nahoru

Náš mocnář

JIŘÍ RAK23. listopadu 2006 • 18:25

Na konci listopadu roku 1916 přinesla většina významnějších novin celého světa zprávu, že 21. dne tohoto měsíce v Schšnbrunnu zemřel rakousko-uherský panovník, císař FRANTIŠEK JOSEF I., který vládl podunajské říši od roku 1848. Uprostřed válečného běsnění, v němž denně umíraly stovky a tisíce lidí, vzbudila celosvětový zájem smrt jednoho jediného muže. Většina pozorovatelů si byla vědoma, že z politické scény neodchází jen vládce jedné z válčících stran, ale vnímali jeho skon jako symbol konce celé epochy.

František Josef I. totiž skutečně ve své osobě ztělesňoval poslední éru středoevropské habsburské monarchie.
Narodil se 18. srpna 1830 ve Vídni jako syn bavorské princezny arcivévodkyně Žofie a arcivévody Františka Karla. Princ byl od kolébky vychováván k tomu, aby jednou usedl na trůn, a v přesvědčení o výjimečném poslání habsburské dynastie, hrající v evropské politice významnou úlohu již od konce 13. století. Jeho předkové byli císaři Svaté říše římské (od 15. století označované také jako Svatá říše římská národa německého). V době reformace byli Habsburkové světskou oporou katolické církve a v moderních časech představovali hlavní pilíř tradičních

pořádků vzdorující náporům revolučních principů, jež od roku 1789 vyzařovala Francie. Ve vírech napoleonských válek sice skončila tisíciletá existence Svaté říše, její poslední císař František II. ale vyhlásil své dědičné země za císařství rakouské a pod jménem František I. jim vládl až do třicátých let 19. století.
Panování „dobrého císaře Františka“ a jeho kancléře Metternicha se v evropské historické paměti netěší příliš dobré pověsti. Liberální a nacionalističtí historikové v něm vidí jen éru reakce potlačující občanské i národní svobody -zapomínají přitom ale, že proklínaný systém Svaté aliance přinesl větší části Evropy přes čtyřicet let míru a to v dosavadních dějinách starého kontinentu bylo spíše výjimkou než obvyklým jevem. Právě pod jeho žezlem a za vlády jeho syna Ferdinanda Dobrotivého se ve střední Evropě vytvářela specifická kultura rakouského biedermeieru, jejíž stopy jsou v tomto regionu citelné ještě dnes, i po ničivých nájezdech moderny a postmoderny.
Na dědictví svého dědečka Františka František Josef vědomě navázal, když se jako osmnáctiletý mladík 2. prosince 1848 ujímal vlády. Na trůn jej tehdy vynesla ctižádost jeho matky a odhodlání politických a vojenských špiček monarchie skoncovat s revolucí. Císař Ferdinand byl v jejich očích zkompromitovaný ústupky, k nimž byl donucen (vyhlášení ústavnosti, svolání říšské rady, zrušení poddanství apod.), a mladý monarcha měl obrátit politický kurs říše zpět k absolutismu. Nikdo z těch, kdo tehdy byli v trůnním sále arcibiskupského paláce v Olomouci přítomni Ferdinandově abdikaci, nemohl tušit, že mladíček, který musel být zvláštním dokumentem prohlášen za plnoletého, bude jednou svými poddanými označován za „stařičkého mocnáře“ a Evropou považován za vzorného konstitučního panovníka. K tomu ale ještě vedla dlouhá cesta.

DOBRODINÍ POKROKU


František Josef se svého úkolu zpočátku ujal s plnou vehemencí. V březnu 1849 nechal uzavřít rakouský ústavodárný sněm a na sklonku roku 1851 skoncoval s posledními zbytky ústavnosti. Potom ale následovaly neúspěchy v zahraniční politice a po prohrané válce v Itálii byl císař nucen Říjnovým diplomem odvolat absolutní vládu a přislíbit návrat k ústavě.
Další trpký neúspěch očekával Františka Josefa roku 1866. Porážka ve válce s Pruskem vzala Rakousku vliv na německé záležitosti a odbojná maďarská politika jej v následujícím roce přinutila k rozdělení říše na dvě poloviny. Dualismem vzniklo (k nelibosti neněmeckých a nemaďarských národností) Rakousko-Uhersko, jemuž pak František Josef I. vládl po většinu svého života.
Svět i monarchie procházely ve druhé polovině devatenáctého století boufilivým vývojem. Kontinent protkala síť železnic, telegraf přinášel zprávy z dosud neznámých krajů, které si lidé již druhý den mohli přečíst v novinách. Tradiční řemesla byla vytlačována tovární velkovýrobou a stará města se měnila v moderní průmyslová centra, v nichž se již hlásila ke slovu sociální otázka. Elektrické osvětlení rušilo rozdíl mezi dnem a nocí a na přelomu století se na silnicích objevily automobily poháněné výbušným motorem. Nové a rychle se střídající směry nastupovaly i v umění. Zároveň s nastupujícím technickým pokrokem odcházel i tradiční způsob života. Mladí začínali holdovat sportu, tančili způsobem, který starším generacím připadal jako nemravný, a místo starých ověřených hodnot obdivovali vše nové.
Novému světu již stárnoucí císař přestával rozumět, ale změnám nebránil. Sám se sice označoval za „posledního evropského monarchu staré školy“, svým poddaným ale dopřával „dobrodiní“ pokroku podle jejich přání. Na základě doporučení odborníků nakupoval pro dvorní sbírky díla moderních malířů, jimž vůbec nerozuměl a například představitele moderní rakouské hudby Gustava Mahlera bez odporu jmenoval šéfem dvorní opery. Se stejnou benevolencí přihlížel i postupující demokratizaci politického života a neprotestoval ani, když roku 1906 bylo uzákoněno všeobecné a rovné hlasovací právo.
Absolutní moc mu nakonec zůstala pouze ve vlastní rodině. Podle domácího řádu byl hlavou dynastie a početné arcivévody pevně ovládal díky tomu, že jako správce habsburského majetku jim určoval výši apanáží. Konzervativní návyky omezoval pouze na svůj privátní život. Vytrvale odmítal zavedení elektrického osvětlení, telefonu i splachovacího klozetu a koupelny s tekoucí teplou vodou. Jeho soukromý život byl přitom vrchovatě naplněn neštěstím: milovaná manželka - krásná Sisi - se mu odcizila a nakonec zahynula krutou a nesmyslnou smrtí z rukou italského anarchisty, jediný syn, korunní princ Rudolf, spáchal za bizarních okolností sebevraždu společně se svou milenkou a bratr Maxmilián, jenž přijal fantastickou nabídku Napoleona III. a stal se císařem mexickým, skončil před hlavněmi popravčí čety. Nakonec ještě přišel sarajevský atentát na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este.
Před nesrozumitelným světem a ranami osudu se František Josef uzavíral do neproniknutelné hradby dvorního ceremoniálu a utíkal se ke své práci a svědomitému plnění povinností. Vstával denně v ranních hodinách a den trávil většinou u psacího stolu studiem a vyřizováním úředních spisů. Odpočinek nalézal ve společnosti herečky Dvorního divadla Kateřiny Schrattové, která mu dopřávala poznat a zažít pohodlí měšťanské domácnosti veselé Vídně konce devatenáctého století. Dalším prostředím (kromě pracovny), v němž se starý císař cítil nejlépe, byla armáda. Není ostatně náhodou, že takřka výhradně oblékal uniformu (kupodivu ale v jeho šatníku chyběl stejnokroj rakouského válečného námořnictva). Vojsko dlouho zůstávalo skutečně „císařské a královské“, nezasažené politickými či národnostními spory. Vojáci přísahali osobně císaři a svému „nejvyššímu vojenskému pánu“ zachovávali neochvějnou věrnost. Branná moc tak tvořila svět sám pro sebe, kde platila pevná psaná i nepsaná pravidla od oblečení až po chování ve službě i mimo službu, a to bez ohledu na společenské změny civilního života.
Nakonec ale musel František Josef přihlížet tomu, jak modernizace proniká i do jeho milovaného vojska. Barevné uniformy nahrazovala polní šeď, velitelé již neútočili v čele svých pluků, ale řídili boj telefonem. Místo koní postupně zaujímaly automobily či velocipédy a plukovní hudby, skutečná chlouba císařského a královského vojska, již nedoprovázely své jednotky na bojiště. „Žádné manévrování,“ povzdychl si prý starý pán, který svůj křest ohněm zažil v armádě maršála Radeckého, při jednom z posledních velkých vojenských cvičení před začátkem světové války.

MARNÉ ČEKÁNÍ


Obyvatelům střední Evropy tak uprostřed měnícího se světa zůstávala jedna jistota, a tou byl jejich císař. Generace se střídaly a ve Vídni sídlil stále týž monarcha. Jeho od osmdesátých let takřka stále stejná tvář na ně hleděla ve školních třídách, úřadech, z mincí i poštovních známek. Ulice a náměstí dotvářely císařovy pomníky a portréty Jeho Veličenstva zdobily i hostince a jiné veřejné místnosti. Oslavy císařových narozenin i výročí nastoupení na trůn se tak postupně stávaly součástí kalendáře stejně jako církevní svátky. Děti se ve školách učily o moudrém císaři, který neúnavně dbá o blaho svých poddaných, jejich učitelé je zásobovali „historkami ze života našeho mocnáře“ a premianti o výročních oslavách recitovali básničky oslavující panovníka. Se jménem Františka Josefa se ovšem setkávali také v názvech ulic, náměstí, nádraží, nemocnic, muzeí a množství dalších, mnohdy i obskurně působících institucí. Není divu, že mnozí zatoužili mít císařův obraz i ve svém soukromí, a tvář „stařičkého mocnáře“ tak nacházíme na nejrůznějších předmětech denní potřeby, jako jsou hrníčky, skleničky, kalamáře, ale i třeba nůžky nebo mlýnky na strouhanku. K tomu je ještě třeba připočíst oblíbenou úpravu vousů podle vznešeného vzoru (tzv. kaiserbart), módu rozšířenou zvláště mezi státními zaměstnanci. A řekněme rovnou, že v obecném pěstování císařovu kultu netvořili výjimku ani jeho věrní Češi, jejichž loajalita byla vystavena několika těžkým zkouškám. Na rozdíl od Němců či Maďarů totiž česká politika dlouho spatřovala jedinou alternativu národního bytí v rámci monarchie a myšlenka na státní samostatnost byla považována za blouznivý výplod chorého mozku. Tak již v roce 1848 formuloval František Palacký svůj slavný výrok, že kdyby říše rakouská neexistovala již odedávna, bylo by v zájmu Evropy, ba humanity samé, přičiniti se, aby vznikla co nejdříve. Naděje v nové obrozené Rakousko spravedlivé ke všem svým národům pak Čechy neopouštěla ani po násilném ukončení prvního pokusu o demokratizaci mocnářství v letech 1848-1849. Za války s Pruskem nabízeli sokolové i studenti vytvoření dobrovolnických sborů a národ prožíval skutečné válečné nadšení.
Místo očekávaného vděku v podobě splnění požadavků české státoprávní autonomie ale přišla studená sprcha v podobě rakousko-uherského vyrovnání. Zemí se přelila vlna protestních shromáždění, která vláda řešila několikerým vyhlášením výjimečného stavu. Naděje na zlepšení napjatého stavu přišla v letech 1870-1871, když byly sjednány tzv. fundamentální články, upravující poměr Českého království k centrálním úřadům ve Vídni. Panovník tehdy dvěma reskripty uznal platnost českého státního práva a slíbil i jeho slavnostní potvrzení českou korunovací. Okamžitě se rozběhly horečné přípravy - byl upravován Pražský hrad a chystaly se příslušné slavnosti. Jen málokdo si např. uvědomuje, že Smetanova Libuše, dnes považovaná za dílo čistě národní, byla původně zamýšlena jako opera korunovační.
Proti fundamentálním článkům ale vyvstal masový odpor mezi německy mluvícími Čechy a Rakušany i v zahraničí, který císaře přinutil ke změně vlády a české vyrovnání bylo odsunuto ad acta. Koruna svatého Václava na mocnářově hlavě nikdy nespočinula ... Nedodržení slibu korunovace způsobilo nejtěžší krizi ve vztahu Čechů k jejich císaři a tato rána se vlastně nikdy nezacelila. Zářijový reskript z roku 1871 s památnou větou: „... uznáváme rádi práva tohoto království a jsme hotovi toto uznání přísahou naší korunovační obnoviti,“ jenž byl vydán v nádherné úpravě a zdobil stěny českých veřejných institucí, koloval nyní po Čechách vytištěn na toaletním papíru jako symbol malé váhy císařského slova. Až do začátku války pak Češi Františku Josefovi jeho slib nejrůznějšími způsoby připomínali. Při návštěvách v zemi jej tisk tituloval jako krále a na každém kroku narážel na symboly českých korunovačních klenotů. Je ovšem zajímavé, že česká veřejnost v tomto případě vlastně od svého konstitučního panovníka vyžadovala, aby se choval v podstatě absolutisticky. Odvoláním korunovace se přece císař jen podřídil vůli parlamentní většiny; zdá se, že absolutismus uspokojující nacionální požadavky by demokratickým Čechům příliš nevadil ...

STAREJ PROCHÁZKA


Plynoucí čas ale dal zapomenout i na zklamané naděje. Monarchie prožívala dlouhá léta míru (nepočítáme-li tažení do Bosny a Hercegoviny v roce 1878) a po hospodářské krizi sedmdesátých let se dostavila éra ekonomické stability. Prudký rozvoj tehdy prožívaly i české země, které patřily k nejrozvinutějším krajům mocnářství. Symbolem jasných úspěchů, kterých český průmysl ve druhé polovině devatenáctého století dosáhl, se stala Jubilejní výstava pořádaná pod protektorátem Jeho Veličenstva roku 1891.
S uspokojením mohli Češi pohlížet i na výsledky svého národního snažení. Stačí připomenout vybudování Národního divadla, na něž císař přispěl významným peněžitým darem, rozdělení pražské univerzity na českou a německou, založení České akademie císaře Františka Josefa I. pro vědy, slovesnost a umění a celou řadu dalších institucí. Tehdy také vznikla díla, která dodnes počítáme ke klenotům národní kultury a jejich tvůrcům se nezřídka od panovníka dostávalo poct a vyznamenání, případně povýšení do šlechtického stavu. Autoři nesčetných propagandistických brožurek, rekrutující se především z řad českého učitelstva, vydávali rádi všechny tyto úspěchy za osobní zásluhu stařičkého mocnáře pečujícího o blaho svých věrných Čechů. Takové přehnané názory česká veřejnost samozřejmě nesdílela, na druhé straně ale celkem přesně vnímala skutečnost, že jich bylo dosaženo v neposlední řadě díky ústavním poměrům císařovy vlády. Většina české společnosti také rozlišovala mezi mnohdy kritickým vztahem k rakouskému státu a takřka osobním poměrem vůči jeho panovníkovi, v němž zaujímal důležité místo i čistě lidský soucit s těžkým osudem, který mocnáře stíhal.
To se projevovalo především při císařových návštěvách v zemi. Špalíry na ulicích slavnostně vyzdobených měst, jimiž František Josef projížděl, byly spontánní a obecenstvo se sympatiemi sledovalo starého pána, který s každým vlídně pohovořil, obdarovával školní dítka recitující oslavné básničky a ochotně se (bez ohledu na únavu) ukazoval jásajícím davům. Svou roli pochopitelně hrála i skutečnost, že při každé císařově návštěvě se na místo jeho pobytu snesl déšť finančních darů, vyznamenání a čestných titulů. Intimní vztah k Františku Josefovi svým způsobem vyjadřuje i jeho česká přezdívka „starej Procházka“. Nechme teď stranou fakt, že její vznik nesouvisí s otevíráním dnešního mostu Legií, jak se traduje (obrázek v tisku nesl podtitulek „Promenáda na novém mostě“) a povšimněme si spíše toho, že se rozhodně nejedná o nenávistnou, nebo dokonce sprostou nadávku, ale lze ji vnímat spíše jako výraz přijetí monarchy do důvěrně známého domácího světa.
Sympatie vzbuzoval i císařův postoj k národnostním sporům, jež zmítaly monarchií, aby nakonec podstatnou měrou přispěly k jejímu pádu. František Josef I. samozřejmě modernímu nacionalismu nerozuměl a národnost nevnímal jako kategorii politickou, ale kulturní. Byl ochoten dopřát každému národu říše rozvoj jeho jazyka i literatury, ale naprosto nechápal, proč by tyto záležitosti měly komplikovat politický život říše. Rozhodně jej tedy nelze považovat za stoupence germanizace, jak se někdy traduje. Němčinu vnímal jen jako společný komunikační prostředek pro byrokracii a velící jazyk v armádě a pojítko mezi jejími národy. Uprostřed nacionálního běsnění se snažil zachovávat přísnou neutralitu: na slavnostní přivítání odpovídal jazykem, jímž bylo předneseno (česky hovořil velmi dobře) a při pobytech v národnostně smíšených oblastech přesně dělil svůj čas mezi obě etnika. Prohlídku budovy české univerzity tedy musel kompenzovat návštěvou některé z fakult univerzity německé, po několika dnech v Praze odjel do Ústí nad Labem nebo Liberce. Pro politiky obou národností to bylo příležitostí k zdůraznění vlastního významu pro říši a přednesení svých nacionálních požadavků. Na to František Josef reagoval neustálým zdůrazňováním potřeby národnostního smíru, který jediný Rakousku může zajistit šťastnou budoucnost. Na jeho slova ale již ani jeden z rozvášněných protivníků nereagoval. Pro české noviny končila císařova návštěva v Čechách jeho odjezdem z Prahy, německý tisk připravující se na panovníkův příjezd do Sudet nereferoval ani slovem o jeho pobytu v českých oblastech.
Idylu narušovanou jen nacionálními bouřemi ale na počátku léta 1914 ukončily výstřely v Sarajevu a monarchie po dlouhých letech míru opět vstupovala do války. Její začátek byl doprovázen ukončením činnosti zastupitelských sborů, zavedením ostré cenzury a rakouští Němci se netajili tím, že po rychlém a vítězném boji bude Rakousko vypadat jinak. Těsné spojenectví s Německou říší mělo podle jejich představ vést k proměně habsburské říše v německý národní stát. Pro české obyvatelstvo byl překvapením již samotný začátek války, a zvláště prosté vrstvy nechápaly, jak se k něčemu takovému mohl císař po mnoho let oslavovaný jako „vladař míru“ odhodlat. K tomu z Německa zaznívaly hlasy hodnotící válku jako boj Germánů se Slovany, horlivé úřady tušily za projevy českého vlastenectví klíčící velezradu a dosud věrní Češi tak byli postupně tlačeni na pozice Rakousku nepřátelské. Přesto bychom ale neměli zapomínat na to, že většina Čechů se války až do konce účastnila v císařských uniformách a že české jednotky své vojenské přísaze dostály se ctí.
Rozpoutání politických a nacionálních represí již ale starý císař nemohl zabránit a moci se zmocnila vojenská klika. Politické delikty byly vyňaty z pravomoci civilní justice a rozhodovaly o nich vojenské soudy, jež skutečně vynesly i několik rozsudků smrti. I když údajný rakouský teror nelze srovnávat s tím, co český národ očekávalo ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století, po dlouhé době klidu znamenaly pro současníky šok. Staré Rakousko prostě skončilo a fyzická smrt Františka Josefa I. byla všeobecně vnímána jako symbol jeho konce.

PEKAŘOVA PRAVDA

Smutnou kapitolou z dějin české politické kultury pak jsou nadávky na monarchii a císaře, které se vyrojily po 28. říjnu 1918. Učitelé donedávna oslavující „stařičkého mocnáře“ nyní se stejnou vehemencí a za použití takřka stejného slovníku velebili „tatíčka Masaryka“ a pro Františka Josefa nacházeli jen urážky. V řadě pamfletů vystupoval jako „krvežíznivý netvor“, dementní a slabomyslný stařec a uctívaná monarchie se změnila v „černožlutou hydru“ a „žalář národů“. Zapomnělo se na vojáky bojující v císařské armádě a česká účast ve světové válce se tak smrskla jen na legionáře. Upřímné prorakouské a prodynastické projevy českých obrozenců devatenáctého století byly nyní vydávány jen za taktiku zakrývající jejich skutečné smýšlení. Takřka nikdo si přitom neuvědomoval dvě celkem zajímavé skutečnosti. Za prvé: fikce o věčném českém protirakouském postoji celkem přesně odpovídala německé nacionalistické publicistice, která právě tím argumentovala pro omezování českých národních požadavků, českým novinářům tak stačilo přeložit články jejich německých kolegů a vyměnit hodnotící znaménka. A za druhé: oficiálně pěstovaný kult prezidenta Masaryka byl věrnou kopií kultu Františka Josefa.
Devadesát let uplynulých od mocnářovy smrti změnilo mnohé. Po kolektivním zážitku nacistické okupace a bolševického teroru neobstojí negativní obraz Rakouska jako nositele protičeských represí. Nastává čas uvědomit si, že právě za vlády Františka Josefa I. byly kladeny základy moderní české společnosti a že jeho dlouholetá vláda jí vtiskla svou pečeť, patrnou do dnešních dnů. Je nejvyšší čas vrátit rakouskou monarchii do českých dějin, a to bez démonizace i bez idealizace. Své důstojné místo tam jistě najde i osobnost předposledního rakouského císaře. V historii Velké Británie se o stejném časovém úseku hovoří jako o viktoriánské době. Stejným právem může střední Evropa pojmenovat druhou polovinu devatenáctého století dobou Františka Josefa I. Navrhoval to ostatně již velký český historik Josef Pekař.

Kdo je pro vás větším státníkem? František Josef I., nebo T. G. Masaryk?

JIŘÍ RAK


Kurzy měn
25,620
21,790
28,780
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře