Na cestě z Prahy do Londýna jsme už dva dny a dvě noci, ve vlaku jíme vepřo-bramboro-zelo (díky, maďarští číšníci), spíme, povídáme si – rozhodně ne jenom o minulosti.
Na cestě z Prahy do Londýna jsme už dva dny a dvě noci, ve vlaku jíme vepřo-bramboro-zelo (díky, maďarští číšníci), spíme, povídáme si – rozhodně ne jenom o minulosti.
Název Wintonovy děti se vžil pro lidi, které jako malé v roce 1939 zachránil britský úředník Nicholas Winton tím, že je odvezl vlakem do anglických náhradních rodin. Dvacet dva z nich teď, sedmdesát let po válce, cestuje se svými rodinami, sestrami, bratry, manželi, syny, dcerami, vnuky nebo vnučkami. Winton Train kopíruje jejich cestu životem, kterou podnikli v devětatřicátém.
Pořád čekám, kdy začnou být Wintonovy děti unavené. Ale pořád nic. Jsou k neutahání. Ve středu večer jsme po dvanáctihodinové štrece dojeli do Kolína nad Rýnem, stojíme před Dómem.
Ptám se paní Ruth Hálové, která se jako jedna z mála ze všech 669 Wintonových dětí po válce vrátila do Prahy a dodnes tam žije, jestli ji cesta nezmáhá. „Naopak. Teprve tady jsem si uvědomila, jak strašně důležité je, že projíždíme celým Německem. Tím, že existujeme, dokazujeme neonacistům, že existoval holocaust,“ říká čilá žena, která měla výjimečné štěstí: její matka válku přežila.
Paní Hálová má pravdu. Na každé malé německé zastávce, třeba když bereme vodu, vítají Winton Train další a další lidé, často s nápisy Mazel Tov (hebrejsky hodně štěstí). Je tu mnoho německých novinářů: Winton Train je ostře sledovaný vlak.
Po večeři v synagóze v Kolíně nad Rýnem se všech dvaadvacet pamětníků cesty zavřelo do menšího salónku. Chtěli být aspoň chvíli sami. Vždyť ve vlaku jsou v permanentním obležení novinářů nebo příbuzných. Někteří z nich vycházeli z místnosti zklamaní; nedostali se ke slovu. Chtěli totiž, aby každý z nich řekl, co udělal se svým životem. „A někomu na to vyprávění nestačilo ani deset minut,“ naoko se hněvala paní Hanna Slome, které je dnes 84 let a žije v New Yorku.
Zatímco míříme do Holandska a na trajekt do Anglie, soukromé konverzace v dřevěném salónku pokračují. Novináři u toho být nesmí, ale Wintonovým dětem to přeju. To, co mi zatím řekli – s kulometnou rychlostí a energií – na diktafon, je fascinující až dost.
Winton Train, 3. 9. 2009
Veronika Bednářová: ZÁPISNÍK Z WINTON TRAINU 1 (Reflex.cz, 2. 9. 2009)
...původně měla jet s posledním transportem 1. září 1939. Naštěstí odjela dřív. Prvního září už kvůli začátku války „Winton Train“ neodjel; všech 250 dětí, které jím měly odcestovat do bezpečí, posléze zahynulo v koncentrácích.
K tématu:
Seriál ČESKÉ OSUDY – příběh jednoho z Wintonových dětí:
Hana Benešová: ŽIVOT BEZ DOMOVA
(Reflex č. 46/2008)
Jak to, že židovské dítě mohlo samotné odcestovat v létě třicet devět z Prahy do Londýna? Odpověď na tuto otázku dostal Tom Schrecker o čtyřicet let později na setkání bývalých žáků české školy ve Walesu. Tenkrát poprvé uslyšel o nějakém Wintonovi.
Rozhovor s Matejem Mináčem:
Michal Komárek: DĚSÍM SE NUDY
(Reflex č. 16/2005)
Pro mě to bylo jako zjevení. Osudové dilema dotýkající se každého člověka, který si musí zodpovědět, jestli by byl schopen poslat své vlastní dítě do neznáma a možná se s ním již nikdy neshledat.
Michal Komárek: WINTONŮV SEZNAM
(Reflex č. 11/2005)
„Jedním z nejdůležitějších rysů civilizace je obyčejná lidská slušnost. A Nicky Winton je jeden z nejslušnějších lidí, které znám. To je ten největší kompliment.“
