Stále ještě parlamentní Strana zelených stvrdila o víkendu svým předsedou Ondřeje Lišku. Tím ale emancipace končí. Jak můžeme brát vážně stranu, kde čtvrtina delegátů hodí hlas šestadvacetiletému dětskému herci?
Samozřejmě myslím Matěje Stropnického. Nejde o to, že se po každé prohrané volbě vzteká a lituje jako dítě – on je dítě. Nakonec jistá zákeřnost k politikům patří, měli by ji mít v charakteru. Podívejte třeba na Pavla Béma z ODS.
Hlavní problém Stropnického je příliš dobra v očích, u politika vždy špatné znamení. Podobný pohled míval Stanislav Gross či Vlastimil Tlustý – a podívejte, kde to skončilo: na Floridě a ve vířivce. Z důvěryhodného politika prostě musíte cítit aspoň trochu křiváctví. Jinak mu nelze věřit, že to myslí vážně.
A upřímně: se Stropnickým musí být něco v nepořádku, když chce v šestadvaceti letech vést politickou partaj. V jeho věku má člověk naopak dělat všechno, co lídři politických partají v TV odsuzují jako společensky závadné a proti čemu dokonce píší zákony. S takhle mladým hlasem nemůžete vážně přednést politický projev a nevypadat při tom jako deviant.
Ale zpět k vítězi, Liškovi. Snad mu i věřím, že je menší gauner než ostatní politici. Nebo že coby lídr zelených - nepřátel velkého byznysu – bude pro tzv. kmotry vždy méně atraktivní, takže mu prostě nedopřejí tolik příležitostí ke korupci.
Jenže ani jeho projev a politická vize nepatří k parlamentní straně. Liška na sjezdu řekl, že selhaly programy pravice i levice – a nabídl ekologii. Jenže z ekologie se nenajíte. Ekologii můžete dělat, až když na ni máte peníze; ne když tři čtvrtiny rozpočtu v rekordním deficitu pohltí povinné výdaje, většinou úplatky voličům komunistů a ČSSD.
Nejhorší na zelených je ale zkušenost s jejich parlamentní účastí. Do Sněmovny usedali za velkého mediálního nadšení jako nejmenší strana, vyjdou z ní ale s velkou ostudou jako strany dvě. Sjezd vnitrostranickou nenávist jen potvrdil. S takovou disciplínou se můžete přivazovat ke stromům nebo si lehat před Temelín, ne však sedět v parlamentu, natož ve vládě.
Ostatně tři procenta volebních preferencí mluví jasněji než všichni delegáti sjezdu dohromady.
