Bez sexu v Praze | Reflex.cz
reklama
nahoru

Bez sexu v Praze

Veronika Bednářová, Kateřina Kadlecová4. února 2010 • 09:10
Bez sexu v Praze

Reflex č. 5 vám kromě rozhovoru se Sarah J. Parker alias Carrie Bradshaw ze Sexu ve městě přinese českou odpověď na seriál: Sex na vsi. A jak jsme svůj sex ve městě společně prožily my, čtyři redaktorky Reflexu?

reklama

Americký seriál Sex ve městě milují ženy západního světa mnohdy víc než samotný sex. My, čtyři redaktorky Reflexu, spadáme do jeho ideální cílové skupiny, navíc jsme stejně jako čtveřice ústředních hrdinek chytré, zábavné, hezké, žádoucí, úspěšné a bohaté. Rozhodly jsme se provést to, po čem všechny ženy touží: prožít jeden den jako ikony stylu ze seriálu. Dá se přes časové zóny, rozdíly mezi městy a osobami a mezi fikcí a realitou teleportovat Sex z New Yorku do Prahy?

Sex ve městě, seriál natočený podle stejnojmenné knihy Candace Bushnellové, sledujeme stejně jako ostatní ženy středního věku s velkým zaujetím (naši partneři už s menším, ale z výchovných důvodů mnozí z nich musejí). Šest sérií o čtyřiadevadesáti půlhodinových dílech k nám z americké HBO zaválo trochu opožděně – ve Státech se Carrie, Samantha, Miranda a Charlotte promenovaly na televizních obrazovkách už od léta 1998, k nám zavítaly až 8. dubna 2000. Ale i u nás se staly nutnou součástí pátečních večerů především svobodných třicátnic a čtyřicátnic, milovnic módy, romantiky, ironie, vtipu, New Yorku a sexu.


A protože jedna z nás přiměla Carriinu představitelku Sarah Jessicu Parkerovou k rozhovoru a protože jsme od roku 2004 neměly možnost vidět ani jediný nový díl a taky protože se už nemůžeme dočkat druhého celovečerního Sexu ve městě, který má premiéru až v červnu, zkusily jsme za jeden den absolvovat něco z toho, co čtvero tyčkovitých krasavic na Dolním Manhattanu zažívá skoro denně: společnou snídani v módní kavárně, opulentní oběd v designové restauraci, holčičí debaty a porovnávání kabelek, nakupování nesmyslů a kvalitní sex.

Tristní česká realita


Ke snídani do pražské kavárny Savoy jsme dorazily ve velkém stylu, v hrstce značkových oblečků, pro něž se naše rodiny zadlužily a kvůli kterým jsme se pár týdnů modlily, aby dočasně podvyživené děti neatakoval sociální pracovník. Ano, na rozdíl od seriálových hrdinek (s výjimkou právničky Mirandy, které se narodil syn Brady) disponují tři z nás ratolestmi.


Od svých předobrazů z Dolního Manhattanu se lišíme taky tím, že pracujeme a za prací i cestujeme. Jedna z nás se čerstvě vrátila z Paříže, další z Dubaje, třetí z New Yorku a ta poslední zrovna balila kufr do Sundance. Holky ze seriálu se naopak jako každý správný Američan snaží opouštět domov co nejméně, snad aby nějaká spřátelená duše v jejich nepřítomnosti neanektovala předražená parkovací místa na Union Square.
Při croissantech a latté macchiatech jsme probíraly zejména své cesty, svůj věk („lidí, co jsou tak staří jako já, těch už je málo“) své sáně a kolejnice (rozuměj stále se prohlubující dvojici kolmých vrásek nad nosem), práci a celebrity. To naše newyorské vzory nečiní: necestují, vrásky mají vyžehlené botoxem, práce není tak důležitá jako sex a o hvězdách nemluví, jsou samy hvězdami.

Další rozdíl mezi seriálem a skutečností, naším životem a jejich: při přesunu na oběd do mondénní restaurace SaSaZu jsme zjistily, že se ve čtyřech nevejdeme na zadní sedadlo taxíku. „No jo, v New Yorku mají široká americká auta a ty čtyři kostry mají americké zadnice, offroada nám sem nikdo nepřistaví,“ utěšujeme se, zatímco se snažíme nechytit od taxikáře v zapráskané oktávce otevřenou tuberkulózu.



V SaSaZu jsme během tří východoasijských chodů, které nám v rámci svého food festivalu doporučil gourmet Pavel Maurer, hovořily převážně o dietách („ten můj pásek Hermés už je na poslední dírce“) a želely toho, že zatímco my snídáme zrní a bílý jogurt, čtveřici amerických hereček stačí list salátu. A taky mají spoustu peněz na oblečení a kabelky a boty na jehlách, které bychom taky chtěly. Kam v nich ale v Česku jít, v ráji kočičích hlav a zlomených podpatků? Kabelky jsme si přinesly skvostné; váží se k nim pochybnosti nad výhodností jejich nákupu i historka, jak jedné z nás kamarádka po dámské jízdě do takové extra pěkné nazvracela. Hodnotily jsme okolo sedící muže, kritizovaly ženy a převyprávěly si spoustu vtipných příhod z ložnic i kuchyní. Bohužel málokdy došlo na pointu, protože se pokaždé některé nás rozezvonil mobil s tím, že s ní chce mluvit šéfredaktor, že malá má teplotku anebo manžel nemůže najít pas. Jak to jen dámy ze seriálu dělají, že mají během jídla i během sexu vždycky klid? Když se pak jedna z nás již po několikáté přes stůl dotázala, co že to říkáme, že ona vůbec neslyší a vlastně nás ani moc nevidí, diskusi o exmilencích a exkamarádkách to úplně zabilo. Jsme prostě poněkud opotřebovanější než naše americké herecké idoly. A usoudily jsme, že je vlastně dobře, že se na rozdíl od nich tři z nás pro jistotu stihly vdát, jedna dokonce opakovaně.

Kdo je Pan Božský?


„Proč tu je tolik fantastických svobodných žen a žádní fantastičtí svobodní muži?“ ptá se novinářka Carrie v jednom ze svých chytrých novinových sloupků pro fiktivní deník New York Star hned v prvním díle první epizody Sexu, ještě jako oplácaná stará-mladá s nazrzlou trvalou. Upřímně, v jisté životní etapě se takhle ptáme všechny. A neexistuje uspokojivá odpověď; jisté je jen to, že pro nás onoho fantastického svobodného muže rozhodně nepředstavuje postava seriálového Pana Božského. Chris Noth má podle nás nulové charisma i vkus, žádnou mimiku ani sex appeal a navíc vypadá jako skříň (vybrakovaná a po babičce). Jak mohli do hlavní role obsadit takového joudu?



Ale kdo je tedy „Mr. Big“? „Líbil by se mi Harrison Ford, pokud vedle něj ovšem nekráčí ten průhlednej hlíst.“ (Fordova partnerka Callista Flockhartová alias Ally McBealová; pozn. aut. ); „Pro mě je hrdinou muž, který v hotelovém pokoji přeřízne telefonní šňůru, když zavolá můj milenec.“; „A musí to bejt chlap, který má rád svoji práci.“; „Mít hezký záda. Hezkej hlas.“; „Moje věková skupina je pětasedmdesát plus, takoví ti uslintávači.“; „Rozhodně ne Leonardo DiCaprio, ten je naducanej jako miminko – to je, jako když ho adoptuješ z polepšovny.“; „Hugh Grant je starý neurotický pán, dnes vážně už jak z časopisu Kůň a pes.“; „Já bych vstoupila do fanklubu Jakea Gyllenhaala.“; „Nebo Heatha Ledgera. Nebo Joshe Hartnetta.“; „A Jirka Bartoška, ten když zachroptí, to je něco…“; „Holky, nechme toho. Beztak je všechny sbalí nějaká Julča, vezme si můj župan a nechá se v něm vyfotit.“

Diskutovaly jsme také o ztrátě panenství („a ty plísňový mrkváče se zipama u kotníků byly celý od krve“), o uklidňujícím efektu vyhazování osobních věcí a počítače – ještě s editorem T602 – z třináctého patra, házení telefonů BlackBerry do moře a touhách fyzicky ublížit („je větší, takže vzteky třískám pěstí do vypínačů“), o sexuálním životě („a tak jsem si v té exotické zemi koupila za dvacet dolarů prostituta“). Po několika minutách od napůl dopitých kokakol povstali fotograf s asistentem a s vyděšeným výrazem se omluvili, že na dívčí konverzaci nemají žaludek.
Před svým útěkem nás ještě ujistili, že focení žen při jídle je stejné jako focení žen při sexu – skoro žádné to nesluší. Obojí je totiž aktem pohlcování, dodala jedna z nás.
A tak jsme jedly. K jídlu máme vztah vřelý, ale k některým mužům vřelejší. V určité fázi života už je ale lepší to jídlo... Tím se uklidňujeme, ale přesvědčené o tom nejsme. Ovšem jsme si jisté tím, že po deseti letech manželství je frekvence sexu kritériem, které neřešíte – manželství je totiž hrob každého sexu. „Ne, je to jinak – manželství je hrob. Všeho...“

Ve čtyři u Cartiera


Protože jsme na rozdíl od seriálových předobrazů (s čestnou výjimkou právničky Mirandy) tvrdě pracující ženy a zítra je všední den, rozhodly jsme se, že si tah po barech a balení koloušků a la Samantha odpustíme a že dnešek zakončíme nakupováním v pražské Pařížské ulici, navoněném, nablýskaném a předraženém hřbitově našich platů. Sraz jsme si daly ve čtyři u šperkaře a hodináře Cartiera a nakupovaly výhradně očima ve výloze. Do obchodů typu Louis Vuitton nebo Escada nám totiž sebeúcta dovolí vkročit jen tehdy, máme-li na sobě alespoň jeden nejnovější model oné značky. V opačném případě se zákaznice může propadnout hanbou, neboť odrzlí prodavači ji nezdraví a portýr, oděný nesrovnatelně lépe než ona, před ní bez ohledu na slušnost a její sociální status neotevře dveře, což je pohana největší.

Ale měly jsme štěstí – dveře butiku Prada se otevřely, byly jsme titulovány madam a rozhodně nás nepotkalo to, co manželku někdejšího amerického diplomata, kterou v prodejně MaxMara taktně upozornili na to, že je pro ni požadovaný kostým moc drahý.

Po romantickém filmu s krásně stárnoucí Meryl Streepovou klopýtám na podpatcích domů. Splnil se nám sen – prožily jsme si den ze Sexu ve městě. To znamená, že budeme muset po celý další týden trávit v práci o dvě hodiny denně víc… A to na klasický seriálový sex na jednu noc kvůli všem těm šminkám, drbům, jídlu a kultuře vůbec nedošlo. Ach jo.



Kateřina Kadlecová


 

V životě nevypadá nikdy nic jako v amerických seriálech. Ani single styl ne.


Především: singlista si musí hlídat své přátele. V Čechách můžete kamarády na pár let opustit a máte jistotu, že je, až se vrátíte domů, potkáte u stejného kavárenského stolu. Ale tady? V broadwayských hospodách je příliš mnoho těch, co přijeli do New Yorku jen na skok. Párkrát si pokecají a za pár měsíců cestují za prací jinam.

Základním znakem transientních singles je, že řeší kariéru místo vztahů.

Vidím ten obraz dodnes před sebou. U stolu v řecké hospodě v Greenwich Village se mnou sedí mladičký černoch z afrického Mali a vážně plánuje, jak na to, by se stal prezidentem své země. Vedle něj drobounká Japonka, socioložka, co dělá doktorát na téma machismus japonských byznysmenů. Učitelka z Pittsburghu plánuje cestu do Číny. Zarputilý intelektuál ze San Salvadoru přemýšlí, jak to udělat, aby lidi v jeho zemi měli co jíst. Nádherná holka z Peru studuje na Kolumbijské univerzitě programy pro mentálně postižené děti, kvůli těm pětiletým, o které se stará v Limě. Všichni společně pijeme holandské pivo, jíme mexické jídlo a doufáme, že se snad ještě někdy uvidíme.

O deset let později je pět z nás vdaných nebo ženatých. Narodilo se nám dohromady sedm dětí, z toho tři nemanželské; to na singles z New Yorku zas není tak špatná statistika.
Singles trvalí, tedy ti, co se v New Yorku narodili, se scházejí v kavárnách ve čtvrti SoHo, plné galerií, velkých většinou jako garáž na osobní auto. V Café Café, zdejší Solidní nejistotě, sedí svobodní umělci, kteří čekají, až udělají v New Yorku díru do světa. Zatím pijí latté a diskutují, z čeho zaplatit nájmy svých bytů, kterým říkají krabičky od sirek.

V East Village žijí zase singles, kteří chtějí být jiní. Tetování, piercing nebo barva vlasů — na počkání. Nositelé této nové identity pak chodí do největšího a nejlepšího newyorského antikvariátu knih Strand Bookstore na rohu 12. ulice a Broadwaye. Mezi zaprášenými haldami encyklopedií se tu už našly stovky párů. Proto by se těch pár antikvariátů, co nám v Praze na Starém Městě zbyly, mělo brát v potaz.

Dobré na New Yorku je, že se tam na každém rohu dá potkat živá hvězda, která si sem na broadwayská divadelní prkna ráda odskočila z Hollywoodu, aby si oddechla od filmového světa. Potkala jsem tu herce Matthewa Brodericka, o kterém se pořád ještě neví, jestli ho Sarah Jessica Parkerová z domu vykopla, nebo ne. I filmové hvězdy jsou často singl, stejně jako v Praze se tedy vyplatí chodit na premiéry.

A víte, co je na New Yorku skvělé? Až se vdáte a oženíte, můžete sem jezdit a vzpomínat, jaké to bývávalo, když… A když zůstanete singl? Pak to bude ještě lepší.

Veronika Bednářová

Rozhovor se Sarah J. Parker čtěte v Reflexu č. 5 (vyjde 4.2.)

 

Veronika Bednářová, Kateřina Kadlecová


Klíčová slova:



reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama