K velké americké nevoli mexická vláda vydala pro běžence příručku, jak přechod hranice přežít. Mexičané sice politicky tvrdili, že nejde o podporu nelegální migrace, ekonomika však mluví o opaku.
Zhruba jedenáct miliónů Mexičanů, kteří v Americe pracují, domů ročně posílá sedmnáct miliard dolarů – víc, než vydělá oficiální mexická turistika. Bývalý mexický prezident Vicente Fox dokonce nazval uprchlíky hrdiny.
Stejné pokrytectví panuje i na druhé straně hranice. Hospodářství Kalifornie, Arizony či Texasu by se bez ilegálních hispánských imigrantů bez jakýchkoli práv či sociálního a zdravotního pojištění neobešlo. Příslušné americké úřady v podstatě vědí, kam si pro většinu skorootroků jít, na nátlak podnikatelské lobby to ale neudělají. Kdyby milióny levných nádeníků naráz odešly, zkrachovali by výrobci džusů, pěstitelé jahod i provozovatelé hotelů. A co by řekli průměrní Američané, kteří jsou stále víc proti ilegální migraci, až by je hamburger začal stát tolik co nás? Museli by začít hubnout doopravdy.
V roce 2004 prezident George Bush oznámil plán tzv. pracovníků-hostů, podle kterého by se většina pracujících ilegálů v USA zčásti legalizovala, tedy aspoň získala základní práva. Od té doby se ale nic nestalo. Spíš naopak. Zesílil tlak obehnat 3200 kilometrů dlouhou hranici zdí; na nejexponovanějších místech už určitá forma zdí či plotů vyrostla. Ilegální migrace z Latinské Ameriky je nyní oblíbeným terčem hysterie radikálních konzervativních televizních i rozhlasových moderátorů, jestli tak lze nazývat někoho, kdo (ne)moderuje pouze své bigotní názory. V Arizoně, jež má největší počet španělsky mluvících imigrantů, se dokonce ustavila hraniční ozbrojená domobrana. Důvodem není pouze strach o hegemonii původní, bílé anglosaské kultury, ale především nárůst brutální kriminality, jež se natáhla i na americkou stranu. Jenže pracující ilegálové, kteří si ze všeho nejmíň přejí na sebe upozornit, nebývají jejími pachateli, nýbrž oběťmi. Na ně se zaměřují tetovaní členové tzv. Maras, středoamerických gangů.

JAKO KOČKA S MYŠÍ


„Utíkají všude,“ ukazuje na špinavou vodu Ria Grande policista García, sedící s dalekohledem v bílo-zelené dodávce v americkém Laredu. Jeho kolega za volantem má v klíně dlouhou pušku s nočním viděním. Břeh řeky je posetý kousky oděvů, bot a všeho, co tady do USA prchající lidé zahazují. „Vidíš tamhletoho s tím prutem? Za chvíli ho zahodí a zkusí projít. Včera jsme jich tady chytli několik.“
García je jen půlka policistova jména. Jeho druhou půlku nemohu říct, protože nemám povolení z Washingtonu, D. C. Je však jedním z víc než 14 000 policistů Border Patrol, Hraniční stráže. Je to hra kočky s myší. Denně García i jeho kolegové chytnou po celé čáře stovky ilegálů, z nichž stovky ještě večer vrátí zpět do Mexika. S některými se už dobře znají, takže není důvod nic předstírat. I policisté s nimi musí vést obdobný rozhovor jako v Case del Migrante na druhé straně řeky, ne však kvůli občanským právům. Mexičanům jen vezmou otisky prstů a večer jsou doma, pokud podepíší příslušný papír a nežádají o azyl, který nedostanou. Nemexičany však nemohou poslat do Mexika; je čeká zdlouhavý a nákladný proces deportace do třetí země. Je to frustrující džob. S Garcíou a jeho kolegou stojím pod mostem spojujícím přes řeku Laredo a Nuevo Laredo. Denně po něm projdou i projedou tisíce Mexičanů, většina s turistickými vízy. S nimi mohou během 72 hodin v USA navštívit své známé, nesmějí však dál než 25 mil od hranice. Někteří jdou ráno navštívit své příbuzné, což bývá zaměstnavatel, s metrem v kapse džín. Večer se pak vrátí k jiŽ? ným příbuzným, manželce a dětem. Spousta se nevrátí vůbec. Vlastně často ani necítí, že by se nevraceli. Je to jen něco přes sto padesát let, co Texas, Nové Mexiko i Arizona patřily Mexiku. Mnozí se prostě s narůstající migrací v těchto státech cítí doma na obou stranách hranice.
Dole pod mostem chytá García s kolegy falešné rybáře. Vlastně ani on není úplný Američan, aspoň původem. Spousta pěšáků Border Patrol má hispánský původ a anglicky často mluví jako zaměstnanci řetězového bufetu Taco Cabana. V podstatě ve své bývalé zemi Mexičané chytají Mexičany. To si nechávám pro sebe. „Samozřejmě že víme, kam si pro ně jít,“ vysvětluje. „Jenže to nespadá do naší kompetence. My můžeme informaci jen předat dál policii.“
Přesto policisté dělají svou práci typicky americky svědomitě. I ti s hispánským původem věří, že je Amerika suverénně nejlepší demokratickou zemí na světě, která jim dala šanci a oni ji využili. Teď jí za to slouží.
„Musíme chránit svou zemi, zvlášť před teroristy. Amerika je skvělá země,“ říká mi Phil.
Vysoký Phil nás přijel k řece zkontrolovat poté, co fotograf Jan Šibík vyfotil most.
O mosty se Američané po 11. září obzvlášť bojí. Trvalo mu to sem asi dvě minuty. Po běžné inspekci dokumentů mě odvezl do malého katolického kostelíka svatého Petra. Zdejší farář, stejně jako jeho protějšek v kostele Santo Nino v Nuevo Laredu, pomáhá imigrantům. Kostel i fara ale byly zavřené, bylo dlouho po bohoslužbě. „Nic proti imigrantům nemáme,“ řekl mi Phil před kostelem, než odjel. „Jdou jen do lepší země. A my pouze chráníme její hranice.“


Co si o fenoménu migrace Latinoameričanů do Spojených států a o postavení těchto lidí myslíte vy?





DĚRAVĚJŠÍ NEŽ EMENTÁL


Žijeme sice v globalizovaném světě, kde padla železná opona a mizí obchodní hranice, státní hranice jako by ale mnohde nabývaly nové, mohutnější rozměry. Dávno pryč je devatenácté století, skutečná éra světa bez hranic. Zeď stojí či roste například mezi Izraelem a palestinskými územími nebo u marocké hranice na Západní Sahaře. Oplocení nazývané Tortilová opona roste v posledních letech i na mexicko-americké hranici. O její účinnosti ale púochybují i ti nejpovolanější, mnozí členové Border Patrol , Hraniční stráže. Pomineme-li její polovinu, kde hranici tvoří Rio Grande, stojí vysoký plot se silnými refl ektory, kamerami, senzory a pásem jemného písku pro kontrolu stop například na okraji El Pasa, kam sahá chudinská čtvrť Juárezu. I zde je však patrná marnost všech hranic, každá fyzická hranice totiž někde končí. V El Pasu naráz pod vysokými kopci, kde je obtížné a nákladné ji postavit. Zatímco američtí policisté hlídkují u zdi, hrají mexičtí kluci na jejím konci fotbal. Než z vás začnou tahat dolary, můžete se s nimi volně bavit. Navíc pod ní vede kanál pro odtok vody, kudy Mexičané utíkají. Američané sem dokonce pořádají exkurze pro občany ze vzdálenějších částí země, aby měli představu, o čem se v televizi mluví.Přes pletivo si digitálními kamerami natáčejí žebrající mexické děti jako tygry v zoo. Vysoká plechová zeď s ostnatým drátem rozděluje i arizonské Nogales, kde se točil slavný film Hranice s Jackem Nicholsonem v roli policisty, jenž se pořád nemůže rozhodnout, jak moc se nechat zkorumpovat. Když tady zrovna neutíkají, házejí Mexičané přes plot po policistech aspoň kameny. Jen během čtvrthodiny našeho pobytu pochytali na americké straně za ostrého odpoledního slunce tři různé party uprchlíků. Ročně jich jen v tomto třísetkilometrovém úseku zadrží kolem půl miliónu. Na celé hranici přes milión. Nejtěžší a taky nejnebezpečnější je paradoxně přejít hranici tam, kde žádná v podstatě není, v arizonské či kalifornské poušti. Zeď tady supluje drsné klima a desítky kilometrů absolutní pustiny, kde je přes den čtyřicet stupňů a v noci nula. Právě zde umírá při přechodu na dehydrataci nebo totální vyčerpání nejvíc lidí, až dvě stě ročně. A když už přejdou, je obtížné se v rozpálené červené zemi s minimálním porostem nenápadně ztratit, jako je to možné ve městě. Zvlášť když policisté celou plochu monitorují z vrtulníků s nočním viděním.


ČÍSLA NEČÍSLA


Jakákoli statistika je v případě ilegální migrace zavádějící, jde spíš o odhady dělané různou metodikou. Obecně se v USA uvádí až 12 miliónů mexických migrantů, to ovšem zastánci tvrdých represí a zdi nafukují ještě mnohem výš. V září 2004 časopis Time oznámil, že se do USA ročně nelegálně dostanou až tři milióny lidí. K číslu došel tak, že na každého zadrženého připočítal až tři úspěšné uprchlíky. Jenže mnozí, jako třeba Ricardo z Nuevo Lareda, se pokoušejí hranici překročit několikrát, takže čísla uměle přifukují. Podle jiné statistiky tvoří až 40 procent ilegálů (70 procent Mexičanů) ti, kteří se do USA dostali legálně na časově omezená víza a jednoduše zůstali, takže pas radši zahodili. Některým se podařilo různými způsoby i legalizovat, např. fingovaným či nefingovaným sňatkem s americkým občanem, případně amnestií. S rostoucím počtem ilegálních imigrantů však roste i nevole Američanů, samotných migrantes, k nim. Například v Kalifornii a Arizoně občané odhlasovali zákony upírající ilegálům zdravotní i sociální pojištění, stejně tak právo na veřejné vzdělání. V Arizoně dokonce státním úředníkům hrozí pokuta až vězení, pokud neověří legální status každého žadatele o jakýkoli státní příspěvek. Nenávist proti nim denně dobře živí např. televizního moderátora Glenna Becka. Ambivalentní ovšem bývají i různé průzkumy veřejného mínění. Podle výzkumu Gallupova ústavu z roku 2005 si přeje 52 procent Američanů méně imigrace. Na druhou stranu podle průzkumu deníku Washington Post ze stejného roku se 61 procent respondentů vyslovilo pro to, aby ilegálové mohli v USA pracovat a získat omezený legální status, později vedoucí k částečné asimilaci. Ostatně jak prohlásil Samuel Huntington, autor Střetu civilizací: „Existuje pouze americký sen stvořený anglo-protestantskou civilizací. Mexičtí Američané ho budou moct snít jen v angličtině.“



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama