nahoru

Fandi, nebo zemřeš [Diskuse]

Milan Tesař25. srpna 2005 • 15:35

Už se nezlobím na bratra, který mě k tomu přemluvil slovy, že přece ve čtyřiceti musím začít žít. Už na něj nekřičím, že jet v létě v zatepleném klubovém dresu na otočku skoro dva tisíce kilometrů do Bruselu je naprostá hovadina. A víte proč? Protože jsem bohatší o pocit vojáka, který se vrátil z akce, kouká večer do ohně a je rád, že přežil uplynulý den.

Zajímalo mě, jak se asi cítili účastníci CzechTeku poté, co si v novinách přečetli Paroubkovy články. Už to vím. Stačí si přes hlavu přetáhnout repliku klubového dresu a zažijete předsudečno na vlastní kůži. V mžiku jste napěchován do skupiny cizích lidí, kterým se říká rowdies anebo taky hooligans, o nichž okolí automaticky předpokládá, že se budou chovat podle předepsaného mediálního obrazu. Čili že vyrabují obchody, převrátí tramvaj a znásilní místní ženy.
Jenomže já na stadión Anderlechtu dorazil sice v dresu, avšak bez znalostí pravidel takových rowdies. Neměl jsem kapsy plné nastříhaných čtverečků, pásek do počítačů a světlic (aby byla atmosféra), neměl chuť pošťuchovat štíty místního bezpečnostního oddílu prázdnou lahví od piva (aby se něco dělo) a kromě toho jsem nepřijel vydýchaným autobusem, ale luxusním BMW X5 s televizí, DVD, digitálním navigačním systémem a ledničkou v kufru. Cítil jsem se jako dokonalý vyděděnec, který může dostat facku z obou stran.

PŘELEPENÍ LINA


Obyčejně na pohárové zápasy Slavie nejezdím. Jenže cestu do Bruselu mi nakonec kromě bratra doporučil i lékař, který hovořil o přelepení lina. Tak říkají psychoterapeutové proceduře, jež pacientovu traumatizující vzpomínku odplaví jiným zážitkem. A já potřeboval vytřepat z hlavy „curyšskou můru“, která vlétla do mého prostoru v roce 1996, když mně bratr poprvé tvrdil, „že musím začít žít“, a donutil odjet autem do Švýcarska, kde se Slavia poprvé pokusila o pohádkovou Ligu mistrů. Mise to byla krátká. Po osmi stech kilometrech plahočení se k nám fotbalisté z neutrální země vůbec nezachovali korektně, vsítili pět banánů a my se vrátili domů. Výlet se stal symbolem nejtěžšího ponížení, k jakému vůbec může dojít, a tak není divu, že jsem nad dalšími cestami za těmi lazary vyvěsil zákaz. Platil devět let.

VÍRA V HALLEYOVU KOMETU


Pokládat nové linoleum jsem měl v Bruselu, městě fotbalových katastrof. Skromnou podmínkou, kterou jsem si vzhledem ke svému věku a nechuti cestovat vymínil, byl dokonalý luxus. Cestou do Bonnu, kde jsme si naplánovali nocleh v komfortním hotelu, musíme ze senzoricky ovládaného střešního okýnka upouštět optimismus, který se bohužel opírá skoro výhradně o respekt, jaký si Slavia vybudovala po vítězství ve Středoevropském poháru v roce 1938.
Fakt, že mezinárodní úspěchy Slavie jsou stejně časté jako oběhy Halleyovy komety kolem země, nám ale mysl nekalí. Ze spuštěných okýnek vlají klubové šály a já jsem bojovně naladěn. Již jsem překousl bratrovo napomenutí, abych příště nekupoval levné suvenýry u Vietnamců. Odhalil totiž, že na mé šále je omylem vyšit nápis SLAPIA a hvězda ve znaku má bůhvíproč šest cípů.
Já pro změnu trvám na tom, abychom šli v Bonnu do kostela a zapálili svíčku za výkon Slavie, jinými slovy za to, aby Latka, jak je zvyklý, neudělal minelu, aby Kozáčik, jak je zvyklý, nepodběhl balón a aby Vlček alespoň jednou za rok prohnal míč goalem. Všechny kostely jsou zamčené, zato jsme našli rodný dům Ludwiga van Beethovena. Vždycky jsem chtěl vidět Mistrovu kolébku a první zpěvníček, ale bratr, již také oblečen do dresu, mě zchladil, že takovými exkurzemi prý rowdies pohrdají ze zásady. Z okna Beethovenova dětského pokoje se zlověstně ozve Osudová. Varování? Proboha, jenom ne Curych.

SIESTA BUDE DLOUHÁ


Dorážíme do Bruselu. Celé kvinteto, osvěženo dosažením cíle, vyskáče z auta v plné zbroji: v dresech, s řehtačkou a Slapií. Jsme lačni zjistit náladu mezi domácími příznivci, oprášit angličtinu, případně vyměnit šálu.
Do uší nás však uhodilo hromové ticho, jaké se k ruchu velkoměsta věru nehodí. Náměstí je během pár chvil jak vymetené, do domu zaběhl poslední pes, okna se s třeskotem zavírají, a kdyby nás viděl čurající chlapeček, pravděpodobně by si začal stěžovat na písek v ledvinách. Připadám si jako vyšetřující soudce, který právě dorazil do Palerma.
Zaraženě procházíme tureckou čtvrtí a jsme středem krajně podezíravých pohledů. V duchu proklínám milovaný, leč v tuto chvíli přehnaně výstřední dres, budící pozornost. Bratr potřebuje na toaletu, pokoušíme se proniknout do nálevny na rohu ulice. U stolu sedí pár štamgastů, na zdi visí šavle a majitel mává rukama: Je zavřeno - siesta. Je to marné. V jeho temných očích čtu, že siesta bude tak dlouho, dokud nevypadneme z města, anebo aspoň z jeho ulice.
Vstřícnost místních podnikatelů se prudce mění u oběda, když si v příjemné restauraci objednáme jídlo a pití skoro za dvě stě padesát eur. Mušle se slaninou jsou vynikající stejně jako číšník černé pleti, který možná někomu fandí, ale rozhodně to není Anderlecht Brusel. Přeje nám večer hodně štěstí a dodává - pokud jsem správně rozuměl jeho vlámštině -, ať ty saláty rozkopeme do hadrů.

VY NEJSTE NIC!


Ačkoli stadión domácích je od centra ještě dál než v Praze nenáviděný Strahov, vypadá to, že přijde dvacet tisíc fandů. S prvními se míjíme na dálnici; tak jako my vyzdobili svá auta klubovou barvou, barvou fialek. Ve vysoké rychlosti si navzájem ukazujeme tolik prstů, kolik gólů bychom si přáli na konci zápasu v síti soupeře, najíždíme do sebe auty a tak vůbec se přátelsky škádlíme.
Jinak se ale s místními fanoušky vůbec nepotkáme. Pořadatelé nás manévrují na zvláštní parkoviště přímo v areálu stadiónu. Na něm již poskakují našinci, z autobusů se dosud kouří, i když mají dávno vypnutý motor, a desítky prázdných plechovek dávají tušit, že ta část Slavie, která nebude hrát fotbal, je na zápas opravdu dobře připravena.
Vystoupáme po schodech na tribunu, do rohového sektoru za brankou, kde se tísní na pět set našich fanoušků. Teprve tady se ujistím v tom, co jsem tušil už na parkovišti. Že totiž prosté rozdělení sektorů na domácí a hosty zachycuje povahu fanoušků jen velmi hrubě. V jedné kleci se tak ocitnou lidé, z nichž každý začal pít v jinou hodinu jiný alkohol, a každý má tudíž jiný cíl: někomu stačí vyhazovat nad hlavu nastříhané papírky, někdo vybrušuje nápadité slogany, jako „My jsme Slavie, vy nejste nic“ či „Hu hu hu“, další prostě chce jenom vidět krev. Do jaké kategorie patřím já?

MÁ SEDAČKA HOŘÍ!


S blížícím se výkopem atmosféra poznamenaná heslem „buď fandíš s námi, anebo proti nám“ kulminuje. Mužstva nastupují na plac a asi čtrnáctiletý vůdce, který si chce užít tu opojnou chvíli, kdy šéfuje světu, se na nás obrací a řve mi do obličeje: „Čuráci, fanděte, nebo vás zabiju. Tady nejste v plyši.“ Jestli je v něčem náš sektor demokratický, tak v tom, že si slušná většina dobrovolně nechá zápas otrávit menšinou, kterou fotbal v žádném případě nezajímá.
Rozhodčí pískl a já, ač značně nekoncentrován, se chci dostat do zápasu. Bohužel prvním pozoruhodným momentem zápasu je branka v naší síti hnedle v sedmé minutě a mě do nosu udeřila pronikavá vůně švýcarského sýra. Ne, není to sýr, tady se něco pálí!
Slavia za pár minut vyrovnává. Hurá. Zezadu mě někdo v euforii polil pivem, vedle stojící pán v tesilkách mě plácá po zadku a řve mi do ucha jak při epileptickém záchvatu, ale jinak zaplaťbůh za tu krásnou gólovou akci.
Přestávka. Po nervovém vypětí pocítím potřebu na chvíli si sednout, koneckonců mám lístek k sezení. Když se však otočím, ke svému zděšení zjistím, že má sedačka hoří. Postrádaje Mojžíšův klid při pohledu na keř sleduji impulsívního bratra, který je vždy na straně dobra, zda jako obvykle zahájí s pyromanem otevřený konflikt. Naštěstí si ani on není jist, zda se v zašlém tetování chlapa se sirkami ukrývá slovo Votice, nebo Valdice, a tak házíme osud bruselských sedaček za hlavu.
Jak v cele Hannibala Lectera jsme od „normálních místních fandů“ odděleni silnou skleněnou stěnou. Po každém sporném výroku rozhodčího přes ni naši nejmilitantnější vůdci hrozí belgickým fandům. Oni nám ta hrozivá gesta opětují a já přemýšlím, že kdybych se jim teď dostal do ruky, asi by mi nenabízeli belgické pralinky. Naděje, že by mě od tvrdých rowdies ve stejné uniformě odlišila má inteligentní tvář, je spíše iluzorní. Naštěstí k masakru, i když z lóže sledoval zápas premiér Paroubek, kupodivu nedošlo.

ZÁHADNÝ AUTOBUS


Zápas končí. S ulehčení svlékám zateplený dres a opět se stávám odpovědným výhradně sám za sebe. Příjemný pocit. Cesta domů s nadějným výsledkem pro odvetu v zádech (2:1) ubývá parádně. BMW se řítí bezmála dvousetkilometrovou rychlostí, po šesti hodinách dosáhneme na rozvadovský přechod. Pohlédnu doprava do tmy a strnu hrůzou: na odpočívadle stojí autobus ověšený slávistickými vlajkami. Je v něm hrobová tma a ticho. Řidič Marek kategoricky vylučuje, že by tu autobus z Bruselu mohl být dřív než my: musel by letět rychle jako letadlo. Tak kde se tu vzal? A pak mě to napadlo: Co když ten autobus teprve jede směrem tam? A veze partu skvělých fandů v dresech a s rodinami, jimž neudává tón pár primitivů, co si v anonymním davu léčí mindráky a kteří berou fotbal jako parádní zábavu? Mohl by to být on, protože takový autobus dorazí jen na málokterý stadión.

Jak se vy cítíte na fotbalových stadiónech?



Kurzy měn
25,640
21,740
28,700
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře