nahoru

Katastrofy nejsou důkaz

Michal Komárek20. října 2005 • 21:21

Britský klimatolog MIKE HULME (1960) si na mě udělal čas o přestávce konference o změnách klimatu, kterou na půdě Senátu pořádala Britská rada. Chvíli jsem myslel, že na rozhovor nezbude čas - s tak typickou pomalou britskou elegancí a rozvahou se profesor Hulme pohyboval. Naštěstí nakonec halu v Senátu přešel, a navíc mluvil o problémech globálního oteplování s neméně fascinující směsí britské logiky, inteligence a skepse.

Konference, které se tady účastníte, se jmenuje Město bez emisí. Proč kladete v rámci tématu klimatických změn speciální důraz na města?
Protože města mají v boji proti důsledkům klimatických změn opravdu speciální význam - v současné době v nich žije přibližně padesát procent světové populace, ale spotřebuje se tu pětasedmdesát procent energie. A jsou tu další důležité aspekty: řada velkých měst je důsledky globálního oteplování bezprostředně ohrožena, například kvůli zvýšení mořské hladiny. A konečně: města mohou být rychlejší a efektivnější v hledání a objevování účinných odpovědí na klimatické hrozby než státní mašinérie či mezinárodní instituce.

Můžete být trochu konkrétnější -jak mohou města reagovat na hrozby klimatických změn?

Například Londýn vypracoval vlastní strategii snižování emisí s velice ambiciózním cílem snížit emise o 60 procent do roku 2050. V první fázi chce město výrazně posílit podíl obnovitelných zdrojů energie - v roce 2010 má být energií z větrných elektráren, domácích solárních elektráren a podobně zásobeno sto tisíc domácností. Města vytvářejí také mezinárodní sítě, například organizace Energie-Cité má přes sto členů z jedenadvaceti zemí - cílem sdružení měst je podporovat udržitelnou energetickou politiku na lokální úrovni.

Britská rada pořádá obdobné konference po celém světě, vy se mnohých z nich účastníte, takže můžete srovnávat. Liší se výrazně vnímání rizika klimatických změn v různých zemích?

Myslím, že v Evropě velké rozdíly nejsou. Možná jsou trochu vepředu země jako Velká Británie, Nizozemsko či skandinávské země. Ale ve Francii se například mimořádně zvýšil zájem o tyto problémy po hrozivé vlně veder přede dvěma roky, kdy zemřely desítky lidí. Velkým problémem je samozřejmě to, že rizika ani zdaleka nevnímají tak silně rozvojové země, které mají jako jednoznačnou prioritu ekonomický rozvoj.

Jaká je situace u nás? Víte například, že náš současný prezident Václav Klaus tvrdil, že skleníkový efekt je mýtus vytvořený ekology?

Nemám detailní informace, jak na tom jste. Když vysoce postavený politik tvrdí podobnou věc, je to samozřejmě nepříjemné, protože to má bezpochyby vliv na veřejné mínění. K tomu, aby společnost mohla efektivně pracovat s hrozbou klimatické změny, potřebujete několik zásadních věcí: dobré vědce, kteří jsou schopni komunikovat s veřejností; otevřená média, jež se problému nevyhýbají; vládu, která v oblasti systematicky pracuje, a konečně podnikatele, již to nevidí jako hrozbu pro svůj byznys, ale jako ohromné pole nových příležitostí. Věřím, že v Čechách jste na tom podobně jako jiné vyspělé evropské země.

Zmínil jste také podnikatele. Ale právě tady často funguje klišé -ekologové omezují rozvoj ekonomiky, ničí zavedené obory, kladou nesmyslné požadavky... Není asi snadné vidět nové podnikatelské horizonty.

To je opravdu jenom klišé. Vezměte si, že jedním z největších zdrojů emisí je užívání energie v městských domácnostech a kancelářích. Přitom domy jsou většinou postaveny tak, že úniky energie jsou ohromné. Tady je obrovská příležitost pro byznys. Podobně je tomu například v rozvoji obnovitelných zdrojů energie.

To vypadá až idylicky, ale nesmíme zapomenout, že nikoliv všichni si myslí, že rizika klimatických změn existují. Dejme tomu, že patřím mezi ty, kdo to považují za mýtus, či alespoň hodně nadsazené, často možná politicky motivované tvrzení. Jak mě přesvědčíte, že tato hypotéza platí...

Počkejte, to není žádná hypotéza. My víme, že na Zemi dochází k oteplování. Tady prostě existují srovnání exaktních dat a počítačových modelů. Těžko může někdo vyvracet takové věci, jako že průměrná teplota se zvýšila za posledních sto let o šest desetin stupně, nebo to, že devadesátá léta minulého století byla nejteplejší dekádou za posledních sto let, přičemž těch posledních sto let bylo nejteplejším stoletím v rámci tisíciletí. Modely navíc vcelku jasně ukazují, že na základě očekávané produkce skleníkových plynů budou teploty dále stoupat - v našem století o jeden a půl až téměř šest stupňů.

To ale přece ještě stále neznamená, že se naplní katastrofické scénáře, že města budou zaplavena, klima se drasticky promění a podobně. Námitka zní, že nevíme, jak se bude systém chovat, že neznáme prahové hodnoty, za nimiž dojde k náhlým změnám, že navíc mohou vzniknout nové adaptační mechanismy...

To je pravda. Tyto věci skutečně nejsme schopni podrobně popsat. Opravdu nevíme přesně, co se stane, když se teplota zvýší například o dva stupně. Opravdu nevíme, kde leží ty prahové hodnoty. Třeba se při oteplení o dva stupně nestane nic moc. A při oteplení o pět stupňů? Co myslíte, jaký přístup je lepší? Uvědomovat si rizika, která sice nedokážu přesně popsat, ale vím, že jsou reálná, a že se navíc postupně zvyšují? Anebo si říci, že když něco není přesně identifikovatelné, nebudu to brát vážně? Náš problém je přece v tom, že oteplování postupuje a bude postupovat dokonce i tehdy, když přijmeme celosvětové akce. Že už nyní jsme o krok pozadu.

Chcete po lidech, aby si připustili naléhavost rizika, jež je velmi vzdálené a velmi temné. Myslíte, že jsou vůbec ochotni a schopni něco takového podstoupit?

To je velmi složitá a zásadní věc. Přístup k riziku se totiž liší podle kultur i individuí. V některých zaostalých zemích žijí lidé každodenně s rizikem, jaké my bychom prostě nebyli schopni vůbec akceptovat a unést. Tam je běžnou součástí života. Individuální reakce se budou zase podstatně lišit. Modelová situace: v lékařské ordinaci se dozvíte, že nádor ve vašem těle je možná zhoubný, možný nikoliv, ale přesně zjistit to nelze. A pravděpodobnost je třeba sedm ku třem, že zhoubný není. Necháte to být? Nebo půjdete na rizikovou operaci? A když ta pravděpodobnost bude v opačném gardu, co uděláte? A také vám budou chybět tvrdá data. Ani medicína je neumí vždy dát. Ano, je to velký problém -vnímání rizika není jednotné, a proto je tak těžké se domluvit na společné, účinné akci.

Vy vlastně přiznáváte, že té vaší vědě zase až tak věřit nemůžeme. Ostatně je to další standardní námitka - zabýváte se příliš velkým, komplexním systémem na to, abyste mohli zvážit všechny proměnné. Je to jako se všemi velkými varovnými prognózami - jsou plné omylů, nevyplňují se...

Ano, nerozumíme tomu úplně. Věda nedává dokonalý obraz světa. Problém je v tom, že to od ní lidé očekávají, že běžně nerozumějí jejím metodám, způsobu práce. A ještě větší problém je v tom, že když pochopí, že věda není neomylná věštecká instituce, přestanou ji brát vážně. Skutečnost je taková, že vědci dělají maximum, co mohou. Naše modely jasně říkají - něco se tu děje, pravděpodobně se to bude vyvíjet tak a tak a my můžeme proti tomu možná dělat to a to... Stačí to? Znovu jsme u toho: můžeme to brát vážně a něco dělat anebo si říci, že se nebudeme zbytečně trápit nějakým nepříliš jasně pojmenovaným nebezpečím.

Je tu ještě jedna obvyklá a vážná námitka. Rizika globálního oteplování jsou do značné míry optickým klamem vyvolaným médii. Jednoduše řečeno - i před sto lety jsme měli povodně, ale neměli jsme tolik novinářů, kteří musejí denně vyprodukovat nějaké zprávy.

Jistě, média věnují velkou pozornost přírodním katastrofám i lokálním povodním. Je ovšem otázka, co z toho chcete vyvodit ohledně klimatických změn. Dokazují totiž katastrofy, že se klima globálně mění? Nikoliv, katastrofy žádný důkaz nejsou. Opravdu byly vždy a ani jejich frekvence není nijak jednoznačně zlomová. Důkazy jsou jinde. To je právě úloha vědy, že se nespokojí s tím, co na první pohled vypadá jako důležité. A věda důkaz změn má: stoupá teplota, neoddiskutovatelně dochází k oteplování a samozřejmě k některým souvisejícím jevům, jakým jsou třeba změny ledovců.

Má vůbec jednotlivec šanci zaujmout nějaký rozumný a efektivní postoj k tak rozsáhlému a nejasnému riziku?

Většina lidí ve vyspělých evropských zemích si dnes podle průzkumů uvědomuje, že tu nějaká rizika jsou. A většina z nich se cítí bezmocná, cítí, že je to něco příliš velkého, aby mohli cokoliv dělat. Mají tendenci hledat viníka, obviňují politiku, byznys, George Bushe a další, jako by to mohlo věci vyřešit. Ale je to pochopitelná reakce. Protože opravdu nemůžeme jako jednotlivci udělat příliš mnoho a dopadá na nás pocit rezignace. Britští ekologičtí aktivisté spustili velkou kampaň, v jejímž rámci publikovali řadu hrůzných obrázků důsledků katastrof, aby lidi vyburcovali k přemýšlení a změně způsobu života. Já si nemyslím, že je to dobrá motivace. Já považuji za lepší motivovat lidi jemněji, ukázat jim konkrétní věci, jak mohou sami přispět například k omezení plýtvání energií. A ukázat jim, že jsou součástí nějaké komunity, jež jako celek je schopna účinných reakcí. Málokdo z nás je schopen motivovat se sám, většina potřebuje pocit, že je součástí většího celku.

A jak jste na tom vy?

Označil bych se za racionálního optimistu. Čím déle v oboru pracuji, tím jsem větší optimista. Vidím, že lidé o změnách klimatu toho vědí stále více, vidím nové technologie... Na druhou stranu vím, že změny klimatu probíhají a že jen tak nezmizí. Ale nepatřím mezi lidi, co svůj život tráví v obavách z katastrofy. A pokud jde o můj způsob života, tak se samozřejmě snažím především omezovat spotřebu energie v domácnosti, přešel jsem na obnovitelné zdroje energie a koupil hybridní vůz čili auto, jež má kombinovaný pohon na benzín a elektřinu. Myslím, že ty základní věci, které bych poradil ostatním, plním. Mám samozřejmě velký problém s tím, že často musím na zahraniční konference a letadla jsou velkým zdrojem emisí. Vždycky pak věnuji peníze třeba na výsadbu stromů, ale uvědomuju si, že je to málo. To prostě vyřešené nemám a je to pro mě velká výzva. h


MIKE HULME (1960), britský klimatolog, který v současnosti vede celosvětovou kampaň pod názvem Město bez emisí, jež ukazuje, nakolik mohou města přispět k účinné adaptaci na proces klimatických změn a nakolik jsou změnami klimatu ohrožena. Hulme je výkonným ředitelem Tyndall Centre, jež vytváří mezioborové týmy vědců, aby podalo komplexní pohled na problémy globálního oteplování a iniciovalo národní i mezinárodní diskuse o jeho důsledcích.

Jak to s globálním oteplováním vidíte vy?

Michal Komárek


Kurzy měn
25,650
21,820
28,750
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře