Báječné dovolené

Báječné dovolené

Báječné dovolené

Většina mých dosavadních „dovolených“ probíhala s batohem na zádech, nejobvyklejším transportem byl stop a zřídkakdy jsem v šest večer věděla, kde budu usínat.



Jenže někdy v dubnu přišel mail: „Jestli nevymyslíme nic společného, tak se bude losovat, kdo si mě s sebou povinně vezme na svou dovolenou. A pak to bude opravdový peklo!“ Pocházel od mého nezadaného kamaráda Petra a měl pět adresátů.
Dosud jsem jakékoli debaty na téma společné dovolené jen zpovzdáli pozorovala. Před časem jsem si vycestovala plicní embolii, takže nemůžu létat (a letos bylo Thajsko dlouho na seznamu), jakožto začínající podnikatelka v době krize mám hlouběji do kapsy (a letos bylo Thajsko dlouho na seznamu), a i kdyby první dva body neplatily, tak prostě cestuju JINAK.


Čára přes můj rozpočet se objevila v momentě, kdy Thajsko ustoupilo ze seznamu priorit a objevila se Černá Hora s dopravou autem. Najednou mi došly argumenty.
A roztočil se kolotoč událostí, při kterém jsem pochopila, že tentokrát bude všechno opravdu ÚPLNĚ JINAK.
Nikdy předtím jsem netušila, jak se vyhledávají apartmány, a překvapila mě kritéria („Je to daleko na pláž, je to daleko do centra, je tam nějakej starej gauč, vypadá to moc levný, vypadá to moc drahý ...“).
Seděla jsem u počítače, kde jsme společně rozklikávali desítky či stovky nabídek, a nostalgicky vzpomínala... Při svých snad dvaceti návštěvách Černé Hory jsem spávala na plážích, v horách, v kamiónech, v budce na celnici, zabalená v dece a v půlce listopadu skoro zmrzlá, v autobusových zastávkách, na nádraží. A jednou na policejní stanici, když mě z toho nádraží vyvedli.
Nebyla jsem schopna pochopit, proč plánujeme tak dlouho dopředu nebo proč vůbec plánujeme. Moje předchozí cesty byly asi velmi diletantské, protože buď neměly plán žádný (Moto: Kam se dá dojet za dva týdny, když si člověk stoupne v pondělí ráno na D1 a má u sebe mapu jižní Evropy), nebo velmi jednoduchý (Mám tři dny na přesun z Prahy do Prištiny, tam nastoupím do kuchyně v uprchlickém táboře a po osmi dnech se vracím zpět).
Jsme čtyři a odjíždíme v pátek. Ve čtvrtek máme nácvik, jak se vejdeme do auta. Petr vehementně komunikuje s cestovkou, od které jsme nakonec pobyt koupili. Zdá se, že jsme se dohodli, kudy pojedeme, co povezeme, jaké hry budeme hrát a kolik kdo bere knížek.
Moc se těším; ráda prožívám nové a tohle pro mě rozhodně nové je. Snad jen abychom cestou nepíchli. To je asi jediná varianta, se kterou se jaksi nepočítalo.


Jak cestujete vy? Na vlastní pěst, nebo raději vše svěříte do péče cestovní kanceláře? Neztratily ještě cestovky vaši důvěru? Hlasujte v anketě na konci článku.


K tématu:

Od Travely k Tomi Tour: Vybrané krachy cestovních kanceláří
Miroslav Cvrček: OD TRAVELY K TOMI TOUR: VYBRANÉ KRACHY CESTOVNÍCH KANCELÁŘÍ (Reflex.cz, 6. 8. 2009)
TOM-tourist už turisty nevozí, s Czech Tour Europe ani Moravia Tour už žádnou „tour“ nepodniknete a harmonickou dovolenou si budete muset zajistit bez Harmonie...

Dušan Šrámek: LAST MINUTE VÁCLAVA FISCHERA (Reflex 30/2009)
Karla Rodena a Ivanu Chýlkovou odvádí ochranka přes letištní plochu k letadlu. Přes celou obrazovku se vzápětí objeví sytě MODRÝ BOEING S BÍLÝM NÁPISEM FISCHER. K vidění v sobotu na TV Nova. Jenže to bylo ještě v lepších časech.
Rozhovor najdete v Reflexu 32/2009

V ČESKU JSEM SKONČIL, říká Václav Fischer v rozhovoru s Pavlínou Wolfovou. (Rozhovor najdete v Reflexu 32/2009)
Začalo to před devatenácti lety optimistickým „s Fischerem za sluncem“. Končí to okradenými turisty sedícími na kufrech a oznámením na výloze kanceláře Tomi Tour o krachu. Stojí tam: Díky za pochopení a omlouváme se za vzniklé nepříjemnosti. S pozdravem Václav Fischer.