nahoru

Jak se máte, Červeňákovi? [RX Diskuse]

Jiří X. Doležal27. listopadu 2003 • 08:06

Slavná ústecká rodina Červeňákových, žijící na sociálním dně, dostala v souladu s rozhodnutím štrasburského soudu od českého státu jako odškodné devět set tisíc korun. Ve stejné době činil její dluh městu Ústí nad Labem na nájemném asi třicet tisíc korun a penále z tohoto dluhu asi sto tisíc korun. Započal zajímavý sociální experiment - a dopadl tristně. DISKUSE: Co dělat v budoucnosti s "kulturou bídy"?

Slavná ústecká rodina Červeňákových, žijící na sociálním dně, dostala v souladu s rozhodnutím štrasburského soudu od českého státu jako odškodné devět set tisíc korun. Ve stejné době činil její dluh městu Ústí nad Labem na nájemném asi třicet tisíc korun a penále z tohoto dluhu asi sto tisíc korun. Započal zajímavý sociální experiment - a dopadl tristně.

Foto
Kolik je devět set tisíc? I pro bohatého člověka pořád ještě velmi zajímavá částka. Pro střední třídu těžký prachy. Pro rodinu z ghetta nepředstavitelná suma, která (teoreticky) může změnit život. Z nabídky ústeckých realit: 4+1, 80 m 2, 2. patro, družstevní byt, Ústí nad Labem, 330 000 Kč. Rodinný dům samostatný, Chabařovice, celková plocha pozemků 250 m 2, obytná plocha 280 m 2, 449 000 Kč. Rodinný dům samostatný, Předlice, celková plocha pozemků 1502 m 2, obytná plocha 90 m 2, stáří domu 20 let, 750 000 Kč.

JAK TO VLASTNĚ BYLO?

Foto
Rodina se na počátku roku 1993 odstěhovala na Slovensko, protože v Ústí nebyla spokojena a údajně jejím členům vyhrožovala jiná rodina. V té době odcházelo na Slovensko více rodin, kterým se nepodařilo získat po rozdělení republiky české státní občanství. Odjezd Červeňákových sledovaly televizní kamery, šlo o mimořádně medializovaný případ, a protože rodina neměla peníze, magistrát jí velmi ochotně zaplatil jízdenky v představě, že se zbaví dlužníků, s nimiž si neví rady. Po několika dnech se ale někteří začali vracet, protože se na Slovensku neměli dobře. Do obecních bytů, jež před vystěhováním užívali, se už nastěhovat nemohli - byly zdemolované. Neměli proto kde bydlet a zahájili s městem řadu soudních sporů. Chtěli byty. Dodnes soudně požadují po městu Ústí nad Labem osm miliónů odškodného. Po intervenci prezidentské kanceláře město přednostně opravilo dům, do něhož se pak Červeňákovi nastěhovali. Devětadvacátého července letošního roku soud ve Štrasburku, kam rovněž podali žalobu, akceptoval dohodu mezi českým státem a rodinou, že strany ustoupí od soudního projednání a stát do tří měsíců zaplatí rodině jako odškodné 900 000 korun. Mezi šest osob je měla rozdělit právní zástupkyně rodiny. V pátek čtrnáctého listopadu, tři týdny poté, kdy uplynul termín vyplacení odškodného, hovořím se starostou městské části Ústí-centrum, panem Radkem Vonkou. Je velmi opatrný. Vzhledem k tomu, že jsem pár článků o tom, jací jsou úředníci v Ústí HROZNÍ RASISTI, četl, chápu jej a zapisuju krkolomnou formulaci: "Do tohoto okamžiku mne nikdo z odborů, kterých se věc týká, neinformoval, že by Červeňákovi cokoliv z dlužné částky zaplatili. A jsem si jist, že by mne v podobném případě informovali okamžitě přímo vedoucí odborů." Pan starosta formuloval tak, že i kdybych byl agent-provokatér, který právě přišel z pošty, kde s Červeňákovými poslal první splátku dluhu, a chtěl jej "dostat", že nešťastnou rodinu Červeňákových obviňuje neopodstatněně, neměl bych šanci. Takže přeloženo do lidštiny: rodina nezaplatila (až do momentu uzávěrky tohoto článku) ze svého dluhu za nájem ani vorla.

NÁŠ HULIČ V ÚSTÍ

Foto
Mám v Ústí svého informátora. Jako zasloužilý drobný prodejce toho ví o místní "šedé zóně" opravdu hodně. "Co s těma penězma udělali?" ptám se. "Hádej!" Zkouším nákup auta (smích), hrací automaty (opovržlivý smích), tak navrhnu prochlastání. "Ty jsi rasista, myslíš si, že jsou idioti. Nejsou - nakoupili si po zastavárnách propadlý zastavený zlato. Levný. Oni musej mít zlato." Ano, to znám - z Indie a z Rumunska, ale i od ostravských Olahů, prostě Romů s uchovalými původními tradicemi. Tamní romské ženy i muži jsou zlatem ověšeni, podle množství zlata se hodnotí životní úspěšnost a sociální postavení, zlato se dává i do rakví zesnulým romským autoritám. "Dá se ten drb nějak zlegalizovat - udělat z něj informaci? Napadá tě něco?" ptám se svého informátora víceméně formálně. Moc si od toho neslibuju. Začne se smát jako blázen. "Nedá se legalizovat a nenapadá mě nic. Vědí to i v místních novinách, snad na to mají dokonce očitého svědka z jedné zastavárny, ale ten samozřejmě mluvit nebude. Zastavárníci teprve ne - půlka toho zlata je kradená, druhá padělaná. Pře stěhuj se do Ústí a taky se o ty lidi radši přestaneš zajímat."

GHETTO ON-LINE

Foto
Předlice jsou stará čtvrť Ústí, která mívala vkusnou, decentní urbanistiku i architekturu přelomu 19. a 20. století, pravoúhlé ulice s dvou a třípatrovými domy a maloměstský poklid první republiky. Dnes chybějí domy jako zuby, z některých bloků nezbylo nic, a do ulic mnohé ze staveb civí očima vytlučených oken. Mezi obyvateli převažují Romové - ovšem nikoliv Romové ve smyslu příslušnosti k tradiční romské kultuře. Kulturně už mnoho z nich nepatří nikam, jejich původní tradice i jazyk jsou rozvrácené a jim samým neznámé. Ve čtvrti je obrovská nezaměstnanost, žije tam plno lidí s počmáraným trestním rejstříkem, a kolik příbuzných ze Slovenska tam dočasně na návštěvě již léta přespává, neví nikdo. Po ulicích otrhané děti a dusná atmosféra. Dva náhodní chodci mě nasměrují k domu Červeňákových. Zajedu do uličky, v níž stojí, a několik postav z chodníků zmizí v domech. Hýbají se záclony a ony čtvrtobličeje, jejichž pohledy mne provázejí celými Předlicemi, jsou doslova za každým oknem. Když zvednu fotoaparát, okamžitě mizí. Před domem zůstává chlapec - snad čtyřletý - a jde k autu. Říkám, aby šel nahoru říct rodičům, že přijel novinář a chtěl by mluvit s Červeňákovými. Nechce se mi dovnitř neohlášenému. Chlapec se na mě hrdě podívá: „Já jsem Červeňák!" a běží nahoru. Za chvíli se vrátí a říká: „Jsou na půdě!" Jdu za ním, poslední etáž schodů na půdu, které končí v otvoru uprostřed podlahy, vypadá spíš jako žebřík. Stoupám - přede mnou stojí stará žena věšící prádlo. Když mám tak půl těla nad podlahou, zjistím, že kolem mě stojí - zleva, zprava a zezadu - tři chlapi. „Nefotografovat!" začne křičet žena. Vysvětluji, že jsem se přijel zeptat, jak to teď mají s bydlením, jak se jim vede, dám jí svůj Reflexní průkaz, a přitom se snažím vystoupat po schodišti tak, abych ty tři chlapy neměl přímo nad hlavou. Podaří se, vyjdu k ženě na půdu a chci svůj průkaz nazpět. Tím se uvolní schodiště. Žena mi průkaz hodí a spolu s těmi třemi okamžitě uteče. Jdu dolů zdevastovaným a zaneřáděným domem. Patro po patře, dveře po dveřích, klepu, vykládám do zavřených dveří, kdo jsem a na co se chci zeptat, a nic se neozývá. Když vezmu za kliku, nejde ani stlačit dolů - někdo ji drží zevnitř. Pak se objeví chlapec, jenž mě do domu zavedl, na jedny dveře zabouchá, cosi romsky řekne, je vpuštěn (zahlédnu na moment staršího drobného muže) a pak se zase dveře uzavřou do mlčení. O patro níž mají dveře klíčovou dírku. Přikleknu k ní a věřím, že do ní nikdo v té chvíli z druhé strany nevrazí drát. Uvnitř v místnosti sedí snad deset či patnáct lidí a zevnitř na ty dveře, za kterými jsem, civí. Deset minut za nimi poslouchám, neslyším vůbec nic, a pak se podívám znovu. Sedí a mlčky zírají na dveře dál. Tak projdu okolí domu nacházím pouze stabog (STAndardní BOrdel Ghetta), tu strašlivou směs shnilých matrací, rozbitých lahví od alkoholu a toluenu, dětských kočárků, rozedraného oblečení a starých televizí. Červeňákovi žijí úplně stejně jako předtím, než peníze dostali.

DĚTI NA ŠTRYCHU
Foto
Jak jsem vypadl z domu, přestali mě místní zřejmě považovat za ohrožení. Objevily se děti - pěti-, šesti- a sedmiletí caparti. Zajímal jsem je a pokoušely se ze mne něco vymáčknout. Zkoušel jsem je fotit utíkaly. Po chvíli se objevily dvě asi dvanáctileté dívenky. Jedna povídá: „Dejte mi cigaretu, pane!" „Nedám, je to pěkný svinstvo a ty jsi malá. Ale dám ti deset korun a vyfotím si tě!" Dávám desetikorunu a děvče pózuje. Za peníze byl nával. Už to dávno nejsou jen děti z Červeňákovic ulice, ale ze širokého okolí, a ta pátá má divný oči. Najednou i přes hledáček vidím, rozumím, co mi ta holčička pohledem nabízí pověsti o mé impotenci jsou přece jen poněkud přehnané. Tomu dítěti může být dvanáct? Třináct? Tak radši jdu. Holčička za mnou běží: „Kolik dáte, když se svlíknu?" Nebylo to dítě, to byla sice maličká, ale velmi dobrovolná, svolná a informovaná prostitutka. A jestli těch údajných pět set zaznamenaných případů dětské prostituce ve skandální zprávě o organizovaném prodeji dětí sexuálním turistům, co hýbe politickou scénou, vypadalo podobně, tak potěš pánbůh. Zpráva se totiž měla jmenovat „Brzký nástup dospělosti u deklasovaných vrstev v českých ghettech a zneužívání tohoto jevu německými pedofily". Tu holčičku, co se mne v Předlicích ptala, kolik bych jí zaplatil za pořízení dětské pornografie, nikdo nenutil a nikdo nepřemlouval. Ona jen holt potřebovala peníze a tohle ji první napadlo. Chlap, jenž si to dítě koupí, samozřejmě patří za katr. Ale skutečnost, že v ghettech napadá dívky prodat se, když potřebují peníze na cigarety, už ve dvanácti, nevyřeší žádná policie a žádný úřad. Jde o stejný problém, jako je problém rodiny Červeňákových. „Kultura bídy". Problém psychosociální, nikoliv etnický. Prostituce například je s tradiční romskou kulturou zcela neslučitelná. „Romská prostitutka" je nesmysl, může jít jen o prostitutku romského původu, která je v rámci tradiční romské kultury zcela deklasovaná a nepatří do ní.

SMUTNÝ KONEC EXPERIMENTU

Foto
Stran toho, co rodina Červeňákova udělala s 900 000 Kč, jsem se nedozvěděl nic. Dokonce ani drb o zlaté se nepodařilo ověřit, na dětech jsem žádné neviděl a ti dospělí na útěku z půdy zlatými řetězy nechřestili. Zato jsem se dozvěděl, k čemu ty peníze Červeňákovi NEPOUŽILI. A to je mnohem důležitější: - neuhradili svoje dluhy - nevyužili možnost odejít z pronajatých bytů, nekoupili si vlastní bydlení či, jako Rómové v západní Evropě, karavan. Přitom měli poprvé v životě šanci zcela zásadně změnit své sociální postavení - přestože dostali jako odškodnění velké peníze, bylo jim dáno za pravdu, svůj postoj k „většinové společnosti" (byt reprezentované mnou) nijak nezměnili, stále se cítí psanci, schovávají se a jejich děti jsou špinavé a otrhané. Doufám, že zkušenost s odškodněním pro ústeckou rodinu bude dostatečným poučením pro sociální politiku státu. Šlo v podstatě o v praxi provedený sociální experiment. Výsledek ukázal, že problém ghett (který řešit musíme, než nás kousky středověku kolem našich měst začnou ohrožovat) v žádném případě nelze řešit formou dotací, darů a přímých podpor. Lidé z kultury bídy s nimi neumějí zacházet, neumějí zlepšovat své sociální postavení, ani když k tomu mají dostatek finančních prostředků. Cesta z ghett zjevně musí jít jinudy. Kudy, to nevím.



Diskuse na téma:
Co dělat v budoucnosti s „kulturou bídy"?



Kurzy měn
25,610
21,760
28,980
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře