nahoru

Slavkov plný rozporů

Michal Komárek15. prosince 2005 • 23:22

Vojáci uprostřed slavkovského pole přerušují akci, odkládají zbraň do sněhu a z kapsy dlouhého kabátce historické uniformy vytahují digitální fotoaparát. Zkřehlými prsty mačkají spoušť, vkládají přístroj zpět do kapsy, berou zbraň a s křikem se řítí dál. I tak vypadala REKONSTRUKCE BITVY U SLAVKOVA. Byla zábavná a plná paradoxů.

V sobotu ráno jsme s kolegou Janem Šibíkem projeli kordóny policistů, kteří z dálnice mezi Brnem a Slavkovem vytvářeli parkoviště a hlídali přístup k bojišti. Díky zázračné novinářské průkazce jsme několika jednosměrkami prokličkovali až na okraj slavkovského pole a s pocitem rostoucího sebevědomí jsme kvitovali, že poslání novináře tady vnímají jako něco přesahujícího kompetence dopravních předpisů. Podobně vstřícní byli i v akreditačním centru, kde nám vystavili úhledné visačky, přestože jsme o ně požádali po termínu (Šibík), respektive vůbec ne (já). Asi právě tato vstřícnost způsobila, že visačky v průběhu dne došly a přibližně stovka kolegů měla s pohybem po areálu potíže. My jsme nicméně patřili k těm šťastnějším, a stihli jsme tak ještě zachytit atmosféru probouzejícího se vojenského ležení v Tvarožné.

Z jednoduchých plátěných stanů se tady právě nořily slámou osypané bizarní postavy částečně oblečené do francouzských, německých či ruských uniforem. Sláma posloužila jako tepelný izolant ve stanech postavených na sněhu a v některých případech pravděpodobně i jako improvizované lůžko pro už zprofanované předbitevní milování s markytánkou. Markytánek se v ležení pohybovalo skutečně hodně. Netuším, zda to odpovídalo dobovým normám či do hry vstoupily vyznavačky vojenské historie - feministky, požadující vyvážené kvóty, nicméně vojačky vypadaly většinou mile a vesele.
Není třeba si nic nalhávat - část vojáků zjevně zápasila se silnou kocovinou a vedla běžné řeči odpovídající tomuto stavu, mezi něž patří snaha o alespoň částečnou rekonstrukci uplynulé noci. Někdy upadají dějiny v zapomnění velice rychle. Postupně se nicméně prosadila atmosféra blížící se bitvy: muži začali čistit zbraně, poletovaly drsné narážky typu: „Nech tam na ty Francouze trochu rzi“ nebo „Stejně to proserete, měli jste se snažit přede dvěma sty roky, chudáci.“ Pozoruhodné bylo fungování národních principů. Česky hovořící „Rakušané“ postávali před stany, vtipkovali, posedávali u ohňů a s trochou sentimentu vzpomínali na noc. Francouzi se už mezitím se soustředěnými výrazy pečlivě strojili do bělostných kamaší a leštili botky. Nikoho z nich příliš nevzrušila zpráva, že se ve velkém stanu na okraji ležení vydává snídaně neboli bageta. Německy mluvící oddíl ovšem pro bagetu vyrazil ve spořádaném pochodovém tvaru za zvuků rázného „links, links, links“. Teprve tou dobou se ze stanů soukali česky hovořící „Rusové“, klesali k ohni a začali si opakovat, jak se nabíjí dělo.

VRAZI A HRDINOVÉ


Nedávno jsme s kolegy seděli v pizzerii pojmenované po slavném mafiánovi a diskutovali na téma, jak to vlastně je s používáním jmen zločinců a vrahů pro podobné účely. Při obědě jsme se nedostali k žádnému definitivnímu závěru, což ostatně také odpovídá povaze českých dějin, v nichž se tak často mění názvy ulic a kde se celé městské části jmenují Žižkov. Nicméně Francouzi mají s Napoleonem obdobný problém. V Paříži proběhla před výročím bitvy u Slavkova protinapoleonská demonstrace, oslavy nebyly nijak velkolepé. Francouzi si kladou otázky, zda byl Napoleon především velký státník a vojevůdce, spolutvůrce moderního francouzského státu, exportér idejí revoluce, či byl hlavně diktátor, krvavý voják a rasista, jenž obnovil na Haiti otroctví a nechal vyvražďovat a mučit domorodé obyvatelstvo. V obdobných intencích se do rekonstrukce bitvy napřel brněnský právník Milan Berka. Rozeslal médiím tiskové zprávy, v nichž tvrdí, že „oslavy Napoleonova vítězství u Slavkova ohrožují demokratické zřízení této země ... Fanatickým propagováním neonapoleonismu zřejmě dochází k porušování § 260 a § 261 trestního zákona, neboť jde o propagaci rasové záště a propagaci hnutí prokazatelně směřujícího k potlačení práv a svobod člověka.“ Podle Berky se akce účastnili pravicoví extremisté a policie měla zakročit. Policisty vyzval i k tomu, aby monitorovali užívání alkoholu mezi účastníky rekonstrukce, neboť ti zacházejí se zbraněmi a mohou ohrožovat svoje okolí. Podal stížnost i na radu České televize, neboť podle něj se propagace alkoholismu účastnil i šéfredaktor zpravodajství brněnské redakce: „V prvním živém vstupu (6.46 - živý vstup z bojiště u Tvarožné ) se objevil ležící šéfredaktor zpravodajství TS Brno Roman Ondrůj a dle mého názoru se choval velmi podivně. Celá situace působila tak, že pan Ondrůj byl pod vlivem alkoholu, a tento můj divácký dojem následně potvrdil svou pobavenou reakcí a nepřímou narážkou o ,zahřátí‘ i moderátor ve studiu. V pozdějším vstupu už se pan Ondrůj vyjadřoval střízlivěji, ale konzumace alkoholu byla pro změnu zmíněna hostujícím napoleonským vojákem. Pan Ondrůj měl navíc na sobě oblečený vojenský kabátec, takže divák mohl jasně rozpoznat, jaký má na věc názor.“
Jistě, formulace Milana Berky jsou bizarní, jeho vývody jemně řečeno zkratkovité. Nicméně se Milan Berka dotkl mediálně dost přehlížené otázky: čím je vlastně taková rekonstrukce bitvy? Co tady zbývá z historie? Je to opravdu pietní připomenutí krutosti války, nebo je to jen barevná komerční akce pro většinového diváka, který si dějinami hlavu příliš nezatěžuje a jenom se cítí tak nějak neurčitě poctěn tím, že trio císařů se rozhodlo vzájemně likvidovat svá vojska právě v jeho domovském regionu? Milan Berka mi říkal: „To bojiště je vlastně hřbitov. A tak bychom se tam měli chovat. Ne tam pořádat show a nastavět stánky s grilovanými kuřaty.“ BODÁK A DIGITÁL

Kolega Šibík prokázal v průběhu rekonstrukce své zkušenosti a instinkty válečného zpravodaje - na rozdíl od ostatních fotografů se pořadateli nenechal vyhnat z bojiště a mohl průběh celé rekonstrukce zachytit „zevnitř“. Mohl tedy také sledovat scény, kdy vojáci akci přerušili, aby si pořídili snímek digitálním fotoaparátem či alespoň mobilem, ukrytým v dobovém kabátci. Pak se znovu rozeběhli proti nepříteli, z bezprostřední blízkosti vystřelili, naznačili výpad bodákem a pak si vzájemně podali ruce či se objali.
Z místa vyhrazeného pro novináře byl výhled mnohem skromnější. Zvlášť poté, kdy se dým z výstřelů slil s mlžným oparem a zastřel bojiště sice romantickou, leč těžko prostupnou snovou clonou, z níž se občas vynořil oddíl pěšáků či jezdec na koni.
Přesto byl o dvě ohrádky pro tisk velký zájem. Diváci, kteří si koupili běžnou vstupenku za dvě stě padesát korun a neměli tedy výhled z tribuny, se tísnili v několika řadách na okrajích bojiště a ti iniciativnější z nich infiltrovali mezi novináře. Při opakované kontrole pořadatelskou službou pak uváděli, že si novinářský průkaz zapomněli, nereagovali nijak, užívali argumenty, s nimiž se těžko dalo polemizovat. Jedna starší paní odmítala odejít se slovy: „Vystupuje mi tam dcera.“ Velice slušní a jemní pořadatelé, většinou studenti brněnských fakult, neměli vůbec šanci. Zvlášť když diváci začali citově vydírat dětmi, jež drželi nad hlavou a protlačovali je do první řady mezi fotoaparáty, stativy a kamery.
O pietní atmosféře nemohlo být řeči. Nejlépe to asi shrnul pán ve středních letech, který velice energicky veskákal mezi novináře a protlačil dopředu dvě děti: „Levé křídlo, pravé křídlo, koně, už to jede, honem!“

ROZDVOJENÁ PIETA


Vnímání smyslu rekonstrukce ztěžují ještě už tradiční neshody mezi hlavním pořadatelem napoleonských vzpomínkových akcí, projektem Austerlitz 2005, městem Slavkov a jeho historickým muzeem. Už v létě při přípravě rekonstrukce a připomenutí Napoleonova narození se pořadatelé pohádali a nedokázali své aktivity zkoordinovat. Na několika čtverečních kilometrech slavkovského pole a okolí tak probíhaly dvě na sobě nezávislé, vzájemně spíše nepřátelské akce.
Nyní se Milan Berka odvolává na souznějící názory ředitelky muzea Jany Omarové. Ta tvrdí, že hlavní pořadatel Miroslav Jandora odmítl do Slavkova poslat vojenské oddíly na přehlídku, a Jandora zdůrazňuje, že Slavkov nemá o akci zájem, protože ředitelka muzea se v televizi nechala slyšet, že oslavy krvavé bitvy odmítá. Všichni se přitom zaklínají pietou.
„Nejsou to oslavy Napoleona, natož války. Je to připomenutí toho, čím naši předci prošli, jestli to je oslava, pak toho, že dnes žijeme v Evropě v úplně jiných podmínkách. Já osobně historickou uniformu doma nemám, bonapartista nejsem. Jistě, jsou tu příznivci Napoleona, ale nejsou to žádní fanatici a je spíš dojemné sledovat, jak se ti vojáci v uniformách kdysi znepřátelených velmocí na bojišti objímají. To je ten symbol, o jaký nám jde.“ Podle Jandory se rekonstrukce podařila i po organizační stránce, francouzská napoleonská společnost přivezla 250 potomků u Slavkova bojujících vojáků, přijel i potomek Napoleonova synovce, proběhly přednášky historiků a spisovatelů. To, že někteří diváci špatně viděli, je prostě daň za masovost akce. To, že někteří vojáci před bitvou pili alkohol, je pravděpodobné, ale pořadatelé dělali namátkové dechové kontroly, navíc všichni účastníci dobře věděli, že pojištění proti úrazu a způsobené škodě pro ně platí pouze za střízlivého stavu. „Útoky na rekonstrukci bitvy beru jako epizodu, někdo si užije pět minut mediální slávy, ale pro nás je podstatné to, že napoleonské společnosti z celé Evropy považují naši akci za jednu z nejlepších v celých dějinách podobných vzpomínkových rekonstrukcí. A to, že proti počtu lidí, kteří se na ni chtějí dívat, je těch, co protestují, zanedbatelné množství.“
Jana Omarová říká prakticky totéž. Od pana Berky se distancuje, proti rekonstrukci neprotestuje. „Je to hodně vina médií, novináři se neustále ptají ,co a kdy budeme oslavovat‘. Ale to opravdu není žádná oslava, k oslavě není důvod. Je to pietní vzpomínková akce, vzpomínka na padlé, na utrpení, kterým v době bitvy i po ní prošli lidé v tomto regionu.“
Proč se tedy pořadatelé z Austerlitz 2005 a ze Slavkova neshodnou? I na to odpovídají naprosto shodně: „Nevím, nerozumím tomu.“
Ta rekonstrukce byla opravdu hodně barevná, zábavná, možná pro někoho i pietní. A plná rozporů. h Považujete rekonstrukci bitvy u Slavkova za důstojný pietní akt? Diskutovat můžete na adrese www.reflex.cz/diskuse

BITVA A JEJÍ REKONSTRUKCE


Bitva u Slavkova proběhla 2. prosince 1805. Je považována za důkaz Napoleonova strategického génia a za jedno z jeho největších a nejdůležitějších vítězství. Napoleon připravoval útok na britské ostrovy, britské diplomacii se však podařilo iniciovat vpád spojeneckých vojsk do Napoleonova týlu. Ten pak musel projít se svou armádou ke Slavkovu přes velkou část Evropy.
Proti Napoleonovi přivedl ke Slavkovu svá vojska ruský car Alexandr I. a rakouský panovník František I. Dohromady se bitvy účastnilo přibližně 160 tisíc vojáků, spojenecká vojska měla přesilu asi deseti tisíc mužů. Padlo přes dvacet tisíc vojáků.
Klasický literární popis bitvy lze nalézt v závěru prvního dílu Tolstého knihy Vojna a mír.
Rekonstrukce bitvy u Slavkova se 3. prosince 2005 účastnilo 3800 vojáků, členů napoleonských společností z celé Evropy. Postavu Napoleona si zahrál Američan Mark Schneider, jenž v této roli vystupoval například i při rekonstrukcích u Waterloo.
Rekonstrukci vidělo 26 tisíc platících diváků, děti do deseti let měly vstup zdarma. Policie uzavřela v jednom směru šestikilometrový úsek dálnice mezi Brnem a Slavkovem a vytvořila z něj parkoviště. Využilo ho přes šest tisíc osobních aut a několik stovek autobusů.
Z Francie přijelo 250 potomků účastníků bojů. Akci sledovaly přes čtyři stovky novinářů, mezi nimi i novináři z National Geographic, natáčelo 28 televizních štábů.

Michal Komárek

+ dárek navíc
K předplatnému dárek navíc

Kurzy měn
25,790
22,150
29,310
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější