nahoru

Uganda prokletá i nadějeplná

MICHAL BAUER, JULIE CHYTILOVÁ21. září 2006 • 20:30

Na pět měsíců jsme se stali součástí mikrokosmu ugandské vesnice a učili na místních středních školách. Kontakty získané během naší ugandské učitelské kariéry jsme využili k dotazníkovému šetření, při němž jsme oslovili asi tisíc respondentů. Výsledky ukazují, jak zásadní úlohu ve zdánlivě neřešitelném problému chudoby subsaharské Afriky může hrát vzdělání včetně obyčejného chození na základní a střední školu.

Proč je Afrika chudá? Afričané jsou prý uvězněni v pasti chudoby, protože kontinent dostal do vínku horší geografické podmínky. Většina populace není koncentrována na pobřeží a z dob kolonizace zdědila Afrika špatné silnice, které jsou překážkou obchodu a růstu. Tropy, spousta nemocí a neúrodná půda prý zapříčiňují, že jsou tu lidé méně produktivní než jinde. Vydělají tak akorát na přežití, ale už jim nezbývá na úspory. Proto nemohou nahromadit dostatečný kapitál nezbytný pro vybudování lepší budoucnosti.
Tohle se o subsaharské Africe říká ... Jak je to zblízka?

SLAST JE NEJSLADŠÍ IHNED


V Ugandě donedávna spousta lidí pěstovala vanilku. Asi před dvěma lety stálo kilo vanilky sto tisíc šilinků (1300 Kč). Lidé vydělávali více, než od pěstování vanilky očekávali. A přesto si nikdo nic neuspořil na horší časy či neinvestoval do lepších nástrojů. Kupovala se pěkná trička, alkohol, muži si pořizovali nové manželky a produkovali nové děti. Jenže cena vanilky stejně náhle a rapidně klesla a v současnosti řada z těch, kteří platili půlce vesnice „rundu“, nemá ani na lékařskou péči pro sebe nebo někoho z rodiny, natož školné pro své děti. O budoucnost se totiž Uganďané zajímají jen velmi zběžně, neboť teď je pro ně mnohem podstatnější než pak. Tradičně uvažující Uganďan zásadně neodkládá jakoukoli potěchu na zítřek a spoléhá se na přirozený běh času a dějů.
Dialog mezi Mbogo a Ndege, kteří jsou oba zaměstnanci Bwany Mataty, vyňatý ze středoškolské učebnice angličtiny, dokresluje, jak mají Uganďané vábení současných radostí na úkor budoucnosti zadřené pod kůží.
Mbogo: Kdyby mi Bwana Matata vyplatil mzdu na tři měsíce dopředu, mohl bych si dovolit další manželku.
Ndege: Ale kdybys utratil všechny peníze za manželku, z čeho bys další tři měsíce žil?
Mbogo: Kdybych neměl peníze, moje manželka by šla na pole a pěkně pracovala!
Ndege: Kdyby to věděla, nevdala by se za tebe!
Mbogo: Pokud by mě opravdu milovala, ráda by se za mě vdala.
Ndege: Stejně si nemyslím, že by starej Matata souhlasil. Pokud by dal dopředu peníze tobě, chtěli by to i všichni ostatní.“
Ještě štěstí, že jsou v Ugandě lidi jako starej Bwana Matata.

DÁ SE ODPOVĚDNOST ZMĚŘIT?


Neodolali jsme a chtěli si změřit, o kolik je budoucnost pro Uganďany méně důležitá než pro lidi z jiných částí světa. V rámci výzkumného šetření čelili ugandští respondenti hypotetickému výběru mezi částkou v hodnotě průměrného platu ihned nebo vyšší částkou o rok později. Teprve až třistaprocentní úrok byl pro ně dostatečně lákavý, aby rok počkali. Jedná se tedy o zhruba desetinásobek subjektivního úroku, který bývá naměřen v rozvinutějších, neafrických státech.
To má zákonitě své důsledky. Člověk s krátkodobým horizontem rozhodování má menší motivaci studovat, protože investice do studia se vrací až za dlouho. Ze stejného důvodu velká část rodičů neposílá své děti do školy a zaměstnává je doma a na poli, jakmile jsou schopné udržet pětilitrový kanystr a nosit dříví. A bez investic do lidí rozvoje není.
Výzkum měl za cíl najít příčiny netrpělivosti Uganďanů. Data ukazují, že nejdůležitějšími faktory jsou: úroveň vzdělání a věk respondentů. Pohlaví, profese ani žádné jiné individuální charakteristiky nehrají roli. Horizont uvažování se prodlužuje pro všechny úrovně vzdělání, k velmi rapidní změně dochází zejména na střední škole. Uganďané se střední školou mají o více než 140 procent nižší subjektivní úrok oproti Uganďanům, kteří vychodili méně než čtyři roky základní školy.

SMRT JE KAŽDODENNÍ


Život a smrt jsou tu nerozlučné sestry. Rodí se spousta dětí, ale hodně lidí také umírá. V Lugase žije odhadem tak sto padesát dospělých. V pravidelných intervalech zhruba jednoho týdne k nám chodil Daniel (sociální pracovník) se zprávou, že někdo zemřel. Jednou to byla sestra našeho souseda, jindy manželka nedalekého prodavače. Důvod se nezmiňuje, ten se rozumí samo sebou. Může za to ta nemoc, co tu je.
Stejně jako ve většině zemí subsaharské Afriky je v Ugandě očekávaná doba dožití pouze 45 let. Riziko předčasného úmrtí je proto výrazně vyšší než ve vyspělých státech a paradoxně je nejvyšší v době mládí a plánů do budoucna, kdy je nejvyšší pravděpodobnost nákazy HIV/AIDS. Dalším nebezpečím, jež visí ve vzduchu, je malárie. Srovnatelným problémem jako nekvalitní a pro místní velmi drahá zdravotní péče je nízký důraz Uganďanů na prevenci. Většina vysvětluje nepoužívání moskytiéry či kondomů odkazem na nepohodlí při jejich používání.
Pouze čtvrtina nevzdělaných Uganďanů z našeho vzorku spí pod moskytiérou. Větší popularitě se moskytiéra těší u vzdělanější části vzorku, kde tři čtvrtiny uvedly, že tuto účinnou zbraň proti malárii používají. Je zajímavé, že vzdělání mění vztah k prevenci rychleji u žen než u mužů, což je v souladu s názorem, že ženy přisuzují zdraví vyšší důležitost. Rovněž se ukázalo, že míra informovanosti o tom, že AIDS je nevyléčitelná nemoc, a o způsobech, jak se AIDS vyvarovat, jde ruku v ruce se vzděláním.
Lepší informovanost a schopnost nebezpečným nemocem čelit prodlužuje lidem délku života. Nadto zdravější lidé jsou ekonomicky produktivnější a při rozhodování o současných a budoucích požitcích se člověk přece jen rozhoduje jinak v situaci, kdy mu nebude riziko smrtelné nemoci sedět za krkem.

OSMNÁCT DĚTÍ STAČÍ


Učitel zeměpisu Moses je prvorozený syn svého polygamního otce a monogamní matky. Vzhledem k pozici prvorozeného připadla na malého Mosese nevděčná úloha zastupovat zájmy mladé populace v rodině. Moses nám vyprávěl, že od svých dvanácti let měl se svým tatínkem pravidelné a velmi vzrušené diskuse o tom, jestli osmnáct dětí už stačí, protože nemají skoro co jíst. Nabádal ho, aby si už nepořizoval další maminky, protože neustálé platby za nevěsty ukrajují z rodinného rozpočtu. Ale ani křikem: „Tati, přestaň už produkovat sourozence!“ se prý otec odradit nenechal.
Uganda se drží v žebříčku populační produktivity v první desítce, kde ji doprovázejí další subsaharské státy. V průměru má každá Uganďanka více než šest dětí. Když se k vlastním dětem připočítají děti příbuzných, kteří zemřeli mladí, velikost průměrné ugandské rodiny nabobtná někam k osmi dětem. Není tedy náhoda, že během posledních deseti let se počet lidí v Ugandě vyšvihl ze 16 miliónů na více než 26 miliónů. Dětmi kypící africký kontinent má kouzlo veselosti a všudypřítomné živosti. Na druhé straně překotný populační růst podemílá možnosti zlepšování životní úrovně. Počet obyvatel téměř všech zemí subsaharské Afriky roste o 2,5 procenta ročně. Za takovéto situace by HDP afrických zemí musel růst minimálně o 2,5 procenta ročně, aby životní úroveň lidí neklesala.
Vysvětlení záliby přispívat k populační explozi je překvapivě jednoduché. Náš soused, který má čtyři manželky a zatím patnáct dětí, to vystihl slovy: „My Afričané máme rádi vyrábění dětí.“ Vysoký počet dětí není způsoben neznalostí nebo komplikovaným přístupem k antikoncepci, čímž se v rozvinutém světě populační exploze v Africe obvykle vysvětluje. V rámci šetření jsme se Uganďanů ptali, kolik dětí chtějí mít. Výsledné průměrné číslo 6,1 je téměř na chlup stejné jako oficiální statistika skutečných dětí na ženu, z čehož vyplývá, že Uganďané vysoký počet skutečně chtějí mít. Nepotkali jsme snad jediného dospělého člověka, který by litoval, že se mu narodilo příliš mnoho dětí, a nevěděl, jak jejich nadprodukci zabránit. Místo toho jsme se zejména od méně vzdělané části populace dozvídali spoustu dobrých důvodů, proč mít ratolestí ještě více.

SÍLA KLANU


V Ugandě hraje významnou roli klanová příslušnost. Zvýšení počtu členů klanu zvyšuje sílu a uznání klanu a snižuje pravděpodobnost jeho vymření. Proto je počet dětí prestižní záležitostí. Nehledí se na kvalitu (vzdělání, vychování a perspektivy), ale pouze na kvantitu. Většina nevzdělaných Uganďanů se ve svých úvahách nedostává za horizont jednoho týdne, takže i při rozhodování o počtu dětí má vliv zejména to, jestli bude nově příchozímu dát co do žaludku. A pokud ano, ať žije produkce. Navštívili jsme slavnost, kde klanový šéf dával ostatním za příklad člena, jenž vyprodukoval více než 300 jednotek dětí.
Téměř tři čtvrtiny nevzdělaných mužů z našeho tisícihlavého vzorku uvedly zvětšení velikosti klanu jako velmi důležitý faktor pro to, kolik chtějí dětí. Síla tohoto motivu klesá u těch, kdo strávili alespoň čtyři roky na základní škole, na pouhou třetinu. Po střední škole tento důvod k plození dětí uvádí pouze deset procent dotázaných.
Pozice ženy v africké společnosti je velmi slabá a o počtu dětí rozhodují převážně muži. Více než jednociferný počet dětí není přirozeně možné zvládnout s jednou manželkou. Polygamie je nedílnou součásti místních kulturních zvyklostí, a pokud si tradičně uvažující Uganďan může dovolit pořídit více manželek, s radostí tak učiní bez ohledu na náboženské přesvědčení. Opět ale platí, že vzdělanější Uganďané chtějí méně manželek a pro většinu středoškolsky vzdělaných žen je polygamie nepřijatelná.

VZDĚLÁNÍ, SAMOZŘEJMĚ!


V týdnech před maturitou jsme šesťákům půjčili vlastní učebnice ekonomie, aby si mohli opakovat i v době, kdy budeme učit v jiných třídách. Během týdne vyrostla v dřevěné budce šesťáků nová generace učitelů ekonomie. Šesťáci si iniciativně ekonomická témata rozdělili a každý se stal odborníkem na několik z nich. Kdykoli stálý učitel do jejich třídy nepřišel, nastoupil student s učebnicí v ruce před tabuli a jal se ostatním přednášet třeba o poptávce či o tom, jak se měří úroveň ekonomické aktivity země.
I tahle spíš legrační historka ukazuje, že zpřístupnění vzdělání širokým vrstvám je jediná cesta z africké chudoby. Nejde jen o to, že vzdělání zvyšuje příjem, protože lidé pracují produktivněji. Vzdělaní kluci obvykle chtějí pouze jednu manželku. Vzdělané holky se nechtějí přivdat do polygamní rodiny. Vzdělaný pár chce mít rozumný počet dětí, aby jim mohl poskytnout vzdělání a zajistit je do budoucna. Vzdělanější Uganďané silněji vnímají hrozbu smrtelných onemocnění a nejsou odkázáni pouze na informace od vůdců klanu či kmene. Vzdělaní lidé myslí i na budoucnost, neutratí svůj výdělek hned druhý den a více úspor zmírňuje problém nedostatku kapitálu pro investice v subsaharských ekonomikách. Delší horizont rozhodování je rovněž podmínkou pro budování reputace a důvěry v obchodních vztazích, jež jsou důležité pro specializaci a spolupráci.
Rovněž v Evropě a v Americe v devatenáctém století a v minulých dekádách i v Asii došlo nejprve k nárůstu obecné vzdělanosti a teprve potom se začala rychle zvyšovat životní úroveň lidí. Přes prahovou úroveň vzdělání nutnou pro nastartování rozvoje se ale subsaharská Afrika zatím nedostala.

Co si o řešení problémů zemí, jako je Uganda, myslíte vy?

MICHAL BAUER, JULIE CHYTILOVÁ


Kurzy měn
25,660
21,720
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře