Teprve když jsem si přečetl část povídky Jana Nerudy Týden v tichém domě v německém překladu, praštilo mne do očí, jak moderní a živý je autorův ironický přístup ke světu. V češtině jsme si na něj zvykli...
Nevnímáme jej přes nánosy školního musu, přes křeče povinných četeb a přes učitelské dotazování, co to vlastně čteme. Je příznačné, že podobný osud stihl ve Francii Rabelaise. Pro dnešní čtenáře je jeho jazyk v Gargantuovi a Pantagruelovi archaický, a někdy dokonce málo srozumitelný, čtyři sta padesát let zkrátka udělalo své a renesanční velikán dnes nemá zřetelnější vliv na domácí spisovatelské úsilí. Pamětihodný překlad jeho díla do češtiny pořízený Jihočeskou Thelémou posunul u nás klasika do jazykového kosmu dvacátého století, takže se stal naopak například pro Milana Kunderu jedním z nejinspirativnějších impulsů. Zde koneckonců leží odpověď na otázku, proč se vyplatí některá klasická literární díla překládat stále znovu jako třeba celého Shakespeara, což se právě zdařilo Martinu Hilskému. Každý převod do jiného jazyka, byť se snaží být co nejvěrnější, znamená novou interpretaci díla, jeho čerstvé nahlédnutí z jiné perspektivy.
Této živé vody se mi v případě Nerudy dostalo díky knížce profesora Hartmuta Bindera Praha s podtitulem Literární procházky zlatým městem. Změna osvětlení nezasáhla však jen oblast ryze literární, dotkla se celého města, o kterém jsem se pyšně domníval, že už pro mne dávno svá hlavní tajemství pozbylo. Binder samozřejmě ví o české avantgardě, o Bohumilu Hrabalovi, Jaroslavu Haškovi, Vítězslavu Nezvalovi nebo Svatopluku Čechovi, ale podstatné tahy jeho rastru položeného na Prahu pocházejí z německých textů. Naštěstí nepřeříkává jen oblíbenou mantru Kafka, Brod, Rilke, Werfel, Kisch, Meyrink, nýbrž cituje v příhodných pasážích místopisu i méně jasné zjevy, jakými byli například předčasně zesnulý Karl Brand nebo národním socialismem výrazně poznamenaný Karl Hans Strobl. Binder jako by mne vodil povědomým městem, kde se ale pode mnou jako led prolamují jednotlivé vrstvy času, kde také prostor pozbývá kontinuitu a objevují se domy s osudy, jejichž dobytí mne teprve čeká. Jako ten legendární bordel v Kamzíkové ulici. Hledali byste v ,,návštěvní" knížce jedné z dívek rýmovačku od třeskutého lyrika Christiana Morgensterna?
OSMÝ DEN PETRA BÍLKA
