Nemocnice na kraji města [RX Diskuse]

Na okraji podkrkonošské Jilemnice stojí malá nemocnice. Má dvě stovky lůžek, jsou tu základní oddělení - chirurgie, interna, neurologie, ARO, dětské a novorozenecké a gynekologie s porodnicí. Hlavně v zimě převažují zlomeniny a jiné lyžařské úrazy. Mohla by to být typická "nemocnice na kraji města". Po týdnu pozorování a rozhovorů jsem ovšem dospěl k docela opačnému závěru: nemocnice na kraji města už neexistuje. Každá nemocnice dnes stojí uprostřed globální vesnice.


Foto
Jilemnická nemocnice opravdu stojí na kraji města. Z náměstí to ale není ani deset minut chůze. Náměstí, to je barokní kašna, staré měšťanské domy, ohyzdná vyhořelá ruina bývalé populární kavárny a podivná moderní stavba banky, jež nahradila rozpadlý hotel Grand. A k tomu všudypřítomný duch místního rodáka Jaroslava Havlíčka, který ve svých knihách popsal atmosféru maloměsta.
Za branou nemocnice s typickou závorou jako ze železničního přejezdu maloměsto končí. Alespoň vizuálně. Končí tady ostatně normální svět jako takový. Pacienti symbolicky odkládají ve vrátnici svou běžnou identitu a mění se v poněkud rozechvělý soubor opravitelných orgánů předložených k výkonu místním lékařům, sestrám a strojům. A doufají, že jsou na tom správném místě.
LIDÉ A STROJE
Foto
V jilemnické nemocnici je přibližně čtyřicet lékařů a sto padesát sester připraveno postarat se o vaše orgány a funkce. Mohou vás v případě nutnosti uložit na jedno ze dvou stovek lůžek. Ta už jsou většinou v moderních budovách, rekonstrukce té hlavní ještě běží. Když projdete areálem nahoru za hlavní lůžkovou budovu, minete pohotovost a dětské oddělení, vystoupáte k vozové cestě, z níž uvidíte Krkonoše. Žalý, Liščí horu, Černou horu. Na chvíli si snad i v nemocnici můžete připadat jako turisté.
Loni tady hospitalizovali skoro šest a půl tisíce pacientů, v ambulancích jich vyšetřili pětasedmdesát tisíc. Sto dvaadvacet lidí tu vloni zemřelo. Šest set se jich narodilo.
Foto
Za humny nemocnice jsou sice pastviny a masív Krkonoš, ale ještě dál jsou jiné nemocnice. Také kraj, stát a Evropa. Všichni něco chtějí, něco požadují, něčím hrozí. Nemocnice tím, že zvítězí v konkurenčním boji o pacienta na přesyceném trhu. Kraj tím, že dá přednost jiné nemocnici. Stát tím, že není schopen vytvořit perspektivní koncepci zdravotnictví. A Evropa stále naléhavěji podsouvá své hygienické a další normy. Třeba že k lůžku musí být přístup ze tří stran. To ovšem znamená přebudovat část pokojů. To je jenom jedna drobnost z mnoha. A teprve součet všech těchto věcí rozhoduje o tom, jestli jste opravdu jako pacient na tom správném místě.
LIDÉ
Patřím k těm, které bílý plášť fascinuje jako odznak členů elitního klubu. Zároveň ovšem patřím i k těm, již jsou zkaženi fungováním zdravotnictví za starého režimu - to sugerovalo, že spolehnout se lze pouze na známosti, speciální péči si musíte sehnat přes kamarády, případně úplatky. Jinak riskujete. Přinejmenším ztrátu času a nervů. V horším případě zdraví. Ještě navíc jsem původem z Prahy a chtě nechtě mám pod kůží pragocentrický pohled na svět. A tedy i latentní obavu z výkonnosti maloměstských zdravotníků. Jací jsou?
Ředitel. Čtyřicátník Jiří Kalenský je ředitelem a zároveň primářem chirurgie. "Nemocnicí žiju. Odnáší to samozřejmě rodina, ale nezavrhuje mě. Také jsem se bohužel stal dobrovolným analfabetem - vyřadil jsem se z normálních lákavých rozhovorů o umění, filmu, literatuře. Ještě že mi občas moje manželka bohemistka něco řekne. V televizi jsem schopen tak ještě zkonzumovat Šimka s Bubílkovou. Na víc čas a síly nestačí. Je mi jasné, že s přibývajícím věkem si budu muset zvolit -- buď budu stoprocentním manažerem, nebo se stoprocentně vrátím k medicíně," popisuje Kalenský svou už téměř desetiletou zkušenost. Zatím zřejmě zvládá obojí: jako lékař dosáhl druhé atestace. Jako manažer vyvedl nemocnici z dluhů a získal pro ni stamiliónové dotace. A začal znovu studovat: obor řízení veřejného zdravotnictví.
Foto
Pražák. Porodník s druhou atestací, třicátník Štěpán Gazda, je původem Pražák. "Mně i rodině se tady líbí. Nemyslím, že práce v malé nemocnici znamená nějakou odbornou diskvalifikaci. Záleží na typu člověka. V malé nemocnici se dostanete k větší šíři výkonů ve svém oboru. Ve velké, specializované se můžete vyhranit v nějaké výjimečné disciplíně. Obojí musíte dělat dobře."
Mediální hvězda. Primář interny Martin Schmoranz je jako vystřižený ze žurnálu - vysoký, štíhlý, na prahu padesátky, prošedivělý, mluví rozvážně hlubokým hlasem. Občas i v zimě jezdí do práce a z práce na kole - bydlí v patnáct kilometrů vzdáleném Vysokém nad Jizerou. A vloni se díky tomu na čas stal regionální mediální hvězdou. "Dřív jsem jezdíval na kole jenom do zimy. Ale vyprovokoval mě jeden mladík, co jezdí z Jilemnice do vysockého učiliště. Potkávali jsem se skoro denně - já hloupě v autě, on na kole. Tak jsem si řekl: dost! Jel jsem tedy jednou v prosinci v sobotu ráno ze služby a bylo zrovna velké náledí. Auta stála, autobusy nejezdily, já jsem to nějak vyšlápnul. Kameramani a fotografové si mě po trase přímo předávali. Byly pak z toho takové ty reportáže, jak kalamita ochromila hory, nikdo se ani nepohnul, jenom několik cyklistů triumfovalo nad přírodou," líčí Schmoranz.
Foto
Hlavní sestra. Elegantní Marie Seifertová hovoří o sesterské revoluci. "Ještě nedávno jste tu mohli potkat primáře, jenž říkal, že sestry vlastně nepotřebuje. Že si klidně zavolá uklízečku a vysvětlí jí, co má dělat. Tak to patří definitivně minulosti. Patnáct našich sester studuje dvouletý specializační kurs, další se chystají na bakalářské vysokoškolské studium. Sester vysokoškolaček bude přibývat a jejich vztah k lékařům bude daleko více partnerský, rovnoprávný."
Foto
Sestra. Když jsem se představil sestrám na chirurgii, zaslechl jsem jenom pobavené "ježíšmarjá". Dnes sice není rozdíl mezi velkou a malou nemocnicí, ale ... "Je tu rozdíl," zamítla můj názor drobná, na první pohled křehká sestra. "Malá nemocnice má svoje výhody. Pacient tu není číslo, není anonymní. Je to příjemnější." A nevadí, že se na maloměstě hodně prolíná civilní a profesionální život? "Ne, proč? Víme o tom, jsme na to zvyklí." A co vztah k doktorům? Sestry jsou nyní sebevědomější, vzdělanější - mění se něco? "Jsme tým, každý dělá svoje, aby to fungovalo, to je celé," už s trochou útrpnosti odpověděla sestra.
Po chodbách tu chodí desítky dalších lékařů a zdravotníků, které nepoznáte od jiných z jiných nemocnic. Ostatně, jak také - mají stejné vysoké školy a přicházejí sem z celé republiky.
STROJE
Skutečnou strojovnou z hlediska medicíny je v nemocnici radiodiagnostické oddělení. To jilemnické má dobrou tradici. Počítačový tomograf, ultrazvuk, další běžné rentgeny, vybavení, jež ještě před nedávnem příslušelo spíše fakultní nemocnici. Navíc oddělení sídlí v nové budově: široké chodby, velká okna, centrální evidence - prosklená recepce s počítačem a usměvavou sestrou. Primář Václav Kučera by tedy mohl mít veškeré důvody ke spokojenosti. Zase až tak spokojený ale není. Typický představitel staré školy - milovník umění, rád si zafilozofuje a je paradoxně trochu skeptický právě k moderním medicínským výdobytkům, kterým na svém oddělení vládne.
Foto
"Nemám rád počítače," překvapí mě hned na začátku. Sedíme přitom v jeho pracovně, na stole má samozřejmě PC. "I v běžném životě, i v medicíně leckdy počítače zprimitivňují komunikaci," trvá na svém.
Podle Kučery mají někteří lékaři tendenci měnit pacienty v potravu pro stroje. "Předepisují horu vyšetření, jež nejsou nezbytná. Má to několik důvodů. Ekonomický tlak na využití strojů, když už je máme. Někteří mu prostě podléhají. Přílišné sebevědomí zejména některých mladších kolegů, kteří nedají na názor odborníka a mají za to, že radiodiagnostiku zvládají sami nejlépe. A pak je to právě víra ve výkonnost stroje, jako by sám o sobě nějaký počítačový výstup mohl nahradit osobní kontakt s pacientem a medicínské zkušenosti a znalosti. Ale to se ničím nahradit nedá. Tady ostatně může mít malá nemocnice i své velké výhody - přece jenom neděláme vyšetření jako na běžícím pásu a máme na pacienty víc času."
EXKURZE NA INTERNU
Foto
Jenže to, že malá nemocnice nedělá vyšetření jako na běžícím pásu, je pro ni i velkým rizikem. Dostatek pacientů je totiž jediným pevným základem nejenom pro ekonomiku nemocnice, ale i pro odbornost lékařů.
"Lékař musí provést každoročně určitý počet výkonů, aby měl dost zkušeností, naprostou jistotu, obratnost. S počtem pacientů stojí a padá jakákoliv možnost rozšiřování našich služeb, jakákoliv možnost specializace a odborného růstu. Jsme třeba schopni provádět náročná a moderní endoskopická vyšetření žaludku a zažívacího traktu. Provedeme jich stovky za rok. Ale nemůžeme už nabídnout docela banální úkon - rozšíření jícnu pomocí balónku. Zúžený jícen může být příčinou častého pálení žáhy, zákrok je jednoduchý, potřebné vybavení není drahé. Ale my bychom se s potřebou takového zákroku setkali třeba jenom několikrát do roka. A to prostě nemůžete udělat s čistým svědomím - nemáte jistotu, nemáte takový cit v ruce, neodhadnete naprosto přesně, jak moc balónek nafouknout. Riskujete, že pacienta zbytečně zákrok zabolí, nebo že ho naopak nedotáhnete dost daleko a bude třeba ho opakovat. A to platí obecně. Jenom s tím, že čím náročnější výkon, tím větší rizika." Martin Schmoranz mi vysvětlil kritérium pro poznání dobrého lékaře - takový dělá jenom to, co umí. V Jilemnici i ve fakultní nemocnici.
Foto
Lékaři v malé nemocnici tak sice možná musejí někdy zapomenout na ambici vyzkoušet si něco nového, zato se setkávají s pacienty, které jinde hned tak nenajdete. "Musíme zvládnout celý záběr základní medicíny od opilce z parku přes pacienta, který přes nás doputuje na uzavřené oddělení psychiatrie, až po naše specializace. Ale také tu máme pacienty z hor, nad nimiž jenom žasneme. Hlavně to jsou starší osamělí lidé, kteří jsou zvyklí tvrdě pracovat a žít. K nám dojedou až ve chvíli, kdy se skoro nemohou hýbat. Předtím si ovšem nakoupí, zatopí, dřevo naštípou. Přijedou samozřejmě autobusem. Většinou nám sdělí, že ještě v životě nebyli nejenom v nemocnici, ale ani u lékaře."
Uzavřená horská oblast může být i jinak specifická. "Česká republika patří k zemím s nejvyšším výskytem rakoviny tlustého střeva a konečníku. A semilský okres je zase na nejvyšších místech tohoto žebříčku v rámci republiky. Naše vyšetření to potvrzují. Jedním z důvodů může být relativní uzavřenost oblasti, zjednodušeně řečeno, opakované sousedské sňatky, cirkulace omezeného genofondu." Takže malá podhorská nemocnice je specializací sama o sobě.
Na jilemnické interně to v současnosti prožívá sedm lékařů - tři ženy, čtyři muži. Jejich průměrný věk o mnoho nepřesahuje třicet let. Dva mají druhou atestaci. Primář je původem z Prahy, jedna lékařka například přišla z Duchcova, jiná ze Dvora Králové. Do budoucna by primář rád některého z mladších kolegů směřoval ke specializaci v oboru pneumologie nebo onkologie. Ostatní základní interní obory jsou na oddělení pokryté. Vše ovšem záleží na množství pacientů. A peněz.
KONKURENCE
Ve výroční zprávě jilemnické nemocnice za minulý rok se uvádí tato příhoda: Na oddělení jilemnické nemocnice přišli za pacientem dva lidé z Vrchlabí a sdělili mu, že tu odebírají pacientům - samozřejmě bez jejich souhlasu - orgány. A že by se měl pacient raději přesunout jinam. Vtip? Nikoliv. Konkurenční boj.
Nedostatek pacientů totiž ohrožuje nemocnici jako takovou. Je to prosté: nemocnic je příliš mnoho. Podle Jiřího Kalenského by v České republice mělo být přibližně čtyřicet tisíc akutních nemocničních lůžek, čtyři na tisíc obyvatel. Tak to vyplývá z průzkumů a srovnání s jinými zeměmi. V polovině devadesátých let bylo lůžek přes sedmdesát tisíc. Od té doby proběhla jenom kosmetická redukce. Stále jich přebývá několik desítek tisíc. Například na semilském okrese žije přibližně sedmdesát tisíc obyvatel, tudíž by zde mělo být 280 lůžek. Jsou tu ale tři nemocnice a jenom ta jilemnická má 200 lůžek; ostatní jsou podobné. Deset kilometrů za hranicemi okresu je navíc nemocnice ve Vrchlabí nebo větší okresní nemocnice v Jičíně. Co to znamená?
Nemocnice o pacienty bojují. Každá nemocnice potřebuje dostatek pacientů, aby její lékaři a stroje měli dostatek výkonů. Nakupují nové stroje, nabízejí nové specializace, modernizují budovy. Neustále se pohybují na hraně rizika, že jejich nabídka nepůjde na odbyt, ale zastavit se nemohou, protože by to byl jasný signál, že konkurence je lepší. V začarovaném kruhu nedostatku peněz a pacientů se tak roztáčí podivná spirála neregulovaného plýtvání. Navíc nadbytek nemocnic je nejenom drahý, ohrožuje i kvalitu péče. Je to další paradox - čím více nemocnic, tím horší péče, byť by to na první pohled vypadalo právě naopak. Vzpomeňme - lékař musí provést určitý počet výkonů, aby nabyl jistoty, aby byl dobrý.
Že je tenhle stav neúnosný, vědí všichni - lékaři, manažeři, úředníci. Dokonce i politici, jenže ti se bojí nemocnice rušit, neboť to vždy vyvolá odpor a volební období je příliš krátké.
UPROSTŘED EVROPY
Foto
Podle Kalenského si musí nemocnice ve velké míře pomoci samy. "Musíme se dohodnout mezi sebou na restrukturalizaci naší nabídky. Dohoda musí vycházet od primářů, posvětí ji pak managementy nemocnic, zastřeší kraje. A musí ovšem začít fungovat i nějaký celostátní regulační orgán, jenž zabrání nekontrolovatelnému rozrůstání nemocnic," říká Kalenský.
Správní ředitel nemocnice Petr Soudský vidí realitu v poněkud temnějších barvách. "Bylo by sice krásné, kdyby se nemocnice dohodly, ale moc tomu nevěřím. Navíc - nějaký barák se stejně musí zavřít. Nepostačí, když jenom zredukujeme a přeskupíme lůžka. Vždyť ohromné náklady tečou do provozu budov, a ty zůstanou více méně stejné, i když bude někde ležet namísto čtyřiceti pacientů jenom dvacet."
Ať už se nemocnice dohodnou, či nikoliv, platí zřejmě to, co dodává ředitel Kalenský. "Ani malou nemocnici nemůžete dnes řídit na vlastním dvorku. Může fungovat a být dobrá jenom jako součást sítě nemocnic v republice. A zanedlouho i v Evropě."
Nemocnice na kraji města už neexistuje.


OTÁZKA DO DISKUSE:
Souhlasíte s tím, že cestou k úsporám ve zdravotnictví i ke zvýšení kvality zdravotnické péče může a má být rušení akutních nemocničních lůžek, případně celých nemocnic?