nahoru

Pomalí a drazí senioři

Michal Komárek13. října 2006 • 11:26

„Týrání seniorů je u nás mnohem běžnější a častější, než jsme si ochotni připustit,“ říká MARKÉTA BOWEOVÁ (38) z domova pro seniory Sue Ryder, která dokončuje o násilí na starých lidech odbornou práci. Vede k tomu současný systém sociální péče i hodnotový žebříček naší společnosti.

Co si máme představit pod pojmem násilí na seniorech, respektive týrání seniorů?
Ten pojem není jednoznačný. A chybějí nám základní data o tom, k jakým typům násilí a jak často dochází. Můžeme si ale ten problém přiblížit pomocí jednoduchých otázek. Například: Je týráním starého člověka, když tráví zbytek života v posteli v pyžamu, zatímco by mohl být například na vozíčku v zahradě mezi lidmi?

Je to podle vás týrání?

Ano, je. Je to přinejmenším zanedbaná péče, ale podle mě je to už i násilí. A jsou jednoznačnější případy - bohužel žízeň a podvýživa nejsou jen věcí Afriky, ale můžeme se s nimi setkat i v ústavech či léčebnách pro seniory. Za násilí na starých lidech považuji i zanedbávání rehabilitace - pacientům pak vznikají proleženiny, celkově chátrají, oddaluje se, či dokonce znemožňuje jejich návrat domů.

Říkáte, že chybějí jednoznačné statistiky a jasná vymezení. Jak jste získávala údaje pro svůj výzkum?

Bylo to dost obtížné, je to velmi citlivé téma a někteří ředitelé ústavů už předem považují jakékoliv zkoumání za kritiku. Proto jsem neměla šanci postupovat běžnou kvantitativní metodou a statisticky vyhodnotit velký soubor dat. Tam, kde to bylo možné, jsem vedla se zaměstnanci ústavů rozhovory a zjistila, že jsou mezi nimi zásadní rozdíly ohledně vnímání násilí: někteří tvrdí, že nic takového neexistuje, jiní přiznávají, že je běžné. Je zřejmé, že někteří zaměstnanci prostě nechtějí připustit, že se na něčem takovém podílejí. Ale vidím ještě jeden, skrytější důvod pro to, že si mnozí neuvědomují, že k nějakému násilí vůbec dochází: hodně lidí prostě nepřiznává starým lidem stejná práva jako mladším, práva na kvalitu života, rozmanité aktivity, společenské kontakty ...

Přiznávají jim prostě jen právo dožít s tím, že není zase až tak důležité, jak poslední týdny, měsíce či roky prožijí?

Ano. Z pohledu řady lidí jsou staří lidé přítěží. Jsou pomalí, péče o ně je drahá, jsou nezajímaví. Je jich navíc mnoho a do budoucna budou stát čím dál tím více peněz. Navíc lidé v produktivním věku neradi přemýšlejí o vlastním stáří, vytěsňují tyhle myšlenky na okraj své pozornosti. Z toho všeho pak vyplývá, že nám chybí schopnost se do nároků a problémů života starých lidí vcítit, chápat je, mít o ně zájem, respektovat je.

Je to nějaká specifická porucha české společnosti, nebo je nezájem o staré lidi obecný kulturní problém?

To nejsem schopna posoudit. Pokud jde o českou společnost, tak bych zkombinovala dva faktory. První vyjadřuje teze „ za všechno můžou komunisti“ a symbolem druhého jsou supermarkety. Neboli nejprve komunismus s nepřirozenými odcizenými vztahy, přetvářkou a nepromyšlenou koncepcí sociální péče. A pak dravý kapitalismus, pro který jsou hodnotami mládí, síla, energie, úspěch.

Dobře, nebudeme spekulovat o příliš abstraktních příčinách. Jak je to tedy s naším systémem sociální péče? Asi není úplně v pořádku, když vytváří prostor pro týrání starých lidí ...

Základní problém našeho systému je v tom, že je tu obrovský nedostatek terénní služby, tedy nabídky služeb, které by umožnily seniorům zůstat doma. U nás převládal a zatím stále převládá přístup, že seniory je nejlepší stěhovat do ústavů a léčeben. Je to přitom většinou ta nejhorší varianta - může vést ke zpřetrhání přirozených vazeb, k izolaci, bezmocnosti starých lidí, a je navíc jednoznačně nejdražší.

Jak by takové terénní služby měly vypadat?

Jde o to, aby to nebyla jenom donáška jídla, jež často, jen s malou nadsázkou, vypadá tak, že jídlo postaví služba na rohožku za dveře a staří lidé pak z toho mají pocit, že jsou něco jako psi, se kterými nestojí za to ani promluvit. Služby by měly nejenom pokrývat základní potřeby - od jídla po běžné ošetření a asistence - ale měly by mít rozměr společnictví, měly by zahrnovat čas, který pečovatelé stráví se svými klienty konverzací, četbou, čímkoli, co je bude bavit.

Proč je u nás těchto služeb nedostatek, když jsou evidentně potřebné a levnější než domovy důchodců?

Těžko říci. Někdo kdysi tuhle sféru zřejmě špatně naplánoval a od té doby to jede setrvačností. Prosadit změny je samozřejmě velice náročné vzhledem k nedostatku peněz, terénní služby nejsou právě oblast podnikání, jaká by se sama uživila, a z hlediska státního rozpočtu nejsou služby pro seniory zdaleka priorita. A to přitom nejde jen o ty základní služby, o kterých jsem už mluvila. Velice důležitá jsou například denní centra, kde mohou senioři trávit alespoň část dne ve společnosti a s odbornou péčí. Ve Velké Británii jsem se setkala třeba i s „nočními centry“, kam docházejí například staří lidé postižení demencí, kteří jsou v noci neklidní, těžko zvládnutelní, ale přes den více méně bez problémů. Je to prostě celý komplex v podstatě velmi jednoduchých služeb, jež pomáhají tomu, aby staří lidé mohli zůstat doma. A na to samozřejmě ještě navazují služby pro ty, kdo o ně pečují.

Jaké služby?

Intenzívně o někoho pečovat, zvlášť když jde třeba o člověka nějakým způsobem hendikepovaného, nemohoucího, je nesmírně náročné, vyčerpávající. I při nejlepší vůli se to pak může projevovat na kvalitě práce či třeba partnerských vztahů. Pečující si nutně musí čas od času odpočinout. Takovou šanci jim dávají například zařízení pro dočasný pobyt seniorů, kde mohou klienti strávit třeba jeden týden jednou za čtvrt roku nebo podle potřeby či dohody.

Hodně se v poslední době u nás mluví o tom, že leccos by k lepšímu měl změnit nový zákon o sociálních službách ...

No, ono se o tom právě ani moc nemluví. A podle mě je i malý zájem o nový zákon a jeho důsledky mezi novináři typický - ukazuje, že veřejnost nemá o témata spojená s péčí o staré lidi zájem.

Dobře, tak bez ohledu na to, jak moc se o něm mluví: přináší nový zákon naději na zlepšení?

V určitém ohledu jistě ano. Má totiž prolomit bariéru mezi oblastí zdravotnických a sociálních služeb -zjednodušeně řečeno: domovy důchodců by například měly dostávat platby od zdravotních pojišťoven za zdravotnické výkony. To se zatím nedělo. Je ovšem otázka, nakolik je připraveno fungování zákona, jak zareagují pojišťovny, jak rychle a podobně. Na druhou stranu přinese nový zákon pravděpodobně i řadu komplikací.

Můžete být konkrétnější?

Tak například - lidé s hendikepem si budou žádat o uznání stupně závislosti a tomu pak bude odpovídat dávka, kterou budou dostávat. To je novinka a bude s ní souviset velká administrativa, nároky na odborné posouzení žádostí a například i určitá nejistota ve financování sociálních ústavů, protože výše dávky bude vlastně příspěvkem pro ně v případě, kdy hendikepovaný člověk bude jejich klientem. Je otázka, nakolik je náš současný systém na tyto změny připraven a jak rychle je dokáže zvládnout.

Vraťme se ještě k tomu základnímu - násilí na seniorech. Mluvili jsme o nedostatcích našeho systému, ale jedna věc je systém, druhá věc jsou lidé, kteří v něm pracují. Vy jste s mnohými mluvila, jak vnímají, že třeba nejsou schopni poskytovat služby a péči, jaké by poskytovat chtěli a měli?

To je hrozně složitá věc. Faktorů, proč k týrání nebo zanedbávání péče dochází, je víc. Kromě samotného „systému“, tedy skutečnosti, že péče se soustřeďuje do ústavů, je málo terénních služeb a málo specializovaných zařízení, tu samozřejmě hrají roli konkrétní lidé. V ústavech nepochybně pracují i takoví, co na tu práci nestačí ani kvalifikací, ani psychicky, ani morálně. V silách těch ostatních pak prostě není udělat práci za ně, což mimo jiné může vést k tomu, že postupně rezignují. Podstatnou roli vždy hraje vedení ústavů - může podpořit ty, kdo se snaží úroveň péče zvednout až na hranice možností v daném systému a tak ovšem nasadit vysoko laťku všem zaměstnancům a případně se dostávat i do konfliktu se zřizovatelem, nebo může tiše přihlížet tomu, že se prostě všechno zvládnout nedá, a aktivnější zaměstnance spíš stavět do role nepříjemných aktivistů.

Říkáte, že jste se setkala i s takovými neoddiskutovatelnými projevy týrání či násilí, jako je hladovění nebo žízeň. Brání se někdo právní cestou?

Ne, žalobu, případně navazující soudní spor jsem v této oblasti ještě nezaznamenala. A musím říci, že mě to překvapuje. V některých případech mi to připadá zcela průkazné a bylo by dobře z toho udělat pořádný veřejný skandál a jasně prokázat odpovědnost.

Co si o týrání seniorů myslíte vy?

Michal Komárek


Kurzy měn
26,020
22,210
28,600
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře