Sotva jsem v neděli zapnul Otázky Václava Moravce, hned jsem je zase vypnul; toxická dvojka ve studiu, David Rath (ČSSD) a Soňa Marková (KSČM), byla jako dvojitý zásah do hlavy. Proč ČT stále trvá na nefunkčním debatním modelu?
Sotva jsem v neděli zapnul Otázky Václava Moravce, hned jsem je zase vypnul; toxická dvojka ve studiu, David Rath (ČSSD) a Soňa Marková (KSČM), byla jako dvojitý zásah do hlavy. Otázka je, proč ČT stále trvá na nefunkčním debatním modelu.
Snad je to bezprostředně polistopadové dědictví, kdy si ve veřejnoprávní TV vyložili demokracii jako nutnou kakofonii všech politiků najednou. Václav Klaus mluvil o kupónech, Václav Havel o morálce, Petr Pithart o dvojdomku…. Ani se nedivím, že tehdejší moderátor Otakar Černý ve studiu jen seděl, přikyvoval a nechal nás posílat mu plat. Ostatně proč ne: byla to revoluční doba.
Vlastně tehdy ještě nešlo o kakofonii; politické strany, jak je známe dnes, de facto neexistovaly a tehdejší politici měli zhruba stejný cíl: budování demokracie, či přinejmenším demontáž komunismu. Nebo tak nějak nám to tehdy v TV říkali.
Jenže dvacet let po Listopadu máme politické strany a politici nemají zhruba stejný cíl, snad kromě komunistů. Koncept několika politiků z různých stran přeřvávajících se ve stejnou hodinu ve stejném studiu nefunguje; skutečná diskuse neexistuje, politici se jen trumfují v osobních urážkách, případně populismu. Moderátor tak musí jejich řeč kouskovat, takže někdy neřeknou za celou hodinu jedinou myšlenku. Pravda, u mnohých je to tak lepší; jde spíš o vrozenou intelektuální dispozici než dramaturgickou chybu TV. Jiní jsou ale myšlenek naopak plní, viz Václav Klaus či Miroslav Sládek.
Proč nemít ve studiu jediného politika, jehož politické názory nemoderuje jeho politický oponent, ale moderátor? Zaprvé by to výrazně eliminovalo osobní útoky; někomu, kdo ve studiu nesedí, není snadné hodinu nadávat – samozřejmě pokud nejste David Rath.
Zadruhé by dotyčný politik musel víc mluvit o svém programu a blíž by se voličům představil i osobnostně. Třeba Jiří Paroubek by ze studia po patnácti minutách vysvětlování nonstop zadlužování země utekl, i na něj by byl celý program ČSSD najednou moc. Nikdy víc bychom o něm neslyšeli.
Lídři hlavních politických stran by se mohli ve studiu společně porvat až těsně před volbami. Přímý souboj by nám dal poslední malou nápovědu. Kdybychom například někoho přistihli, že i malý pohlavek musí soupeři vlepit jen zezadu, těžko bychom mu dali hlas; jedni lidovci úplně stačí. Nebo kdyby nějaký politik po vzoru Mirka Topolánka vyhrožoval, že ve studiu nemusí být; opravdu nemusí. Ale fakt jen těsně před volbami.
