Sedmého října 2001 dopadly první americké pumy na Afghánistán a začala nová fáze války v zemi, kde se bojuje již bezmála třicet let. Nyní, po pěti letech, si můžeme klást otázky: Jaké nové prvky tato válka přinesla? Je tažení západního světa úspěšné? A kdy se uzavře konečným vítězstvím?
Afghánistán nebyl pro Američany neznámým terénem. Příslušníci speciálních jednotek se zde pohybovali už za sovětské války na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Organizovali dodávky zbraní pro mudžáhidy, přičemž docházelo nejednou k paradoxním situacím. Na začátku protisovětského odporu, který měl spíše podobu partyzánského boje, se Američané museli rozhodovat, jaké zbraně poskytnout ovstalcům neovládajícím moderní techniku. Volba padla na staré springfieldky, pušky ještě z dob první světové války, které sice byly beznadějně zastaralé, nicméně byly přesné a měly dostřel 1500 metrů. V rukou Afghánců, střílejících od malička ze všeho, co mělo hlaveň, se staly smrticí zbraní.
MUŽI KDESI HLUBOKO DOLE
Nyní byla ovšem situace zcela rozdílná. První americké ozbrojené síly, které pronikly do Afghánistánu už během příprav rozsáhlých vojenských operací, tvořili vojáci bez uniforem z tajné jednotky Special Activities Division, spadající pod CIA. Její první týmy, sestávající z půltuctu mužů, se v hornatém terénu objevily už koncem září 2001, kdy se připojily k jednotkám Severní aliance. Jejich úkolem bylo připravit nálety, k nimž mělo dojít za čtrnáct dní. CIA sem rovněž vyslala operativce, specialisty pro tuto oblast, aby zajistili spojení s místními náčelníky a kufry plnými dolarů je co nejrychleji přesvědčili, aby opustili Tálibán a přidali se k americkému táboru.
Teprve potom přiletěly stratofortressy. Na cíle je naváděli již zmínění muži ze speciálních komand CIA, vybaveni byli speciálním laserovým přístrojem k průzkumu cíle, telemetrickým dalekohledem ke stanovení souřadnic cíle, přijímačem GPS k určení polohy a vysílačkou pro spojení s bombardéry a k případné komunikaci mezi sebou. Jejich činnost přinášela výsledky, zajišťovala efektivní nasazení těžkých bombardérů, zvláště při útoku sil Severní aliance na Mazáre Šaríf.
Docházelo však také k chybám a omylům, jako například 5. prosince 2001 severně od Kandaháru. Tehdy udal důstojník, který naváděl bombardér B-52 mající svrhnout mnohatunovou pumu na pozici Tálibánu, vzdálenou několik stovek metrů od jeho stanoviště, omylem vlastní polohu. Bilance: tři mrtví a 20 raněných Američanů. K chybě zřejmě došlo při výměně článků přijímače GPS uprostřed operace. „Byla to děsná pecka,“ vypověděl pozdější premiér Hamíd Karzáí, očitý svědek této scény. Slyšel, jak kolem něj sviští ocelové střepiny a přes něj se přelévá vlna horkého vzduchu.
DRONY - KDESI VYSOKO NAHOŘE
Dron je poměrně nové slovo, jehož se používá pro označení malých bezpilotních letounů vysílaných nad nepřátelské území.
Dron existuje v různých formách už celá desetiletí, ale koncem 20. století se objevilo množství těchto strojů, jichž předtím hodně využívali Izraelci. Od konce roku 2000 vysílala CIA drony typu I-GNAT z Uzbekistánu a 28. září 2001 byl jeden z nich nad Afghánistánem zničen. Nejcennější vybavení tohoto stroje spočívá v radaru typu Lynx, který je schopen rozlišit detaily od čtyř centimetrů. To mu umožňuje vypátrat nejen koleje vyjeté nákladním autem i lehčím vozidlem, ale též stopy kroků na sněhu či v písku.
Když došlo k atentátům na „Dvojčata“, používala už CIA experimentálně nejmodernější aparát tohoto druhu, RQ-1 Predator. Tento stroj je vybaven videokamerami přenášejícími záběry přímo přes telekomunikační satelit na kontrolní stanici. Ta od něj může být vzdálena jen několik desítek kilometrů, ale může také ležet na velitelství v Tampě na Floridě. Při operacích na podzim 2001 byly záběry útoku vedeného predatorem v jakémsi údolí afghánských hor přenášeny přímo do Bílého domu. Predator je schopen uletět 800 km, zůstat 14 hodin ve výšce 4500 metrů nad zónou a pak se vrátit zpátky na základnu. Kromě zpravodajského vybavení může být vyzbrojen protitankovými střelami AGM-114 Hellfire, což rázem povýšilo tento stroj na obávaný ničivý prostředek.
Nasazení predatorů přineslo však nečekané problémy: kdo bude vlastně rozhodovat o využití informací, které získají? Hned prvního večera afghánské kampaně vypátral jeden z predatorů CIA létající po setmění nad Kábulem konvoj vozidel prchajících z města. Pozorovatelé sledující tyto záběry přímo z Floridy si byli jisti, že jde o přesun vůdce Tálibánu mully Muhammada Umara. Avšak podle dohody mezi Pentagonem a CIA nemohli tajní agenti zahájit palbu z vlastní iniciativy, poněvadž k tomu byli oprávněni pouze důstojníci US Central Command v Tampě na Floridě. Než ti se k tomu rozhodli a CIA konečně svolení dostala, útok směřoval už jen na prázdná vozidla.
Nicméně po tomto přehmatu se záležitosti racionalizovaly a v listopadu (stále jsme v roce 2001) vedly informace získané predatorem CIA ke zničení budovy, v níž se zdržovali předáci sítě al-Ká’ida, mezi nimi Muhammad Átif, jedna z pravých rukou Usámy bin Ládina.
Drony se v Afghánistánu bezpochyby osvědčily, byť zaznamenaly nemalé ztráty: tálibánci na ně dosáhli řízenými střelami Stinger, jež jim Američané původně dodali k boji proti sovětským letadlům a vrtulníkům. Koncem roku 2001 vzdušné síly USA odepsaly třetinu ze 60 predatorů, jež měly ve výzbroji. Musela opět zasáhnout CIA. Do terénu se vypravili operativci s dolarovými kufry, aby od Afghánců stingery vykupovali za ceny, které si sami určí. Paradoxy postmoderní války ...
JADERNÉ ZBRANĚ S LIDSKOU TVÁŘÍ
Za uplynulých pět let se změnilo takřka všechno. Dokonce i tak důležitá věc, jako je definice předpokladů podmiňujících použití jaderných zbraní.
Koncepce „jaderného zastrašování“, jež stavěla na jaderných zbraních jako na poslední hrozbě, která vzhledem k patové situaci nebude použita, byla zrušena. Nahradil ji nový přístup. Ten připouští, že jaderné zbraně by mohly být použity, a to dokonce ve třech typech situací. Za prvé proti cílům schopným odolat nejadernému útoku. Za druhé jako odplata za útok jadernými, biologickými nebo chemickými zbraněmi a konečně za třetí, v případě překvapivého vojenského vývoje (blíže neurčeno). Představitelé Pentagonu veřejně uvedli, že zkoumají potřebu rozvíjet taktické jaderné zbraně navržené pro použití proti specifickým cílům na bitevním poli. Vyslovili požadavek, aby USA vyvíjely novou generaci přesných „nízkoúrovňových“ jaderných zbraní, které by mohly být využity v konvenčních válkách se státy třetího světa.
Ve válce proti Afghánistánu byly ovšem ještě použity zbraně klasické, byť značné ničivosti. Americké letectvo poprvé nasadilo „protibunkrové pumy“ GBU-28, schopné způsobit rozsáhlé podzemní výbuchy. Tyto nové zbraně byly zacíleny na jeskynní a tunelové komplexy v horských oblastech Afghánistánu, využívané jako úkryty Usámy bin Ládina. GBU, Pentagonem přezdívané „the Big Ones“, jsou jedenáctitunové, laserem naváděné pumy s vylepšenými hlavicemi BLU-113, schopnými prorazit několik metrů železobetonu. Představují tu nejmocnější konvenční zemi prorážející hlavici, jaká kdy byla sestrojena.
Existuje však též B61-11, která je jadernou verzí svého konvenčního protějšku BLU-113. Jaderná B61-11 je kategorizována jako „hluboko do země pronikající puma“ schopná zničit i ty nejhlubší a nejodolnější podzemní bunkry, které není možno likvidovat konvenční hlavicí. Ministr obrany Donald Rumsfeld sice prohlásil, že „konvenční“ protibunkrové pumy „by měly být schopny udělat svou práci“, nicméně eventuální využití jaderných zbraní nevylučuje.
Současně se však objevují varovné hlasy poukazující na fakt, že důsledky použití B61-11 by pro civilní obyvatelstvo byly zničující, protože velké množství odpadu vzniklého po explozi by vytvořilo rozsáhlou oblast radioaktivního zamoření.
VYHLÍDKY DONALDA RUMSFELDA
Bojové akce v Afghánistánu nejenže neustávají, ale jejich intenzita se dokonce zvyšuje. Údaje z nedávné doby hovoří o tom, že oproti loňsku se nejrůznější útoky tálibánců zvýšily až čtyřnásobně. V tomto krvavém reji jako by se ztratila postava Usámy bin Ládina, který na začátku operací patřil mezi prvořadé cíle. Během posledních pěti let se o něm vynořila řada rozporných informací. Opakovaně byl prohlášen za mrtvého - aby se pak vždy znovu vynořil.
Překvapením letošního léta se pak stalo rozhodnutí nového šéfa CIA Michaela Haydena, jmenovaného do funkce zjara letošního roku, rozpustit tým pátračů, kteří až dosud šli v jeho patách. Jaký pro ně mohl mít motiv? Koncem září se znovu objevila zpráva ze zdrojů francouzské tajné služby, že Usáma zemřel, nicméně opět došlo k jejímu popření.
Aktuální otázka současné doby se však netýká Usámy. Zní naprosto jednoznačně: Jak dlouho ještě potrvá tato válka?
Když tuto otázku položila senátorka Hillary Clintonová ministru obrany Donaldu Rumsfeldovi, odpověděl: „Co vám mám na to říct? Studená válka trvala čtyřicet let ...“
Nejsou to právě lákavé vyhlídky do budoucna. Co si myslíte vy?
