Nenápadný půvab podnikatele [RX Diskuse]

Drobný český podnikatel umí vyrobit skvělé věci. Obchodovat s nimi už ho ale baví míň a řídit lidi taky moc ne. Jak se mu asi povede ve světě, kde obchod je vše a firma, jež neroste, padá? Líc a rub české podnikatelské nátury na třech portrétech lidí, kteří si práci vymysleli sami a jsou v tom, co dělají, špičkoví.

Obrázek polosvěta majitelů obskurních firem propojených tunýlky, usínajících s pistolí pod polštářem a bodyguardem za dveřmi, který se asociuje se slovem podnikatel, vrhá stín a zaclání výhled na vynalézavé lidi s výdrží, jež nikdo nezaměstnává, a tudíž jsou také podnikateli. To mě napadlo v dílně plné světla Erika Hanuše a Tomáše Heřta, kterou jsem jim záviděla. Ale oni o tom, že jsou podnikateli, nechtějí slyšet: "Když mám někde vyplnit kolonku zaměstnání, píšu tam bubeník nebo živnostník," řekl mi Erik. "Nebo pracant," zasmál se Tomáš. Jen ne proboha podnikatel.
Tak dobré bubny jako tihle dva Pražáci kolem čtyřiceti dělá jen pár lidí na světě. Masívní dřevo z javoru, dubu, třešně, dřevěné obruče místo standardních plechových, vlastnoručně vyrobené kování a úchytky, místo stříkaného laku šelaková politura -- ta, co se stovky let používá na úpravu povrchu nábytku a je jí třeba tři sta vrstev. Na bubny ji používají jen oni a naučit se to trvalo měsíce a pořádnou dávku úpornosti. Výsledek je vážně krásná věc, buben, který na německém trhu stojí kolem tisíce eur.
Papírem geologové, před šesti lety našli fotku takového bubnu v jednom německém hudebním časopise -- Erik bubnuje v jedné kapele -- a naslepo ho vyrobili. Dělali tehdy dřevěné vybavení interiérů a měli na kontě i velké zakázky. Pro bubny se nakonec rozhodli, protože "je to malé, kvalitní, takže s velkou přidanou hodnotou, tudíž nemusíš nabírat zaměstnance a dá se to dělat v podstatě kdekoli". Tomáš vymyslel všechny stroje, které potřebují. Jeden buben uděláš tak za dva dny čistého času, takový čas ale u drobného podnikatele neexistuje. Počtem to jsou desítky ročně a putují převážně do ciziny: Švýcarsko, Rakousko, Nizozemsko, Belgie. Z Erika je třikrát ročně obchodní cestující a nemá to rád. Není to holt žádný byznysmen.
Nějak jsem si vždycky spojovala exkluzívní předměty s bohatstvím, vysokými výnosy. Ale ono to tak není. Bude to vůbec vynášet? "Vracet se to prý má začít tak za osm let. My tomu nejdřív nevěřili."
I s trhem bubnů zamíchala čínská konkurence, jak by ne. Všechny součásti se dají koupit hotové, tchajwanské, levné. "Číňan na veletrhu přijde, nepozdraví a vyfotí si všechno, i stoleček z tvého stánku a tvoje boty." Na druhou stranu na evropskou značku se v téhle branži pořád ještě slyší a bubnová extraliga, ve které jsou Erik s Tomášem, není levnou produkcí tolik ohrožena. Větší je tlak kolosů se zvučnými jmény: je docela legrační, že v testech bubnů prestižních evropských hudebních časopisů se značka Hanus & Hert Drums pravidelně umísťuje vedle Yamahy.
HRÁT SI, AŽ DO ÚPADU
Kdo řekl, že podnikatele charakterizuje honba za ziskem, nevystihl podstatu kategorie. Obchodní stránka věci, ukazuje se, je pro mnohé nepříjemná část jejich práce. A to skoro z přesvědčení. "Svět se točí kolem byznysu, mozky kšeftu jsou ve stínu těch, kdo umějí jejich nápady prodat. Kdybych se dal dohromady se šikovným byznysmenem, rostli bychom, ale on by byl z nás dvou ten hlavní. Nikdo mi za to zatím nestál, ani za cenu, že neporostu a nikdy nezbohatnu." Martin Čepek je devětatřicetiletý strojař a dělá pod značkou Motor Excel špičkové motory do závodních aut. Dílna v pražské Hostivaři, to jsou ponky a další staré mašiny skoupené po fabrikách. Vše podstatné se tu odehrává mezi hlavou a rukama: pro vývoj motoru není kdovíjaké technologie třeba, ta je k něčemu až u sériové výroby.
Po škole mohl dělat vedoucího výroby velké montážní firmy -- vybral si u ní práci zámečníka a soustružníka, aby si to zkusil odspodu. A šéfování nakonec nevzal. Pak šel do zahraničního obchodu: "Kancelář tam byla s výhledem na celý Václavák. Lidi si ale lezli po hlavách a naháněči do strany kroužili kolem jak supi, a tak jsem zase šel." Do Ústavu silniční a městské dopravy: testování zahraničních aut podle českých směrnic obnášelo najet spoustu kilometrů v různých bourácích, "ten za holkou v mercedesu, ten k babičce s nákladem v luxusním pick-upu". Mohl tam prý zůstat dodnes, ale když se otevřely hranice, začal se společníkem dovážet ojeté peugeoty. A pak potkal emigranta Karla, který jim dohodil výrobu ověřovacích sérií motorových hlav pro německé firmy. K tomu začali dělat sportovní úpravy běžných aut pro Čechy, jimž normální výkon auta nestačí. Teď převážně motory závodní, které velmi často vyhrávají: "Kdybych uměl obchodovat a smířil se s nižší kvalitou, nikdy bych asi s motory do závodních aut nezačal, vydělával bych na komerci," říká Čepek a já v hlase slyším spíš hrdost než zkormoucení. Trh závodních aut v Česku je omezený: vyrábět i pro cizinu? "I jsem o tom trochu uvažoval, ale pak přišla ta věc se Šárkou ..." Martin Čepek vstává tak čtyřikrát za noc k osmnáctiměsíční Aničce: žena mu zemřela pět dní po porodu.
KDYŽ NEZBUDE NEŽ PODNIKAT
Třetí příběh je o mikrofirmě, která má všechny znaky zavedeného a prosperujícího podniku. Až na jednu anomálii: zaměstnavatel tu bere míň než zaměstnanec. Na výplatní pásce z minulého měsíce má Jiří Kolomý, majitel KOVOS, jedné z nejmodernějších obráběcích firem na Trutnovsku, něco pod deset tisíc, zaměstnanci si u něj vydělají i dvakrát tolik. Když nic nezkazí. "Na nás přijde řada, až splatíme leasing," řekl mi Kolomý a myslel tím sebe a společníka Skalického.
V KOVOS se dělají obráběné a frézované součástky s vysokou přesností, třeba pro německé operační lasery nebo do vlakových brzd německého kolosu Knorr-Bremse. Na sofistikované, počítačem řízené japonské technice celkem za dvacet miliónů, co by prý dokázala udělat i součástky pro atomové zbraně, takže museli podepsat, že nic takového dělat nebudou.
Tady dostaneš do ruky výkres a ukážou ti, kde je materiál. Dál je to tvoje věc, odevzdáváš hotový výrobek spolu s měřicím protokolem. I v sobotu odpoledne to tu dělá dojem, že se tu fakt hodně pracuje: obrat jeden a tři čtvrtě miliónu na člověka, to je prý i podle Němců vysoká produktivita. Do Německa jde sedmdesát procent výroby. To ovšem díky Vladimíru Skalickému, který s Kolomým seděl na základce v lavici. Vrátil se po letech z emigrace, náhodou se potkali, rok se oťukávali, teď dělá s přidruženou firmičkou SK CZ KOVOS odbyt. Je to už podruhé -- bylo to tak i u Čepka --, co slyším stejnou písničku: kontakty a obchody v Německu umějí dělat ti, co tam pobyli. Kdyby Skalického nebylo, firma by se zřejmě hroutila pod dluhy. Vinou nízké platební morálky místních odběratelů jich před Skalickým nabrala dva milióny.
Jiří Kolomý, ročník jednapadesát, bývalý bachař, pardon, vězeňský dozorce, přišel o práci dvakrát a nakonec se musel zaměstnat sám. "Kdybys byl co k čemu, už bys dávno podnikal," řekl mu prý jeden podnikatel, když se motal od úřadu práce k úřadu práce. Obrábět začal v garáži, s jedním soustruhem, obchod a marketing autobusem se zbožím v tašce. A když jel autem, nechal ho stát pěkně daleko -- těžko by udělal na klienty dojem starým žigulíkem. I teď má jen fabii a na dovolené byl od roku 1993, kdy začal, třikrát. Takže příběh o tom, jak se z člověka, pro kterého už na trhu nikdo neměl práci, stal příkladný zaměstnavatel.
CO JE TEDY MOTOREM?
Spíš než sen o velkých penězích udělá z člověka podnikatele touha být sám sobě pánem, nemuset si něco nechat nařizovat, dělat si své věci po svém. Nevýhodou tohoto okouzlujícího individualismu bývá neochota růst, nabírat lidi. V zemi, kde převažují nezaměstnatelní nad nezaměstnanými, to má určité opodstatnění. Se zaměstnanci to Erik s Tomášem zkoušeli, ale moc to nešlo, a tak jsou pořád jen dva. "Byli třeba i dobří, ale jen v jedné věci, a jinak je člověk pomalu musel hlídat, aby nespadli ze schodů. Vedoucím se navíc asi člověk rodí a my jsme byli měkký: moc jsme řešili, že tohohle opustila holka a tenhle má zas nemocnou babičku." Martin Čepek má k sobě ještě dva lidi, ale to by na objemnější zakázky stejně nestačilo. Firem je u nás jak máku, ale průměrný počet zaměstnanců na jednu je daleko nižší než třeba v Německu.
V KOVOS by to bez zaměstnanců nešlo, mají jich deset. Pracují tu až na výjimky samí mladí, od určitého věku si lidé už na práci se strojem ovládaným počítačem netroufají, nechtějí se učit. Pracák, který má spoustu peněz na rekvalifikace, rekvalifikuje ostošest, "hromady svářečů, ale na CNS strojích nikdo, kdo sem přijde, pracovat neumí", okomentoval Kolomý nemotorné pokusy státu udělat z nezaměstnaných zaměstnance. Zaučit nového člověka v KOVOS trvá až rok.
NA VLASTNÍ PĚST
V malé firmě na sobě podnikatel kumuluje spoustu práce, která je ve větší firmě rozdělená mezi specialisty: plnění závazků vůči státu, dodržování norem a nařízení, kontrola financí, nákup, plánování, žádost o půjčku. V KOVOS kromě lidí u strojů mají jen jednu účetní na tři hodiny denně. Zažádat si o dotaci na vytvořené pracovní místo se nakonec ani nepokusili, příliš pracné papírování.
Miloš Brachtl z Hospodářské komory říká, že na Západě existují servisní organizace, které si podnikatelé společně platí, aby za ně dělaly to, co je odvádí od vlastní činnosti. Tady všichni jedou na vlastní pěst.
Chronická je také česká neochota se sdružovat a hájit tak lépe své zájmy, ať už před státem, či před robustnější konkurencí. Bude to dílem postkomunistickou skepsí a dílem proto, že podnikatelské asociace nenabízejí podle těch, kdo by se měli stát jejich členy, za členství výhody, jež by stály za ztrátu času při schůzování a za výši členských příspěvků. Aspoň na tom se shodnou ti, se kterými jsem mluvila. A že je u nás účast drobných podnikatelů v profesních asociacích mimořádně nízká, potvrzuje Miloš Brachtl i Pavel Kuchálik z Asociace malých a středních podniků a živnostníků.
ARMÁDA NIKÝM NEZAMĚSTNANÝCH
Kolik tady takových drobných podnikatelů-výrobců je, nedokážu říct, ač jsem se po tom čísle sháněla. A nikdo, zdá se, nedokáže. Jednak proto, že "podrobnější rozdělení aktivních malých a středních podniků do skupin podle počtu zaměstnanců a podle územního členění je připravováno Českým statistickým úřadem v rámci harmonizace statistiky s EU s předpokladem výstupů v roce 2004", jak dí materiál ministerstva průmyslu a obchodu. Hospodářská komora ČR mi také potvrzuje, že zvláštní evidenční kategorie mikrofirma (do devíti zaměstnanců) se zavádí až ke vstupu do EU. Pak je tu otázka zaměření činnosti a nakolik jsou evidovaní podnikatelé skutečně aktivní. Finanční úřad své informace považuje v rámci ochrany osobních údajů za neveřejné, řekl mi Miloš Brachtl. Z "různých a většinou neautorizovaných zdrojů", jak čtu ve zprávě Asociace malých a středních podniků a živnostníků, pochází údaj, že malé společnosti s počtem zaměstnanců do pěti osob tvoří sedmdesát procent všech malých a středních podniků v ČR a "právě tyto podniky jsou nejvíc existenčně ohrožovány -- v letech 2000 a 2001 jich zaniklo více než sedmdesát tisíc". Na druhou stranu početně roste kategorie soukromých podnikatelů-živnostníků. Držitelů živnostenských listů bylo podle této zprávy v roce 2001 skoro ke dvěma miliónům. Kolik jich ale něco dělá a co, těžko říct. Živnostenský list v šuplíku tu má kdekdo, ale na živnostenský list také pracují jak Čepek, tak Heřt s Hanušem. Český statistický úřad -- čerpám stále z papíru Asociace -- "odhaduje (!) počet fyzických osob-podnikatelů na 700 000 osob". A ze zprávy MPO mám, že fyzických osob podnikajících v průmyslu bylo v roce 2002 129 328. Tak si to přeberte.
A CO NA TO STÁT?
Existují samozřejmě programy na podporu drobného a středního podnikání, je jich jedenáct, jde o záruky na úvěry, podporu certifikace, marketingu. Hanušovi s Heřtem stát platí velkou část ceny za výstavní plochu na veletrhu ve Frankfurtu, soustružníci na Trutnovsku dostanou peníze na certifikaci ISO -- jakousi značku kvality podniku. Získala jsem ale dojem, že to je podpora okrajová, a nikoli zásadní, že tihle podnikatelé jsou tam, kde jsou, ne díky něčemu, ale tak nějak navzdory, že ten boj vedou sami. Přitom co by státu mělo ležet víc na srdci, než aby se lidé uživili sami? Sám sebe denuncuje, když v Národním akčním plánu zaměstnanosti na rok 2003 ústy ministerstva práce a sociálních věcí posmutněle konstatuje, že armáda nezaměstnaných, do které lifruje neuvěřitelné peníze, dává přednost sociálním dávkám před výdělkem.
Teď jde o to, zda žijeme skutečně v tom nejlepším z možných světů -- zda ten, kdo se má stát podnikatelem (či čímkoli jiným), se jím u nás opravdu stane, ať se děje cokoli, nebo ho odradí nepříznivé podmínky. A skepse okolí, pro které se slovo podnikat stalo synonymem pro to, někoho "přechcat". Zatímco, jak vidno, vlastní význam slova podnikatel je uživit se a přitom nebýt nikým zaměstnán, nést na trh svou kůži, jméno a nápady. A nezastavit se od rána do večera. Možná by stálo za to vrátit tohle slovo mezi neutrální výrazy, kam patří. Už jen proto, aby nám nezchudla slovní zásoba, se za jeho rehabilitaci přimlouvám.

---

Diskuse na téma:
Přežijí malí čeští podnikatelé?