nahoru

Jako psi

Petr Holec16. září 2005 • 09:58

Neplatiči nájemného dluží Chomutovu 135 miliónů korun. Na 320 z nich město podalo žalobu za účelem výpovědi a vyklizení bytu. Čtyřiceti lidem soud už zrušil užívací právo, takže čekají na exekuci. Pro ty, jimž město musí i po vystěhování podle soudu zajistit náhradní ubytování, přichystala chomutovská radnice nemilé překvapení: pět obytných oplechovaných buněk v nejhorší městské lokalitě -romském ghettu v Dukelské ulici. Nepřekvapivě někteří náhle zjistili, že dokáží platit i komerční nájem.

"Říkám jim Berušky," usměje se Miluše Fialová. Je úterý odpoledne a jdeme na Dukelskou. Mezi lidi, jimž říká Berušky, chodí zaměstnankyně chomutovského odboru bydlení už patnáct let. Má i nemá je ráda. Až moc dobře zná jejich problémy stejně jako fígle. Je to práce.
Za patnáct let se na Dukelské téměř nic nezměnilo, přestože zde město před časem utratilo za rekonstrukci tři milióny korun. A když - tak jen k horšímu. Víc a stále mladších lidí čichá toluen. Víc rodin má napíchnutou elektřinu z lamp veřejného osvětlení. Víc domů vyhořelo. Víc násilí. Víc strachu, že skončíte právě tady. "Ani nevím, proč jim tak říkám," řekne Fialová. Než se ve všem zorientuji, stojíme před ghettem.

ODSTRAŠENÍ


Chomutov samozřejmě není zdaleka jediným městem, jemuž neplatiči nájemného dluží desítky miliónů korun. Zajeďte kamkoli a zeptejte se na bytovém odboru. Rostoucí databáze neplatičů pomalu přesahují kapacitu stárnoucí odborové logistiky. Mnozí - bez rozdílu etnického původu - dluží stovky tisíc a jezdí si pro sociální dávky zánovními auty.
"To je kapitalismus," řekl mi před rokem litvínovský dlužník. Patrně nemyslel stejné slovo jako Václav Klaus, když mluvil o opascích. Kapitalismus nicméně dostal i jeho. Dluhy za bydlení ho zahnaly do holobytu na kraji města, kde nejde nedlužit. Za rohem je už jen opravdový kapitalismus - ulice.
Vzhledem k tíživé socioekonomické situaci a skladbě obyvatel jsou však severní Čechy - nejen pokud jde o neplatiče nájemného - specifické. Například Most, Litvínov, Chomutov. Učebnicový trojúhelník, učebnicová epidemie. Stovky jejich obyvatel způsobily radnicím za léta dluhy stovek miliónů. Jejich počet drtivě převyšuje počet míst v ghettech a ubytovnách, kam je města mohou za trest stěhovat. Drtivá většina z nich navíc peníze má, jen prostě neplatí nájem. Řečeno politicky korektně ho třeba na rozdíl od kožené bundy nepovažují za mandatorní měsíční výdaj.
"Působí to na ně jako odstrašující příklad," říká o efektu buněk na neplatiče Fialová.
Ve své kanceláři projíždí statistiky, neplatiči jsou rozeseti po celém městě. Ze sedmi neplatičů si klíče převzali pouze tři. Čtyři náhle zjistili, že nájem platit mohou, ale jinde. "Když jsme jim řekli, kam půjdou, hned si našli náhradní bydlení."
Většinou jde o sociálně slabší občany, nezaměstnané či rozvedené matky s dětmi.
"Otázka je, proč jsou mnozí z nich sociálně slabší," ptá se Fialová.
Chce říct: Proč nepracují, když můžou?
"Říkají, že na nájem nemají. Jenže my víme, že na něj dostávají státní příspěvek. Prostě ho neplatí." Systém, kdy příjemci tohoto příspěvku musejí zaplatit nájem ihned po jeho vyplacení, funguje v Chomutově pouze rok. Do té doby mnozí brali tyto příspěvky jako státní kapesné. "Navíc nejde pouze o dluh za nájemné," vysvětluje Fialová. "Penále z dluhu často bývá stejně vysoké jako samotný dluh." Když se někteří neplatiči, kteří se obávají vystěhování, pokusí dluh i penále splácet, což bývá podmínkou, často pak zjistí, že peníze najednou doopravdy nemají. Někdy přestanou splácet.
Hýbat se věci v Chomutově začaly, když radní odsouhlasili buňky. A když soudy začaly rychleji pracovat.
"Poslední rok je vyřízení naší žaloby mnohem rychlejší," říká Fialová.
Kromě buněk se neplatiči stěhují do tzv. ateliérů, což ve skutečnosti nejsou ateliéry.
Jde o sídlištní byty se společným sociálním zařízením.
Anebo do hotelů, což ve skutečnosti nejsou hotely. Jde o ubytovny za pár korun na noc. Pořád lepší než ulice.

DOKUD NEZAPLATÍTE


"Paní Fialová, paní Fialová ...," vítá nás v ghettu v Dukelské romský mladík ve fotbalovém dresu, zhruba na prahu dospělosti. Tři hodiny odpoledne. Uhihňává se a zakopává si o nohy.
Je tak sjetý toluenem, že stěží vysloví p-a-n-í F-i-a-l-o-v-á. Dokonce je tak sjetý, že toluen ani neschovává jako většina feťáků. Lahvičku má zastrčenou za pasem džínů a fotbalovým dresem.
"...zase nám nejde elektrika," dořekne svůj pozdrav uvnitř ghetta.
"To je taky v pořádku," odpoví Fialová. "A ani nepůjde, dokud nezaplatíte.
A víš, že jsi slíbil, že přestaneš fetovat?" "Já vím, já vím ..." Pět bílých buněk, z toho dvě společná sociální zařízení, svítí uprostřed polorozpadlých a vypálených domů plných nájemníků a hromady odpadků jako memento.
Třináct metrů čtverečních s elektrickým přímotopem.
Nájem včetně záloh za vodu a elektřinu 2000 korun měsíčně.
Maximální doba nájmu jeden rok. Do jedné z buněk se má nastěhovat devět lidí. "Tak co jim říkáte?" ptá se mě Fialová. Až je přivezete, do čtrnácti dnů je vypálíme. Nebudeme bydlet jako psi v boudách! vyhrožovali místní. Zatím nikdo nic nevypálil. V buňkách je přinejmenším nejčistší sprcha a záchod v celém ghettu. Nejen proto ho nonstop monitorují dvě kamery. Jedna policejní, druhá agenturní. Zaměstnanci bezpečnostní agentury současně obývají jeden z bytů.
Dvě buňky sloužící jako sociální zařízení jsou nové, zbytek opravené. Jedna vyšla město asi na 350 000 korun. Běžně se používají pro dělníky na stavbách. Není vyloučeno, že v budoucnu přibudou další.
"Počítáme, že se tady budou točit," přibližuje mi Fialová záměr města. Nepočítají, že v nich někdo vydrží celý rok.
"Je to horší než byt," říká starší Romka stojící na prahu otevřené buňky. "Musím chodit pro vodu."
Verona Bodyová v buňce bydlí se dvěma syny pár dnů. Do buňky ji nastěhovali, protože dlužila za byt na Dukelské. Na Dukelskou ji nastěhovali proto, že dlužila za byt jinde.
Ptám se, jestli ví, že je zde jen na rok. Říká, že ví. Ptám se, jestli si pak najde byt.
"Já bych si ho klidně našla, kdyby mi ho někdo našel," říká.
Mezitím si někdo jiný našel její původní byt, špinavé holé stěny ve vlastnictví města. A pomalu se zde zabydluje. Nejen proto na zemi leží dřevěný kotouč s drátem na napíchnutí elektřiny, místní esence přežití.
"No to snad ne!" zhrozí se Fialová, když to zjistí. "Čí to je?! Čí to je?!"
Všichni koukáme na drát, nikdo neví, co říct.
"Nemám skočit pro housle?" zeptá se fotografa jeden z nájemníků.
"Město nám vyšlo vstříc, a my jsme selhali," kaje se před Fialovou Tibor Cirok, napůl samozvaný tetovaný "správce" ghetta. Průšvih se snaží vyřešit tím, že napomíná všechny ostatní. Má dobrý důvod: sám městu dluží 400 000 korun.
Stejně jako většina podobných správců vůbec není nejlepším místním charakterem. Bohužel zcela naopak. "Byl to s ním z naší strany takový pokus," říká Fialová, když opouštíme Dukelskou.
"Rozhodli jsme se pro Dukelskou, protože jiné místo, kam bychom buňky umístili, by nejspíš čekal její osud," vysvětlil v MfD chomutovský místostarosta Rudolf Kozák.

PROČ?


Mluvítka u vchodů do starých paneláků nemívají nejlepší přenos zvuku, hlasu v tomhle je ale i přes šumění celkem dobře rozumět. Stojím před soukromým chomutovským panelákem a mluvím se ženou, jež měla i se třemi syny skončit v buňce na Dukelské. Její skóre za léta neplacení nájmu v městském bytě: zhruba 350 000 korun. Penále z dluhu dalších 350 000 korun. Celkem téměř tři čtvrtě miliónu korun.
"Protože jsem na to asi neměla peníze, ne?" vysvětluje žena, proč neplatila.
Je nezaměstnaná, její druh v invalidním důchodu. Město jí přispívá přes 3000 korun měsíčně do životního minima. V lepším městském bytě měla měsíčně platit 4200 korun - a většinou neplatila. Nyní platí i s energií 6000 korun -a musí zaplatit každý měsíc.
Protože jinak ... Jinak už nic.
Musela to nechat dojít tak daleko? je otázka, kterou jí chci položit, jenže reproduktor náhle zmlkne.
"Dlužila jsem, nevím, padesát šedesát tisíc," říká mi znovu žena.
I se synem vyšla po čase před panelák. Nevypadá příliš šťastně. Stejně tak její příběh, zčásti výmluva o letech chození na špatný úřad či úmyslu byt vyměnit. "Možná trochu víc?" Dívá se mi do očí.
"Tři roky jsme žili bez energií, o svíčkách. Vařila jsem na bombách. Děti se koukaly na televizi na autobaterii ... Na úřadě mi řekli, že jestli nechceme na Dukelskou, máme si venku postavit stan. Já bych to tam snad i přežila, ale děti ne. Viděl jste to tam? Když jsme tam přišli, řvali na nás, že tam gadže nechtějí. Doufám, že už se nikdy nebudeme muset stěhovat."
Musela to nechat dojít tak daleko? je otázka, kterou už jí nepoložím. h Co s neplatiči nájemného?



Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře