Z minulého století si slovo vůdce přineslo zejména v evropském myšlení nůši negativních konotací. Nemělo by nám to však zabránit v bezpříznakovém přemýšlení, jak mají vypadat a působit lidé, kteří se dnes ucházejí o vůdčí role...
Z minulého století si slovo vůdce přineslo zejména v evropském myšlení nůši negativních konotací. Nemělo by nám to však zabránit v bezpříznakovém přemýšlení, jak mají vypadat a působit lidé, kteří se dnes ucházejí o vůdčí role v politice, ekonomice a vůbec ve veřejném životě.
První, v čem panuje očividná shoda alespoň v našem státě, je zjištění, že osobností schopných vést je nedostatek. Na deficit státního rozpočtu si lze někde půjčit, zatímco řešit vakuum charismatu importem politiků ze zahraničí se zatím neujalo, patrně proto, že ani tam není z čeho brát.
Mdlou chuť české současnosti nepřerazí ani pohled na struktury Evropské unie, protože zde i tam se na rozhodující posty stavějí lidé, jejichž největší předností je to, že nikomu nevadí, tedy že jsou jaksi bez chuti. Odborníci na management vědí a my obyčejní občané cítíme, že šéfové podniků, korporací, mediálních koncernů a států neovlivňují oblast své kompetence bezprostředním stykem s lidmi, protože by to ani fyzicky nebylo možné. Daleko významněji se jejich vedoucí úloha uplatňuje kulturou vztahů, jež vytvářejí a kolem sebe šíří. Mnohem víc než o psaná pravidla jde o principy, které se spontánně šíří prostřednictvím každodenní kooperace stovek a tisícovek lidí spojených společným, jasně formulovaným cílem. Hádejte, jak se k sobě asi chovají zaměstnanci, když je známo, že jejich generální ředitel je arogantní hulvát, jenž jedinou ženu nepozdraví jako první? Jestli máte dojem, že takové věci nemají na výkonnost firmy žádný vliv, jste na hlubokém omylu. A co teprve v prostředí politických stran! Stačí se podívat, jak se tvářila naše dvě největší politická uskupení pod vedením Klause a Zemana a jak vypadají pod vlivem Topolánka a Paroubka. V politice i ekonomice platí, že schopný manažer nemusí být současně i dobrou vůdčí osobností.
Harvardský profesor John Kotter říká: "Vůdčí osobnosti naproti tomu obvykle mají pro kulturu určité instinktivní porozumění. Kromě osobního vlivu, jímž na lidi působí prostřednictvím svých komunikačních aktivit, jsou téměř vždy citliví vůči kulturním vlivům. Věnují pozornost vytváření kultury toho typu, který bude podle jejich názoru odpovídat cílům, jichž se snaží dosáhnout."
Představte si, jak je to obtížné u nás, kde cíl chybí.
TEČKA PETRA BÍLKA
