Před třiceti lety v Mostě přesunuli gotický kostel. Zbytek starého města sice pohltily uhelné doly, ale osm set metrů dlouhá kostelní pouť se stala celospolečensky sledovanou událostí. I dnes je kostel symbolem - stojí na rozhraní města a zcela nové krajiny, jež vzniká po ukončení těžby uhlí. Dnes tady přesunují celé kopce a řeky. Také triumf?
Kostel Panny Marie vznikl už někdy před polovinou třináctého století. Tehdy byl dominantou teprve se rodícího středověkého města. Kolem něj se ze zpola do země zahloubených provizorních staveb jen zvolna zdvíhaly první kamenné domky, nedaleko si razil cestu výkop městských hradeb. Nikoho z lidí, kteří se snažili přežít tu drsnou dobu, by nenapadlo spojovat své ambice ani obavy s milióny tun uhlí, jež měly jen pár metrů pod nohama. Děsily je jiné věci: na začátku šestnáctého století město poničil požár a jen co se vzpamatovalo a znovu rostlo do podoby bohatého královského města, prohnaly se jím snad všechny armády, co se v Čechách pohybovaly za třicetileté války.
Další rozkvět a další likvidace jsou už spojeny s uhlím. Těžba se naplno rozvinula ve druhé polovině devatenáctého století. O sto let později jí muselo staré město ustoupit. A kostel byl vyzdvižen na monstrózní transportní dráhu.
ZRCADLENÍ
O likvidaci starého města se rozhodlo v roce 1962. Zpočátku nebylo jasné, jaký způsob záchrany kostela zvolit - byly tu i skutečně bizarní varianty: například ponechat kostel na místě na mohutném uhelném pilíři či speciálním betonovém sloupu. Obraz by to byl dokonalý - kostel uprostřed dolu, obklopený těžebními stroji. Nakonec zvítězila technicky náročná varianta
přesunu, charakterizovaná termíny jako superhydraulické lisy, milimetrová aretace, vozíky s nosností pět set tun, což vše neznamenalo nic jiného, než že během osm set jedenačtyřicet metrů dlouhé trasy se stavba nesmí rozpadnout. Povedlo se: 27. října 1975 dosedl kostel na nové základy.
Přibližně o deset let později rozhodl některý z místních papalášů, že by bylo třeba přidělat ke kostelu jezírko, aby se v něm hezky zrcadlil. Nové jezírko kvůli zrcadlení přesunuté kostelní věže? Na Mostecku žádný problém! Kostel se zrcadlí opravdu pěkně.
Zrcadlí se ve vodě, která zalila zbytky dolu, kvůli němuž se kostel stěhoval. A opodál má vzniknout jiné jezero, veliké, větší než Máchovo. Most je, zdá se, poněkud narcistním městem. Donedávna se z bezprostřední blízkosti díval do rozevřených důlních šachet, které sousedily s jeho ulicemi. Dnes chce šachty zalévat vodou a kochat se vlastním odrazem. Budovatelské město - dřív hloubilo do země díry, nyní nasypává kopce a staví jezera.
REKULTIVOVANÉ SRNKY
Bývalou i současnou "měsíční krajinou" Mostecka nás provázel šéf rekultivací Jiří Kašpar. Ukazoval různé varianty, jaké už vznikly a mohou vzniknout v prostoru bývalých dolů: krotký městský lesopark, normální hustý les, jezero, pole, hipodrom, automobilové závodiště, golfové hřiště... V některých variantách nacházejí větší zalíbení lidé, v jiných zvířata a rostliny.
Prvním paradoxem rekultivace je tato Kašparova teze: "V těch nových lesích se začaly srny množit takovým způsobem, že jsme museli založit vlastní myslivecký oddíl, abychom jejich stavy udržovali pod kontrolou." V rámci tohoto paradoxu se havíř mění v myslivce a začíná se obávat, zda nerekultivoval příliš kvalitně.
A to není všechno. "Dřív jezdili lidé od nás na houby na Plzeňsko. Vypravovaly se celé autobusy, tady prostě nebylo kam jít! A teď? Houbám se v nových lesích neuvěřitelně daří! Stačí chvíle a vracíte se s plným košíkem."
Opatření proti množení hub uhelná společnost nepřijímá. Zatím. Kdo ví, co se v těch nových lesích může ještě namnožit?
BIBLICKÝ ROZMĚR
Za průkopníka rekultivací v celosvětovém měřítku je považován Stanislav Štýs, podle vlastních slov napsal na začátku padesátých let minulého století první diplomovou práci na toto téma. Navrhuje a sleduje rekultivace od samých počátků v
šedesátých letech - od převažujícího pocitu, že vytěžené haldy jsou prostě nutnou součástí těžby a nedá se s nimi nic dělat, přes skrovné zalesňování po současný boom lesnictví a jezernictví. "Když byl na Mostecku na návštěvě ministr životního prostředí Kazachstánu, hovořil o biblickém rozměru rekultivací. Je to samozřejmě podobenství, ale přerod tu probíhá ohromný," připomenul Štýs.
Mezi nejpopulárnější podoby přerodu biblických rozměrů patří mimo jiné autodrom. Podle Jiřího Kašpara autodrom předznamenal možnosti turistické budoucnosti Mostecka: "V osmdesátých letech to tady bylo při závodech obsypáno Němci, nic takového tam ještě v té době neměli. Další rekultivační chloubou Mosteckých je dostihové závodiště otevřené před osmi lety. Skutečně s božskou rozmařilostí si rekultivátoři v oblasti bývalé výsypky lomu Šverma na stovkách hektarů vyzkoušeli snad všechny druhy prací: zemědělské plochy - 74 hektarů, zatravnění - 98 hektarů, lesy - 334 hektarů, vodní plochy necelých sedm hektarů, parky, rekreace, sport - 229 hektarů. Závodiště samo zabírá i s tribunou pro čtyřicet tisíc diváků plochu 82 hektarů. A v jeho sousedství je golfové hřiště.
A pak jsou tu jezera. Zejména to jedno, v těsném sousedství města, obklopené další sprškou fascinujících čísel: bude větší než Máchovo jezero, pojme 70 miliónů metrů krychlových vody, maximální hloubka bude bezmála 60 metrů, plocha -311 hektarů ...
Jiří Kašpar vzpomíná, jak si jako dítě hrál s kamarády na dobrodružné výpravy do důlních šachet - ze svých nově postavených paneláků to měli jen pár desítek metrů, do děr se dívali z oken. Nyní by to měli mít Mostečané jen kousek na
Řpláž. Lze se divit, že je to naplňuje pocitem božských rozměrů?
Samozřejmě ne všichni jejich nadšení sdílejí. Před několika lety navštívil Mostecko tehdejší prezident Václav Havel a vyjádřil se o rekultivované krajině jako nepatřičné a nepřirozené. Někteří odborníci si dělají starosti například právě s jezery -tak velké nové vodní plochy nutně změní klima, jezera jsou příliš hluboká - voda u dna se nebude přirozeně pročišťovat, bude se kazit, jezera tak po čase nebudou sloužit ani k rekreaci, ani nebudou k životu ... Jiní zdůrazňují, že vodní plochy zaberou nesmyslně mnoho místa, že by tu mohla být užitečnější zemědělská půda. Další, že nejlepší rekultivace by si pořídila příroda sama, že by postupně haldy a zavezené jámy pozřela a obstoupila, že na Mostecku nadále trpí krátkozrakým velikášstvím, dědictvím minulé epochy, které tak rádo dokládá svou pravdu milióny tun, krychlovými metry a stovkami hektarů či tisícovkami kusů...
JEZEŘÍ
Zchátralý zámek Jezeří - to je těžká romantika asi patnáct kilometrů od mosteckého centra. Nepřístupný, zalesněný kopec, iluze původního gotického hradu, daleké pohledy do krajiny... V těch pohledech se romantika a minulost prolínají s uhlím: Na sousedním kopci jsou známky zásahů velkorypadel téměř ve výšce zámku, pohled do údolí je mimo jiné pohledem do typické měsíční krajiny dosud činného dolu. Nedávno vznikly právě kolem Jezeří vášnivé diskuse, tak typické pro místní krajinu: kopcem pod zámkem otřásl sesuv půdy. Podle jedné interpretace nebezpečný posun svědčící o tom, že zámek je ohrožen postupující těžbou. Ostatně - v šedesátých letech se uvažovalo o jeho zbourání. Přežil sice, ale ve velmi zuboženém stavu a lidé kolem něj se vcelku pochopitelně bojí podobných vzpomínek na budoucnost. Podle interpretace druhé strany není možné hovořit o řádném sesuvu - ano, cosi z kopce sjelo, ale jsou to zcela zanedbatelné hmoty, jež se
nijak nedotýkají základního masívu skály, tím prostě jen tak otřást nelze. Pro laika je pochopitelně těžké se v tom vyznat: je možné, že opravdu nesjelo téměř nic, ale je také možné, že havíři a rekultivátoři jsou zvyklí uvažovat v nebezpečně velkých objemech a ztrácejí cit pro detail.
Při pohledu od Jezeří do údolí a výkladu o dole pod námi formuloval Jiří Kašpar tezi, již nazývám druhým paradoxem rekultivace: ukazoval nám, jak bude postupně důl tlumen a rekultivován, a dokládal, že by bylo dobré, aby v těžbě pokračoval déle, než zatím předpokládají limity těžby. Jedině tak totiž bude vytěženo dost zeminy na to, aby bylo možno kolem Jezeří nasypat pořádný val, postavit silnici, propojit ho s hlavními tahy a zpřístupnit ho. Druhý paradox rekultivace tedy zní: Čím rozsáhlejší těžba, tím kvalitnější rekultivace.
RYBÁŘI A KOLOBĚH
Kolega fotograf Petr Jedinák našeho průvodce opakovaně zkoušel zasvěcenými otázkami ohledně režimu nových vodních ploch a provokoval i nástinem historicko-sociologické fresky - změní se tedy postupně havíři v rybáře a stvrdí tak epochální
proměnu krajiny? Tuto vizi nazývám třetím paradoxem rekultivace.
Je to paradox koloběhu či věčného návratu, svědčící o malichernosti snah, byť by připomínaly božský rozměr. Na začátku jsou nezalidněné krajiny, v nichž stromy postupně tlejí ve vodě a zakládají na vznik uhelných slojí. Pak se v krajině objeví lovci a rybáři, jimž je vcelku jedno, zda proces tlení úspěšně proběhl a stal se předpokladem budoucího rozmachu. Středověké požáry a bitvy konečně vystřídá generace havířů -lidí, kteří zužitkují milióny let staré tlení a zbohatnou, zničí vlastní město, okolní obce a krajinu. V těsném závěsu následuje generace rekultivátorů - je už dost bohatá na to, aby
vytvářela nové kopce, nové lesy, nová jezera, nová města.
Generace rekultivátorů se zvolna mění v generaci turistů a rekreačních rybářů, kteří odpočívají v nových, hustých lesích na březích nových velkých vodních ploch. A kmeny stromů po čase začnou padat do vody, dřevo začne tlít
Považujete rekultivovanou krajinu na Mostecku za nepřirozenou?
***
FAKTA O LIKVIDACI STARÉHO MOSTU
Jaroslav Červenka dospěl ve své bakalářské práci k těmto údajům (zdroj: www.mumost.cz):
* Celkové náklady související s likvidací starého Mostu dosáhly částky přes 868 miliónů korun.
* Náklady na vybudování nového, náhradního města představovaly necelých šest miliard korun. Náklady na rekultivaci lomu Ležáky převýšily 2,5 miliardy.
* Výnosy za prodej uhlí z vytěženého prostoru přesáhly 12 miliard.
* Výsledkem rovnice nákladů a výnosů likvidace starého města je tedy zisk přibližně tři miliardy korun. Autor studie ovšem dodává, že celková bilance je složitější. Obsahuje také: vztah ke krajině a sídlům, v jehož rámci zaniklo na severu Čech po válce osm desítek obcí; vytrhávání lidí z přirozeného prostředí jejich života se všemi důsledky - ztrátou vztahu k obci, zvýšenou migrací; likvidaci nenahraditelného historického dědictví
* Závěr? Snad alespoň jeden jednoznačný: likvidace starého Mostu je akcí, jaká v českém prostředí nemá obdoby.
ALCHYMISTA A BÁSNÍŘKA
Nejenom uhlí vytváří kolorit mostecké historie. S dějinami města je spojen například i proslulý alchymista a dobrodruh Edward Kelly.
Svým černokněžnickým zjevem i pokusy oslnil císaře Rudolfa, který ho povýšil do šlechtického stavu. Kelly se oženil s vdovou z Mostu Johanou Westonovou, čímž ovšem jeho vztah k Mostu zdaleka nekončí: poté, co upadl v císařovu nemilost a pokusil se uprchnout z vězení na Křivoklátě, trávil zbytek života ve vězení mosteckého hradu Hněvín. Tady dokončil své dílo Pojednání o kameni mudrců.
I odtud se pokusil neúspěšně uprchnout a podobně jako při prvním útěku se zranil. Jako správný mudrc nechtěl dožívat v bolestech jako mrzák a vypil číši jedu. Legenda tvrdí, že předtím ještě proklel mostecký hrad i celé město a přál si, aby zmizely ze zemského povrchu. Kletba se tedy postupně naplnila... Neméně pozoruhodným zjevem byla i Kellyho nevlastní dcera Alžběta Jana Westonová-Westonia. Získala si celoevropský věhlas jako humanistická básnířka a vzdělankyně. Westonia prožila v Mostu prvních patnáct let svého života a chodila tu do latinské školy.
S Mostem je ovšem spojeno i literární dílo zcela současné. V roce 1991 vyšel román Alžběty Šerberové Sbohem město M, který velice sugestivně popisuje starý Most a jejho zánik.
