Zápisník z Winton Trainu | Reflex.cz
reklama
nahoru

Zápisník z Winton Trainu

Veronika Bednářová2. září 2009 • 15:41
Zápisník z Winton Trainu

„Kdybych šel na Kamčatku, tak tam na mě určitě vyskočí nějaký Eskymák a řekne, že je Wintonovo dítě,“ říká mi v jídelním voze historického vlaku režisér Matej Mináč. Jedeme z Prahy do Londýna, stejně jako děti před sedmdesáti lety.

reklama

„Kdybych šel na Kamčatku, tak tam na mě určitě vyskočí nějaký Eskymák a řekne, že je Wintonovo dítě,“ říká mi v jídelním voze historického vlaku režisér Matej Mináč.
Právě on příběh anglického úředníka Nicholase Wintona pro Čechy objevil a natočil o něm film Síla lidskosti (dostal před pár lety Cenu Emmy).

Je úterý 1. září 2009, sedmdesát let od vypuknutí války. Jedeme z Prahy do Londýna, stejně jako před sedmdesáti lety 669 převážně židovských dětí, které Nicholas Winton zachránil z okupovaných Čech. Těch bezmála sedm stovek dětí se dnes díky rodinám rozrostlo do počtu pěti tisíc.
Je vedro, vlak se šine z Prahy do Norimberku, kde budeme dneska spát, a Matej Mináč vypráví, jak se už chce od magického příběhu Wintona a „jeho dětí“ odstřihnout a točit woodyallenovské komedie.


Jenže to nejde. Ve vlaku je s námi dvaadvacet zachráněných. Všem je, z logiky věci, více než sedmdesát, někteří už překročili pětaosmdesátku. Takže jejich příběhy se dějí teď a tady. Je třeba je zaznamenat.
Třeba profesor Thomas Berman, největší odborník na pitnou vodu v Izraeli. Právě zkoumá, jak vyrobit sladkou vodu ze slané, aby to moc nestálo. Bylo mu pět, když odjel z Prahy do Skotska k nové rodině. Svoji maminku si nepamatuje, má ale v tomhle vlaku sebou stohy dopisů, které psala, než byla poslána do Osvětimi. Dneska ty dopisy uvidím, Tom slíbil, že mi je ukáže. Nevím, jak moc se těším. Jsou prý mimo jiné o tom, co a hlavně jak má nová skotská maminka malému Tomášovi vařit; vždyť má tak rád polévky.
Nebo Ruth Federmanová, která měla původně jet s posledním transportem 1. září 1939. Naštěstí odjela dřív. Prvního září už kvůli začátku války „Winton Train“ neodjel; všech 250 dětí, které jím měly odcestovat do bezpečí, posléze zahynulo v koncentrácích. Dnes tato velmi bohatá podnikatelka vlastní celou síť hotelů.
Nebo Milena Grenfell-Baines, která začala z České republiky vyvážet remosky a dodnes mluví nádherně česky. Za chvilku jdu k ní do kupé na rozhovor.
Ale ani Matej Mináč není zalezlý v jídelním voze a nepíše woodyallenovskou komedii. Dotáčí ve vlaku dokument Nickyho rodina – Wintonovi tady totiž opravdu neřekne nikdo jinak než Nicky. Snímek by měl být už brzy hotov. Je o lidech, kteří se Wintonovým dobrým skutkem inspirovali.





K TÉMATU:
Seriál ČESKÉ OSUDY – příběh jednoho z Wintonových dětí:

Hana Benešová: ŽIVOT BEZ DOMOVA
(Reflex č. 46/2008)
Jak to, že židovské dítě mohlo samotné odcestovat v létě třicet devět z Prahy do Londýna? Odpověď na tuto otázku dostal Tom Schrecker o čtyřicet let později na setkání bývalých žáků české školy ve Walesu. Tenkrát poprvé uslyšel o nějakém Wintonovi.


Rozhovor s Matejem Mináčem:

Rozhovor s Matejem Mináčem
Michal Komárek: DĚSÍM SE NUDY
(Reflex č. 16/2005)
Pro mě to bylo jako zjevení. Osudové dilema dotýkající se každého člověka, který si musí zodpovědět, jestli by byl schopen poslat své vlastní dítě do neznáma a možná se s ním již nikdy neshledat.


Michal Komárek: WINTONŮV SEZNAM
(Reflex č. 11/2005)
„Jedním z nejdůležitějších rysů civilizace je obyčejná lidská slušnost. A Nicky Winton je jeden z nejslušnějších lidí, které znám. To je ten největší kompliment.“

Veronika Bednářová


reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama