Nejotužilejší, pane, jsou pouliční pivaři. Jejich každodenní fyzické výkony by měly budit úctu, a přesto se tváříme, jako by neexistovali, nikdo se dosud neodhodlal zařadit je třeba do knihy rekordů ani jim postavit pomník.
Chodívám kolem nich, a kdybych nosil klobouk, smekal bych. Ať mrzne, prší, nebo udeří vedra, jako ranní ptáčata postávají už kolem osmé před mříží a čekají podupávajíce, až někdo z vietnamské rodiny otevře obchod. Svůj první vychlazený braník si pak vynášejí na chodník a s dětskou nedočkavostí se třesou na první dlouhý lok. Z různých stran se nenápadně trousí jeden debatér za druhým a připojuje se s lahví v ruce k hloučku peripatetiků. Chvíli sledují dovádění svých psů zpod stříšky na rohu, a jak se posouvá denní doba, vyhledávají výhodnější pozice na lavičkách přes ulici. Občas se od kroužku oddělí průzkumník, který maně oskenuje stanici metra, aby si přečetl titulky bulváru nebo přinesl bezplatné noviny a okysličil tak hovor.
Někdy některého z nich zahlédnete v trafice nebo v pekařství, jak pomáhají manipulovat se zbožím, ale to jenom tak mimochodem. Kdo by nepřiskočil, když vidí, že soused potřebuje pomoci. Jejich všímavé netečnosti neunikne nic z toho, co se kolem nich každý den stále znovu odehrává. Jsou vděčnými diváky nekonečného realistického filmu. V nevyzpytatelných intervalech mění prázdnou za plnou. Otvírák jim půjčuje prodavač nebo si náčiní nosí po kapsách. Ani po celodenní šichtě nikoho neobtěžují, jen častěji zalézají na chvíli do křoví. Nezaměstnaní, invalidní důchodci, čerství senioři, nemísí se s bezdomovci, protože jsou majiteli klíčů od počestných adres, a za nic by nevybírali popelnice. Své okolí neruší řevem ani zpěvem. Navždy vyvrženi z hospod, protože jsou drahé, vězí v prostoru, nezkrušeni počasím ani hladem, celý den na nohou, oddáni svému úkolu jako bájní převozníci přes řeku zapomnění. Chodci kolem nich trochu štítivě pospíchají bůhví kam, ale oni vědí, kde je jejich místo.
Vietnamec zavírá v deset večer a oni jako věrná stráž bdí s ním. Už dávno padla tma, podloubí je tiché, po těžkém dni není co dodat, jen podle oharků cigaret je tušíte. Nakonec se jedna po druhé oddělují postavy a těžkým krokem zbrojnošů, jimž brnění brání v náležitém pohybu údů, plují každý do své samoty.
OSMÝ DEN PETRA BÍLKA
