Krátký film o studiu v zahraničí [RX Diskuse]

Každý vysokoškolák - pokud má k tomu předpoklady - stáže v zahraničí docílí, když chce. Je to jistá vstupenka do světa úspěchu, peněz a establishmentu. Anebo taky ne.

Z archívu Fulbrightova stipendia jsem vytáhla pět odlišných osudů lidí, kteří návrat domů prožili různě a různě také polepšili sobě i ostatním.
Absolventi Fulbrightova programu se totiž z principu ze zahraničí vrátit musejí, aby peníze a energii do nich vložené odevzdali zpět Čechám a Čechům. Po skončení studia tak odlétají domů, a to minimálně na dva roky. Tento systém zabraňuje nežádoucímu odlivu mozků - vedle nezpochybnitelné tradice a prestiže je totiž Fulbrightův studentský (nadace má i programy jiné) program známý tím, že vybraným umožní, aby se plně věnovali i velmi úzce specializovanému oboru. V Americe pak stráví rok nebo víc, a protože přesně vědí, na jakou školu a proč se přihlásili, často tam potkají světově proslulé špičky dané specializace. Tak mimo jiné zjistí, co všechno se s tím dá za příhodných podmínek dělat. Ale přijíždějí domů a chtě nechtě se tady zapojují do existujících struktur. Někdy si tak pracovní příležitosti musejí - bez sebemenší zatrpklosti - sami pro sebe vymyslet, aby se uplatnili. Pro některé z nich, jak uvidíte, je to šok.
ČESKÝ SEN
Výtvarnice Lucie Tatarová (31) se ze Spojených států vrátila v září 1999, když na Pratt Institute v Brooklynu v New Yorku vystudovala rok magisterského programu grafiky jako kombinace sítotisku, litografie, hlubotisku a počítačové grafiky. Na americké škole pracovala jako odborná asistentka: práce se studenty ji bavila a oslovovala natolik, že chtěla - po vzoru amerických umělců - po návratu domů v Čechách učit taky. A v Praze trvalo dva roky, než našla práci. Nechtěla ovšem udělat kompromis a nechat se najmout reklamní agenturou, a tak s americkým magisterským titulem a s výstavami v Praze i v New Yorku za zády pracovala čtyřiadvacet měsíců v internetové kavárně, ve videopůjčovně i v prodejně počítačů.
"Vrátila jsem se z Ameriky s energií, že to tady v Čechách půjde, ale pak mi došlo, že nepůjde. Když jsem vytrvale hledala práci, moje zahraniční zkušenost byla spíš na překážku, na některých školách se jí vyloženě báli. Měli strach, že budu poučovat. Rozhodla jsem se, že se musím vrátit do New Yorku, a snažila se ty dva roky tady nějak přežít. Chyběl mi závan svěžího vzduchu, měla jsme deprese a psychosomatické bolesti zad: pořád jsem brečela, připadalo mi, že jsem odchodem z Ameriky všechno ztratila - ateliérem počínaje a dobrým bydlením konče. Ale po 11. září 2001 mi začalo být jasné, že návrat do Států už není možný. Dělala jsem pak v Praze na Akademii výtvarných umění konkurs na asistentku grafických technik, dostala jsem se do nejužšího kola, kde se mě mimo jiné ptali: "Unesla byste takovýhle litografický kámen?" Řekla jsem: "Neunesla," protože měl šedesát kilo, a když jsem pak volala kvůli výsledkům konkursu, řekla mi sekretářka tajně: "Samozřejmě že jsme vzali muže, ten přece unese ty kameny."
Po dvou letech se Lucie přihlásila na konkurs na pedagogickou fakultu, kde nyní už čtvrtý semestr učí jako odborná asistentka na katedře výtvarné výchovy. Na půl úvazku má tři tisíce osm set korun čistého, čtyři a půl tisíce hrubého. Ani příliš netouží po plném úvazku, protože by sice měla dvakrát tolik peněz, ale taky dvakrát tolik práce, takže by si nemohla přivydělávat prodejem vlastních grafik. Katedru na pedagogické fakultě ale považuje za vynikající a práce ji nesmírně baví. Jen kdyby si jí dokázala vydělat aspoň tolik, kolik je životní minimum v této zemi.
AMERICKÝ SEN
Veronika Finková (28) studovala rok filmovou produkci na třetí nejlepší škole tohoto druhu v USA, American Film Institute v Los Angeles. Vrátila se o prázdninách roku 2000 a tuto zkušenost považuje za zásadní zlom v kariéře. Ví, proč stála její losangeleská škola dvacet tisíc dolarů za rok: na rozdíl od FAMU tam získala konkrétní, odborné informace o práci filmového producenta, na jakých se dá stavět.
"Hollywood byl za rohem, praxi jsem absolvovala ve firmě Metro-Goldwyn-Mayer. Učilo mě mnoho slavných lidí, jedna z profesorek byla členkou filmové akademie, která uděluje Oscary, takže nám přinesla do školy všechny scénáře, jež byly na Oscara ten rok nominovány, a společně jsme je rozebírali. Naučila jsem se pracovat se scénářem, sestavovat rozpočty celovečerních filmů a orientovat se ve složitých filmových smlouvách, rozumím struktuře velkých filmových studií, troufám si jednat s jakoukoli kapacitou, po této zkušenosti mám na to sebevědomí."
Produkci studovala Veronika předtím na FAMU, krátce poté produkovala v Praze divadelní představení, reklamní spoty a studentské filmy. Snažila se tehdy zásadněji prosadit, a nic. U filmu potřebujete mít kontakty, ona je neměla. Teď, po návratu z USA, je její kariéra raketově na vzestupu: po více než roce práce asistentky natrvalo usídlila v jedné z nejlepších českých produkčních společností Etic Films, jež v Čechách zajišťuje služby při natáčení zahraničních filmů. V této firmě pracuje jako výkonná producentka, letos se bude podílet na projektu režiséra Romana Polanského. Nedělá ale momentálně to, co by dělat chtěla a co by možná po ní chtěla i Česká republika: neprodukuje nové české filmy. Na "svůj" film nemá čas, z čehož má sice černé svědomí, ale dostala se do klasického soukolí: bydlí v podnájmu a chtěla by si ušetřit na byt. Produkováním filmů, oborem, který v Americe vystudovala, se na něj zatím nezmůže, a tak pracuje v komerční sféře. Ale všeho do času.
SEN O LEPŠÍ AMERICE
Petr Lebeda (29) studoval v letech 1999-2001 mezinárodní vztahy na univerzitě v Monterey v Kalifornii, kde také získal magisterský titul. Už od dob pražské VŠE se velmi intenzívně zabývá globalizací, která se také stala tématem jeho diplomky a k níž neměl v Čechách ani dostatek literatury, ani zkušených pedagogů s nadhledem.
"Nemyslím si, že by byla globalizace přirozený, nezvratný proces, je to pouze politická volba, která se dá změnit. Vždyť prvotní pravidla mezinárodního obchodu či korporace vznikly v Anglii a v Evropě - Amerika je jen vyspělejší, extrémnější odnoží Evropy, v níž hraje roli její velikost a fakt, že je sjednocená. Vytváří tudíž obrovský trh, který generuje ekonomickou sílu a moc - a potažmo moc politickou," formuluje stručně svůj názor a je jasné, že jeho vztah k Americe je ambivalentní, nicméně že z pobytu načerpal maximum pro svou další profesní cestu.
Před odjezdem pracoval v Ústavu mezinárodních vztahů (ÚMV) ve státní správě, během školy jako konzultant Fóra 2000, po návratu z USA pak strávil necelý rok jako zahraniční redaktor Literárních novin. Nyní intenzívně iniciuje vznik nové organizace (Pražského institutu pro globální politiku -- Glopolis, o. p. s.), v níž bude pracovat a která mu umožní skloubit jeho konzultantské, akademické i jiné, až dosud roztříštěné a často mezinárodní aktivity. Vznik české nezávislé analytické instituce je přímo podnícen jeho pobytem v Americe, kde mají podobné mozkové trusty velkou tradici i společenský dopad. "Ve střední Evropě jsme to jen my a Maďaři, kteří ještě nemají nezávislou instituci, jež by se zabývala hodnocením zahraniční politiky," říká Petr Lebeda, jenž se v Americe dostal do odborných kruhů, které se problematikou globalizace seriózně zabývají, a získal schopnost a sebevědomí oslovovat je a spolupracovat s nimi. Naučil se pronikat ke zdrojům: byl na odborných konferencích v Jižní Africe, v Brazílii a vůbec dělá věci, jež by ho nikdy předtím nenapadly: nedávno například brífoval před vystoupením na konferenci Fórum 2000 Madeleine Albrightovou. "Naučil jsem se pozitivnímu pohledu na svět: dívám se, co všechno dělat jde, a ne proč něco udělat nejde," říká dnes, kdy jeho think tank začíná fungovat.
ČESKO-AMERICKÝ SEN
Odborná asistentka, překladatelka, textařka a skladatelka dnes už jen mimořádně vystupující kapely Zuby nehty Pavla Slabá-Jónssonová se ze studijního pobytu v New Yorku vrátila v lednu 1999 a na pražském pracovišti jí řekli, že její smlouva už nebude prodloužena. Nicméně že bude první, komu zavolají, až se poměry uklidní. Prozatím, a už to bude pět let, se neuklidnily. Pavla se chce na Karlovu univerzitu v Praze nicméně vrátit, protože má pocit, že tam patří. "Přednáším externě jinde, což jde, ale v červnu--červenci a srpnu nemám obvykle mnoho práce, i když překládám. Nejvíc mi ovšem chybějí kontakty s akademickými kolegy," říká. Svou kariéru by možná držela ve svých rukou lépe ve chvíli, kdyby nikam neodjela a seděla v teple na fakultě. Ale: "Od dětství jsem chtěla poznat tenhle největší experiment lidstva, studovala americkou kulturu šedesátých let, psychedelické výzkumy, revoluci vědomí, alternativní hudbu a literaturu. Odjela jsem do zahraničí kvůli fascinaci oborem a kvůli tomu, že se můj výzkumný zájem výborně spojoval s mým druhým povoláním hudebnice. Dělala jsem muzikologicko-sociologický výzkum amerických rockerek a jejich textů jako nového žánru a nového způsobu vyjádření." Pavla Slabá se sice musela vydat na velmi nejistou cestu života na volné noze, ale přivezla si amerického manžela, se kterým má čtyřletou dceru. To lze s notnou dávkou nadhledu rozhodně brát jako užitek pro Českou republiku. Navíc věří, že její nejlepší čas - co se povolání týče - ještě přijde.
PŘEDREVOLUČNÍ SEN
Kateřina Englichová (34) je z této pětice největší celebritou. Vystudovala hru na harfu na jedné z nejlepších hudebních akademií v Americe, The Curtis Institute of Music ve Filadelfii, v letech 1989--1994. Měla možnost pracovat s legendami, jako je Mstislav Rostropovič, Itzhak Perlman a Yo-Yo Ma. Dnes je jednou z nejznámějších českých harfenistek své generace a o její práci se starají agentury v Čechách, Německu a Skotsku. Vyjet ven chtěla už na konzervatoři v roce 1987, ale samozřejmě, přijímací dopis tehdy nikoho nezajímal. V roce 1989 - po desítkách urgencí, zamítnutí a odvolání, kdy problémy dělala americká i česká strana - získala Fulbrightovo stipendium jako vstupenku do svobodného světa.
"Táta mi dal tehdy na cestu dvacet dolarů a řekl: už se nikdy nevracej. Bylo mi devatenáct a za měsíc nato přišla sametová revoluce, seděla jsem ve Filadelfii u televize a byla smutná, že všechno propásnu. Nakonec jsem v Americe zůstala pět let. Celou tu dobu nás na škole strašili: vyjasněte si přesně, na co se chcete specializovat nebo se neuživíte. Měli pravdu - na jeden americký konkurs přijde zhruba sto padesát harfenistů a všichni jsou ze tří nejprestižnějších škol, všichni stejně dobří a všichni by si to jedno jediné místo zasloužili. Vyhrála jsem tehdy sice konkurs do vynikajícího Filadelfského orchestru, ale jen jako náhradnice, což mi nestačilo. A mým kamarádům z Curtisu trvalo často pět let, než dostali slušnou pozici, ze které by se dalo vyžít. Viděla jsem, jak v Americe vynikající hudebníci živoří - jeden z mých spolužáků pracoval třeba pro Xerox. Nechtěla jsem hrát po barech a restauracích, nechtěla jsem být páté kolo u vozu."
Nemusela se vracet. Mohla by, kdyby chtěla, zůstat v cizině nebo se do Čech vrátit jen na dva roky a pak zase odjet. Měla úspěchy v Japonsku i leckde jinde. Ale přesné zaměření na to, co a proč chce dělat, si Kateřina přivezla z Ameriky jako nádavek ke špičkovému hudebnímu vzdělání. "Doma, v Praze, jsem si řekla, že chci zkusit sólové hraní, protože v orchestru se harfa moc neuplatní, pořád jen čeká na svou příležitost a často ji pak, ironicky řečeno, i propásne. Byla to trošku sázka do loterie, v roce 1995 jsem hrála po celých Čechách koncerty i za osm set korun a bydlela znovu u rodičů, kteří ovšem nikdy nezpochybnili, že to, co dělám, je fajn. Dneska jsem etablovaná, mám kontakty, a hlavně jsem šťastná, že nejsem zaměstnankyní orchestru, protože pak můžu s hrdostí říkat: jsem harfenistka," říká Kateřina Englichová, která se v Americe nikdy necítila doma. Naučila se ale překračovat meze svých možností a riskovat. Díky ní má dnes Amerika o jednoho hráče v orchestru míň a my o jednu evropsky proslulou harfenistku víc. Což není špatná bilance.
EVIDENTNĚ DOSPĚLEJŠÍ
Málokdo si chce a umí představit, co přesně se stane, až se vrátí domů. Jak naloží s tím, že se dostal do jiného světa a že jeho zkušenost bude doma těžce předatelná nebo prostě nepředatelná. Nechce myslet na to, že bude třeba muset chvíli bydlet (zase) u rodičů. Nezabývá se tím, co si počne s Čechami a co si Čechy počnou s ním, až jim po roce, dvou, pěti a víc sebevědomě zaklepe na hranice s cizojazyčným vysokoškolským diplomem v kapse.
Hana Ripková, osm let ředitelka české Fulbrightovy komise v Praze, má už s lidmi, kteří se ze studií v zahraničí vrátili, zkušenosti hodné generalizace: "Osudy absolventů se pohybují od těch, kteří přijedou a nemohou velmi dlouho najít práci, až po ty, kteří po návratu udělají v kariéře, jež před odjezdem vypadala docela slibně, neuvěřitelný skok vpřed." Ročně se na Fulbrightovo studijní stipendium hlásí zhruba padesát, často velmi přesně vyprofilovaných uchazečů, z nichž každý rok odlétá deset až patnáct. "Všichni jsou po návratu evidentně dospělejší, za což vděčí více životním než studijním zkušenostem, a cílevědomější ne v tom, že by si naostřili lokty, ale v tom, že si cíl lépe uvědomují. Nemají už také dojem, že jediný domov, který existuje, je v Čechách, neidentifikují si pojem "doma" jako "moje země". Ne že by toužili emigrovat, ale nemají problém žít načas v Německu, v Anglii a poté zase v Čechách," říká Hana Ripková a uvádí, že počet přihlášených se sice s lety příliš nezvyšuje, ale zato že stoupá kvalita uchazečů. Ti totiž vědí, že se studium v cizině vyplatí. Hmotně i duchovně.

---

Otázka do diskuse:
Myslíte, že má smysl studovat v zahraničí?